Obligátní odpovědí na otázku kdy začít učit děti lyžovat je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. 

Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím? 
Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.

Pokračování:  http://www.cestujsdetmi.cz/rady-a-tipy/sportovani-s-detmi/nakup-detskych-lyzi-jak-postupovat-pri-vyberu-a-nakupu

 Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková

Nestíháte? Proklínáte nakupování s dítětem a nejste už schopná myslet na tisíc věcí naráz? Víte, že můžete platit bez stresu, rychleji a pohodlněji? Nabízíme vám pomůcku, která vám ušetří čas i nervy.

Zná to každá máma. Rychlý nákup s kočárkem a pak dlouhé přehrabování v tašce plné plínek, rozmačkaných piškotů a hraček, mezi nimiž, pochopitelně až někde na dně se ukrývá naše peněženka. V tom lepším případě. V tom horším leží doma na botníku. Děsivá představa. A když už vítězoslavně máváme peněženkou nad hlavou a chystáme se platit… Zapomeneme PIN ke kartě. Ovšem ani v té chvíli není obraz zkázy domalován. Chybí tu ještě rohlík, který váš miláček hodil po pokladní, dětská výživa na saku souseda ve frontě a bonbony rozsypané po podlaze. V tu chvíli už se z fronty čekající u pokladny stává nelítostný dav, každá vteřina trvá celou věčnost a vy děkujete za to, že je u nás zakázáno lynčování.

Máme pro vás jednoduché řešení. S kreditní nálepkou České spořitelny můžete zaplatit bleskově a bezkontaktně a do částky 500 Kč navíc nemusíte zadávat PIN. Lupněte si nálepku třeba na telefon, který máte určitě pořád sebou, mávněte nad starostmi i platebním terminálem rukou a máte klid. V uspořeném čase se můžete pokladní pochlubit tím, co váš malý génius dokázal postavit na pískovišti. Platit s kreditní nálepkou je zkrátka hračka.

Jaké výhody má kreditní nálepka?

Peněženku můžete nechat doma – v obchodech zaplatíte jen přiložením nálepky k bezkontaktnímu terminálu. Do 500 Kč nezadáváte PIN, nad 500 Kč potvrzujete platbu zadáním PIN.

Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

Lámete si hlavu, co pořídit dětičkám, které ještě ani nechodí na nožičky? Co jim dát do kočárku, do herny nebo co vzít třeba na návštěvu k babičce? Přinášíme Vám nabídku úžasných a měkkých capáčků pro malé děti.

Capáčky

Máte doma miminko, či malého předškoláčka? Pak by vás mohla zajímat nabídka capáčků, ať již pro cestování, či na doma, do kroužků a heren.

Využití

Kožené capáčky, o kterých se zmiňujeme, jsou totiž velmi praktické, poslouží skvěle místo zbytečně drahých botiček do kočárků, autosedaček, na návštěvy i do baby-kaváren.

Vlastnosti

Tkaničky SHOEPS – šups do bot a můžete vyrazit!

Přišlápnete si někdy tkaničky? Musíte si je vázat nadvakrát, aby se vám znovu nerozvázaly? Máte problém se do svých šněrovacích bot pohodlně dostat?

Hlavní cenu za inovaci si letos z veletrhu Kind + Jugend v Kolíně nad Rýnem odnesly silikonové tkaničky SHOEPS, které není třeba šněrovat. Tyto tkaničky jednou navlečete a boty už nikdy nebudete muset zavazovat ani rozvazovat!

A co jsou vlastně SHOEPS?

Jsou to elastické tkaničky, které se přizpůsobí tvaru nohy. Neprasknou, ani se nevytahají, neškrtí, ani nijak neplandají. Jsou určeny dětem, náctiletým i nám dospělým. Mohou být hodně výrazné i úplně nenápadné. „Vytuníte“ s nimi oblíbené kecky, ale i polobotky do práce. Z fádních šněrovacích bot rázem vykouzlíte originální nazouváky!

Více info na:  http://www.cestujsdetmi.cz/aktuality/pod-strechou/-tkanicky-shoeps-drobnost-ktera-setri-cas-.html

Nosítko manduca® lze snadno udržovat. Aby Vám dlouho sloužilo, dodržujte několik rad k údržbě:

• před praním vždy zapněte všechny spony
• manducu lze prát v pračce na max. 30°C na šetrný program (praní jemného prádla)
• perte v pracím prostředku pro jemné prádlo
• vyvarujte se použití pracích prostředku s bělicími, enzymatickými a změkčujicími látkami
• pro praní tmavých barev použijte prací prostředek na tmavé barvy
• neždímejte, pouze nechejte odstředit vodu
• nesušte manducu na ostrém slunci
• nesušte manducu v sušičce

Pár praktických rad na závěr:

• pro ochranu ramenních popruhů - použijte Fumbee  - jejich údržba je velmi snadná a rychlá -  předejdete nejčastějšímu znečištění nosítka manduca
• mějte na paměti, že velmi časté praní nosítka způsobuje vyšší opotřebení materiálu a zkracuje jeho životnost
• použití agresivních pracích prostředků, stejně jako sušení na prukém slunci  může mít za následek vyblednutí barev

Další informace nadjete na www.manduca.cz.

