Predem se omlouvam,pisu pribeh z mobilu,proto je text bez diakritiky.

TP byl 1.8.2017 rodice starsi dceru vzali 23. 7. k mori a mala si moc prala,aby byl Maty na svete,kdyz se vrati.

Ve stredu 26. 7. jsem byla v porodnici v poradne a po vysetreni mi pani dr.rekla,ze vse je nachystane,malej hlavickou ve vchode a jestli chci pomuze mi Hamiltonem (mimochodem vsude ctu,jak to boli,ale asi zalezi na citlivosti dr.pro me to bylo jako bezne vysetreni),dala jsem souhlas a cekala co bude.Pred ocima porad tu nasi cacoru,ktera se tak tesi na brasku.Vecer jen poslici a nic.

Druhy den jsem sla zase normalne do prace,do kancelare a s kolegou jeli jeste neco vyridit.Cestou jsme to vzali pres Nemecko nakoupit (manzel silel),ale ja byla OK akorat obcas zaboleli zada,ale nic v 39+3 nenormalniho.Domu jsem prijela v 17hod a zase bolesti po 20.min.Sprchu jsem si dat nechtela,kdyz neni manzel jeste doma.Prijel az v 19hod.Mezitim odesla hlenova zatka.Rekla jsem.mi,ze se neco deje a jdu do sprchy.Po sprse bolesti presly,tak ja zklamana,ze zase nic.V 21,30hod se bolest vratila,ale poradna a za 5.min.dalsi...interval byl 4-5min,ale silily,jelikoz jsme meli porodnici pul hodky od nas,radsi jsem zavelila ve 22hod odjezd.

Jenze v aute se interval jeste zkratil na 2,5min.Manzel zacal slapat na plyn a ve 22,30 hod jsem byla uz na prijmu,nalez 2 cm.Nez to vse sepsali a natocili monitor,trvalo to hodinu,ve 23,30hod me znova prohlidli a bez pripravy zavelila PA na sal.Praskla mi vodu,malej se nechal dorotovat a tlacilo se.

Maty se narodil v 00:05hod, 1,5hodiny po prijezdu do porodnice.

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Takhle si to jednou valím autem k rodičům. No jednou, jezdím tam dost často, ale dnešní cesta stála za to. 

Po cestě zastavuji v Kiku. Je to jediný krám kde mají v sobotu odpo v pět hodin otevřeno. Synovec měl svátek tak mu zaběhnu koupit nějakou kravinu. Synka vytáhnu z vajíčka a padím do krámu. Prolezu obchod křížem krážem, vezmu každou blbost co by se synovci mohla líbit a u pokladny platím přes 500,-. 

Vracím se k autu. Nakoupené věci hazím pod sedačku, které následuje kabelka a klíče od auta pokládám na palubovku, abych měla konečně volné ruce a mohla usadit synka do vajíčka. 

Synek přikurtovanej, zabouchnu dveře a jdu k řidiči. V polovině cesty, resp. u kufru si vzpomenu, že mám klíče u spolujezdce na palubovce tak se pro ně vracím, ale náhle šok.... Dveře nejdou otevřít.

Auto se mi zamklo. Takže tam stojím, jak vopařená. Dítě v autě, mobil..no prostě všechno a já bezradná vedle auta bez ničeho. 

Stála jsem u auta, opřenou hlavou o okýnko u spolujezdce, koukala na prcka a pořád přemýšlela co budu dělat... Mé chování vzbudilo zájem u kolemjdoucí, která mi nabídla pomoc. Varianta náhradních klíčů nepřicházela v úvahu.

Takhle si to jednou valím autem k rodičům. No jednou, jezdím tam dost často, ale dnešní cesta stála za to. 

Po cestě zastavuji v Kiku. Je to jediný krám kde mají v sobotu odpo v pět hodin otevřeno. Synovec měl svátek tak mu zaběhnu koupit nějakou kravinu. Synka vytáhnu z vajíčka a padím do krámu. Prolezu obchod křížem krážem, vezmu každou blbost co by se synovci mohla líbit a u pokladny platím přes 500,-. 

Vracím se k autu. Nakoupené věci hazím pod sedačku, které následuje kabelka a klíče od auta pokládám na palubovku, abych měla konečně volné ruce a mohla usadit synka do vajíčka. 

Synek přikurtovanej, zabouchnu dveře a jdu k řidiči. V polovině cesty, resp. u kufru si vzpomenu, že mám klíče u spolujezdce na palubovce tak se pro ně vracím, ale náhle šok.... Dveře nejdou otevřít.

Auto se mi zamklo. Takže tam stojím, jak vopařená. Dítě v autě, mobil..no prostě všechno a já bezradná vedle auta bez ničeho. 

Stála jsem u auta, opřenou hlavou o okýnko u spolujezdce, koukala na prcka a pořád přemýšlela co budu dělat... Mé chování vzbudilo zájem u kolemjdoucí, která mi nabídla pomoc. Varianta náhradních klíčů nepřicházela v úvahu.