Dneska jsou tomu dva měsíce, co se mi narodil můj Kubíček a tak už je nejvyšší čas všechno sepsat, dokud si to ještě jakž takž pamatuju.

Jelikož to měl být druhý porod a navíc jen dva roky po tom prvním, všichni včetně mě předpokládali, že by "to" mohlo přijít o trochu dřív. Takže od nějakého 37. tt jsem byla jak na trní, připravena, že každou chvíli mi praskne voda a pojede se. No tak to jsem se teda šeredně spletla a čekal mě ještě víc než měsíc utrpení 😀. Když jsem byla den před termínem v poradně, domluvila jsem si termín na vyvolání (to jsem měla být 40 + 6), ale pořád jsem ještě doufala, že porodím sama. No ten týden byl nekonečnej a nakonec jsem opravdu ve čtvrtek 24.9. dopoledne nastoupila do porodnice. K mému obrovskému zklamání mi tam řekli, že s vyvoláváním se začne až druhý den ráno, takže jsem tam byla celý ten den před úplně zbytečně. Byla jsem hrozně naštvaná, ale na druhou stranu jsem si aspoň před tim výkonem pořádně odpočinula 🙂. Na monitoru jsem měla slabé kontrakce, otevřená na 2 cm, pořád si mysleli, že se mi porod rozjede ještě přes noc sám, ale já už tohle měla minimálně 14 dní a nic, takže jsem ani nedoufala.

25.9.2015, půl 7 ráno, ještě poslední selfie s bříškem a jde se na to 🙂. V 7 mi pan doktor zavedl tabletku (myslím, že snad jen 1/3). Do půl hodinky jsem začala mít slabší pravidelné kontrakce. Pořád jsem čekala, kdy jako přijde ta opravdová bolest a ono furt nic, až jsem si připadala divně, že jsem pořád tak vysmátá 😀. Kolem půl 9 jsem šla na sál a volala manželovi, ať pomalu dorazí, ale fakt pomalu, protože mi zatim ještě nic neni, takže to bude určitě ještě na sto let. PA mi udělala přípravu a musím říct, že jsem byla fakt ráda za klystýr v takový pohodičce, protože u prvního porodu jsem si tu hodinku na záchodě opravdu protrpěla v nesnesilených kontrakcích. Vylezla jsem ze sprchy a akorát přicházel manžel. Kontrakce lehce zesílily, ale pořád těžká pohoda, až jsem si říkala, že snad porodím fakt bezbolestně. No haha 😀.

Obrat o 360 stupňů nastal, když mi PA píchla vodu. Samotná tahle akce byla dost bolestivá, protože jsem měla prý hrozně houževnatý vak blan a prostě jí to nešlo protrhnout, tak se ve mě šťourala bůhví jak dlouho. No a pak to přišlo. Asi do pěti minut nastaly brutální kontrakce, nejdřív po 2 minutách, pak po minutě a pak už snad bez přestávky. Najednou jsem byla úplně v koncích. To, co mi pomáhalo při prvním porodu teď vůbec nefungovalo a já nevěděla, jak si ulevit. Jediný, co mi pomáhalo, alespoň psychicky, bylo, že jsem s při každý kontrakci představovala, jak miminko klesá a říkala jsem si, že se musím uvolnit a pustit ho níž do porodních cest. Sprcha nepomáhala, tam jsem se akorát málem zhroutila a když jsem vylezla, manžel se mě úplně lekl jak jsem prý byla mrtvolně zeleno-šedivá 😀. Mezi kontrakcemi jsem měla čas akorát tak prosit o nějaký drogy 🙂. Epidural nepřicházel v úvahu, to by se nestihlo. Během hodinky jsem se ze 2 prstů posunula na 8, byl to neuvěřitelnej fofr. Dali mi teda nějaký čípky, pak ještě injekci do zadku a nakonec mi ještě doktorka opíchala čípek. Přišlo mi, že na bolest to moc nepomáhalo, ale kontrakce byly trochu kratší a možná malilinko snesitelnější. Najednou se všechno tak nějak zrychlilo, PA s doktorkou si začly vše chystat, rozsvítilo se světlo atd. a já si říkala, co blbnou, určitě to bude ještě nějakou dobu trvat. No a pak přišel ten divnej tlak a já říkám, že už musím tlačit. Nááááádech a tlačím. Je to úleva, že do tý hnusný kontrakce můžu aspoň zatlačit, je to o něco lepší pocit. Doktorka říká, že už vidí vlásky. Já jí nevěřím a ptám se, jestli jako fakt, že jsem přeci teprve jednou zatlačila. Zatlačila jsem podruhé a hned bez přestávky potřetí. Myslela jsem, že exploduju, pak přišlo rupnutí a strašná úleva. Kubík byl venku! V 10:58, necelou hodinku a půl od píchnutí vody, tedy od první skutečný kontrakce. Neuvěřitelný! První, co mi prolítlo hlavou, když jsem ho uviděla, bylo, ježiš marja ten teda nemá pod 4 kg 😀 (odhad byl 3700 g). No taky že ne, měl 4050 g a 52 cm a byl tak strašně krásnej. Hned mi ho položili na hrudník a já plakala štěstím. Tuhle chvíli jsem si představovala snad milionkrát, protože s prvním synem mi to nebylo dopřáno a syna mi přinesli až zabaleného (do teď nevím proč). Pak mi Kubíčka na chvilku vzali, trochu ho otřeli, dali čepku a zase mi ho vrátili. Hned se krásně přisál a byl úplně klidnej. Po dvou hodinkách jsem se šla osprchovat a šupky dupky na pokoj, kde mi spoubydlící ani nevěřila, že jsem teď porodila, když jsem si před ní normálně sedla na židli. Byla jsem sice dost potrhaná, ale oproti šití nástřihu bylo tohle daleko míň bolestivý.

