Na druhé mimčo jsem se moc těšila. Měla jsem v těhotenství nějaké potíže a na porod jsem čekala jako na smilování. Čas plynul, termín porodu za mnou a nic se nedělo. U lékaře jsem se dozvěděla, že se nic nechystá. Byla jsem týden po termínu, nemohla jsem pomalu ani chodit, jak mě bolel podbříšek. Do toho neustálé poslíčky....

Nakonec po dohodě s lékařem jsem nastoupila na vyvolání. Byla jsem 41+3tt. Na příjmu mi udělala lékařka Hamiltona /celkově asi můj třetí/ a ubytovali mě na pokoji s další maminkou na vyvolání. Ten den nám bylo veselo, povídaly jsme si, koukaly na seriály a jediné, co se ten dělo bylo natáčení monitoru. Ráno v šest jsme se sbalily a přesunuly se na porodní oddělení. Dostala jsem první tabletu Prostinu a šla na čekací pokoj. Bylo osm hodin ráno a já měla plno elánu a radosti, že konečně uvidím svoje miminko.

Za asi 20 min. nastoupily docela razantní bolesti, pomáhalo jen pochodovat po pokoji. V deset mě zavolali na kontrolu. Byl tam mladý lékař a bohužel mi byl velmi nesympatický, po "citlivém" vyšetření mi řekl, že se vůbec nic nepohnulo. Navrhl zavést další tabletu, ale PA mu řekla, ať počkáme ještě hodinu. Tak jo, přesunuji se zpátky na pokoji je veselo, nikdo nerodí. Paráda. Za hodinu mě opět volají na vyšetřovnu. Tentokrát vím, že žádný posun není, úplně mě přešly bolesti. Tentokrát mě vyšetřuje jiná lékařka, je velmi milá a já mám potřebu ji pochválit. No asi jsem to neměla dělat, protože při mé chvále "ztratila" ptostinovou tabletu a není si jistá, jestli je tam, kde má. No nic, já tele mlčím a nechám si dát ještě jednu na správné místo. Je něco málo po dvanácté, oběd nedostanu, můžu jen pít. Začínám být nervózní a mám hlad. Holky ten den s tabletkama končí, prý až zítra, mají dobrou náladu a šveholí u nějakého seriálu. Po půl hodině mi začíná být neskutečně blbě. Bolesti mě donutí pochodovat po pokoji a hekat. Přichází PA natáčet monitor. To se zbláznila? Vydržet cca 20 min. na zádech jsou muka. Prý nerodím a mám jít do sprchy. To bych sice ráda, ale nečekaně silné bolesti mě přikurtovaly k posteli. Nemůžu vstát, nemůžu se otočit..Je půl třetí a k mé spolubojovnici přichází na návštěvu maminka. Je milá a pomůže mi do sprchy a vydolovat z nevybaleného kufru ručník. Ve sprše se mi rozjedou nesnesitelné bolesti jedna za druhou. Nejsem schopná se ani osušit, vylézám a neudržím hekání. Přichází PA a já ji prosím o svůj vlastní pokoj, cítím, že potřebuji být sama.  Podle ní tedy nerodím, ale na pokoj mě dá, prý mám počítat s tím, že se můžu také vrátit, pokud přijede nějaká maminka OPRAVDU rodit. Někdo mi balí věci a já se potácím na vyšetřovnu, je tam zase nějaká jiná lékařka, začíná mi to být fuk. Nejsem schopná se ani vyštrachat na křeslo-jako proč je tak vysoko?-a při kontrole neskutečně trpím. Kontrakce je jedna za druhou a mám pocit, že snad nemám ani oddechový čas.

Jsou tři odpoledne a jsem konečně sama. Vyšetřuje mě ještě PA-jsem na tři prsty, mám jít do sprchy a vydržet. Tak jo, jsem ve sprše, ale ani teplá voda mi nedělá dobře. Nedělá mi dobře nic, mám pocit, že prasknu, bolesti jsou k nevydržení. Volám manžela, ať okamžitě přijede, že už nemůžu🙂. Přichází PA a nabízí masáž zad. S radostí příjmám, olejíček krásně voní, těším se na úlevu, k mému překvapení mi tlačí na nějaký reflexní bod, který mi pomůže s otvíráním. Bolí to, bolí to, bolí to...neudržím výkřik a strašně se stydím. Drtím PA ruku a prosím ji, ať nikam nechodí a je tady se mnou. Takže ležím na zádech, drtím ruku PA a následně jí tvrdím, že asi umřu🙂

Je půl paté a přichází manžel, PA mu s radostí předá moji ruku a dá instrukci, ať jde se mnou do sprchy a masíruje mi kříže. V těch šílených bolestech mě dovleče do sprchy a plní úkol. Je mi neskutečně zle a ječím, že už nemůžu. Kecnu si na wc a dostavuje se krátká úleva. Tak jo, pomáhá při kontrakci sednout na wc a zapřít se o muže. Je mi zle a zároveň trapně, co všechno manžel vidí. Teče ze mě krev, koupelna vypadá za chvíli dost hrůzostrašně. Přichází PA, opět mě s mužem dotáhnou na křeslo a verdikt zní sedm cm. Jsem už mimo, nemám ani radost, cítím jenom neskutečnou bolest. Odcházíme opět směr wc, kde mi při kontrakci prdne voda. Je 17.00 hodin. Jdu do sprchy se trochu umýt, když začínám cítit neskutečný tlak na konečník. Krev ze mě teče proudem a já ječím na muže ať okamžitě někoho přivede. V mezičase, kdy jsem schopná vnímat zvoním na zvonek a doufám, že konečně někdo přijde. Přichází PA, koukne a říká, že jdeme na křeslo, jinak porodím v koupelně.

