Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

36. týden těhotenství, 30 dní do oficiálního termínu porodu:

přežít první trimestr ✓
vybrat jméno pro miminko ✓
vybrat porodnici ✓
vydržet nenechat si říct pohlaví miminka ✓
pravidelně se mazat ✓
připravit Tobíska na příchod miminka ✓
pořídit nábytek do dětského pokoje/ložnice ✓
smontovat skřínky z Ikea ✓
vymýt auto a připravit autosedačku pro miminko ✓
kočárek ✓
výbavička pro miminko (vanička, houpačka, plenky, látkové pleny, lanolin, ..více ve videu o výbavičce) ✓
nakoupit poporodní výbavu (vložky, síťované kalhotky, kojící košile, ..) ✓
sbalit tašku do porodnice X
sbalit tašku pro Tobíka X
vyprat dětské oblečky X
vyžehlit dětské oblečky X
dětský pokoj X
ložnice X
praktický lékař, EKG X
zubař ✓
brát pravidelně magnesium X
návštěva porodnice X
ušít rychlozavinovačku pro miminko ✓
ušít hnízdo pro miminko X
pořídit dárek od miminka pro Tobíska X
jarní úklid ✓
udělat záhonek a zasadit semínka ✓
vyplenit ultrajedovaté rostliny ✓
pískoviště pro Tobíka X
ergonomické nosítko X
těhotenské focení X
těhotenská masáž X 
cvičit s Aniballem, masírovat hráz X
dochodit s Tobíkem jarní kurz plavání ✓
zajít si na pizzu a výstavu The Bodies X
natočit video o prvním těhotenství ✓
natočit video o porodu X
natočit videa o výbavičce X
užít si v co největší pohodě poslední měsíc těhotenství a maximálně si užívat Tobíka!!!!!
PŘIROZENÝ POROD BEZ KOMPLIKACÍ A ZDRAVÉ MIMINKO

Tak i já bych se ráda podělila o svůj porodní příběh, plno jsem jich v těhotenství přečetla a plno z nich mě také inspirovalo, tak snad I můj příběh někoho z vás podpoří.

První těhotenství skončilo akutní sekcí z důvodu preeklampsie, v 33. týdnu těhotenství, dcera vážila 1,3 kg, ale byla v pořádku, jen maličká. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to skvěle.

Podruhé jsem otěhotněla 16 měsíců od porodu, těhotenství bylo plánované a na miminko jsme se moc těšili. Už od začátku těhotenství a vlastně už v průběhu prvního těhotenství jsem hodně o porodu přemýšlela, asi jako hodně maminek, že? Mě ale nějak nesedělo proč o porodu všichni mluví tak špatně, jako o něčem co je nutné přežít, o nejhorším zážitku svého života, o největší bolesti… Vždyť to těhotenské bříško je tak krásné a narození miminka má být nejúžasnější okamžik v životě ženy. No, věnovala jsem tomu dost času 🙂 Zjistila jsem co se děje při fyziologickém porodu, jaké jsou ideální podmínky I jak to funguje v porodnicích . Výsledkem bylo, že jsem si našla porodní asistentku, která má smlouvu s porodnicí v Rakovníku, takže tam může vést porod, v průběhu těhotenství jsem se s ní parkrát viděla, a jsem za ní moc ráda, protože gynekoložka na plno věcí neměla čas a já měla s kým probrat I svoje pocity. O Rakovníku jsem taky našla plno pozitivních recenzí.