Knihkupectví Martinus přišlo s PFkem, díky kterému jste mohli milou novoroční zprávou přes Zázračný telefon potěšit knižní záporáky.

O svátcích by neměl být nikdo sám. Ani knižní záporáci, které svět sice nemá rád, ale bez nich by naše oblíbené příběhy nebyly tím, čím jsou. Právě proto se knihkupectví Martinus nad zlými postavami z knížek smilovalo a spolu se Zaraguzou se je rozhodlo aspoň na Vánoce potěšit přes Zázračný telefon.

Knihomolové z Česka a Slovenska mohli oblíbenému antihrdinovi poslat na http://pf2015.martinus.cz/ díky PFku milou novoroční zprávu. Na Zázračném telefonu stačilo napsat pár pěkných slov například Voldemortovi či Sauronovi, zadat telefonní číslo odesílatele a zprávu poslat. Zázračný telefon se už potom postaral o velké překvapení. Každému odesílateli vzápětí přišla SMS, kterou mu nazpět poslal antihrdina. Veselé zprávy byly přizpůsobeny řeči hrdinů - někteří děkovali, někteří vinšovali a někteří se aspoň o svátcích změnili na milé a přívětivé.  

Na základě odeslaných SMS zpráv se nakonec zjistí, který z knižních záporáků je u čtenářů nejoblíbenější. Už za první 4 dny potěšilo antihrdiny skoro 5 000 zpráv a kdo ví, možná se díky nim některý z nich v novém roce opravdu polepší. 

1. Nenasávat. Neposlouchat, nečíst a nezajímat se o cizí porodní příběhy. (Já vím, je to těžký a tady to 100 % nedávám 😀)

::

2. Pracovat na tom, abychom znaly své tělo fyzicky. Pozorovat souvislosti například mezi stravováním a výtokem/pálením žáhy/bolestí svalů a kloubů apod. a uměly na jeho potřeby důsledně reagovat. Pak se nám takové žití stane automatické.

Stejně tak věřit ve své tělo. Nemusíte podstupovat tu hromadu povinných vyšetření, které vás jen obírají o to, abyste důvěřovala sama sobě (jen si to přiznejte..). Jasně, vidět dítě v pořádku na ultrazvuku je fajn, ale není lepší umět se sama cítit dokonale, v naději a očekávání? Tělo funguje samo, stejně tak samo umí "vyrobit" placentu, vyvinout pupečník, dodávat plodovou vodu, zvětšit dělohu, držet ji na místě, nepropustit dítě a jeho bazén při chůzi. Zkrátka, věřte, že jste ok i když vám to zrovna doktor jednou za měsíc nepotvrzuje.

::

3. Pracovat na tom, abychom věděly a rozeznaly spojitost mezi fyzickým tělem a emocemi. To, že je některým těhotným blbě a zvrací 100x denně a jediné vysvětlení z jejich okolí, se kterým se smíří zní "to jsou prostě hormony", je trochu málo, nemyslíte? (ano, za tohle mě asi ukamenujete). Něco z psychického/duchovního hlediska za tím asi musí být, když tělo dostává instrukce 'vyplavuj hormony tak, ať zvrací'... Stejné je pálení žáhy, stejně tak deprese (můj případ a díkybohu za ně).

Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Tak jako mnoho z Vás, i já jsem se rozhodla popsat na Modrém koníkovi svůj porod 🙂 Těhotenství bylo náročné, v prvních měsících jsem během čtrnácti dnů díky nevolnostem shodila 12 kilo, skončila na výživě v nemocnici, od 20. týdne jsem měla zákaz dělat téměř vše - hrozil mi předčasný porod, v 27 týdnu jsem se stihla vdát - svatba byla nádherná, přesně podle našich představ! ve 30 byl prcek moc malinký,  ukázali se mi kameny v žlučníku, ve 31 týdnu další pobyt v nemocnici s oboustranným zánětem ledvin, diletací ledvin, ve 33 týdnu jsem se do nemocnice vrátila znovu tentokráte se zánětem močových cest..no žádný med! :D ale přes to na těhotenství vzpomínám ráda a už se těším na další! 🙂 