Najednou je sál plný lidí a já konečně můžu tlačit. Napojí mě na monitor, svíjím se, poloha na zádech mě ničí, dostanu kyslík a jdeme na to. PO třech zatlačeních se narodil Filípek. Je 17.33 hod. Držím ten mokrý uzlíček a jsem tak mimo, že nemám ani žádný pocit štěstí či radosti. Manžel je dojatý, já čekám na placentu a dva kosmetické stehy. Pocit úlevy se nedostavuje, naopak znovu mi příjde jako bych rodila. Je mi řečeno, že některé druhorodičky mají zpětný porod, či jak se to jmenuje a tělo si jej přehrává znovu.

Konec září 2013 – zjistili jsme, že naší Terezce nebije srdíčko, proběhla revize a byl konec.

Říjen 2013 – proč se okolí dívá tak divně? Copak jsem spadla z Marsu? Cítím se divně, odtrženě a nevím, jak se k nim zase připojit. A tak hledám v knihách. A jejda, knihy nenacházím. Tak hledám v sobě. A ejhle, uvnitř se rodí nápad! Knihy nejsou – napíšu nějakou sama. A přemýšlím, jak na to.

Listopad 2013 - dávám světu ve známost, že sbírám příběhy žen, které přišly o miminko v těhotenství. Příběhy začínají přicházet a s nimi podpora, ocenění nápadu i spousta slz a bolesti, někdy však také naděje a víry. Super! Nejsem v tom sama! Hledám vydavatele, poslouchám rady zkušených, rozhlížím se, jak to provedem. Teď můžu zúročit své zkušenosti psychologa i prožitky mámy andílka.

Prosinec  2013 – už jsem knihu chtěla mít napsanou, no, Řím taky nepostavili za měsíc, ok, zpomalím.

Leden 2014 – zjišťuju, že jsem těhotná. Za několik dní zjišťuju, že už zase ne. V den příchodu z nemocnice po revizi mi volá Lilia (partnerka projektu a vydavatelka knihy), zdali stále ještě nemám vydavatele, že by se mnou do toho šla a knihu vydala. Jupí! Vesmír našel cestu, jak knihu ukázat světu.

Únor – červen 2014 - kniha dostává název – Čekala jsem miminko, ale..., přicházejí další příběhy, probíhají korektury, s autorkami si vyměňujeme autorské smlouvy, kniha dostává kapitoly, články odborníků, ilustrace, obsah i obal, aby.....  

Povlečení ANGEL KVÍTKA jsem Emě kupovala před třemi lety a pořád se mi hodně líbí...Navíc je nyní se slevou 20%!

Jaký náš design je nejlepší podle Vás?

http://www.littleangel.cz/product/povleceni_-prosteradla/do-detske-postylky/povleceni-angel/774

Titulek zní krásně, romanticky a optimisticky. Obsahem tohoto článku je však bolest, smutek a pocity rozporuplnosti až zloby. Navíc je to snad už třetí verze, ale vždy jsem si pak nechala druhý den na to, abych se ujistila, zda je to napsáno, tak jak to cítím. Jak to cítím? To se nedá asi nikdy napsat nebo říci přesně, každý pojem může druhý člověk vnímat jinak. Bolest, na ni každý reaguje jinak, někdo méně jiný více. Já jsem spíše ta bolestnější osobnost. A další? Je to individuální. 

Při prvním sepsání zněl jinak i titulek, uložila si text i v počítači a řekla si: ,,Nevím? Nebude to zbytečně moc emotivní nebo až moc poučující? Myšleno to je, ale dobře“. Druhou verzi jsem si stále jen tak promítala v hlavě a říkala si, že není potřeba dávat odkazy o tom či onom. Určitě se zde najdou maminky i teprve ty nastávající nebo i tatínkové, kdy se s případem, který se stal mé mámě někdy setkaly, když ne přímo, tak třeba i z příběhů někoho známého. Nač tedy poučovat.

Říká se: ,, Čas vše zahojí“. Něco pravdy na tom je, ale mozek moc neoblbneme, pokud sám neonemocní, tak v hlavě to bude, i když bolest bude ustupovat. Určitá data a nebo situace, vždy tu událost nějak připomenou nebo dají podnět mozku: ,, Hele na něco jsi zapomněla, tak si vzpomeň“!

