TRAMTADADÁÁÁÁÁÁ
Říká se, že chcete-li pobavit Boha, řekněte mu svoje plány. U nás to funguje takto: Chcete-li pobavit Tondu, řekněte mu svoje plány. Takže když jsem chtěla včera v osm vyhlásit soutěž, odmítal spát a usnul až pozdě...pacholek.

Ale už jsem tady a soutěž je připravená!!!
Soutěží se o dva kosmetické balíčky výrobků HiPP, oba budou zabalené v krásné kosmetické taštičce HiPP!

A jak se do soutěže zapojit?
Přidejte do skupinky HiPP (https://www.modrykonik.cz/group/7351/) fotku na téma #miluji_kosmetiku_hipp a k fotce dopište, proč zrovna vy, nebo proč zrovna vaše fotka by měla vyhrát! 🙂
Nebojte se být originální a vtipné! 🙂

Soutěž začíná dnes, 11. srpna 2016 a vítěze vyhlásíme ve středu 18. srpna 2016!

Hodně štěstí! 🙂

#hipp #hipp_soutez

Prosím mamimy z ostravy.... jak se dá dostat v neděli MHD do zoo z hlavního nádraží? nějak sem z toho jelen...nejlíp bez přestupu ale to asi nepude co?

Asi tak tak tak za 15h potkám muže s velkým M. A bude mi s ním dobře na věky. Tak se stań. #4_years_back

avatar
apacheeeAMBASADORKA
10. srp 2016    Čtené 27640x

Zcela otevřeně o výchově našeho „láskového“ dítěte

Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂

Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.

Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.

Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.

Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.

Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂

Moji chlapecci :-*

32 tt
naše princezna

Hnízdečko pro naší princezničku 🙂

#test_mam

Poznatek č. 2 - absolutně super systém samosterilizace - do spodku láhve, který jde odšroubovat se dá voda, na to se posadí dudlík, pak zbytek lahvičky a šupne se to na 3 minuty do mirkovlnky a lahvička je vysterilizovaná

I malinkým nám to slušelo! V Merlin´s Kinderwelt 😉

A jak odpočívá Vaše miminko 🙂

Malá pomocnice se zdravým nákupem, jablkům zdar! 🙂

Slibovala jsem nafotit Svojtkovi obkreslovaci karty, tak sdilim odkaz 🙂. S Nelou uz jsme podle nich i vysivaly. Krasny vecer
http://www.mklife.cz/2016/08/nejen-obkreslovaci...

avatar
byclairecz
10. srp 2016    Čtené 543x

PRACOVNÍ CESTA ANEB ZÁSNUBY

Je to už dva roky. Dva roky, co si mě ten můj jednooký rezervoval. Připadá mi to jako včera, když jsme se vydali na ´´pracovní cestu´´. Na TUHLE cestu vzpomínám s úsměvem na tváři, láskou a velkou vděčností. Jeden den jsem byla rozmazlovaná jako princezna…a zbytek ´´pracovního výletu´´ jsem se cítila, jako Alenka v říši divů. Bylo nebylo…….

V Květnu mi partner ( dále jen M.) oznámil, že v Červnu jede na pracovní cestu do Českých Budějovic – přesněji do Boletic, tak jestli mu nechci dělat doprovod ( miluje, když mu zpívám v autě). Měla jsme v té době volný pracovní týden, nechtěla jsem smrdět sama doma, takže jsem doprovod potvrdila velmi ráda. Pracovní cesta se blížila. M. začal být mírně nervózní. Vše jsem přisuzovala velké pracovní zakázce a následnému jednání s papaláši. Takže jsem se snažila eliminovat pruzení a kdykoliv s čímkoliv pomoct. Termín odjezdu, přesně 2.6.2014, se blížil. Zabalila jsem nám věci, prostě tak jako vždy. Když mě viděl M. jak balím kufr, řekl mi, ať se nedivím, že je v autě v zadním kufru další kufr ( trošku se nám tu překufrovalo ) a že, jak pojedeme nazpět zastavíme se za babičkou v Pardubicích a předáme jí ten kufr, který je od mamči, čili mé tchýně. Ok, jasná věc.

