Pro moje vrstevníky.... Vyrůstali jste v 90 letech? - V telce ještě dávali Doktorku Quinovu, Gumídky, soutěžní pořad Hip hap hop a Kuřátka, v šest ráno jsem koukali v televizi na barevné pruhy a čekali, až začnou vysílat nedělní pohádku. Chodili jsme do školy s dětmi, které se jmenovali Katka, Jana, Eva, Zuzka, Veronika nebo Petr, Tomáš, Lukáš, Martin. Četli jsme Ohýnek, Sluníčko, Méďu Pusíka nebo ABC, do obchodu jsme si chodili kupovat calipo (colorku nebo trio), ruskou zmrzlinu nebo Orion čokolády (orion hvězdy jsme si pak lepili po oknech). První zamilovaný film, který jsme viděli v kině byl Titanic - v MHD jsme platili 2-6korunovymi lístky, čipové karty neexistovaly. Každý kdo neměl domácí zvíře, měl Tamagoči a jedním z největších překvapení bylo vždy vybrat hračku z "Kindervajíčka". Nahrávali jsme si videem věci na VHSky - během volných hodin jsme ve škole venku skákali gumu, hráli pogy a vyměnovali si kartičky hokejistů, nebo se lezlo na bare vné studené železné prolézačky. Dělali jsme si bunkry ze židlí a přikrývek. Řetízák byl úplně nejlepší kolotoč na světě. Jedna z našich prvních kazet byla Backstreet Boys, N Sync, připadně Lunetic, Kelly Family a Spice girls. Windows 95! neexistovalo nic lepšího! Všichni jsme nosili ledvinky a šusťakového soupravy. Víme, co je walkman, všichni jsme tančili Macarenu a poslouchali jsme cely čas rádio, abychom vystihli své oblíbené písničky a pak si je mohli nahrát na kazetu. Na školních taškách jsme neměli Spidermana, ale psa,kočky nebo nějaké pravítko a tužky s očima. Všichni jsme nosili ty tlusté hnědé vroubkované punčocháče, které se i tak vysunuly tak, že jste měli kilometrovou nohu. Kdo měl kolo BMX, byl frajer. Jedli jsme šťovík (ty zeleně lístky) a vsugerovavali si, že je to dobřé, protože to dělali starší kamarádi. Jaký to byl hit nosit klíče na barevných šňůrkách na krku. Jistý čas jsme si kupovali ty želatinových lepkavé oči, malé slizké kuličky a házeli jsme je po stěnách (vždy se tak nechutně rozplaskly). I když nabídka nebyla až taková bohatá, nebylo nad jahodovou perličku, pudr Aviril a Indulonu . Pár znaků toho, že vážně stárneme ... Čteš si tento text a říkáš si "Ježíš ..." !! Na stolku nebo v kabelce máš tabletky proti bolesti hlavy, břicha , děti vám vykají a říkají teta nebo strejda - potřebuješ alespoň půl dne aby ses dal do pořádku po těžší noci ... Čtením tohoto textu sis vzpomněl na své dětství a pokud ses alespoň jednou usmál, tak je věnován právě pro tebe, abys na své mládí nezapomněl.. emoticon
Pacholátko boubelaté,oči modré, vlásky zlaté.
Ústa jako máky plané,celé jako malované.
Po dolíčku v každém líčku a čilejší nad rybičku.
Pacholátko boubelaté,směje se jak slunce zlaté.
To jsme rádi,že je máme, nikomu jej neprodáme.
naše M. má velkou radost, když ke mne doleze a do stehna nebo hýždě mne může kousat, srandu z toho mám i já, když se nepodaří jí zahryznout a jen mi na noze ,,prdne pusou,, ....to se pak smějeme obě 😀 ....teď momentálně se rozhodla, že mi vynahradí dešť, který má k nám dorazit a zatím nikde - tam mne celou poprskala 😀 a z nohy mi tečou sliny jako kdyby mne oblíznul bernardýn ....
Zelené nebo Modré? Poraďte prosím
Mateřství, sladká pouta, co škrtí.
Na fórum Modrý Koník jsem se přidala v době, kdy na mě můj první počůraný těhotenský test v životě zařval velké „ano“.
První těhotenství jsem si užila a vychutnala. Na všechno jsem bez dětí měla tolik moc času. Když mi poslední týden v práci kamsi zmizely kotníky, hodila jsem nohy na stůl a odmítla je hledat. Nikdo nevolal pětkrát do vteřiny „Mami, ona mi to bere!“, nikdo mi nekreslil lentilkou po monitoru a na záchodě jsem byla úplně s-a-m-a. Taky jsem byla dost ujetá na omítky, vyhledávala jsem shnilé mokré zdi a vdechovala ten odér. Doma jsem pak slastně drtila kapsli vápníku mezi zuby a nikdo mi z ní neujídal.
První porod byl brnkačka. Díky zázraku epi-no (o kterém, bych bez Koníka neměla ani pojem) jsem uměla vytlačit cosi o velikosti dobře rostlého grepu otvorem s průměrem pětikoruny už dávno před dnem D. Psychicky mě to neskutečně nakoplo, nějak jsem věděla, do čeho jdu. Navíc celé představení trvalo od prvního náznaku kontrakce až po finální (a jediné) zatlačení jen čtyři hodiny.
A najednou jsem byla máma, máma nejchlupatějšího chlapečka z celého oddělení.
Následoval emoční guláš.
Hrdost. Únava z nevyspání. Euforie. Depka, že už nic nebude jako dřív. Radost, že už nic nebude jako dřív.
V den oslavy synových prvních narozenin jsem zjistila, že se dílo podařilo a na cestě je další ratolest.
Druhé těhotenství mě víceméně minulo, s Dádou v závěsu nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo.
Když nad tím tak uvažuju, já jsem možná ani těhotná nebyla, prostě jsem si jen po devíti měsících odskočila do porodnice.
Druhý porod byl víc než brnkačka, vlastně to jen trošku štíplo.
Tentokrát to trvalo pouhé dvě hodiny, ani jsem si nestihla rozmáznout řasenku.
A já se stala mámou podruhé, mámou nejvlasatější holčičky z oddělení.
Ten hukot, co nastal po návratu domů se ani nedá popsat slovy. To se musí zažít.
Přestala jsem na pár měsíců žít svůj život a jen jsem asistovala životům těch dvou.
Byl to nekonečný příběh, kolotoč, co neměl konce ani začátku.
Nikdo z nás neví, jaká je přesně realita, víme jenom, jak my ji vnímáme. Proč ji tedy raději nevnímat tak, jak je to pro nás přínosné, pozitivní, zdravé?
Klíčem léčby je vědomí. Cestou k vyléčení úklid.