Teď tedy rychle přeskočím k tomu, co se událo.

Začal prosinec 2014, já se těšila na Vánoce, zejména kvůli dceři, které jsme nakoupili dárečky a představovala si, jak malá bude obdivovat stromeček a ozdoby, bude trhat balicí papír z dárků a v rámci svátků navštívíme své rodiny a rodinné příslušníky. Mé krásné představy neměly dlouhého trvání ☹

Opět to tedy urychlím.

• K oblíbeným kočárkům VALCO SNAP 4 jsme přidali do nabídky i NOVINKU s polohovacími nožičkami a také novou verzi  SNAP 3, která má taktéž polovací opěrku nohou.
• A opět s DÁRKEM - ORIGINÁLNÍ PLÁŠTĚNKOU ! 
• Všechny barvy držíme skladem.
• K dokoupení jsou také nafukovací kolečka na VALCO SNAP a pro Vás, kteří máte rádi změnu i  náhradní bouda k VALCO SNAP 3 a 4 v různých barevných variantách.

Všechny tyto kočárky a doplňky najdete na této adrese http://bit.ly/1E3ync7

Valco je australská značka s více jak padesátiletou tradicí, která klade důraz hlavně na kvalitu a potřeby zákazníků. I u nás najdete výrobky této značky a nyní jsme nově do našeho sortimentu zařadili model  kočárku Snap 4! Čeká Vás nejen široká paleta barev jak pro holčičky a chlapečky, tak barev neutrálních. Abychom Vám udělali při objednávce ještě větší radost získáte ke kočárku zcela zdarma pláštěnku, která Vaše miminko ochrání v deštivých dnech.

Snap 4 je sportovní kočárek s lehkou konstrukcí a snadnou manipulací. Má přední otočná kola a snadno s ním můžete i cestovat, protože je možné ho složit jedním plynulým pohybem rukojeti. Je navržen tak, aby se v něm Vaše dítě cítilo co nejpohodlněji a nejbezpečněji. Pohodlí Vám zaručí příjemné polstrování a bezpečnost bezpečnostní pásy. Obrovskou výhodou, kterou každá maminka ocení je velký nákupní košík. Je jen na Vás, který si vyberete!

Kočárek VALCO Snap 4 2014 + ZDARMA pláštěnka - černá/hnědá na černé konstrukci

kočárek VALCO Snap 4 2014 + ZDARMA pláštěnka - černá/červená na černé konstrukci

Dnes na vás jdu opět s otázkou🙂 

Zajímalo by mě, jak moc na vás působí BILLBOARDOVÁ KAMPAŇ (obecně)? Sledujete ji, přesvědčila vás někdy k nákupu, poznali jste díky ní firmu, kterou jste ještě neznali?

Díky za Vaše názory!

Drtivá většina nás si už těhotenstvím a nebo kojením prošla, či jimi právě prochází, a tak bylo už jen příjemnou chvilkou svou zkušeností a radou pomoci dalším ženám. Těm, které na Vaše rady čekají, těm, které chtějí slyšet, že na určité věci nejsou samy, resp., že si tím prošel i někdo jiný... a tak to byly právě Vaše zkušenosti, které opět pomáhaly a věříme, že i dále pomůžou těm, které je budou vyhledávat. 

V tomto týdnu jsme se mohli potěšit dvoum krásným číslům, a to celkovému počtu zkušeností, za které jsme posílaly srdíčka a také počtu maminek, které se do lednového Týdne Wiki zkušeností zapojily. Tady jsou čísla: 

• Přibylo 185 zkušeností k Wiki článkům z kategorie Těhotenství, Kojení
• Zapojilo se 80 maminek

Nejoblíbenějšími tématy pro napsání zkušeností byly:

1. Kojení
2. Těhotenství
3. Kojicí podprsenka
4. Kojicí polštář

A nejčastějšími přispěvatelkami do Týdne Wiki zkušeností byly:

Nový rok přinesl řadu změn v označování potravin, na které jsme my spotřebitelé čekali celou řadu let. Jedná se o nové, srozumitelnější informování zákazníka o konkrétních potravinách, jejich složení nebo třeba zemi původu.

Čeští spotřebitelé byli až doposud často mylně informováni o řadě skutečností týkajících se potravin, které nakupovali. To, co bylo na potravinách uváděno, nebylo vždy přesné a už vůbec ne čitelné. Nyní musí být písmo větší, čitelnější, supermarkety mají nově povinnost informovat o pěti zemích největších dodavatelů zboží a od dubna letošního roku se dočteme doposud často těžko dohledatelné informace o zemi původu vepřového masa.

V tuzemsku je vepřové maso sice nejprodávanější, přesto tato povinnost platila pouze u masa hovězího. Na balíčcích masa byla uvedena pouze země, kde proběhla s masem poslední výrobní operace – například kde bylo maso baleno.

Nově se tedy dočtete, kde se konkrétní zvíře narodilo, kde bylo vykrmeno a kde následně poraženo. Tyto informace můžeme označit jako rodný list každého prasete.