Abych to shrnula. Porod neuvěřitelná rychlovka, ale jako ta hodinka a půl kontrakcí stála za to. Už tu bolest nikdy nechci zažít 😀. A tlačení? Až na pár vteřin zoufalství a pocitu na vybuchnutí vlastně pohoda a hlavně rychlovka. K tomu všemu skvělý manžel a úžasné prostředí a personál Mělnické porodnice. Podtrženo sečteno - nádherný, bezproblémový porod, který bych vlastně přála každé mamince. Bez epiduralu, bez nástřihu. Měla jsem jen pár přání, která mi byla splněna - dotepat pupečník a ihned miminko na břicho. Kubíčka jsem si pak daleko víc užívala, pořád jsem ho měla u sebe, mazlila ho, pusinkovala. Bylo to úžasný. A jsem moc moc ráda, že jsem si tímhle zážitkem vykompenzovala trauma z prvního porodu a už si ho nechci ničím zkazit. A proto byl tenhle porod POSLEDNÍ.

Můj článek pojednává o látkových plenkách, tak jak se o nich můžete dozvědět na přednáškách - tj. jaké existují druhy, materiály, jak se plenky dají skladovat, dále se dočtete o tom, jaké jsou pravidla u praní a sušení plenek. Závěrem píši o tom jak začít, kolik čeho pořídit. Vše doplněno o obrázky pro lepší představu.  

Víc jak rok jsem aktivně dělala látkovací poradkyni, látkovky sama používám již na 2. dítku a díky mé zvědavosti jsem vyzkoušela přes 30 modelů plenek od nejrůznějších značek. 

Pokud se budete chtít na něco zeptat, napište mi, ráda odpovím. Jsem tu často 🙂

Výhody látkových plen

1. zdraví dítěte

– látkové plenky (dále jen LP) jsou vyrobeny většinou z přírodních materiálů jako bambus, konopí, bavlna, len, ale také ze syntetických materiálů (např. polyester). Všechny materiál jsou prodyšné. V LP tak nedochází k přehřívání.

Sepsala jsem nejčastější dotazy maminek které jsem vyhledala zde na koníku a především ve skupině odplenkovávání dětí. Odpovědi jsem našla ať už zde nebo jsem napsala něco z vlastní zkušenosti a také jsem hledala na internetu.

Proč nám to nejde? – Možná ještě nenastal čas. Na každé dítě přijde jeho čas v jiném věku. Některé jsou už ve dvou letech bez plen a některé jsou bez plen až po třetím věku. Není se čeho bát, každé dítě na to jednou přijde. V žádném případě nenutit, nechat dítě aby se vše naučilo samo a pomalu svým tempem. Některé dítě na to přijde hned a některým dětem to hold trvá pár dní.

Sedíme na nočníku, ale nic se neděje – Některým dětem to chvilku trvá, než přijdou na to, že do nočníku se čůrá. Nejdůležitější je na dítě mluvit a naznačovat mu co má dělat do nočníčku.

Kdy a jak odhodit plenku na noc? – Asi nejdůležitější je aby dítě už nějakou dobu mělo přes noc plínku suchou. Nejlepší je na noc nedávat moc pít. Většinou to nastane potom, co se naučí přes den ovládat čůrání a kakání. Některé děti se vše naučí najednou.

Bojkotuje nočník. – Některé děti na nočník vůbec nesednou a vyhovuje jim hned posazovat na toaletu (ať už s nástavným prkénkem pro děti nebo i bez něj). Z osobní zkušenosti syn nechtěl sedět na nočníku a říkal si na čůrání, ale na nočníku mi brečel a vztekal se, až jsem ho zavedla na toaletu a on se vyčůral, párkrát jsme s ním musela chodit a po nějakém čase se to naučil sám. Když dítě odmítá i toaletu je vhodné ho vždy před nebo po čůrání/kakání dovést k toaletě a vždy mu ukázat kam se to dělá. Je vhodné si děti brát s sebou když jdete i vy na toaletu. Nestydět se a vždy mu říkat co právě děláte. Z osobní zkušenosti to chvilku trvalo, ale pochopil to po pár dnech.

Čůrání do nočníku chápe, ale stejně se počůrá – Některé děti vědí, že se jim chce čůrat, ale zase nepochopí, že si musí říct dřív, než vykonají potřebu. Hold si řeknou, až když je pozdě. Je potřeba to dětem připomínat a snažit se jim to vysvětlit. Vše má svůj čas a už to, že řeknou že se něco stalo je znamením že chápou co se po nich chce, jen ještě se musí naučit říkat si včas.