„Syn je narozený v březnu, ale už teď vím, že odklad povinné školní docházky dáme. Má vývojovou dysfázii, problémy s pozorností a navíc je to taková křehká dobrá dušička. Ve škole mi řekli, že k odkladu potřebují doporučení od dětské lékařky a jedno další doporučení od nějakého odborníka - psychologa, z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně-pedagogického centra.”

Hurá, máte doma školkáčka nebo prvňáčka! V průběhu školní docházky se však můžete dostat do situace, kdy budete muset řešit nějaký problém ve výuce a právě pedagogicko-psychologická poradna vám může pomoci. Odborníci, kteří zde pracují se zaměřují na různé oblasti a je dobré vědět, s čím se na ně můžete obrátit.

Pedagogicko psychologická poradna je školské poradenské zařízení, které poskytuje svoje služby dětem od tří let, jejich rodičům, ale také pedagogům. Klientem se tedy může stát dítě ve školce, na základní, ale i střední škole. Těchto poraden je spousta po celé republice a je tedy snadné najít tu nejbližší pro vás i vaše dítě. Jejich seznam naleznete v podobě interaktivní mapy na webové stránce MŠMT ČR. V poradně se setkáte s psychologem, speciálním pedagogem a sociální pracovnicí. V případě potřeby se problémy řeší i s dalšími odborníky, zejména lékaři.

„Mám tří a půl letého syna a byla jsem v pedagogicko-psychologické poradně. Bylo to na moji žádost, protože se počůrával ve školce, vztekal se a celkově tam měl problémy s adaptací. Zavolala jsem tam a paní psycholožka navrhla, abych nejprve přišla já sama. Povídaly jsme si asi hodinu a ona řekla, že si myslí, že není nutné, aby přišel i syn. Navrhla, že je případně možné, aby se ona přišla podívat do školky, aby viděla jak se tam chová v kolektivu dětí atd. Nakonec jsme se shodly, že to není nutné, že je syn v pořádku. Měla jsem zbytečné obavy, ale jsem ráda, že jsem si tam zašla a můžu být v klidu.”

Jak probíhá vyšetření?

Samotného vyšetření se není třeba bát. Pokud proběhne v rámci jednoho dne, počítejte, že může trvat déle jak 2,5 hodiny. Pokud je dítě nezletilé, je nutný doprovod zákonného zástupce. Na začátku si psycholog nebo speciální pedagog zjistí podrobnou anamnézu dítěte, tedy třeba to, jak proběhlo těhotenství a porod dítěte, na zdravotní stav členů rodiny, vztahy v rodině a jiné. Poté následuje samotné vyšetření, zpravidla bez přítomnosti rodiče.

           O svém porodu jsem článek už psala. Několik dní a možná i týdnů mám neustále myšlenky a chuť napsat si to ještě jednou. Ani ne tak článek o porodu, ale "po porodu" . A proč teď ? Protože až teď, po třech letech, to dokážu všechno říct nahlas. A taky proto, že trauma z prožitého porodu je diagnoza.

          Po narození Bety a mém probuzení z narkózy jsem byla neskutečně euforická, že porod skončil a obě žijeme. Podle papírku s informacemi o miminku, který ležel na stolku. Když mi pak místo dítěte přinesli ty šílené informace, ta euforie se zřejmě změnila až v patologický strach. Nejen z prognózy hrozící demence dítěte, ale i strach o její další existenci. Když se pak přidal ještě koktejl hormonů, který je po porodu naprosto normální téměř u každé z nás, vytvořil se bludný kruh, ze kterého jsem se neuměla dostat.