Pro mnohé bude překvapivé zjištění, kolik kilometrů konkrétní zvíře nacestovalo, vybere-li si maso od zahraničního dodavatele – chovatele. Nacestované kilometry znamenají pro prase poměrně vysokou psychickou, ale mnohdy i fyzickou zátěž. Pomineme-li nepohodu zvířat, projeví se mnohahodinový transport zejména v kvalitě masa.

Včera som si pozval na "kávičku" mamičku wwera. Tu si môžete prečítať náš krátky rozhovor 🙂

Tušíš, prečo som pozval práve teba na "kávičku"?

Překvapilo mě to a vůbec netuším, proč právě mě?

Možno na to spoločne prídeme 🙂 Je ťažko spoznať niekoho len cez príspevky, povedz mi niečo o sebe. Pokojne sa môžeš pýtať aj ty, ak ťa niečo zaujíma. Ja toto pozvanie neberiem ako rozhovor mňa s tebou, skôr ako spoločný obojstranný dialóg.

Tak něco o mě... V úterý mi bude 28 let, uuž.. čas hrozně letí. Jsem plně vytížená našemi dvojčaty, jsou to skvělí kluci 🙂 Manžel mi moc pomáhá... máme pěkný vztah... i když občas to u nás lítá..máme moc malý byt, takže někdy je u nás ponorková nemoc. Už rok se snažíme sehnat větší byt, ale zatím se nám bohužel nedaří. Jinak ráda jezdím na koni, ráda tancuji a moc ráda spim. 😀 A co ty? Bude ještě holčička k těm tvým krásným chlapečkům?

Ja som to už v minulosti spomínal, že by sme chceli ešte tretie dieťa, dievčatko by bolo úžasné 🙂 Je to však ťažké rozhodnutie a zatiaľ nam chýba odvaha. My sme sa práve presťahovali do vlastného, tak sa musíme najprv trochu udomácniť.

Obligátní odpovědí na otázku kdy začít učit děti lyžovat je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. 

Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím? 
Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.

Pokračování:  http://www.cestujsdetmi.cz/rady-a-tipy/sportovani-s-detmi/nakup-detskych-lyzi-jak-postupovat-pri-vyberu-a-nakupu

 Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková

Nestíháte? Proklínáte nakupování s dítětem a nejste už schopná myslet na tisíc věcí naráz? Víte, že můžete platit bez stresu, rychleji a pohodlněji? Nabízíme vám pomůcku, která vám ušetří čas i nervy.

Zná to každá máma. Rychlý nákup s kočárkem a pak dlouhé přehrabování v tašce plné plínek, rozmačkaných piškotů a hraček, mezi nimiž, pochopitelně až někde na dně se ukrývá naše peněženka. V tom lepším případě. V tom horším leží doma na botníku. Děsivá představa. A když už vítězoslavně máváme peněženkou nad hlavou a chystáme se platit… Zapomeneme PIN ke kartě. Ovšem ani v té chvíli není obraz zkázy domalován. Chybí tu ještě rohlík, který váš miláček hodil po pokladní, dětská výživa na saku souseda ve frontě a bonbony rozsypané po podlaze. V tu chvíli už se z fronty čekající u pokladny stává nelítostný dav, každá vteřina trvá celou věčnost a vy děkujete za to, že je u nás zakázáno lynčování.

Máme pro vás jednoduché řešení. S kreditní nálepkou České spořitelny můžete zaplatit bleskově a bezkontaktně a do částky 500 Kč navíc nemusíte zadávat PIN. Lupněte si nálepku třeba na telefon, který máte určitě pořád sebou, mávněte nad starostmi i platebním terminálem rukou a máte klid. V uspořeném čase se můžete pokladní pochlubit tím, co váš malý génius dokázal postavit na pískovišti. Platit s kreditní nálepkou je zkrátka hračka.

Jaké výhody má kreditní nálepka?

Peněženku můžete nechat doma – v obchodech zaplatíte jen přiložením nálepky k bezkontaktnímu terminálu. Do 500 Kč nezadáváte PIN, nad 500 Kč potvrzujete platbu zadáním PIN.

Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

Lámete si hlavu, co pořídit dětičkám, které ještě ani nechodí na nožičky? Co jim dát do kočárku, do herny nebo co vzít třeba na návštěvu k babičce? Přinášíme Vám nabídku úžasných a měkkých capáčků pro malé děti.

Capáčky

Máte doma miminko, či malého předškoláčka? Pak by vás mohla zajímat nabídka capáčků, ať již pro cestování, či na doma, do kroužků a heren.

Využití

Kožené capáčky, o kterých se zmiňujeme, jsou totiž velmi praktické, poslouží skvěle místo zbytečně drahých botiček do kočárků, autosedaček, na návštěvy i do baby-kaváren.

Vlastnosti

Tkaničky SHOEPS – šups do bot a můžete vyrazit!

Přišlápnete si někdy tkaničky? Musíte si je vázat nadvakrát, aby se vám znovu nerozvázaly? Máte problém se do svých šněrovacích bot pohodlně dostat?

