Hodně z vás mě bude asi odsuzovat za to, že tohle píšu veřejně, ale mě to nevadí. Nestydím se o tomhle mluvit, ale chci to napsat pro podporu ostatních.

Jmenuji se Lucie a je mi 26 let.

Odjakživa jsem vyrůstala v rodině, kde se rodiče nenáviděli a i přesto spolu dál žili. Ta atmosféra pro vyvíjející se dítě byla katastrofální - vidím to teprve teď, co se na to dívám s trochu ozdravenou psychikou.

Na ZŠ jsem zažívala od 12 let denno denně šikanu a to i o víkendu formou hlasových zpráv a emailů.

Na SŠ pokračovala šikana do nějakých 17 let. Šikana téměř denně po dobu 5 let včetně prázdnin. Totálně mě to zničilo psychiku a byla jsem úplně v háji. Nikdo to neřešil, moje matka mě odmítla dovést k psychologovi, i když jsem ji o to téměř na kolenou prosila, protože mi bylo psychicky hrozně špatně.

Začala jsem se sebepoškozovat, protože to byly jediné situace, kdy jsem něco cítila. Emočně jsem byla absolutně prázdná. Matka to věděla. Nepomohla, nezeptala se, nezajímaly ji mé pocity. Zvládnout jsem to musela sama.

Myslím, že většina maminek mi dá za pravdu s tím, že jedna z nejkrásnějších činností v těhotenství je nakupování výbavičky pro miminko – především oblečení. Maminky se těší, jaké to bude, až bude miminko konečně na světě, jak se budou mazlit a také to, jak budou své miminko šňořit. Je totiž samozřejmě jasné, že zrovna to vaše miminko bude nejkrásnější na celém světě, ale to je ještě potřeba podtrhnout krásným oblečením.

Nicméně nákupy pro malé miminko jsou poměrně ošemetné, protože vůbec netušíte, jaké vaše miminko bude. Díky lékařským kontrolám většinou maminky zhruba tak nějak tuší, jak velké miminko mohou očekávat, ale co nelze odhadnout dopředu je například to, jak moc bude miminko zvracet – a s hodně zvracejícím miminkem je samozřejmě potřeba také mnohem více kousků oblečení.

Pro spoustu maminek (především prvorodiček) je velmi náročné zvolit pro miminko oblečení vhodně podle konkrétního počasí, takže zpočátku třeba i tápou. To, zda je miminko vhodně oblečené, poznáte perfektně podle toho, že mu sáhnete na zátylek – ten by neměl být ani horký ani chladný. Pokud je krček horký, svlékněte miminku jednu vrstvu oblečení, pokud studený, naopak ho přioblékněte. A nebojte se, za chvilku budete mít oblékání miminka v malíku a budete se třeba i smát tomu, jakou vědu jste v tom zpočátku hledala.

Když vyrážíte s miminkem ven, zvolíte pravděpodobně „lepší“ oblečení, což je naprosto pochopitelné – chcete se pochlubit tím, jak nádherného potomka máte. Zatímco doma je prioritou především to, aby bylo oblečení funkční a miminku pohodlné, nikde ho nic netlačilo, nemačkalo a bylo v něm tedy co nejspokojenější. Tyto parametry splňují stoprocentně různá bodýčka, overálky, tepláčky a dupačky. Jelikož miminko zpočátku roste velmi rychle, tak mnoho maminek nakupuje v bazárcích. Můžete nakouknout třeba do zdejšího modrokoníkovského bazárku, kde je tato sekce oblečení zastoupena velmi početně.

Jak už to tak bývá, tak i v tématu oblékání miminka existuje spousta názorů. Nakonec vám stejně nezbyde než se řídit svým zdravým selským rozumem a najít si systém, který bude vyhovovat vám a hlavně také vašemu miminku, protože každé miminko je jiné a zatímco jednomu bude v bodýčku a tepláčcích zima, tak druhému v tom může být naopak teplo.

Na spaní pro miminko z vlastní zkušenosti doporučuji overálky - rychle a pohodlně se vám bude přebalovat, což oceníte především v noci. A to nejen vy, ale i vaše miminko, které už se moc těší, až si konečně dá svoji vytouženou dávku mlíčka.

