Poslední dny si organizuji čas jinak. Opravdu ho zrovna na to či ono nemám nebo je pro mě prostě něco jiné důležitější? Rodinné a partnerské štěstí na vzorně uklizené domácnosti nestojí, přesto je občas potřeba přivítat muže do pořádku. Jindy zase neuteče prádlo čekající na vyžehlení. Jednou dostane přednost procházka se synem, podruhé psaní s kamarádkou z druhého konce světa.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Snažím se dávat přednost věcem, které mi mohou utéct. Opravdu si chci přečíst zprávy nebo se raději podívám na krásný západ slunce, který za chvíli zmizí? Proč bych si nechávala úklid na odpoledne, když mám nejvíc energie před obědem? Proč spěchat domů kvůli (nesmyslnému) režimu, když právě prožívám příjemnou chvíli s rodinou.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Miluji psaní. Přesto blog nedostal přesně měsíc ani jeden nový řádek. Pomíjivost okamžiku a hodnota vydané energie nyní sestavují můj žebříček priorit pro daný den, pro danou hodinu. Navzdory starostem, strachu i obyčejné únavě je potřeba nezapomenout... Nezapomenout se vědomě nadechnout. Prožívat a nejen žít. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Život je totiž jako vilová čtvrť. Oslní lehce svou krásou. Má svá tajemství. Kdybyste ale vynechali tu a tam jednu cihličku, vil by nebylo. A proto je potřeba jít cihlu po cihle. Prohlédnout si detail za detailem. Umět prožít malé i menší. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nabírám sluneční energii do zásoby. Neberu nic jako samozřejmost. Od malicherných nákupů, přes přírodu až po rodinu a přátelství... Nic není jisté. Předem to poslední ne. Až si budu zase organizovat čas, stavět vilu... mohla by mi některá cihla chybět. A jak bych bez základů dosáhla až ke hvězdám?!

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nechávám si radit od přítelkyně intuice. Protřídit oblečení, vysát, vymazat aplikace z telefonu, hrát si se synem, povídat si s mužem, zavolat mámě, projít se... Nemá v tom logický systém, ale vždy, když se její radou řídím, objeví se ve vilové čtvrti další cihla.   

Září je pro nás, rodiče dětí narozených s rozštěpovou vadou obličeje a aktivní členy sdružení Šťastný úsměv, ve znamení osvěty.

Rozštěp je už 10 let součástí mého života a hlavně nedílnou částí života mého syna Adama. Snažím se společně s mnoha dalšími o to, aby se o této vadě vědělo a mluvilo. Aby nebylo toto téma ve společnosti tabu a aby ti, kterým rozštěp vstoupil do života věděli, že na to nejsou sami. Že je tady Šťastný úsměv www.stastny-usmev.cz, který se snaží podat pomocnou ruku všem, kteří o to stojí.

Proto sem dnes sdílím slova mé kamarádky a zároveň předsedkyně sdružení Šťastný úsměv, Mgr. Anežky Rouš-Dvořákové. Děkuji všem, kdo si ho přečtete a pomůžete nám tak rozšířit řady těch, kteří vědí o čem je řeč 🙂 Článek je z našeho webu http://stastny-usmev.cz/proc-je-osveta-tak-dulezita/ Lucie Hornofová

Rozštěp obličeje je pouze kosmetická vada. Po operaci zbude jen malá jizvička, a když si kluci nechají narůst knír, ani to nebude vidět. A děvčata to zakryjí makeupem. Ale na druhou stranu…Pokud už v těhotenství víte, že čekáte dítě s rozštěpem, je na zváženou, zda má v těhotenství smysl pokračovat. Dítě s rozštěpem celé dětství stráví v nemocnicích. 

Připomíná Vám to něco? Tu první část můžete zaslechnout od nezasvěcené laické veřejnosti, tu druhou bohužel občas od té odborné. Rozštěp obličeje, i když se situace postupně lepší, je stále opředen mnoha omyly a předsudky. Proč tomu tak vlastně je?

Představte si dobu řekněme zhruba před 30 lety. Internet je slovo neznámé a rozštěp má ne zrovna příjemný hovorový název. O rozštěpu se ve většině případů šeptá a není to vůbec téma běžné konverzace. Ostatně jako další vady či postižení. Je to něco, za co se hodně lidí stydí a o čem se prostě nemluví a co se neukazuje. Sklopí se hlava… Když se ale o něčem nemluví, začnou se na téma nabalovat informace, které se nemusí zakládat vždy na pravdě.