Dne 3.9 (39+4 tt)  v 5 ráno jsem cítila, že tohle už nebudou poslíčky. Manžela jsem nechala spát a dala jsem si horkou vanu na uvolnění. Bolesti trochu povolili, tak jsem se ještě na půl hodinky natáhla a usnula. V 6 už jsem manžela budila, že mi asi praskla voda, že je dole nějaké vlhko. manžel se otočil a v polospánku řekl že jooo.. po deseti sekundách mu to asi došlo, vyskočil z postele a začal plašit jak musíme okamžitě jet do porodnice! já si mezitím skočila na záchod a zjistila, že šlo nejspíš o hlenovou zátku, žádné velké mokro se nekonalo - voda nepraskla! Uklidnila jsem manžela. Hned na to se dostavili bolesti hned po 3 minutách. Vzala jsem si bloček a každou kontrakci jsem si poctivě zapsala. Jelo to přesně po 3 minutách a manžel plašil :D. Zatím nevlastníme auto, tak jsme se vydali se sbalenou taškou na autobusovou zastávku a sjeli dvě stanice k nemocnici! Řidič na mě koukal vyděšeně jak kdybych měla porodit v autobuse..:D

Do porodnice jsme dorazili v půl osmé ráno. Natočili monitor, prohlédli mě a poslali pro manžela, aby si šel chvíli na kafčo, že jsem otevřená na 2cm, porod je v běhu a že udělají přípravu. Manžel se se mnou rozloučil, ujistila jsem ho, že budu volat ihned jak bude moci přijít za mnou. Porodní asistentka mě řádně připravila, přesunula na porodní pokoj a zavolali jsme manžela. Ten mezitím obvolal nastávající babičky a dědečky že UŽ! přijde na svět naše malé překvápko! Asistentka praskla vodu, byla jsem jak chodící cisterna a uvnitř je prý pěkný plaváček 🙂 voda už byla prý zakalená. Bolesti zesilovali, kvůli nízkému tlaku mi začalo být špatně, tak jsem zvracela. Čím byli bolesti větší, tím víc jsem nemohla stát, chodit, ležet už vůbec ne. Jediná poloha ve které se dalo vydržet bylo ve sprše na míči pod proudem horké vody na záda. Ve 12 jsem už cítila obrovský tlak na spodek, ale prý pořád málo otevřená. Najednou bolesti ještě zesílili a já už myslela, že prasknu! :D sestry mě chodili chválit jak jsme statečná, že o mě skoro nevědí a čekalo mě poslední vyšetření.. to pro mě bylo vždy nejhorší. Vyšetření při kontrakci jsem proskučela tak, že když mi manžel můj porod vyprávěl, musel prý odejít za roh, aby mě neviděl trpět - měl chudák v očích slzy.. Asistentka zavelela, že jdeme rodit! Těch cca 10 metrů z porodního pokoje na porodní sál bylo nekonečných! 

Vyškrábala jsem se na křeslo, kontrakce byli po minutě a šlo se tlačit. Na hodinách byla půl jedná. Rodila jsem s asistentkou a doktor - mimochodem sympatický černoch se chodil vždy mrknout, jak to vypadá. manžel mě držel za ruku.. tlačil se mnou a Překvápko nešlo ven!  S každou další kontrakcí a neúspěšným tlačením jsem byla vysílenější. Napít mi dát nemohli kvůli nevolnosti, vždy když mi manžel ovlažoval rty, málem jsem mu žízní vcucla tampónek :D po hodině neúspěchu jsem měla už tak sucho v krku, že se mi špatně dýchalo. Tlačila jsem na koze na boku, klasicky a náš Kuřízek ne a ne domeček opustit.  Když už jsme se propracovali k tomu, že koukali vlásky a stále jsem Kuřízka nemohla dostat ven, rozhodl se doktor pro malý nástřih. Ten jsem ani necítila a byla jsem za něj už opravdu vděčna! (ačkoliv byl to jediné, čeho jsem se na porodu děsila) Kontrakce už se mi pomalu i ztráceli, byli čím dál častěji. Zatlačila jsem nejvíc jak to šlo a hlavička byla venku.. na podruhé jsem zatlačila, cítila neuvěřitelný tlak a šup.. ve 14:18, jsem něco malého mokrého teplého měla na prsou. Byla jsem sice vyčerpáním na půl mimo, ale na pocit kdy jsem našeho CHLAPEČKA měla na prsou, vítala jsem se s ním a manžel vykřikl ježiš ten je hustej! nikdy nezapomenu!  

Manžel přestřihl pupečník a já porodila placentu. Kochali jsme se maličkým KUBÍČKEM. Manžel s Kubíčkem pak odešli na vážení a měření a mě čekalo šití. Musím říct, že mě to jen jemně tahalo - žádný horor! 🙂 Kubínek měl 49 centimetrů, 3600 Gramů, hodně vlásku, šíleně dlouhé řasy - ty má doteď. 🙂 

Já když slejzala z kozy, klepala jsem se, dvakrát jsem se praštila hlavou o lampu nad křeslem a sotva jsem přelezla na lůžko :D Ale byla jsem šťastná! Kubík měl omotanou šňůru kolem krčku a byl hodně napitý plodovky. 

Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

SOBOTA 4.10. 

Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

"Chci aby mi praskla plodová voda!" 

Dnes byl můj poslední den v práci před nástupem na mateřskou dovolenou. Chtěla jsem si jej náležitě užít a taky že jo.

Noc byla šílená. Trápily mě velké žaludeční nevolnosti, a tak jsem místo sladkého snění chodila po bytě a rozdýchávala nevolnosti, srkala Colu a modlila se, abych vůbec byla schopná do té práce jít. Nevolnost nakonec ustoupila a tak jsem se teda na chviličku ještě prospala.

Nechtělo se mi moc vstávat po tom nočním bdění, tak jsem vstala tak akorát na čas, zvládla jsem nezbytnou hygienu a líčidla schovala do kabelky s tím, že tohle zvládnu při vaření kafe v práci.

Vyletěla jsem z bytu, abych stihla trolejbus, a když jsem v našem 11. patře uviděla výtah, zajásala jsem, že to aspoň pěkně stihnu. No to určitě. Výtah se se mnou rozjel neskutečnou rychlostí, začal vydávat děsivé zvuky a já, protože mám z výtahů strašný strach, jsem si zacpala uši, zavřela oči a modlila se, abych dojela do přízemí. Poslední, co jsem zaznamenala, bylo třetí patro, pak najednou náraz a výtah zůstal stát. Zůstal v meziptře, takže jsem neviděla ani okýnko na dveřích, ani číslo patra, tak jsem podle nárazu usoudila, že jsem snad až ve sklepě, a narazila jsem na takové ty betonové kostky, co bývají na dně výtahové šachty. Popadla mě děsná panika, celá jsem se rozklepala, snažila jsem se z kabelky vylovit mobil. To v tu chvíli samozřejmě nešlo, no ale nakonec jsem ho našla a volala hasiče. Na ústředně se mi hned ozvala operátorka, která ze mě musela mít srandu, protože jsem zněla, jako bych minimálně umírala 😀 . Nahlásila jsem jí jak se jmenuju, že jsem ve 33. týdnu těhotenství a zasekla jsem se ve výtahu- někde jsem totiž četla, že pro zaseknuté těhotné musí jet okamžitě, tak jsem neváhala tuto informaci sdělit 😀. Operátorka ze mě vymámila adresu, a uklidnila mě, že mi hned někoho pošle. Takže jsem zavěsila a okamžitě jsem volala příteli, který chudák spal-no ale naštěstí byl doma. Potřebovala jsem s někým mluvit, uklidnit, protože jsem v tom výtahu strávila maximálně 20 minut, ale připadalo mi to jako sto let 😀 . Přítel mezitím přispěchal dolů, zjistil, že jsem mezi přízemím a prvním patrem, a uklidňoval mě. Přiznávám, že jsem měla fakt strach, stres a měla jsem na krajíčku. Ale celou dobu jsem si opakovala, že nejsem malá holka a za žádnou cenu nesmím brečet před hasičema 😀 . Pak mě ještě napadlo, jestli bych se neměla namalovat, když mě budou vytahovat 😀 , ale s tím, jak jsem se třásla, bych spíš vypdala jako dílo Picassa.

Hasiči přijeli do 15 minut, a zaslechla jsem, že se přátelsky zdraví s přítelem (no jo, přítel policajt, budoucí tchán hasič, tak to mě mohlo napadnout, že přijede někdo známý). Chvíli trvalo, než sehnali domovníka, otevřeli strojovnu a vytáhli mě, ale už jsem byla klidnější, že už snad ten výtah nespadne úplně. Vytáhli mě, vypustili ven, a hasič se s velmi milým výrazem v obličeji ptal, jestli jsem v pořádku. Jistě ho pobavily mé vykulené rudé oči a naprosto bílá barva v obličeji 😀 .

Stalo se mi to v šest ráno, zhruba okolo deváté dopolední jsem se z toho šoku vzpamatovala a kolem poledne už jsem se tomu musela smát. Takový poslední den můžu mít fakt jen já 😀 .

Byl to nádherný den, prakticky spíše letní a já stále nedokážu říct jak jsem se cítila, ale bylo to jiné všechno 🙂.Zrovna probíhaly volby do zastupitelstva a já řekla manželovi, že půjdeme odvolit, nějak se k těm volbám ještě dobelhám- měla jsem v těhotensví obrovské bolesti při chůzi a ke konci už jsem se zastavovala snad co deset metrů 😀.. Ale já chtěla jít ven a užít si ještě procházku ruku v ruce, udělali jsme si den pro sebe, krásný večer, dali si sklenici vínka a poslala jsem muže spát. 

