Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

Minulý týden jsem toho měla dost.

Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.

Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.

Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.

Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.

A všechno je jinak.

Tak moc jsem v noci nespala pořád jsem přemýšlela nad tím naším Bártem byla jsem tam večer několikrát se kouknout copak tam dělá k mému zděšení tam okolo 11 hodiny ležel venku a nechtěl jít k ostatním do svého chlévku, nechala jsem ho tedy být stím že až bude chtít určitě si tam dojde sám, asi tak ve dvě v noci mě vzbudilo brečení kozlíka šla jsem se tam opět podívat byl v domečku ale naříkal, takže druhá noc opět beze spánku jsem už unavená.........

k ránu jsem usnula a v 6:40 budík "maminko vstávej musíme do školky.........no dobře ještě dnes to zvládnu............vstali jsme a odvezla jsem malého do školky a letěla domů, a hned s manželem ke kozlíkovi, takový pohled na něj mě píchl u srdce, sice už byl bez vrzání zubů, ale klepal se jak osika a vyhublej ..............no nic voláme k doktorovi..............

doktor řekl že máme přijet aby ho viděl.........................a tak opět řev jak kozlí nechtěl jít manžel ho vzal tedy do náruče a odnesl do auta.... u doktora ho poslechl, změřil teplotu a nakonec mu dal antibiotika  pro jistotu..........ted ho máme v garáži v bedně a už se domáhá  ven bobky už jsou taky tak ještě aby začal žrát a kozlík má vyhráno....................takže zítra zas napíšu jak to dopadlo.....................................držte nám všechny pěstě a palce........................bojujeme jak jen to jde  

a je odpoledne a kozlík už začal žrát i běhat s ostatnímí pustila jsem ho odpoledne aby šel na sluníčko v garáži to není pro kozlíka nic moc a jsem nadšená vypadal že hledá něco k snětku tak snad už máme po boji protože jsme vyhráli.....................................................................................................................................................................................................................................................................................

Možná už jste zaslechli větu, že nejvíce dítěti pomůžete, když mu nebudete pomáhat vůbec. Ne aby vás napadlo, že se samo dovalí k prsu, nebo, že se nedej bože samo přebalí…představa by to sice byla pěkná, nicméně vaši potomci by se k tomu jistě brzy vyjádřili po svém a to už by se vám až tak moc líbit nemuselo. Úvodní věta se samozřejmě týká psychomotorického vývoje a toho jak dítě stimulovat v jeho rozvoji.

Více na:

http://www.pihatamama.cz/trapime-se/psycho-motorrr/

Není to vtip opravdu myslím kozlíka jménem Bart bydlí s námi už skoro druhým rokem je to holanský kozlík a má tam dvě holanské kozičky, jsou mírumilovné akorád že dost vymýšlejí kraviny.... 

a proč vám to vyprávím, včera odpoledne byli tak chytří že si otevřeli branku u svého plotu a šly se i se slepičkama pást na naši zahradu kde mám skleník a zaplat pánbůh i záhony oplocené pletivem jenže nemám na zahradě jen toto ale i okrasné dřeviny a bohužel i ty jedovaté,,,, 

v noci mě vzbudilo řvaní jak kdyby vraždili psa jdu se podívat samozdřejmě všude tma no tak čekám co se bude dít a za chvíli zas tak se jdu podívat raději na zahradu ale jelikož sem se bála vzala jsem našeho psa na noční pout zahradou sebou. vyjdu ven s čelovkou a co nevidím uprostřed zahrady stojí kozlík celý uslintaný a skřípe zubama, no napadlo mě že se mu muselo něco přihodit šla jsem vzburcovat celou rodinu že kozlíkovi je asi špatně, nedá se nic dělat musíme vydržet do rána a pak asi k veterináři co jiného ale co mu mám říct tomu doktorovi když vlastně nevím co se mu stalo? no řeknu že včera utekl a asi podle všeho něco sežral na zahradě, ještě procházím zahradu a matně vzpomínám co to tam vlastně mám vysazeno,,,, vše řeknu doktorovi, dal mu injekci a nějaký prášek co mu musím dát, vytáhla jsem lahev pro kůzlata uděšlala větší díru a už to míchám prochu čaje a prášek a jdu na to mu to dát ač mu není dobře brání se jak blázen nakonec  to do něj dostanu, po druhé hodině poět k veterináři, blbý je že nechtěl jít ani do auta a tak jsem ho se svým pupkem musela tlačit do kopce to jsem si dala u veterináře opakovačka injekce, a zase prášek, no už pil vodu možná trošku sena ubylo ale musíme vydržet do zítra to nám řekl veterinář, je to bojovník a i veterinář říkal že to vypadá nadějně takže budu dnes v noci netrpělivě čekat jestli se mu do rána udělá líp a pak ráno ještě jednou k veterináři, myslete na nás a zítra povím jak to všechno dpoadlo jdu vařit čaj a jdu mu dát noční dávku léku.........................................................