Je 13.4.2016. V práci přemýšlím, že jsem si měla na prvním UTZ vzít fotečku, ikdyž tam byla vidět jen tečka. Objednaná jsem až na pondělí (18.4.16). Ale rodině to chceme oznámit už v sobotu. Chci připojit k oznámení i fotečku. Říkám si, že půjdu k Dr. už dneska. Jestli tam bude něco vidět. Co když nebude? Ale tak to prubnu. Čekám v čekárně. Nikdo tam není..jdu hned na řadu. Vyslíct a čekat, až mě zavolá. Sedám si na křeslo. Blik. A je to tam! Ten krásný pocit úlevy a radosti mě okamžitě zachvátil. Na UTZ byl vidět gestační, žloutkový váček a embryo. Vše odpovídající týdnu těhotenství (5tt+5). Srdíčko nebylo, ale na to je ještě brzy, to uznávám i já. Ale tohle mi bohatě stačí. Kulihrášek se zvětšil za týden a 3 dny o polovinu. A to je krásný 🙂 Měří 3mm. Neskutečný, že z něčeho tak malinkýho se stane život 🙂 Je to neuvěřitelný. 

Žádám Dr. o vytisknutí fotečky. 

Krásné první shledání.

Všem držím palečky a těším se na další UTZ, tentokrát snad i se srdíčkem 🙂

Nesobeckost - k vyspání mi stačí prakticky pár minut a o trochu víc decimetrů.

Balení – na výlet zapomenu vzít pleny a až zpět domů dokážu dělat, že se to nestalo.

Kočičí oči – umím číst knížku potmě (a nemyslím elektronickou).

Paměť na čísla – zejména ta telefonní – to máte doktorka, pohotovost, …

Veterinární péče – dokážu poskytnou psovi první pomoc poté, co potká na dvoře naše dítě.

Skládání příběhů – filmy většinou běží tak potichu, že je neslyším, takže si příběhy vykresluji sama. Nikdy se mě neptejte, o čem nějaký film je.

Byl podzim 1999, nastoupila jsem do druhého třetáku, a ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi začnou plnit přání jak po másle. S nynějším manželem jsme už bydleli spolu, měli jsme nějaké ty starosti, a učili se spolu žít, ale ty dvě čárky na testu byli jako znamení... "to zvládnete, bude dobře!"

Když mi doktor v 6tt podával obrázek z ultrazvuku, domu jsem jela s pusou v křeči tím štastným úsměvem, který nešel sundat.

Hned jsem věděla, že to bude kluk, taky jsem si to už jako malá holka přála. Mít první dítě v 18ti , chlapečka a pak holčičku. Na UTZ nevím proč, až do porodu mi říkali, že je to 100% holka. Tak jsem jim věřila, nakoupila hafo letních parádních šatiček, růžových overálků, bodýček a babi napletla holčičí krásné svetříky. 

2.7.2000 mi v noci ve 23h rupla voda, do termínu bylo ještě pár týdnů, tak jsme byli oba vyplašený, a hned jsme jeli do porodnice. Skoro mě poslali domu, že jsem zavřená a nic se neděje, a že mám plodovky dost. Jen co jsem se zvedala ze židle, že teda asi pujdeme ještě domu, přišla moje úpolně první porodní kontrakce v životě. "Fuj! Ty kráso! Co to je? Já se snad otrávila jídlem nebo co?! " Za pár vteřin to přešlo, a dr. na mě koukal jak na zjevení 😀 "Jo, to nebude jídlem, začínáte rodit, tak si zase sedněte." 

Já byla vykulená, že co to jako má být.. porod jako bolí? Proč by to mělo sakra bolet? Přivést na svět dítě, by nemělo bolet ne? I máma mi říkala, že to nebolí, a že v televizi jsou to prostě herečky! Já se přesně do půlnoci 3.7.2000 nebála porodu! ...a ted se bojim! Bojim se bolesti, špatně bolest zvládám. Ty kontrakce do břicha byly celkem ok... ale ty křížový! Proč mě musí bolet i v kříži? To nedam! "Jak dlouho prosím vás trvá porod?" ...nechápavý pohled PA .." u prvorodičky 8h nebo taky 3 dny." ...Cože? Nene... to nemůže myslet vážně..tu ženskou už ted nemam rádá! At ke mě ani nechodí! 

Do 8h rána jsme byla v kontrakcích, byly i po 1minutě a 1 dlouhé, silné fakt dost. Prohlédl mě doktor, a řekl mi, že jsem histerka, že jsem otevřená na 2 prsty, a vyvádím jak o život. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená, být otevřená na dva prsty, ale svitla mi naděje, že se asi pomalu něco děje. Za chvilku se ten samý doktor podíval do mé zprávy, na monitor a znovu na mě. "To jste opravdu celou noc v takových kontrakcích? " ... ":-/  jo, jsem, a už by to mohlo skončit." Následoval UTZ , kontrola moči, napíchli mi kanilu, monitor, a pustili do mě oxytocin, a vložili i tabletku. V 9h nález stejný, tak oxytocin přidali na rychlosti kapání. Přísahám, že jsem těmi bolestmi, hlavně v kříži a unavená, nevyspalá, hladová a žíznivá, viděla všechny svatý. Nadávala jsem, nemohla jsem stát, sedět natož ležet s těmi pásy přes břicho. V 10h hurá! otevřená na 4 prsty, prý už se to rozjíždí, no konečně! Hlavně at už je ta malá venku! At se na ní můžu podívat, pohladit, pochovat. Hrozně jsem se na ní těšila, ikdyž jsem pro ní prostě neměla jméno, protože jsem počítala intuitivně s klukem, ale věřila UTZ. Možná to bude Růženka, doma má vše růžové 😀