Sedím si tak sama v obyváku, dívám se na psa, on na mě...moc dobře věděl, co přijde 🙂. Vzala jsem si papír a sepsala si, co všechno musím posbírat ještě po bytě až to přijde. Bylo už docela pozdě, rozloučila jsem se na koníku s holkama v říjnovkách s tím, že tuším divokou noc a šla si lehnout. Prakticky jsem jen čekala kdy to přijde s mobilem v ruce...

A pak asi pět minut po půlnoci taková rána, až jsem leknutím zakřičela. Nebolelo to ani trochu, ale byla to teda síla, praskla mi voda. Budím manžela a říkám: "miláčku, víš, praskla mi voda" a on na to chudák celý pomatený:" tak já ti pomůžu se převléct do suchého" a já na něj: "víš, ale tohle je konec, my už dneska v noci spát nebudeme" 😀..Pochopil vážnost situace, uklidnovala jsem spíš já jeho, aby se v klidu oblékl a najedl, že si pobalím ještě věci.

Nebyla jsem ovšem už tak připravená na to, co přišlo asi deset minut poté. Jako prvorodička jsem měla nastudováno, že ze začátku jsou stahy mírné v delších intervalech. U mě byl nástup takový, že jsem se skoro svalila na zem, na druhou už jsem byla připravenější, ale i tak byl skoro problém dojít do auta. Intervaly byly od začátku max. dvě minuty. A tak vše probíhalo tak, jak to znám z filmu, zkrátka divoká noční jízda v šílených bolestech směr porodnice 😀.. Musím říct že na příjmu kolem druhé hodiny ranní už jsem to nedávala, bolest vystřelovala do kyčlí, páteře, nohou, prostě všude, nedalo se odpočívat, stahy jely prakticky vkuse..zbaběle jsem si vyprosila epidural který bolesti vrátil aspon jen do břicha 🙂...Ženy, mohu vám říct že všechny maminky měly v tu chvíli můj veškerý obdiv a vůbec ty, které do toho šly už vícekrát,doslova  jsem tam omdlévala a prosila at už je konec..😀 Nevím jestli jsem taková bábovka nebo co, ale vzhledem k tomu že ten katetr do páteře jsem ani necítila přes bolesti, tak myslím, že vydržím celkem dost 😀

Myšlenka na moje miminko mě držela nad vodou,na nic jiného jsem se nezmohla, ani na mluvení,myslela jsem jen na ni...Říkala jsem si, jak dlouho můžu tohle vydržet. Naštěstí ta obrovská bolest hned od začátku k něčemu byla a porodní cesty se otevíraly hodně rychle, v 6:20  mi PA řekla ať vydržím ještě 4 kontrakce a zkusím zatlačit. Šla jsem na to a prý dobrý, tak na sál přišla celá delegace včetně doktorky. Ještě mi dala příkaz ať se snažím pořádně, aby se miminko netrápilo v porodních cestách. To se mě dotklo a  tak se malá narodila na následující stah, přesně v 6:31 abych jim ukázala, že já umím 😀 

Nevěřila jsem ,ale všechno najednou zmizelo🙂..únava, bolest, ani poranění a následné šití už vůbec nebolelo, je to úžasné 🙂 Maličká moje vážila 3720 gramů a měřila 49 cm,, první pohled na ni mě dostal a nikdy na ten okamžik nezapomenu.....

Z trojice Mikuláš, čert a anjel si vyberám anjela a venujem mu tohtotýždňové díte týdne. Sú to práve deti, ktorých prítomnosť v nás vyvoláva pocit stretnutia s anjelom. Niektoré aj tak vyzerajú 🙂 Aj tento predvianočný čas anjelom praje 🙂

Úsmev anjela je tak odzbrojujúci, že akýkoľvek náš zlý úmysel sa mení na slzu ľútosti.

Pohľad anjela je ten najmotivujúcejší impulz do života 🙂

Dotyk anjela prináša mier do nášho života 🙂

Niekedy prichádzajú anjeli v dvojiciach.

Chlapčenská verzia 🙂

Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

.

Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.

.

Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.

.

Rozhodol som sa, že sem tam pozvem niektorú z vás na virtuálne posedenie pri kávičke a urobím s vami krátky rozhovor. Ako prvého hosťa som si pozval našu milú @pupickova

Trochu sa nám predstav. Ako vyzerá tvoj život mimo Modrého koníka?

Já - dokonalost sama. Můj život - "Jaký si to uděláš, takový to máš" A já bych řekla, že se mi to fakt povedlo!