Hlavní cenu za inovaci si letos z veletrhu Kind + Jugend v Kolíně nad Rýnem odnesly silikonové tkaničky SHOEPS, které není třeba šněrovat. Tyto tkaničky jednou navlečete a boty už nikdy nebudete muset zavazovat ani rozvazovat!

A co jsou vlastně SHOEPS?

Jsou to elastické tkaničky, které se přizpůsobí tvaru nohy. Neprasknou, ani se nevytahají, neškrtí, ani nijak neplandají. Jsou určeny dětem, náctiletým i nám dospělým. Mohou být hodně výrazné i úplně nenápadné. „Vytuníte“ s nimi oblíbené kecky, ale i polobotky do práce. Z fádních šněrovacích bot rázem vykouzlíte originální nazouváky!

Více info na:  http://www.cestujsdetmi.cz/aktuality/pod-strechou/-tkanicky-shoeps-drobnost-ktera-setri-cas-.html

Nosítko manduca® lze snadno udržovat. Aby Vám dlouho sloužilo, dodržujte několik rad k údržbě:

• před praním vždy zapněte všechny spony
• manducu lze prát v pračce na max. 30°C na šetrný program (praní jemného prádla)
• perte v pracím prostředku pro jemné prádlo
• vyvarujte se použití pracích prostředku s bělicími, enzymatickými a změkčujicími látkami
• pro praní tmavých barev použijte prací prostředek na tmavé barvy
• neždímejte, pouze nechejte odstředit vodu
• nesušte manducu na ostrém slunci
• nesušte manducu v sušičce

Pár praktických rad na závěr:

• pro ochranu ramenních popruhů - použijte Fumbee  - jejich údržba je velmi snadná a rychlá -  předejdete nejčastějšímu znečištění nosítka manduca
• mějte na paměti, že velmi časté praní nosítka způsobuje vyšší opotřebení materiálu a zkracuje jeho životnost
• použití agresivních pracích prostředků, stejně jako sušení na prukém slunci  může mít za následek vyblednutí barev

Další informace nadjete na www.manduca.cz.

Knihkupectví Martinus přišlo s PFkem, díky kterému jste mohli milou novoroční zprávou přes Zázračný telefon potěšit knižní záporáky.

O svátcích by neměl být nikdo sám. Ani knižní záporáci, které svět sice nemá rád, ale bez nich by naše oblíbené příběhy nebyly tím, čím jsou. Právě proto se knihkupectví Martinus nad zlými postavami z knížek smilovalo a spolu se Zaraguzou se je rozhodlo aspoň na Vánoce potěšit přes Zázračný telefon.

Knihomolové z Česka a Slovenska mohli oblíbenému antihrdinovi poslat na http://pf2015.martinus.cz/ díky PFku milou novoroční zprávu. Na Zázračném telefonu stačilo napsat pár pěkných slov například Voldemortovi či Sauronovi, zadat telefonní číslo odesílatele a zprávu poslat. Zázračný telefon se už potom postaral o velké překvapení. Každému odesílateli vzápětí přišla SMS, kterou mu nazpět poslal antihrdina. Veselé zprávy byly přizpůsobeny řeči hrdinů - někteří děkovali, někteří vinšovali a někteří se aspoň o svátcích změnili na milé a přívětivé.  

Na základě odeslaných SMS zpráv se nakonec zjistí, který z knižních záporáků je u čtenářů nejoblíbenější. Už za první 4 dny potěšilo antihrdiny skoro 5 000 zpráv a kdo ví, možná se díky nim některý z nich v novém roce opravdu polepší. 

1. Nenasávat. Neposlouchat, nečíst a nezajímat se o cizí porodní příběhy. (Já vím, je to těžký a tady to 100 % nedávám 😀)

::

2. Pracovat na tom, abychom znaly své tělo fyzicky. Pozorovat souvislosti například mezi stravováním a výtokem/pálením žáhy/bolestí svalů a kloubů apod. a uměly na jeho potřeby důsledně reagovat. Pak se nám takové žití stane automatické.

Stejně tak věřit ve své tělo. Nemusíte podstupovat tu hromadu povinných vyšetření, které vás jen obírají o to, abyste důvěřovala sama sobě (jen si to přiznejte..). Jasně, vidět dítě v pořádku na ultrazvuku je fajn, ale není lepší umět se sama cítit dokonale, v naději a očekávání? Tělo funguje samo, stejně tak samo umí "vyrobit" placentu, vyvinout pupečník, dodávat plodovou vodu, zvětšit dělohu, držet ji na místě, nepropustit dítě a jeho bazén při chůzi. Zkrátka, věřte, že jste ok i když vám to zrovna doktor jednou za měsíc nepotvrzuje.

