Jiříček byl ve svém doupěti pořád koncem pánevním, nikdy si ani přirozenou polohu nezkusil, byť o to možná později stál, ale už na to byl moc dlouhý. Termíny porodu jsem měla dva (podle menstruace 5.11., podle ultrazvuku 15.11.), takže když jsem 3.11. byla na kontrole u doktroky, domluvily jsme termín na 11.11.2015. U doktorky mi bylo řečeno, že se to k něčemu předtím chystalo, ale doteď to zůstává stále stejné, navíc jsem věděla, že zadeček nenaléhá tolik jako hlavička, takže jsem byla klidná a počítala jsem, že do porodnice nastoupím až 10.11. Jenže vše bylo úplně jinak.
Kolem půlnoci, 4.11., kdy už jsme si s manželem řekli, že bychom mohli konečně spát, ve mně doslova něco luplo a vyteklo. Ihned jsem věděla, že se něco děje, řekla jsem to manželovi a honem letěla na záchod. Na vložce byl růžový výtok, chtělo se mi strašně čůrat a do toho ze mě začala téct plodová voda. Celá vyděšená to říkám manželovi, který mi v klidu odvětí: "Však jsi říkala, že může něco odtékat i pár dní před porodem, ne?". No řekla jsem, že ne v takovém množství (bylo toho fakt dost), a navíc mi tehdy doktorka řekla, že se nemám dlouho zdržovat, pokud se něco takového stane, a jet do porodnice. Manžel mě dorazí otázkou: "Tak chceš fakt jet?", no myslela jsem, že z něj porodím ještě hned na místě 😀. Utíkala jsem dát sprchu, abych nejela promočená (do pár minut jsem zjistila, že to bylo úplně zbytečné a že já už se zase rochním v plodové vodě).
Do porodnice jsme přijeli asi po 20 minutách od prasklé vody. Já naprosto promočená, vyklepaná a pořád jsem tomu nemohla uvěřit, vždyť se k ničemu už nechystalo, ještě mě to potvrdila doktorka a ještě jsme se domluvily na plánovaný císař.
Měla jsem si sednout k monitoru, že mě budou sledovat, začala jsem mít lehké bolesti v podbříšku, které do pár minut tak zesílily, že jsem zarývala ruce do sedátka. Vůbec jsem nevěděla, jak mám dýchat, při každé kontrakci jsem měla obrovskou potřebu tlačit, kontrakce jsem měla vždy po pár minutách. Sestřička mě vyšetřila (myslela jsem, že ji ukopnu hlavu, jak strašně to bolelo), bylo mi řečeno, že se otevírám. Hrozně jsem se lekla a musela jsem jim připomenout, že mám malého koncem pánevním. Takže začali urychleně domlouvat císař a ještě předtím se ultrazvukem podívali, zda se nepřetočil. Při monitorování  začal malej škytat, musela jsem se tomu i přes bolesti smát. Manžel se mě pak zeptal, zda to tak opravdu bolí (ne, samozřejmě že ne, já tu zatínám pěsti jen tak, že nemám co dělat).
Na sále jsem se bála napíchnutí anestezie, k tomu jsem ještě chytla opět kontrakci, takže jsem jim to řekla a anesteziolog na to: "To nevadí, zkuste se uvolnit, klidně i když něco vyjde, tak se nemusíte stydět, nic se neděje.", no pěkně mě to znervóznilo, ale vydržela jsem, nic naštěstí ven nešlo a napíchnutí jsem ani necítila (možná díky jiné bolesti - kontrakci). Musela jsem chvíli čekat, než to začalo účinkovat, pak jsem nic necítila, byla jsem z toho šťastná a zároveň jsem byla vyděšená - docházelo mi, že tu fakt ležím, povídám si s doktory, kteří mi řežou břicho a za chvíli vytáhnou mé děťátko. Za chvíli budu mámou.
Před vytažením mě upozornili, že jelikož je koncem pánevním, budu cítit trochu tlak v břiše, protože se v takové poloze hůř vytahuje. Připravila jsem se na to, ale asi ne dostatečně. Tlak byl takový, že jsem opět drtila vše, co mi přišlo pod ruku a měla jsem pocit, že fakt tlačím rozřezaným břichem. Najednou bylo cítit prázdno, malinký o sobě dal vědět jemným hláskem, ale nebrečel, jen zakňoural. Doktor povídá: "Je to kluk jako buk... čůrá... i kaká!", odpovídám: "Ježiši, kdo čůrá a kaká?!" (😀 strašně jsem se lekla, že jak jsem měla umrtvený spodek, tak šlo něco ven  😀), ale uklidnili mě, že mluvili o malém 😀 Chtěla jsem ho ihned vidět, ale viděla jsem ho až po jeho zvážení a zkontrolování životních funkcí, první ho viděl manžel, který mi ho aspoň vyfotil.
Šití bylo asi nejhorší. Strašné tlaky, které pak spíš přecházely do bolesti. Už mi nebylo ani do smíchu a přestávala jsem komunikovat. Strašně mě brněla hlava, myslela jsem, že snad umírám. Koukala jsem na blikající monitor mého tepu a tlaku, kontrolovala jsem, zda je vše v pořádku. Cítila jsem se stále hůř, anesteziolog mi nabídl něco proti bolesti. Já odmítla, chtěla jsem vydržet. Bohužel jsem se pak cítila natolik špatně, že jsem prohlásila, že už druhé dítě nechci, nacož anesteziolog odpověděl, že mě trochu uspí. Nevím, zda jsem pomalu přicházela k sobě, ale bylo mi fakt z ničeho nic hůř a hůř a opravdu jsem myslela, že zažívám poslední chvíli. Byla jsem za uspání vděčná, ale po příjezdu na pokoj jsem okamžitě přicházela k sobě. Ještě pořád mi kapal oxytocin, takže břicho v jedné obrovské křeči, do toho jsem cítila čerstvé stehy. Bylo mi opět strašně, věděla jsem, že přicházím k sobě, prosila jsem něco proti bolesti. Nedokázala jsem si představit, že by mi donesli malého. Nezvládla bych ho mít u sebe. I přes léky na utišení bolesti jsem stále bolest cítila, ale naštěstí už se dala trochu snést. I tak jsem nespala. Malého mi donesli někdy ráno, kdy už jsem se cítila lépe. Ale pořádně jsem ho viděla až koncem dne, kdy mi ho ukázala sestriřka, protože mi ho dávali jen na přisátí a mně se tak strašně motala hlava, že jsem se na něj ani podívat nemohla, hýbání šlo těžce a byl tak droboučký, že jsem se bála, abych mu neublížila, kdybych se pokusila lépe pohnout a podívat se na něj. Teď už je to 10 týdnů od porodu a já už si dávno řekla, že za to ten maličký stál, a klidně mu pak v budoucnu pořídím sourozence 😀 Trochu mě mrzí, že jsem nemohla rodit přirozeně, protože si myslím, že bych měla rychlý porod, když šlo všechno tak rychle.
Takže Jiříček se narodil dne 5.11.2015 v 1:27 hodin a s tatínkem ho moc milujeme. 🙂