Pekne si sa vyhla otázke, ale nedám sa. Tvoj každodenný život vyzerá... (čakám)

po - pá
6:55 - 7:30
budíček, poňuňat kočku, dostat děti z postelí, udělat snídani, svačinu, procvičit hlasivky při řvaní na ty dvě aby s sebou hnuly, nebo jim ujede autobus, zamávat z okna

7:30 - 12:30
napsat sms manželovi, zapnout pc, uvařit kýbl kafe, udělat snídani sobě, zjistit co je nového ve světě, prohlídnout všech 189 upozornění na MK a postupně pokud je potřeba odpovědět, vyčistit zuby, kouknout na koně, namalovat obličej na ksicht, kouknout na koně, převléct pyžamo,kouknout na koně, ustlat, několikrát se vrátit zpět ke koni, přemlouvat se, k nějaký činnosti, zase se vrátit ke koni, uvařit další kafe... kruci, ono už bude dvanáct!!!

Martina Smětáková, vedoucí táborského Azylového domu pro ženy a matky s dětmi si dnes u nás pod stromečkem vyzvedla věci v hodnotě 12.500 korun, které dětem věnovala v rámci benefičního koncertu Srdeční záležitosti firma Dita, výrobce značky Little Angel.

Není to snadné neustále přicházet s novými a novými nápady. Co by letos mohlo potěšit všechny ženy? Máme pro vás několik tipů.

 „Jsme firma, kde donedávna pracovaly samé ženy. Až před několika měsíci k nám přibyl jeden muž. Zabýváme se potřebami pro děti, hlavně látkovými plenami a šátky nebo ergonomickými nosítky. Ale to není všechno, najdou se u nás i čistě ženské věci. Letos jsme se rozhodli nabídnout ženám k Vánocům drobnosti z našeho sortimentu, které jinde neseženou, které jsou praktické a něčím výjimečné,“ popisuje Kateřina Borunská, majitelka a jednatelka společnosti. 

Tip č. 1: Skleněné láhve Lifefactory

Láhve Lifefactory jsou vyrobeny z borosilikátového skla, takže do nich můžete nalít vroucí čaj i ledovou citronádu. Mají plastové víčko a silikonový obal, aby se lépe držely a neklouzaly. Díky němu jsou také odolnější při nárazech. Použité plasty neobsahují diskutované zdraví neprospěšné propyleny BPA a BPS v žádném množství. Láhev můžete bez problémů sterilizovat tříminutovým varem. Obal není třeba sundávat. Nechat ho na láhvi je možné i při mytí v myčce. Stejně tak jsou na tom dózy a sklenice Lifefactory.

Na výběr jsou láhve pro děti (120 a 250 ml, se třemi různými uzávěry), pro dospělé (350, 475 a 650 ml se třemi typy uzávěrů), sklenice ve dvou velikostech a tři různé dózy. To vše v nepřeberném množství barev. K dětským lahvím patří šroubovací víčko, dudlík a pítko, k dospělým pak kromě šroubovacího víčka také flip nebo uzávěr s brčkem. Více se dozvíte na www.pijemezeskla.cz

Tip č. 2: Deky s nepropustnou vrstvou

Další Týden zkušeností v naší Wiki encyklopedii Modrého koníka je opět za námi a srdíčka jsou rozdány. Do světa se jich rozletělo zase pár stovek, a to s povzbuzením, děkováním, či gratulací. Ovšem nejvíce děkujeme My Vám. Za to, že jste se zapojily, poradily, podržely a hlavně pomohly dalším, které to opravdu potřebují!

Dali jsme si prácičku i s výsledky, které celý Wiki Týden přinesl, a ikdyž jsme se tentokrát zaměřili pouze na dvě encyklopedické kategorie (Porod, Neplodnost), výsledky jsou fantastické! Ostatně, posuďte samy...

• Nasbíralo se 317 zkušeností
• Zapojilo se 107 maminek

Mezi nejooblíbenější články k napsání zkušeností v minulém týdnu patřily:

• Doprovod u porodu
• Baby friendly hospital
• Apgar skóre
• Hamiltonův hmat
• Epiziotomie

Pokud jste minulý týden prošvihly a nebo se k Vám informace o Týdnu zkušeností za srdíčko ani jen nedostala, sledujte Vybrali jsme a nebo můj fotoblog i na začátku ledna 2015 a zapojte se se svou zkušeností o srdíčko i Vy! 🙂

O tom, že jednoho dne budu mít miminko jsem snila už jako malá holčička, hrála jsem si na maminku a moje panenky byly moje děti. Myslela jsem si, že je mi souzeno být matkou a to je byl i můj životní cíl.