::

3. Pracovat na tom, abychom věděly a rozeznaly spojitost mezi fyzickým tělem a emocemi. To, že je některým těhotným blbě a zvrací 100x denně a jediné vysvětlení z jejich okolí, se kterým se smíří zní "to jsou prostě hormony", je trochu málo, nemyslíte? (ano, za tohle mě asi ukamenujete). Něco z psychického/duchovního hlediska za tím asi musí být, když tělo dostává instrukce 'vyplavuj hormony tak, ať zvrací'... Stejné je pálení žáhy, stejně tak deprese (můj případ a díkybohu za ně).

Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Tak jako mnoho z Vás, i já jsem se rozhodla popsat na Modrém koníkovi svůj porod 🙂 Těhotenství bylo náročné, v prvních měsících jsem během čtrnácti dnů díky nevolnostem shodila 12 kilo, skončila na výživě v nemocnici, od 20. týdne jsem měla zákaz dělat téměř vše - hrozil mi předčasný porod, v 27 týdnu jsem se stihla vdát - svatba byla nádherná, přesně podle našich představ! ve 30 byl prcek moc malinký,  ukázali se mi kameny v žlučníku, ve 31 týdnu další pobyt v nemocnici s oboustranným zánětem ledvin, diletací ledvin, ve 33 týdnu jsem se do nemocnice vrátila znovu tentokráte se zánětem močových cest..no žádný med! :D ale přes to na těhotenství vzpomínám ráda a už se těším na další! 🙂 

Dne 3.9 (39+4 tt)  v 5 ráno jsem cítila, že tohle už nebudou poslíčky. Manžela jsem nechala spát a dala jsem si horkou vanu na uvolnění. Bolesti trochu povolili, tak jsem se ještě na půl hodinky natáhla a usnula. V 6 už jsem manžela budila, že mi asi praskla voda, že je dole nějaké vlhko. manžel se otočil a v polospánku řekl že jooo.. po deseti sekundách mu to asi došlo, vyskočil z postele a začal plašit jak musíme okamžitě jet do porodnice! já si mezitím skočila na záchod a zjistila, že šlo nejspíš o hlenovou zátku, žádné velké mokro se nekonalo - voda nepraskla! Uklidnila jsem manžela. Hned na to se dostavili bolesti hned po 3 minutách. Vzala jsem si bloček a každou kontrakci jsem si poctivě zapsala. Jelo to přesně po 3 minutách a manžel plašil :D. Zatím nevlastníme auto, tak jsme se vydali se sbalenou taškou na autobusovou zastávku a sjeli dvě stanice k nemocnici! Řidič na mě koukal vyděšeně jak kdybych měla porodit v autobuse..:D

Do porodnice jsme dorazili v půl osmé ráno. Natočili monitor, prohlédli mě a poslali pro manžela, aby si šel chvíli na kafčo, že jsem otevřená na 2cm, porod je v běhu a že udělají přípravu. Manžel se se mnou rozloučil, ujistila jsem ho, že budu volat ihned jak bude moci přijít za mnou. Porodní asistentka mě řádně připravila, přesunula na porodní pokoj a zavolali jsme manžela. Ten mezitím obvolal nastávající babičky a dědečky že UŽ! přijde na svět naše malé překvápko! Asistentka praskla vodu, byla jsem jak chodící cisterna a uvnitř je prý pěkný plaváček 🙂 voda už byla prý zakalená. Bolesti zesilovali, kvůli nízkému tlaku mi začalo být špatně, tak jsem zvracela. Čím byli bolesti větší, tím víc jsem nemohla stát, chodit, ležet už vůbec ne. Jediná poloha ve které se dalo vydržet bylo ve sprše na míči pod proudem horké vody na záda. Ve 12 jsem už cítila obrovský tlak na spodek, ale prý pořád málo otevřená. Najednou bolesti ještě zesílili a já už myslela, že prasknu! :D sestry mě chodili chválit jak jsme statečná, že o mě skoro nevědí a čekalo mě poslední vyšetření.. to pro mě bylo vždy nejhorší. Vyšetření při kontrakci jsem proskučela tak, že když mi manžel můj porod vyprávěl, musel prý odejít za roh, aby mě neviděl trpět - měl chudák v očích slzy.. Asistentka zavelela, že jdeme rodit! Těch cca 10 metrů z porodního pokoje na porodní sál bylo nekonečných! 

Vyškrábala jsem se na křeslo, kontrakce byli po minutě a šlo se tlačit. Na hodinách byla půl jedná. Rodila jsem s asistentkou a doktor - mimochodem sympatický černoch se chodil vždy mrknout, jak to vypadá. manžel mě držel za ruku.. tlačil se mnou a Překvápko nešlo ven!  S každou další kontrakcí a neúspěšným tlačením jsem byla vysílenější. Napít mi dát nemohli kvůli nevolnosti, vždy když mi manžel ovlažoval rty, málem jsem mu žízní vcucla tampónek :D po hodině neúspěchu jsem měla už tak sucho v krku, že se mi špatně dýchalo. Tlačila jsem na koze na boku, klasicky a náš Kuřízek ne a ne domeček opustit.  Když už jsme se propracovali k tomu, že koukali vlásky a stále jsem Kuřízka nemohla dostat ven, rozhodl se doktor pro malý nástřih. Ten jsem ani necítila a byla jsem za něj už opravdu vděčna! (ačkoliv byl to jediné, čeho jsem se na porodu děsila) Kontrakce už se mi pomalu i ztráceli, byli čím dál častěji. Zatlačila jsem nejvíc jak to šlo a hlavička byla venku.. na podruhé jsem zatlačila, cítila neuvěřitelný tlak a šup.. ve 14:18, jsem něco malého mokrého teplého měla na prsou. Byla jsem sice vyčerpáním na půl mimo, ale na pocit kdy jsem našeho CHLAPEČKA měla na prsou, vítala jsem se s ním a manžel vykřikl ježiš ten je hustej! nikdy nezapomenu!  