2.6.2015 cca 09:00 jsme vyjeli a jeli směr Boletice. Cestou jsme se zastavili na jídlo a jeli na pohodu. Ani jsem nezpívala, bo jsem chrápala. Blížili jsme se k místu, kde měl mít můj přítel schůzku s nějakým kdo ví kým. Zastavil auto a vylezl, že jde na něj zazvonit. Ok. Dívám se z okýnka a vidím v prvním patře jednoho domu prodejnu společenských šatů. Že bych se tam šla kouknout, než se domluví? Přítel přiběhl, podal mi malou bílou taštičku, ať si ji vezmu, že ji budu možná potřebovat. PANEBOŽE NA CO????? Uvnitř byla mini odličovací sada Vichy. Nechápala jsem. Vzal mě z auta a řekl mi, ať jdu s ní, že má pro mě jen takové malé překvápko, když mu dělám doprovod. Vzal mě do toho salónu. Přišla jsem tam a nebyla jsem schopná mluvit, celá jsem se klepala a smála se od ucha k uchu. V salónu na mě naběhly dvě asistentky a už to fičelo. ´´Dobrý den. Vy nejste skoro namalovaná (prý nenamalovaná, vypadala jsem jako by mě někdo vyzvracel), takže se odličovat nemusíte. Hned se na to vrhneme. Které šaty se Vám líbí, slečno´´? Rozhlédla jsem a ukázala asi na patery šaty, které mě zaujaly. Byla jsem tak v hajzlu, že ani nevím, jestli bych si ty samé šaty vybrala, kdybych tam jela přímo s tím, že jedeme vybírat šaty :D. Šaty jsem vyzkoušela. Seděly všechny. Troje byly nádherné. A z těch třech jsem si vybrala jedny. Krátké, krémové, krajkované, takové klasické pouzdrovky s áčkovou sukní. Přítel řekl, že si můžu vybrat ještě jedny. Nejlépe nějaké dlouhé na ples, ať mám nějaké ´´princezničkovské´´, když jsem  o takových vždy snila. Vybrala jsem si. Nádherné nabírané v lososově-meruňkové barvě s korzetem. Bohužel, tyto šaty jsou opravdu vhodné třeba na kolonu, takže ZATÍM jsem je nevyužila. Šaty jsme hned vzali a šli k autu. Už po cestě do auta se mi chtělo brečet, ale udržela jsem to 🙂. Sedli jsme si do auta, následoval attack polibků, v pauze, kdy nebyly moje rty na jeho rtech jsem mu dělkovala a radostí vydávala takové divné skřeky. Byl čas vydat se směr České Budějovice, kde jsme měli zajištěné ubytování.

2.6. 2015 cca 11:15 bylo mi sděleno, že ještě pojedeme cca hodinu ať se klidně ještě dospím a že až dojedeme na místo, ubytujeme se a skočíme si na jídlo. Usnula jsem. Ostatně jako vždy, když jedeme nějakou delší trasu. Po cca velmi krátkém časem jsem vjížděli na nějaké místo. V polospánku jsem cítila, jak jedeme po kočičích hlavách a slyšela, jak zde hrají pouliční muzikanti. První jsem si myslela, že se mi to zdá. Probudila jsem se, rozhlédla se a zařvala: MY JSME V ČESKÉM KRUMLOVĚ???!!!!!! To město znám od doby, kdy jsme zde byli s partou sjíždět Vltavu. Je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy navštívila. Miláček mi mou odpověď s širokým úsměvem odkýval a šlo vidět, že má obrovskou radost, jak mu to vyšlo. Těšila jsem se, že vyložíme kufry a hned mu ukážu, kde co je…atd. JENŽE. To jsem netušila, co ZASE bude následovat. Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali před ten nejluxusnější hotel. M. vyšel ven, zašel na pár minut dovnitř a naběhli nosiči kufrů ( nevím, jak se tomu slušně říká). Vevnitř na nás čekal manager hotelu a přivítal nás, mně dal kytici a M. dal klíče od pokoje. Šli jsem na pokoj. NA POKOJ. HOVNO!!!! Do prezidentského ampartmá. Já v ušmudlaných pohodlných legínách, volném sportovním tričku, v mikině, s mastnýma vlasama a ještě celá pokrčená ze spaní. Taková polo-bezďačka lezla do apartmá. V tu chvíli jsem absolutně nechápala, co se děje. Ani půl hodiny potom. Vlastně, až do konce pobytu jsem měla problém vše vstřebat. Obsluha zavazadel donesla poslední tašky a klíče od přeparkovaného auta. Dala jsem jim dýško, poděkovali jsme a oni nám popřáli krásný pobyt. Zavřeli dveře a já se pořád dokola ptala: CO TO, TO, CO??? MILÁČKU??? JÁ TO NECHÁPU. Odpovídal, že je to takové naše roční výročí a že chtěl, ať si to to oba užijeme. Chudák to schytal asi pětsepadesáti pusama, protože jsem nebyla schopná mluvit.

