Když jsem poznala toho mýho,hned od začátku mi bylo řečeno,že žádný dítě už ne -je totiž starší,že už to má za sebou.Postupem času jeho názor na dítě se otočil o 360 stupňů.Měla jsem strach ale souhlasila jsem.A tak začal maraton početí.Po půl roce ne moc velkého snažení se zadařilo.Ani jeden jsme tomu nemohli uvěřit,že se to povedlo,samozřejmě jsme byly rádi .Hlavně ať je to zdravý a je jedno co to bude.V duchu mé drahé polovičky doufal že to bude holka.Celé těhu bylo super,žádný problémy jsem neměla vše probíhalo tak jak má.Do 8m jsem chodila do práce a ne a ne se rozloučit.Před silvestrem jsem začala malinko krvácet.Takovej strach jsem snad nikdy neměla.Zůstala jsem v nemocnici na pozorování.Nic se nenašlo proč to se tak stalo.Dál vše pokračovalo bez potíží.Termín jsem měla 9.1.To ráno jsem šla na wc a ten šok co mě čekal.Praskla mi voda.V klidu jsem šla do sprchy udělala hygienu a šla vzbudit přítele.Ten okamžitě začal šílet.Já byla úplně v klidu.Vyjeli jsme.Příjem byl v pohodě,ale něco bylo špatně.Já byla v pohodě žádný bolesti kontrakce prostě nic.Začala jsem být nervozní.Zůstala jsem na porodním sále.Čekalo se jestli se porod rozjede - nerozjel se.Začali mi vyvolávat porod.Ani nevím co do mě rvali bylo hrozný.Byla to moje noční můra.Noc byla katastrofa.Pořád mě chodily kontrolovat a ty bolesti,bylo to hrozný ani spát jsem nemohla.Byla sobota přítel byl semnou.Bylo nas něm vidět jak to špatně nese.Vydržel do večera,potom to vzdal.Nedokázal se na mě dívat jak trpím.Chtěli jsme to ukončit SC,ale doktorka řekla,že to postupuje pomalu,ale postupuje.Už se to nedalo vydržet,dostala jsem na mou žádost epidural.Aplikace byla pro mě utrpení.Přišla na chvíli úleva,ale jen na chvíli.Léky co do mě rvali byly silnější.Neděli jsem už skoro nevnímala byla jsem na pokraji sil.Skákání na míči ve sprše bylo vysilující a únavné.Usínala jsem,ale usnout jsem nemohla.Kontroly byly čím dál častější ,otravnější a bolestivější.V pondělí ráno přišel doktor,podíval se na mě a už jsem jela.Konečně vše mělo skončit.I když jsem byla otevřená na 9 cm,pořád to nešlo.Přišel SC.Hurá.Malej se narodil 11.1.Po vřevezení na JIP a probuzení mi bylo divně.Cítila jsem jako kdybych pořád čůrala.Omyl.Byla to krev,která ne a né zastavit.Objednali drahé léky,které mě měli pomoct,ale bohužel,nezabrali.Moje rodina nic o mě neví,neví co se děje.Opět jedu na sál,vidím přítele,úleva.Diagnoza byla jasná.Děloha musí pryč.Po mém krkolomném podpisu se jelo.Jednali rychle,už jsem ztratila skoro 3l.Připadala jsem si jak v Chicago Hope.Měla jsem strach,vše mě bylo líto.Řvala jsem jak malý děcko.Bylo po všem.Po odebrání dělohy a 10l transfuzí jsem byla zachráněna.Dny na Jip se táhly.Druhý den mi přítel donesl prcka.Brečela jsem štěstím.Chtěla jsem pryč JIP byla hrozná.Po přemlouvání mě přesunuli na na pokoj.Byla jsem ráda.Nevzdávala jsem to chodila jsem hýbala se jak jen to šlo abych byla fit.Chtěla jsem být co nejvíc s malým.V porodnici jsem byla 9 dní.Byly to snad moje nejhorší dny.Konečně nás pouštěli domů,jásala jsem.Co se nestalo?Propouštěla mě ta samá doktorka co mi nechtěla ukončit porod.Ani do očí se mi nepodívala,dívala se bokem.Určitě věděla,že udělala chybu.Neřešila jsem to neměla jsem sílu ani pomyšlení.Vím,že už další dítě by přítel nechtěl ani já jsem nechtěla,ale teď je mi to hrozně líto,že nebude mít malej sourozence.Být více při smyslech asi bych si více dupla ale jako prvorodička jsem moc nevěděla.Teď si užívám toho mýho malýho čertíka a jsem šťastná.

Miminko jsme si moc přáli. Po samovolném potratu ve 13tt, jsem měla strašný strach že nám to nepůjde. Na 2.7 jsme měli naplánovanou svatbu a tak jsme se domluvili že v červnu vysadim ha a uvidíme. Týden po svatbě jsem byla pořád strašně unavená a vyjít schody byl pro mě nadlidský úkol. Bylo mi to hned jasný. Udělala jsem ráno test a krásný / / . Řikala jsem si že počkam a neřeknu to ani manželovi a dam mu pak až fotku. Odpoledne jsem šla domu a zas funěla do schodů. Manžel mi řiká - ty funíš jak kdyby jsi byla těhotná, měla by jsi zas začít makat. A já na něj - jsem těhotná 😀. Brečeli jsme oba štěstim. 

Těhotenství bez jakéhokoliv problému,ale intuice na mě křičela od začátku že to přijde dřív. Tašku jsem měla zbalenou od 20tt, porodnici zvolila dál ale vybavenou pro nedonošence. 

Bylo 10.2 byla jsem 34+4 na kontrole vše ok. Vecer sel manzel s kamaradem na ples. Ja nemohla spat. Kolem pulnoci uz jsem usinala. Pes ktery lezel semnou, najednou vybehl z pod deky. Koukam na nej a rikam co je? A citim teplo. Rikam si to ne, urcite krev!!!! Sahnu a nic. Tak vstanu a uz musim bezet. Hupsnu do vany a ziram. Praskla mi voda. Je ji hrozne hodne. Ale cista. Stojim tam v kalhotkach a zachvacuje me strach. Beru rucnik a bezim volat manzelovi. Dotykovy telefon a mé třesoucí se ruce - to je něco. Manzel nechape co mu rikam. To nepil!!! Uz je nastesti pred domem, takze dupe nahoru. Umeju se, dobalim a vyrazime. 

Na přijmu mi nevěří. Prý jsem zamklá na 20 západů. Voda bohužel svědčí o něčem jiném. Mam o prcka strasny strach. Takže čípky na kontrakce, pak na otevirání. Malému se daří dobre. Nemůžu chodit. Jsem připojena nonstop na sondy. Pak dalši tableta, kapačka. Pak sprcha, kdy manzelovi umirali ruce jak me nahrejval 😀. A ta mi pomohla nejvic. Uz jsem malem nedosla na box. Umiram strachy.

11.2 - 19.45 asi na 3 zatlaceni a hupsnuti na bricho od Pa se v 34+5 tt narodil Davidek. Mel 2400g a 49cm a 9-10-10. Naprosto v poradku. Nachvilicku mi ho ukazali a hned nesli na Jip. Manzel sel hned s nim. Takovou dobu nesel. Umirala jsem strachy. Pak dorazil a jen se usmival. Byl v poradku, krasnej. Hned jsem usnula a rano mi pak zlaticko privezli a byli jsme uz jen spolu.