Ale co život nechtěl.... V pubertě se dostavil šok.... Velmi často mě bolívalo břicho, a to vedlo k mnoha vyšetření, doktoři nevěděli co se mnou tak si mě přehazovali jako horkou bramboru. Jednoho dne, díky ultrazvukovému vyšetření přišli na to že v břiše mám něco co by tam být nemělo, tak mě poslali na velké gyn. vyšetření pod nárkozou a zjistili že v břiše mi nic nepřebýva nýbrž chybí.

Po probuzení z narkózy mi doktoři sdělili že nemám dělohu, že trpím vrozenou genetickou vadou a že nikdy nemůžu mít vlastní dítě. Bylo to hrozné a těžké, vždyť jediné po čem jsem v životě toužila bylo dítě a teď mi jen tak řeknou že ho mít nemůžu. Bylo těžké s tím žít a před kamarádama se tvářit že je vše v pořádku ale já byla strašně nešťastná a hodně nocí jsem kvůli tomu probrečela. Ale nic se nedalo dělat život šel dál...

Dlouho dobu jsem tento problém nějak neřešila. Začala jsem to řešit a hledat různá řešení až když jsem potkala svého přítele a věděla jsem že s ním bych dítě chtěla. Hledala jsem na internetu různé možnosti, a jediná dostupná možnost byla náhradní matka, tj. žena která by odnosila moje dítě. Jenže nepsané pravidlo je, že ženy které chcou být náhradními matky si za to berou né malé peníze a ty já neměla a jelikož platím já i můj partner hypotéku tak by nám na to ani nikdo nepůjčil. Takže se to muselo řešit jinak...

Naštěstí mám užasnou rodinu a tak mi nabídla má sestra a má mamka že to pro mě udělají. Přemýšlela jsem nad sestrou, jenže ta nemá žádné svoje dítě a já nechtěla aby první dítě které by porodila musela dát mě. Takže to zbylo na mamku. V době kdy jsme to začali řešit bylo mamce 46let,a i tak vůbec neváhala a šla do toho. Několikrát jsem jí říkala ať si to dobře rozmyslí, že se nebudu zlobit když to nebude chtít udělat, že na ní nechci tlačit, ale ona si to nerozmyslela, řekla bych že už byla pár let připravena na to že to udělá. Musím ještě podotknou, že mamka má tři dcery (25, 23, 6 let)

Domluvily jsme si s mamkou chůzku v centru léčby neplodnosti a tam jsem se setkaly s doktorem a celé to probrali a on s tím souhlasil že do toho půjdeme. Takže začalo pravidelné chození k doktorovi a hormonální léčba, píchaní njekcí a nakonec odběr vajíček, odebrali mi kolem 20 vajíček a z toho se jim podařilo udělat 13 embryí. Na první pokus jsme dávali jen jedno embryo, nechtěli jsme riskovat dvojčata, což už by byla na mamčin věk moc velká zátěž. a nastalo 14 dní čekání na výsledek, po uplynutí této doby jsme volali na kliniku a tam nám bohužel oznámili že to nevyšlo. Mezitím jsem ještě zkončila po oběru vajíček v nemocnici s torzi jednoho vaječníku, který mi museli nakonec vzít.

V tento předvánoční čas se na nás valí takových reklam na hračky pro naše děti! Ale jsou všechny opravdu vhodné? I nad tímto se snažíme zamýšlet téměř neustále a vybírat pro vás do prodeje jen takové produkty, které bychom koupily i vlastním dětem. Mnoho zákazníků se nás ptá, co koupit dětem okolo jednoho roku… Tak tedy – tady jsou naše doporučení pro ty nejmenší a to spolu se soutěží o kupón na nákup u nás v hodnotě 500Kč! 

Dnešní děti mají často tolik hraček, že se mezi nimi ztrácí. Hodně stimulů způsobuje, že se děti nedokáží soustředit a po pár minutách skákání od jedné hračky k druhé se zase nudí, protože se do ničeho nedokáží „ponořit“… Nebylo by tak lepší volit kvalitu před kvantitou?

V prvních letech života je velmi důležité, aby dítko přicházelo do styku s přírodními materiály, díky kterým se učí o okolním světě. Dřevo, vlna, bavlna, ale i keramika, sklo (např. nádobí)... Kvalita materiálu často přímo vybízí k tomu, aby se s pomůckou zacházelo jemně, opatrně, s úctou a zodpovědností. Kromě své krásy a estetičnosti jsou tyto materiály také šetrnější k životnímu prostředí a je u nich menší riziko používání barev a toxinů, které nepatří do rukou (a úst) našich dětí. 