V minulém díle jsem vám dala tip na několik filmů které vám zpříjemní rozjímací večer bez chlapa a dnes na revanž nabízím několik děl, které jsou koukatelné pro obě strany.

Drive (2011)

To je na první pohled klasický film pro chlapy a vlastně mne kdysi přivedl na nápad kategorizovat takové filmy jako genderově divácky neutrální pro sobotní večer.

Týpek, kterým je Ryan Gosling, se živí jako kaskadér a sem tam po nocích jako řidič pro lidi, co potřebují rychle odjet (z místa činu) a prakticky nemluví.

Do sousedství se však přistěhuje Carey Mulligan a její syn, kteří potřebují jeho pomoc, což je ta dějová linka která uspokojí zase vás.

Poměrně velkou eskalaci násilí a gangsterskou zápletku vám vynahradí dlouhé všeříkající pohledy beze slov, velmi příjemná kamera a neotřelý soundtrack znějící jako pěkné léto v osmdesátkách.

K tomuto krátkému článku mně inspirovaly velmi časté dotazy maminek po císařském řezu: ,,Proč je to pod jizvou bolí a jakoby táhne hlavně vlevo?´´ A já to vždycky při každé vizitě na šestinedělí vysvětluji minimálně pětkrát 🙂

Takže je to o technice šití Pfannestielova řezu - to je ten ,,bikinový řez´´ v podbřišku. Šijeme každou vrstvu , kterou jsme prořízli zvlášť. Nejříve tedy zašijeme dělohu, poté peritoneum - to je taková blána, která vystýlá celou břišní dutinu a je to struktura, která je inervovaná - takže nejvíce bolí - jsou i názory, že by se peritoneum nemělo šít a studie, které potvrzují, že pokud se peritoneum nešije, je pooperační rekonvalescence méně bolestivá.  Dále máme svaly - ty se nepřeřezávají, jak si mnohé ženy myslí, ale jen se rozevřou a odsunou do stran, takže svaly nešijeme. Maximálně je můžeme několika stehy sblížit k sobě.  Následuje stěžejní struktura a to je fascie - to je pevná tuhá blána, která pokrývá svaly - její pevné uzavření je stěžejní pro eliminaci rizika vzniku kýly v jizvě. Fascie se šije tak, že se nejprve udělá kotvící steh vlevo a poté šijeme pokračovácím stehem zprava doleva a vlevo se steh přiuzlí k tomu kotvícímu a to je ten důvod vyšší citlivosti v levém pólu jizvy. Nakonec sblížíme podkoží a šijeme kůži. 

Každé pracoviště má své zaběhlé zvyky a některé konkrétní postupy se mohou lehce lišit.

Tak co holky císařky? Kde vás to bolelo? 🙂

Malá Aissatou se narodila v roce 1989. Když jí bylo patnáct let, byla zařazena do projektu Centra Dialog “Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku”. Brzy Aissatu začala podporovat jedna česká rodina, která jí od roku 2004 umožnila pravidelně navštěvovat školu. Úspěšně pak dostudovala práva na univerzitě Kofi Annan v Conakry. Dnes Aissatou pracuje v pojišťovně a chce založit místní školku pro děti. Je přesvědčená, že musí vrátit vše dobré, co jí samotné bylo dáno.  

Aissatou, můžeš nám říct, kdy a jak jsi se seznámila s projektem Centra Dialog?

Kamarádka mé maminky, Mariama Souare, která byla jedním z koordinátorů Centra Dialog jí pověděla o možnosti této podpory. Maminka je vdova a vychovává 5 dětí úplně sama. Chtěla jí pomoci...Tak jsem byla přijata do projektu “Adopce afrických dětí-projekt podpory na dálku”.

Jak tvoje rodina vnímá tento projekt?

Moje rodina byla velmi šťastná, když se objevili lidé z Čech, kteří mi začali platit školné. Mamince se moc ulevilo, protože se už nemusela bát o mé vzdělání. Nastoupila jsem hned do soukromé školy, kde jsem dostala kvalitní vzdělání, na které bych sama nikdy nedosáhla.

Dokážeš si představit, jak by to s tebou asi vypadalo, pokud bys nebyla součástí našeho projektu?