Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .