Nedávno jsem se trošičku rozepsala o tom, jak vypadá život na malém statku se čtyřmi dětmi, jak máme zorganizovaný den, jak to u nás celé funguje. Možná to bylo někomu inspirací, pro někoho uklidněním, že nic nemusí být tak složité jak to vypadá, pro někoho pobavením... Pro mě osobně je to ohlédnutím a vzpomínkou, protože život se mění, vše se mění, a co je dnes, nemusí být zítra...

Začal nám nový školní rok a my jsme se rozhodli udělat jeden zásadní krok. Rozhodla jsem se učit své děti doma. Důvodů je víc, např. více volného času pro děti, méně stresu pro mě... Více svobody, lepší přehled o tom co je mým dětem vtloukáno do hlaviček a individuální přístup ke každému z nich...

A tak mám doma třeťáka, druháka, předškoláka a dvouleté batole... K tomu stádo ovcí, koně, psa, kočky, drůbež a králíky. Tohle už si přímo žádá dokonalou organizaci. Nepodcenila jsem to a začala si vše organizovat a plánovat již o letních prázdninách. Ovšem člověk míní, život mění, a tak se mé představy v některých bodech mírně míjí s realitou, náš rozvrh vyučovacích "hodin" jsme museli párkrát změnit (teď už je snad dokonalý), některé své plány jsem musela přehodnotit.

Musím říct, že kromě toho, že je to o dost náročnější, než jsem si představovala, je to především pro mě také o dost víc obohacující, než jsem čekala. V životě by mě nenapadlo, že se díky svým dětem naučím tolik věcí. Že mě jejich individuální potřeby svým způsobem donutí přemýšlet nad takovými věcmi, jako je třeba způsob učení čtení, psaní, matematiky a nebo angličtiny... A že těch způsobů existuje! A pokud chce člověk dosáhnout opravdu úspěchu, musí být schopen mnohdy ustoupit od svých požadavků, představ a plánů a pouze a jednoduše naslouchat svému dítěti.

Kromě toho ale také zjišťuji, že učit jedno dítě je zajisté pohoda, ale učit jich více v různých ročnících je opravdu velmi náročné a troufám si říct, že snad ještě nikdy můj mozek nedostával tak moc zabrat. Velký obdiv tedy patří všem učitelkám dvoj- či trojtřídek, jsem ráda že jednu takovou znám osobně, protože některé zkušenosti je přecejenom lepší od někoho převzít, než je získávat trnitou cestou sama. Co se týče batolete a vymýšlení co s ním, aby nás alespoň občas nechalo v klidu pracovat, tam mi asi nikdo moc neporadí, ale zvyk a čas snad udělá svoje 🙂

Ovšem veškeré naše úsilí také není bez výsledku. Nemůžu sice říct, že je to vyloženě pohoda, jak mnozí zkušení rodiče vyučující své děti doma tvrdí, ale můžu se s klidným svědomím a velkou pýchou pochlubit, že jsou naše děti ve všech předmětech celkem dopředu. Druhák nejspíš nebude mít v češtině ve druhém pololetí co dělat, třeťák počítám tak od dubna se začne nudit... Máme začátek školního roku, ve kterém se naše děti poprvé v životě začaly učit anglicky, a už mluvíme ve větách, tvoříme otázky, odpovědi, zápor, známe minimálně 100 anglických slovíček... Prostě nemusíme meškat čas čekáním na pomalejší spolužáky, veškerý čas i úsilí věnujeme tomu, o čem víme, že nám nejde, nemusíme psát žádné testy ani zkoušet u tabule... Děti škola baví, někdy si s pracovním sešitem sednou ještě v pyžamu, tak, jak ráno vstanou... Jindy se učí samy od sebe, mimo vyhrazený čas, protože je to prostě baví a zajímá...