2.6.2015 13:00. Dala jsem si studenou sprchu. Převlékla se a šli jsme na jídlo. Nepamatuju si, kde jsme byli na jídlo a co jsem si dala, ale vím, že jsem stopéro měla pivo. Spíš tak čtyři. Dnešní den byl náročný. Šli jsme brzy spát. A já se těšila, kam všude půjdeme, protože mi M. říkal, že budeme vstávat brzy.

3.6.2015 cca 8:00 vyjíždíme do Lipna. Do Lipna, kde je parádní sportovní park Lipno. Parádní byl do té doby, než mi miláček řekl, že jdeme na downhill. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, protože na kole jezdím moc ráda, ale……!  Ok, jsem tady, je ta možnost, jdu do toho!!  Celá natěšená s respektem, co mě čeká. Vybrali jsme kola, chrániče a helmu. Nasedli na lanovku, dojeli nahoru a teď, děj se vůle boží. Sjezd byl skvělý. Měla jsem ohromný respekt z té trasy, kterou jsem neznala. Bohužel, po prvním sjezdu nám začalo pršet. M. si to sjel ještě 2krát. Dali jsem si oběd přímo tam v nějaké jídelně a pak jeli zpět na hotel. Po příjezdu jsme si dali sprchu a šli si ´´bucnout´´ ( = dát si poobědového šlofíka). Probrali jsme se kolem 15 hod a domluvili se, že si skočíme do blízké čajovny. Koukli jsme na lístek. Vybrali nějaké osvěžujicí pití a černý hrozen příchuť tabáku. Dýmka byla super. Možná nebyla až tak super, jak si ji děláme doma, ale TAM bylo VŠE super. Povídali jsem a nasmáli se, jako vždy. Co bych to byla za Kláru, kdybych se nestihla pokypat pitím. Super, zase půjdu na hotel jak největší špína :D. Dýmka pomalu hlásila konec a my se domluvili, že půjdeme na véču.

Poradíte prosím nějakou hernu pro děti v Děčíně, Ústí nad Labem či v Liberci?

Podle už třetí doktora jsem vážně měla štěstí, že jsem tu bolest nepodcenila a šla jsem se do nemocnice ukázat :( nebýt mi blbě ale minulý víkend a nedostat vynadáno od gynekologa, že mám hned jet, tak to svedu na nevolnost z pátečních bramboráků...

Táák konečně mi přišly papučky pro moji lásku a přebalovací pult+pyžamko mám taky nachystané. Alespoň něco pozitivního. Včera jsem měla pocit, že mi odešla hlenová zátka, což je na 33tt celkem brzo, doktorka mi přikázala klidový režim alespoň na 14 dní, což je pro mě něco strašného 😀 22.8. další kontrola, tak snad budu ready, jinak miláček už je otočený hlavičkou dolů, tak jen ať už tak zůstane a odpočívá ♥

(2 fotky)

Prosím technicky zdatné o radu. Jak si tady můžu nějakou uživatelku zablokovat, aby se mi nezobrazovaly příspěvky?
Po tom slavném týdnu kojení plném osvěty jsem natolik osvícená, že už mám vytipovanou skupinu ženštin, které prostě vidět nechci 😀 Děkuji za rady.