Asi je nám všem jasné, že bychom mohli vybírat hračky, které by byly smysluplné a zobrazovaly by objekty z reálného světa (např. dám přednost hnědému psovi před růžovým). A pro nás dalším důležitým bodem je jednoduchost. Velké množství barev, zvuků, činností a vjemů v jedné hračce může dítě rozptylovat, může narušovat jeho schopnost soustředění. Osobně věřím, že na rozvoj hudebních vloh jsou tu hudební nástoje, k trénování motoriky, např. zatloukání jsou zatloukačky a k učení písmen a číslic další pomůcky. Když pak máme všechno v jednom, třeba v plastovém stolečku, kde se kladívkem zatloukají hlavičky, které zpívají při každém trefení se a navíc abecedu nebo čísla... Pro dítě je to moc. Věřím, že v jednoduchosti je krása a síla! 

A které hračky se nám osvědčily? 

Nejdříve pár tipů z klasických montessori pomůcek….

Prožíváte jedno z nejkrásnějších období, které může žena za život prožít. Každý den se nyní zaměřujete na příchod vašeho děťátka. Do přípravy na vytoužené miminko vkládáte veškeré úsilí, ale rozhodně nezapomínejte věnovat zvýšenou péči i sama sobě. 

Doba těhotenství je ve znamení velkých změn pro vaše tělo. Zkuste mu proto co nejvíce ulevit. Hormonální erupce, která ve vás probíhá, zapříčiňuje, že se hladina některých hormonů až ztrojnásobí. Jen děloha se zvětší až na osminásobek normální velikosti. Rovněž markantní změny zaznamenávají kosti. Ty se postupně hlavně v pánevní oblasti roztahují a odvápňují, aby mohlo dojít k porodu. Psychická proměna jde ruku v ruce s tvarovými změnami těla.  Samozřejmý je hmotnostní nárůst projevující se na pokožce, jejíž barva se může změnit a dojít ke vzniku nevzhledných strií a prasklin.

Pigmentové skvrny

Jeden z dočasných problémů, který budoucí maminky potrápí je většinou pouze přechodného charakteru. Skvrny se objevují různě na těle a také na obličeji. Jedná se o reakci ženského organismu na hormonální změny. Jejich četnost je dána geneticky a některé po porodu samy vymizí.

Strie          

Jedná se o drobné jizvičky v problémových oblastech těla. V době těhotenství zasahují především břicho, kde dochází k největšímu navýšení objemu. Mívají červenou až bílo stříbřitou barvu, jež postupem času bledne. Nejvíce strie vznikají v třetím trimestru, kdy si kůže s intenzivním nárůstem bříška neumí poradit. Může tak dojít k praskání elastických vláken a vznikají trhlinky. Proto je ideální provádět prevenci vzniku strií od samotného počátku těhotenství. Spočívá především v pravidelné hydrataci pokožky vhodným přípravkem určeným speciálně pro potřeby těhotných žen.  Jako vhodný pomocník z lékárny, který zvlhčí a podpoří pružnost pokožky, se mnoha ženám osvědčil luxusní Elasti-Q® Exclusive tělový krém  obsahující 4 složky s prokázanou účinností proti striím: kyselinu hyaluronovou, elastin, vitamin E a D-panthenol. Používá se proti striím nejen v oblasti bříška, ale také stehen, boků a v dalších problematických partiích. Má příjemnou vůni a dobře se roztírá. Díky pravidelnému používání si zajistíte pevnou a pružnou pokožku nejen během těhotenství, ale i po porodu.

Říkají mi Kluk. Jsou mi čtyři roky. S Mámou, Tátou a Holkou tvoříme Rodinu. Patří k nám také Mopsice a Kočka.

Mámu a Tátu trochu zlobím, když večer nechci chodit spát. Mám totiž hodně práce, víte? Musím si hrát. A hraní není nic jednoduchého, nic, co se dá jen tak ukončit, když si rodiče vzpomenou. Hraní je velká věc a uprostřed hraní se nemůže jít jen tak do postele.

Táta a Máma mne proto musejí do hajan nějak nalákat. Většinou to zkouší pohádkou. A protože já už skoro všechny pohádky znám, musí si Táta vymýšlet nové, vlastní. To jsem pak zvědavý, o čem bude a jak dopadne a souhlasím, že je čas jít na kutě.

A protože pohádky nejen rád poslouchám, ale i sám si je vymýšlím, rozhodli jsme se s Tátou pár pohádek pro zaneprázdněné kluky, co nemají čas chodit spát stejně jako já, sepsat.

Táta vymýšlel a psal, já jen vymýšlel a radil, psát ještě neumím. Tak vznikla tato knížka pohádek. Psali jsme je oba.

Takže kluci, co máte příliš mnoho práce na to, abyste šli večer do peřin, pozorně poslouchejte. Vykoupat se, vyčistit zuby, dát dobrou noc rodičům a sourozencům a šupky hupky do postele. Začínají Klukova dobrodružství: Bylo nebylo...