V 39. týdnu jsme ještě jeli na chatu, oslavili jsme dceřiny druhé narozeniny, další den jsme šli na zahradu sázet angrešt, já si taky asi dva zasadila a jinak jsem trošku pouklízela a doufala že by mi trocha aktivity mohlo pomoct k porodu 🙂 No a v půl dvanácté v noci mě vzbudily silné menstruační bolesti, byly asi po 15 minutách a já je vždycky odešla prodýchat na záchod, kolem druhé hodiny se vzbudil I manžel, začal plašit, ihned stál ve dveřích oblečen a tím se mi kontrakce samozřejmě zastavily 😀 Za chvíli jsme volali porodní asistence (díky bohu za ni), ta doporučila odvést dceru k babičce, abychom měli volné ruce, manžel tedy dceru odvezl a já si dala sprchu, kde se mi kontrakce zase rozjely, když se vrátil, tak jsme si ještě šli lehnout, já normálně do rána pospávala, kontrakce mě vždycky sice probudila, ale hned jsem usnula. Ráno pohodová snídaně, zabalili jsme se a odjeli domů. Kontrakce jsem měla pořád, jen se vždycky zastavila, prodýchala, nereagovala na nic jiného, jen se soustředila na sebe. Když jsme dorazili domů, tak už jsem jen odpočívala, dali jsme si oběd a mezitím interval mezi kontrakcemi snížil na 5 minut. Po obědě jsme byli domluveni s porodní asistentkou, že mě přijede domů zkontrolovat a hlavně poslechnout miminko. Přijela v jednu a už to vypadalo že se mineme, že do porodnice vyrazíme před ní, protože kontrakce zase zesílily. Ale počkali jsme, miminko bylo v pořádku, ale na odjezd do porodnice byl skutečně tak akorát čas. Cesta tam trvala hodinu, nebylo to úplně příjemné, ale v té době už kontrakce začínaly být náročnější tak jako tak. Porodní asistentka dorazila za chvilku po nás, šli jsme na porodní "sál" a od té doby až do vypuzení miminka jsme tam byli pouze já, manžel a porodní asistentka, přesně jak jsem si přála. Po celou  dobu porodu jsem měla dostatek klidu, soukromí, intimity, respektu a svobody. Nikdo tam nechodil, nikdo nemluvil, nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nic nenabízel, nikdo neříkal co mám dělat…. Nic z toho čeho jsem se bála.

Porodní asistentka byla úžasná, dávala mi teplé obklady na břicho, potom I na hráz, masírovala bedra, což mi neskutečně pomáhalo, manžel taky nejlepší, poslední tři hodiny mi skoro v kuse držel nohu ve vzduchu, po každé kontrakci otíral čelo a dával napít. Aby miminko správně dorotovalo, tak mi PA doporučovala a společně s manželem pomáhala do různých pozic. PA často kontrolovala miminko doplerem, jednou mi udělala monitor a to zrovna ve chvíli když jsem šla na záchod, ale nevadilo, mohla jsem se libovolně pohybovat a parkrát mě vnitřně vyšetřila, žádný další zásah 🙂 Kontrakce pořád zesilovaly, tak do páté hodiny jsem si ještě mezi kontrakcema zvládala uvědomovat, že každá kontrakce ať je jakkoliv bolestivá, tak mi jen pomáhá aby bylo miminko co nejdřív u mě a snažila jsem se to vnímat pozitivně. No a po páté hodině jsem už byla v jiném časoprostoru 🙂 Celkově jsem byla překvapená intenzitou kontrakcí I vyčerpáním, které mi ke konci už ani nedovolovalo se sama dostat či udržet v pozici, která mi vyhovovala. V době tlačení, které trvalo fakt dlouho jsem střídala pozice, kde funguje gravitace s pozicí vleže na boku, ve které jsem nakonec I porodila. Ještě před narozením přišly do místnosti pediatra, sestra, o kterých jsem ani nevěděla, ale co jediné mě vyrušilo bylo když přišel primář, krátce před koncem porodu a s PA prohodil asi jednu větu a ještě mě vnitřně vyšetřil, nedokážu si představit jak moc by mě vyrušovalo když tam někdo chodil častěji. Ale za chvíli jsem ho stejně neregistrovala.

Syn Damián se narodil v půl desáté večer. Po porodu mi ho pomohli hned dát na břicho a přikryli. Nikdo mi ho nebral na měření, vážení ani vyšetření, krátké vyšetření proběhlo u mě na břiše. Pupečník jsme nechali dotepat a placenta za chvilku taky vyšla. Bohužel jsem byla poraněná, tak mě primář šil, to nebyla moc příjemná čast, ale už jsem měla miminko na břiše, tak se to dalo zvládnout. Dvě hodiny jsme ještě zůstali na sále a to jen my tři, I PA odešla, tak jsme miminko v klidu přivítali.

Nevím kde jsem udělala chybu.. možná na začátku těhotenství, když jsme zjistili, že čekáme vymodlené děťátko a vyšla z toho dvojčata..ten strach, že o ně přijdu a pocit, že musím udělat maximum?

Každodenní přemýšlení, jak tomu štěstí pomoci, aby byla miminka silná a vydržela..?

Když se kluci narodili, sestřičky nám na medialu, kde leželi naší andělíčci s úsměvech na rtech sdělili, že pro ně nemají tak "malé" oblečky, protože s jejich porodní váhou 3000g a 2880g byli na dvojčata fakt velcí..

Ano,představovala jsem si, že se narodí míní miminka, které budou typická pro 36tt.

A i když byli kluci pár dní v inkubátorech, protože prvorozený po porodu začal mít 

problémy s dýcháním a druhorozeného oživovali a začal dýchat teprve až sedmou minutu jeho života.. byli to velcí chlapi plní života 🙂

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/