Manžel přestřihl pupečník a já porodila placentu. Kochali jsme se maličkým KUBÍČKEM. Manžel s Kubíčkem pak odešli na vážení a měření a mě čekalo šití. Musím říct, že mě to jen jemně tahalo - žádný horor! 🙂 Kubínek měl 49 centimetrů, 3600 Gramů, hodně vlásku, šíleně dlouhé řasy - ty má doteď. 🙂 

Já když slejzala z kozy, klepala jsem se, dvakrát jsem se praštila hlavou o lampu nad křeslem a sotva jsem přelezla na lůžko :D Ale byla jsem šťastná! Kubík měl omotanou šňůru kolem krčku a byl hodně napitý plodovky. 

Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

SOBOTA 4.10. 

Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

"Chci aby mi praskla plodová voda!" 

Dnes byl můj poslední den v práci před nástupem na mateřskou dovolenou. Chtěla jsem si jej náležitě užít a taky že jo.

Noc byla šílená. Trápily mě velké žaludeční nevolnosti, a tak jsem místo sladkého snění chodila po bytě a rozdýchávala nevolnosti, srkala Colu a modlila se, abych vůbec byla schopná do té práce jít. Nevolnost nakonec ustoupila a tak jsem se teda na chviličku ještě prospala.

Nechtělo se mi moc vstávat po tom nočním bdění, tak jsem vstala tak akorát na čas, zvládla jsem nezbytnou hygienu a líčidla schovala do kabelky s tím, že tohle zvládnu při vaření kafe v práci.

Vyletěla jsem z bytu, abych stihla trolejbus, a když jsem v našem 11. patře uviděla výtah, zajásala jsem, že to aspoň pěkně stihnu. No to určitě. Výtah se se mnou rozjel neskutečnou rychlostí, začal vydávat děsivé zvuky a já, protože mám z výtahů strašný strach, jsem si zacpala uši, zavřela oči a modlila se, abych dojela do přízemí. Poslední, co jsem zaznamenala, bylo třetí patro, pak najednou náraz a výtah zůstal stát. Zůstal v meziptře, takže jsem neviděla ani okýnko na dveřích, ani číslo patra, tak jsem podle nárazu usoudila, že jsem snad až ve sklepě, a narazila jsem na takové ty betonové kostky, co bývají na dně výtahové šachty. Popadla mě děsná panika, celá jsem se rozklepala, snažila jsem se z kabelky vylovit mobil. To v tu chvíli samozřejmě nešlo, no ale nakonec jsem ho našla a volala hasiče. Na ústředně se mi hned ozvala operátorka, která ze mě musela mít srandu, protože jsem zněla, jako bych minimálně umírala 😀 . Nahlásila jsem jí jak se jmenuju, že jsem ve 33. týdnu těhotenství a zasekla jsem se ve výtahu- někde jsem totiž četla, že pro zaseknuté těhotné musí jet okamžitě, tak jsem neváhala tuto informaci sdělit 😀. Operátorka ze mě vymámila adresu, a uklidnila mě, že mi hned někoho pošle. Takže jsem zavěsila a okamžitě jsem volala příteli, který chudák spal-no ale naštěstí byl doma. Potřebovala jsem s někým mluvit, uklidnit, protože jsem v tom výtahu strávila maximálně 20 minut, ale připadalo mi to jako sto let 😀 . Přítel mezitím přispěchal dolů, zjistil, že jsem mezi přízemím a prvním patrem, a uklidňoval mě. Přiznávám, že jsem měla fakt strach, stres a měla jsem na krajíčku. Ale celou dobu jsem si opakovala, že nejsem malá holka a za žádnou cenu nesmím brečet před hasičema 😀 . Pak mě ještě napadlo, jestli bych se neměla namalovat, když mě budou vytahovat 😀 , ale s tím, jak jsem se třásla, bych spíš vypdala jako dílo Picassa.

Hasiči přijeli do 15 minut, a zaslechla jsem, že se přátelsky zdraví s přítelem (no jo, přítel policajt, budoucí tchán hasič, tak to mě mohlo napadnout, že přijede někdo známý). Chvíli trvalo, než sehnali domovníka, otevřeli strojovnu a vytáhli mě, ale už jsem byla klidnější, že už snad ten výtah nespadne úplně. Vytáhli mě, vypustili ven, a hasič se s velmi milým výrazem v obličeji ptal, jestli jsem v pořádku. Jistě ho pobavily mé vykulené rudé oči a naprosto bílá barva v obličeji 😀 .