Už dnes večer spustím velkou soutěž o dva kosmetické balíčky HiPP v naší skupince!!
Pojďte za námi, zapojte se a vyhrajte! 🙂
https://www.modrykonik.cz/group/7351/

#hipp

avatar
sententiavitae
10. srp 2016    Čtené 3035x

Z deníku neurotické matky

Je 30. července 2016, jsme na chalupě a hodiny ukazují 03:00 ráno. Jsem na pokraji psychického zhroucení. Usnula jsem večer někdy před jedenáctou hodinou po dosti náročném dni velmi rychle. Zatím jsem se asi čtyřikrát vzbudila. Jednou mému synovi Péťovi na mléko, pak na malou potřebu, poté dorazil do pokoje podnapilý tatínek a před třetí hodinou začal Péťa ze spaní pobrekávat. Výborně. Zase má špatné spaní, říkám si. Dobrá, jdu mu opět udělat mléko. Vypije ho celé. Super! Já se opět vyčůrám, protože těhotenský močák je potvora. Lehnu si do postele a dokonce to vypadá, že by Péťa opět usnul.

Charlie, náš pes, začal chrápat jak starý vožralý chlap. Vstanu, jdu za ním, pohladím ho, přestane. Lehnu si do postele, zhasnu, zavřu oči. Charlie nechrápe. Ani partner Kuba. Super! Uběhly dvě minuty. Začal chrápat Kuba. Rozsvítím, vstanu a jdu říct Kubovi, aby se otočil, že chrápe. Otočil se. Jupííí. Jdu do postele, zhasnu, lehnu. Péťa se rozhodl, že potřebuje ke klidnému spánku moje tělo a zelehne mě. Bezva. Tak ho obejmu a zkusím opět usnout.

Péťa dýchá jak sentinel Asi ho něco trápí. Začíná chrápat pes. Přidává se páníček Kuba. Já zešílím! Do toho mě trápí těhotenské příznaky. Spodek mě pálí a hrdlo mi zužuje cosi, že mám pocit, že se udusím. Nutí mě to furt kašlat. Do toho začínám mít hrozný hlad a nade mnou ne zcela tesnící okno působí, že mi do obličeje fouká studený vzduch. Na můj neurotický spánek luxusní záležitost.

Už to nevydržím, beru tužku a Deníček a začínám psát. Péťa sedí vedle mě a nemůže spát. Co jen asi budeme dělat v tuto ranní hodinu? 🙂 Asi si hrát. Ani nevím, jak takhle chvíle trvá dlouho. Šla jsem se podívat. Je 3:45, takže přibližně třičtvrtě hodiny. A co dělá pes a muž? Oba krásně hrdelně chrápají a je jim hej. 🙂 Já cítím, jak mi unavené oči, které mě pálí, pomalu padají, zavírají se, tělo je hladové a dítě vedle mě nechce spát. Více takových nocí a mám pocit, že mě odvezou do blázince. Ale fascinuje mě, jak je Péťa trpělivý a čeká, až si dopíšu svůj román o údělu obětavé matky, paničky a budoucí ženy. Ale upřímně? Jsem za to vše ráda a děkuju svému milému Deníčku, že jsem se mu mohla takhle k ránu svěřit. Hned je mi lépe. 🙂

... uběhlo pár minut. Ovšem pocit hladu přetrvává. Budím partnera, ať si chvilku hraje se synem a jdu se nadlábnout. 🙂

ehm, chyba v Matrixu????? Co to jako je? Já mám prázdný blog? Něco mi uniklo? Nějaká další "vítaná" modrokoňovská inovace??? Dost doufám, že je to jen špatný vtip už tak špatného dnešního dne ☹

Taak vysledky ze vcerejsi krve uz mam 🙂 nejdriv sem mela 405 a po tydnu 3500. To je krasny ne?

avatar
janysevka
10. srp 2016    Čtené 5416x

8 (ne)překvapivých nápadů dětí i maminek

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

Nadseni a vyrazime na nakup s mini autobusem 😃

Strana