            Poprvé jsem Bety viděla na obrázku v telefonu, který pořídila paní doktorka a snažila se mě rozveselit, jak díky těm hadičkám,  co jí trčí z hlavičky, vypadá jako ufonek. Ufonek ??? Jak prosím ? Tohle totálně vyčerpané, zmordované dítě, s křivě pootevřenou pusinkou a se vším zaťatým v křeči, že je legrační ufonek ? Pamatuju si, jak jsem si tu lékařku prohlížela a přemýšlela, která z nás je blázen mimo realitu. Pár hodin jsem to zpracovávala. Pak přišel manžel a moje mamka. Snažila jsem se zapudit žárlivost, že oni dva už ji viděli a já ještě ne. A máme tady dalších několik fotek. Bylo to strašné. To miminko se mi vůbec nelíbilo. Připadala mi strašně cizí, jiná než jsem čekala. Když muž a mamka s dojetím líčili, jak je nádherná, měla jsem pocit, jak kdyby se pode mnou točila postel a s ní celý okolní svět. Oba pak odešli. Přemýšlela jsem nad těmi obrázky dlouho. Tak dlouho, až jsem to ve svém psychickém problému rozklíčovala. Byla jsem přesvědčena o tom, že moje miminko ten porod nepřežilo a oni mi teď rychle strčili nějaké dítě, které jim tam zbylo. " Ahá, tak to se vám hodí. Zbavíte se odloženého dítěte a ještě si perfektně zakryjete záda." myslela jsem si. Celou noc jsem pak přemýšlela, co vlastně bude dál....Ráno pak přišel pan doktor Velemínský, který na přivolání vytáhl Bety z mého nešťastného břicha. Teď jsem ho však poprvé slyšela mluvit. Jeho hlas byl tak milý, vlídný a klidný. Hlas, který okamžitě léčí. Drželi jsme se za ruku a já z něj vysávala ten klid, tu pohodu a jistotu. To mě nakoplo k tomu, že jsem přelezla tu nekonečně dlouhou dobu, přemohla ten strach a šla se podívat na své dítě. Seznámit se tváří v tvář. Vešla jsem do místnosti s několika inkubátory zahalených dekami. Jeden z nich sestra odkryla a já ji poprvé uviděla. Konsternovaně jsem stála a nemohla uvěřit, na jak nádherné dítě se dívám. Tekly mi takové ty veliké slzy, co se rychle kutálí a pořád jsem si četla její jméno napsané fixou na skle. Najednou jsem viděla, že má moje oči a pusu po tátovi. Pak jsem se posadila do křesla a dali mi jí do náručí. Přitiskla jsem si to její teplé nahé tělo  na hrudník a cítila jsem, jak nám oběma tluče srdce. " Jsem tvoje máma a už se ti nic nemůže stát." pošeptala jsem ji do ucha.     

           Když jsem přišly domů z porodnice, dostala jsem i přes tu žalostně malou produkci mléka šílený zánět prsu. Horečky překročily 40°. Ležela jsem v posteli a dívala se na lustr, jak z něj kape pot. Nevím, co bylo se starším Jiříkem a nevím, co bylo s Alžbětou. Zřejmě celou dobu spala vedle mě, protože jsem nedovolila nikomu, aby na ni sáhl. Odmítala jsem jakýkoliv přesun do nemocnice, protože by mi ji určitě vzali. Takže manžel vytelefonoval a vyzvedl antibiotika, které byly tak silné, že sice rychle pomohly, ale kojení bylo u konce. Ani kapka. Za pár dní bylo po šestinedělí a já se začala pomalu ze všeho škrábat. Chtěla jsem na všechno zapomenout. Jenže bohužel. Při každém objetí toho mimina a pak už i roční a dvouleté Alžběty, se mi tohle všechno vybavilo. Přetransformované ve strach z osudu.. Bála jsem se, že se osud pro ní vrátí a už to dobře nedopadne. Da roky a kousek jsem každý večer v koupelně brečela. Pak už jsem si uvědomovala, že asi budu potřebovat pomoc. Až jsem se jeden večer rozbrečela v posteli a všechno řekla manželovi. Že se každý den bojím, že mi zemře. Říct to nahlas byla polovina terapie. Strašně se mi ulevilo. Strašně.... Pak jsem to zvládla říct ještě mamce a ségře, kamarádce... pokaždé jak kdyby ze mě kousek téhle nemocné mysli odešel.                        Dnes jsou Alžbětě tři, je pořád nádherná, macatá a veselá, já chodím do práce a život krásně plyne, svět se točí rychleji a já vím, že z tohoto bludného kruhu jsem konečně venku. Když jsem před pár dny sloužila sobotu na gynekologické jipce, zpoza plenty jsem najednou uslyšela ten hlas. Hlas, který jsem měla živě v hlavě. Ano. Doktor Velemínský, dnes již ve své nové funkci primáře. Můj, vlastně náš, zachránce.....Děkuji navždy!