Stalo se mi to v šest ráno, zhruba okolo deváté dopolední jsem se z toho šoku vzpamatovala a kolem poledne už jsem se tomu musela smát. Takový poslední den můžu mít fakt jen já 😀 .

Byl to nádherný den, prakticky spíše letní a já stále nedokážu říct jak jsem se cítila, ale bylo to jiné všechno 🙂.Zrovna probíhaly volby do zastupitelstva a já řekla manželovi, že půjdeme odvolit, nějak se k těm volbám ještě dobelhám- měla jsem v těhotensví obrovské bolesti při chůzi a ke konci už jsem se zastavovala snad co deset metrů 😀.. Ale já chtěla jít ven a užít si ještě procházku ruku v ruce, udělali jsme si den pro sebe, krásný večer, dali si sklenici vínka a poslala jsem muže spát. 

Sedím si tak sama v obyváku, dívám se na psa, on na mě...moc dobře věděl, co přijde 🙂. Vzala jsem si papír a sepsala si, co všechno musím posbírat ještě po bytě až to přijde. Bylo už docela pozdě, rozloučila jsem se na koníku s holkama v říjnovkách s tím, že tuším divokou noc a šla si lehnout. Prakticky jsem jen čekala kdy to přijde s mobilem v ruce...

A pak asi pět minut po půlnoci taková rána, až jsem leknutím zakřičela. Nebolelo to ani trochu, ale byla to teda síla, praskla mi voda. Budím manžela a říkám: "miláčku, víš, praskla mi voda" a on na to chudák celý pomatený:" tak já ti pomůžu se převléct do suchého" a já na něj: "víš, ale tohle je konec, my už dneska v noci spát nebudeme" 😀..Pochopil vážnost situace, uklidnovala jsem spíš já jeho, aby se v klidu oblékl a najedl, že si pobalím ještě věci.

Nebyla jsem ovšem už tak připravená na to, co přišlo asi deset minut poté. Jako prvorodička jsem měla nastudováno, že ze začátku jsou stahy mírné v delších intervalech. U mě byl nástup takový, že jsem se skoro svalila na zem, na druhou už jsem byla připravenější, ale i tak byl skoro problém dojít do auta. Intervaly byly od začátku max. dvě minuty. A tak vše probíhalo tak, jak to znám z filmu, zkrátka divoká noční jízda v šílených bolestech směr porodnice 😀.. Musím říct že na příjmu kolem druhé hodiny ranní už jsem to nedávala, bolest vystřelovala do kyčlí, páteře, nohou, prostě všude, nedalo se odpočívat, stahy jely prakticky vkuse..zbaběle jsem si vyprosila epidural který bolesti vrátil aspon jen do břicha 🙂...Ženy, mohu vám říct že všechny maminky měly v tu chvíli můj veškerý obdiv a vůbec ty, které do toho šly už vícekrát,doslova  jsem tam omdlévala a prosila at už je konec..😀 Nevím jestli jsem taková bábovka nebo co, ale vzhledem k tomu že ten katetr do páteře jsem ani necítila přes bolesti, tak myslím, že vydržím celkem dost 😀

Myšlenka na moje miminko mě držela nad vodou,na nic jiného jsem se nezmohla, ani na mluvení,myslela jsem jen na ni...Říkala jsem si, jak dlouho můžu tohle vydržet. Naštěstí ta obrovská bolest hned od začátku k něčemu byla a porodní cesty se otevíraly hodně rychle, v 6:20  mi PA řekla ať vydržím ještě 4 kontrakce a zkusím zatlačit. Šla jsem na to a prý dobrý, tak na sál přišla celá delegace včetně doktorky. Ještě mi dala příkaz ať se snažím pořádně, aby se miminko netrápilo v porodních cestách. To se mě dotklo a  tak se malá narodila na následující stah, přesně v 6:31 abych jim ukázala, že já umím 😀 

Nevěřila jsem ,ale všechno najednou zmizelo🙂..únava, bolest, ani poranění a následné šití už vůbec nebolelo, je to úžasné 🙂 Maličká moje vážila 3720 gramů a měřila 49 cm,, první pohled na ni mě dostal a nikdy na ten okamžik nezapomenu.....

Z trojice Mikuláš, čert a anjel si vyberám anjela a venujem mu tohtotýždňové díte týdne. Sú to práve deti, ktorých prítomnosť v nás vyvoláva pocit stretnutia s anjelom. Niektoré aj tak vyzerajú 🙂 Aj tento predvianočný čas anjelom praje 🙂

Úsmev anjela je tak odzbrojujúci, že akýkoľvek náš zlý úmysel sa mení na slzu ľútosti.

Pohľad anjela je ten najmotivujúcejší impulz do života 🙂

Dotyk anjela prináša mier do nášho života 🙂

Niekedy prichádzajú anjeli v dvojiciach.

Chlapčenská verzia 🙂