Dnešní uspěchaná doba nedává člověku prostor dělat věci po staru, v souladu s přírodou. Nutí nás používat jednorázové hygienické potřeby, jednorázové pleny... Život si tím sice podstatně zjednodušíme, ale co s tím odpadem pak bude? Nad tím už se málokdo z nás zamyslí a dál raději neřeší. Někdo má možná strach na to vůbec pomyslet.. a to z dobrého důvodu: Například rozklad jednorázových plenek je odhadován na 250 až 500 let a průměrné dítě spotřebuje takových plenek za plenkové období až tunu. A to je odpad, který se nedá recyklovat! Málokdo si také uvědomuje, že skládky odpadu nejsou bezedné a že pomalu ale jistě bude docházet místo pro jeho uložení. Například skládka za naším městem už musela být rozšířena a když ji vidím z okna vlaku, mrazí mě z toho. Hotové svahy odpadu, které tu budou až 5krát déle než trvá jeden lidský život!

Majákem v temnotách jsou skupinky uvědomělých žen a matek, které cítí, že svět není na jedno použití. Používají látkové plenky a menstruační kalíšky namísto jednorázových plenek a vložek či tampónů. Nechci opomenout ani ty, kteří poctivě třídí odpad a zamýšlí se nad jeho minimalizací alespoň na úrovni spotřebitele. Všichni ti učí své děti hodnotám důležitějším, než peníze na kterých je dnešní společnost založena.

A proč tohle všechno píšu právě tady a teď? Protože doufám, že tím přesvědčím další lidi, aby se připojili ke snaze zachránit tenhle svět pro své děti.

To stojí za zvážení, ne?

------raggedymum--------

info o délce rozkladu a spotřebě plen z článku viz odkaz http://streetzurnal.cz/jednorazove-pleny-tikajici-bomba-na-ekologickem-poli/ 

Téma ženské neplodnosti, ale i té mužské je v současné době velice aktuální. Náš životní styl, posunutí doby prvního plánovaného těhotenství na pozdější věk, velká míra stresu a vysoké životní tempo, civilizační choroby, ovzduší, které dýcháme, voda, kterou pijeme, a špatné stravovací návyky ovlivňují náš reprodukční systém, a nebude to asi v budoucnu lepší. Ale to jsou jen takové obecné řeči, které vám řekne lékař, aby vás uchlácholil. Z mého pohledu takové vysvětlení ničemu nepomůže.

Někdy může ženu zablokovat i to, že miminko příliš chce a nemyslí na nic jiného. To už je skoro takové lidové rčení, které vám řekne kdejaká kamarádka. Ani to vám asi problém nevyřeší. Jak totiž chcete jen tak přestat chtít něco, kolem čeho se točí celý svět!?

Jak to, že když jsou žena i muž úplně zdraví se jim nedaří otěhotnět nebo ženě miminko udržet?  Podle mého názoru to poukazuje na jinou oblast než je fyzické zdraví, environmentální vlivy nebo emoce. Poukazuje to na oblast spirituality, do které je potřeba se ponořit, aby se problém vyřešil.

Nemám svou vlastní zkušenost s neplodností a věřím, že je to strašlivě těžké nemyslet na miminko, když si jej tak moc přejete. Je obtížné vše pustit z hlavy a nechat miminku volný průběh, když jste zdravá žena v nejlepších letech a děťátko k vám stále nepřichází. Ale soucítím s vámi a chtěla bych vám tímto článkem pomoci a podpořit vás.

Mým záměrem je přivést vás na myšlenku, že můžete udělat ještě něco víc než jíst hormony, navštěvovat kursy hormonální jógy, jít na akupunkturu, jíst tuny ananasu nebo cvičit metodu Mojžíšové. Ačkoliv vše uvedené vašemu tělu určitě může pomáhat a až na ty hormony je fakt super. Chci vás tímto článkem motivovat, abyste zkusily hledat příčinu a ne hojit následky. To znamená obrátit pozornost sama na sebe a zeptat se, proč se mi to děje a najít vysvětlení ve svém srdci nebo si obstarat terapeuta, se kterým můžete svůj problém otevřeně řešit.

Na internetu si můžete vybrat a seznámit se se spoustou technik, jako třeba terapie metodou one-brain, diagnostiku automatickou kresbou, kraniosakrální biodynamiku, regresní terapii, holotropní dýchání, ruš apod. Ale vždycky vás to chtě nechtě přivede k práci na sobě samotné.

Opravdu?

Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři  "po svém".

Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční  italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?

Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.

A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne. 

Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.