Co musím veřejně přiznat.

V první chvíli, kdy jsem došla na pozitivní tehotensky test jsem opravdu vůbec nebyla ráda. Dny, měsíce jsem to oplakala.... Nedokázala jsem si představit ani sebe jako matku ani dítě po mém boku... Ne jen ze strachu, že to nedám ale i z myšlenek o spackaném životu.

Vím moc dobře a vždy jsem si byla vědoma toho, co vše obnáší být máma a nechtěla jsem do té "sorty" patřit. Už jen ze svého pohledu z prostého důvodu, že nejsem mateřský typ. A opravdu jsem nebyla. Už jen proto, že mě za celý život nenapadlo nic o dítěti, tak jako jiné holky snily o tom, že chtějí tolik a tolik dětí a já je nechápala.

Prostě ne! Na co!! I ve vysokém stupni těhotenství se nic nezměnilo. Nenáviděla jsem jaka "bečka" jsem a ty otoky a ten pocit, že budu muset být cca 23.8. zodpovednou matkou byl nesnesitelný. Fakt jo.

A tak si to malá Ema promyslela a řekla si, že mě překvapí ze zálohy už ve 36 týdnu. Ten den 28.7. jsem trpěla jak nikdy, doktorku jsem žádala, aby mě zabila, že to nedám.

16:55 se Ema narodila. Nechtěla jsem ani otevřít oči abych ji viděla... Prohlédli ji a položili mi ji na hruď v tu chvíli vidět to bezbranné tělíčko a ty její kočičí zvuky, ta nevinnost... Jakoby se ve mně něco lámalo.

Asi všichni známe pocit zalehlého ucha. Občas to způsobuje změna tlaku nebo třeba i rozrušení (vztek, adrenalin atp.). Jednoho březnového rána jsem se probudila a moje ucho přestalo prostě fungovat. Vždycky to po chvilce samo odlehlo, ale tentokrát ne. V Hlavě se mi usadila olověná kulička, která mě táhla do všech možných stran. Když jsem se předklonila, měla jsem pocit, že poletím rovnou na ústa. V prostoru jsem byla úplně zmatená. Takové motolice jsem v životě neměla.

Po dvou dnech jsem zašla na ORL. Tam mě poslali na audio do nemocnice, aby mi sluch změřili. Vcelku žádná paráda se nekonala, slyšela dost špatně a některé tóniny vůbec. Takže jsem začala chodit ambulantně na infuze, dostala hromady dalších léků a během čtyř dnů jsem začala mít problémy jak fyzické, tak psychické. A navíc jsem v tu dobu byla čerstvě těhotná, ale to jsme ještě nikdo nevěděl. 

Léčbu jsem ukončila sama předčasně. Nasazený Prednison mi rozházel psychiku tak, že jsem chytala záchvaty paniky, brečela jsem a myslela, že umřu. To vedlo i ke zhoršení při infuzích. Nemám ráda odběry, ale dokážu to ustát a relativně v klidu. Teď to nešlo. Nezvládala jsem se ovládat. Po infuzích mě bolelo celé tělo, hučení v hlavě bylo silnější a byla jsem oteklá, jak dýně. 

Tinnitus zní relativně hezky a těžce se dá představit, dokud ho sami nemáte. Nicméně tahle mrcha vám dokáže dost nepříjemně zkomplikovat život a nezřídka vás dovede až do rukou psychiatra. Ticho je něco, co tinnitář nevyhledává. Slyšet absolutní ticho je jedno z velkých přání těch, kteří slyší v uchu permanentní šum, pískot, cvrkot, dokonce i turbínu a to v různých hlasitostech. Nicméně pro překrytí těchto zvuků, co slyší jen oni, je pro ně milosrdnější jakákoliv zvuková kulisa. 

Moje levé ucho slyší jen něco, některé vyšší tóniny divně "překládá", takže občas slyším zvuky jak z Marsu. Ale je to relativně tiché a zvladatelné. Infuze mi paradoxně vehnaly do druhého ucha (na které slyším normálně) halucinaci. Takovýho tichýho cvrčka, který jde slyšet jen v absolutním tichu. 

Trvalo mi pár týdnů, než jsem se naučila zvuk rozkládat a vnímat. Hodně mě znervózňovalo, že neslyším kroky svého syna, když šel na procházce za mnou. Motolice se občas vracely, ale s tím, jak jsem si zvykala, se postupně samy vytrácely. Dnes už je prakticky nemám (je to půl roku).