Být sesazen z trůnu jedináčka a středobodu rodinného vesmíru bolí. Aby příchod sourozence bolel co nejméně, je dobré na to prvorozeného (druhorozeného či kteréhokoli v té době nejmladšího) připravit, o což jsem se pokusila v době, kdy mi viditelně začalo růst těhotenské bříško.  Zatímco nejstarší dcerka kdysi odmítala myšlenku mladšího sourozence a tvrdohlavě trvala na tom, že chce místo miminka kozu, prostřední tříletý syn se na miminko těšil už v době, kdy ještě netušil, že jej vůbec budeme mít. Na ulici se hrnul ke každému kočárku a kdykoli slyšel dětský pláč, šel uplakánka těšit.    
     Zpráva o tom, že bude mít mladšího sourozence, jej nadchla. Hladil bříško, poslouchal, povídali jsme si, co miminko dělá, co bude potřebovat, až se narodí, a jak to bude krásné, až nás bude zase o jednoho víc. Že bude velký bráška a zároveň pořád můj malý milovaný chlapeček. Po narození nejmladší dcerky se zdálo být vše v pořádku. Nejstarší dcerka nesla příchod nemladšího člena rodiny daleko statečněji než kdysi příchod mladšího brášky, zapojovala se do dění a k mladší sestřičce si rychle vytvořila pěkný vztah. Prostřední syn na tom byl hůř – byl to tentokrát on, kdo byl odstrčen z benjamínkovské pozice. Dal to najevo upozorňováním na sebe, kňouráním, denním i nočním pomočováním a vynucováním si pozornosti ve chvílích, kdy jsem kojila nebo koupala miminko.
    Na upozorňování na sebe jsem reagovala klidně, věcně, na kňourání taktéž. Na pomočování jsem reagovala prostými pokyny: „Svlékni se, dej věci do pračky a pojď se osprchovat.“ Ptala jsem se, jestli chce být jako miminko a chce taky plenu. Rozhodně vrtěl hlavou s tím, že není žádné mimino. Jakmile jsem mohla na chvilku položit miminko, vzala jsem si na klín prostředního. Chovala jsem ho, broukala mu, říkala, jak moc jsem ráda, že ho mám. Že je můj milovaný chlapeček a vždycky jím bude. Snažila jsem se co nejvíc věnovat starším dětem – povídat si s nimi, smát se, pohladit je, kdykoli prošly okolo mě. Dávat jim najevo, že jsem tu pro ně. Že mám sice hodně práce s miminkem, vařením a úklidem, ale že neztratily mou lásku a můj zájem, že máma je tu pro ně pořád. Hodně pomohlo a pomáhá, když si se staršími povídám, jaké to bylo, když oni byli miminky. Nejstarší dceru uklidnilo, když slyšela, že jsem na ni měla spoustu času, protože byla první. Že právě ona mého času a pozornosti měla nejvíce, ale prostřední se už o pozornost musel dělit. A nejmladší je na tom z nich nejhůř, protože času na ni mám logicky méně. Proto se snažím čas využívat co nejlépe tak, abych měla dostatek času na všechny tři a nikdo z nich se nemusel cítit odstrčený.  
   Šestiletá i tříletý to pochopili. Vynucování si pozornosti ustalo a ustává i pomočování (které zároveň může souviset i s nástupem do školky). Metoda vysvětlování a mazlení u nás jednoznačně zabírá.  

Zdroj: Slune-cz.cz