Nošení miminek v šátku je úžasný počin v péči o dítě, protože plně respektuje specifické potřeby novorozence a kojence. Těmito potřebami jsou tělesný kontakt, kterého není nikdy dost, rytmus předávaný prostřednictvím houpavých pohybů při chůzi maminky a tlukot jejího srdíčka. Vždyď experimenty ukázaly, že pokud miminkům v nemocnici pouštěli hudbu v rytmu tepu lidského srdce, prospívali lépe. A to jim chybělo tělesné teplíčko od maminky.  

Někdy se bohužel stane, že miminko při vázání do šátku pláče a pláče. Maminka tedy logicky usoudí, že není kontaktní, blízkost mu nesedí, ale to je omyl. To by přeci bylo proti jeho základním potřebám, protože maminka v blízkosti, čím větší tím lepší, představuje pro novorozenečka pocit jistoty a bezpečí. Když maminka zmizí z dohledu, jako by nebyla. Dětem totiž zatím chybí časem získávaná zkušenost. Po půl roce již ví, že maminka sice odešla, ale když bude plakat, může ji přivolat.

Tak proč tedy pláče? Ptáte se. Vždyť jste ho přebalila, nakrmila, je odpočaté, do této chvíle bylo v pohodě. Myslím si, že u starších miminek může být pláč protestem, protože s ním náhle děláte něco, co nezná, tak se mu to nelíbí. Protože jistota miminka pramení z toho, že se může spolehnout na očekávané. Pro něho je do této doby očekávané, že jej pouze chováte a nebo ukládáte do kočárku. Dalším důvodem pro pláče, je teplo. Když uvážete miminko na své tělo a v místnosti je již tak vedro, miminku se to nelíbí. Ale během praxe lektora kurzů šátkování a zejména individuálního poradenství v této oblasti Vás mohu ujisit, že když se dáte do pohybu přestane plakat. Mé děti při vkládání do šátku brečely, vzpínaly se a když jsme vyšli ven, během chvilky se uklidnily a usnuly.

Šátkováním beze spolu zvyšujeme komfort prvních měsíců života našeho drobečka. Tak proč tedy pláče? Důvodem může být nejisota maminky a tatínka, zda je to šátkování přece jenom v pořádku. Neublížím mu? Zvládnu zkrotit tak velký kus látky a omotat jej kolem svého těla? Dítko tuto nejistotu cítí a pláče. Nechce někam, kam vlastně ani neví zda chce a dokáže jít rodič. Dítko insitinktivně cítí, že je na rodičích závislé a potřebuje jejich oporu. Představte si, že Vás bude divokou přírodou provázet průvodce o němž záhy zjistíte, že se tam také moc nevyzná, co budete v tu chvíli cítit vy. Pr, budete chtít jít s ním?

Tak že prvním krokem je získat sebejistotu ve vázání bez miminka. Zkoušíte vázat s panenkou, až si jste plně jistí, že úvaz zvládáte. K nošení miminka potřebujete opravdu pouze jeden úvaz, tak že se nic nestane, když neovládáte úvazů více. 

Rodiče často znejistí pláč miminka. Proč ke mně nechce? Taková dobrá věc to šátkování a drobečkovi se to nelíbí. Je dobré zaujmout k pláči správný posotj. Protože když jste si vším ostatním plně jistí, že úvaz je v pořádku, což  cítíte. Miminko má všechny potřeby momentálně naplněné, nemá důvod plakat, tak teď asi protestuje vyslověn proti úvazům. Ale vy jste ten sebejistý rodič, který ví, že vázání miminka do šátku je výborná věc a rozhodli jste se ji praktikovat. Tady jste tím průvodcem vy. A provázené miminko, které se na Vás musí spolehnout,  se může zlobit, ale dejte mu šanci, ať pozná to dobré, před čím se tak vehementně brání a zároveň mu ukažte, že je provázíte a vedet správným směrem, kterým jste vy sami jistí.

Ve  chvíli, kdy dítě slézá  z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/)   slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby,  aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.

 A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho  spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama? 

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád.  Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže.  Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?

 Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE,  NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním...  Jsem unavená...

A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a  věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání.