Po probuzení v novém dni byl a je u nás úsměv provázený slovy „Dobré ráno!“ vždy samozřejmostí. Ze strany nás, rodičů, odjakživa, a ze strany dětí zhruba od dvou let jejich věku.  Zrovna tak večer, když přijde manžel z práce, je zvykem se bouřlivě vítat a bez „Ahoj rodino!“ a „Ahoj tati!“ bychom se neobešli.  Večer po vykoupání a vyčištění zubů nastává čas pro čtení pohádek. Děti se jdou rozloučit s tatínkem, popřejí mu dobrou noc a poté, co jim přečtu pohádku, si popřejeme vzájemně. Je to tradiční tečka za uplynulým dnem.
Zhruba od dvou let věku jsem začala děti nabádat, aby zdravily sousedy v domě a aby zdravily při vstupu do obchodu – pokud tak již neučinily samy od sebe. Vysvětlila jsem, že je slušnost pozdravit a že přání dobrého a hezkého dne druhé potěší, zpříjemní jim den. Dodala jsem, že pokud někdo pozdraví nás, je nejen slušnost, ale přímo povinnost odpovědět.  A protože se to dělat má a musí, budeme to tak dělat i my. Logicky následovala typická otázka tříletých „A proč?“. Odpověď zněla stejně: „Protože se to tady, kde žijeme, takto dělá. Lidé to od sebe očekávají, a proto to budeme dělat i my.“
Nic nejde hned a nic nejde pokaždé, i když se snažíme sebevíc. Dnes u nás zvonila poštovní doručovatelka. Skorotříletý syn, prožívající právě období vzdoru, asistoval u otevření dveří, a místo aby pozdravil, vyplázl špičku jazyka a začal prskat. Klidně jsem odpověděla, že má odejít, když se neumí chovat a místo pozdravu vyplazuje neslušně jazyk, a ať se vrátí, až bude vědět, co se sluší a patří. Odešel za roh, aby se vzápětí vrátil a nahlas a zřetelně pozdravil. Dočkal se odpovědi a úsměvu, sám se usmál – a vše bylo v pořádku.
Občas se stane, že syn odmítne říci „Na shledanou.“  I jeho starší sestra mívala takové období. Obě děti se shodně odmítaly loučit, protože odmítaly přijmout samotný fakt loučení – například se jim z návštěvy nechtělo domů nebo nechtěly, aby návštěva odešla od nás. Stačilo si k nim přidřepnout a říci, že jim rozumím. Že vím, že se jim z návštěvy nechce domů, nebo že jim je líto, že návštěva musí odejít. Ale pokud se nerozloučí, bude návštěva smutná. Bude si myslet, že jim ani nestojí za pozdrav, a může se pak stát, že už příště nepřijde. To děti pochopitelně nechtěly, a tak se honem rozloučily, aby se zase s návštěvou někdy mohly setkat.    
Zdravit se děti nenaučí ze dne na den. A už vůbec ne pouhým vysvětlováním. Pokud nebudeme zdravit my, rodiče, nebudou zdravit ani děti. A naopak: Zdraví-li rodiče, je velká šance, že i z dětí vyrostou lidé, kteří vědí, že pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Taková, která zpříjemňuje den všem, kteří se jí účastní.

Zdroj: Slune-cz.cz

Modrý koník Burza – Třebíč
31.3.-4.4.2014

Vyberte max 25 věcí, které chcete prodat, doma je sepište do formuláře a každou věc označte podle pokynů. Věci přineste v týdnu před začátkem burzy do Třebíčského centra.

1. Přečtěte si pokyny a pravidla prodeje:

http://trebicskecentrum.cz/sites/default/files/media/media/Dokumenty/Letaky/2014_burza_-_pravidla_-_nove.pdf

2. Stáhněte si Formulář pro vyplnění. Formulář i pravidla dostanete také přímo v Třebíčském centru při osobní návštěvě 🙂

http://trebicskecentrum.cz/sites/default/files/media/media/Dokumenty/Letaky/2014_burza_-_formular_a_pravidla_-_nove.pdf

Zveme vás na Modrý koník Burzu dětského oblečení a obuvi, těhotenského oblečení a kojeneckých potřeb.

Třebíčské “mateřské” centrum v Třebíči

Fr. Hrubína 753, areál bývalé MŠ

v týdnu od 31.3. do 4.4.2014

v provozních hodinách Centra : po, út, pá  8:00 – 14:00, čt 8:00 – 17:00

Kde získám podrobné informace?

Milé maminky, maminky čekatelky,

člověk se začne většinou zajímat, až se s takovým onemocněním setká nebo se ho přímo týká. Příběh Evičky se týká i mě. Je to moje neteřinka, která v létě oslaví už pět let 🙂 Protože bych také chtěla Evičce pomoci, vkládám sem její příběh a možná i pomoc ostatním rodičům dětí s DMO, kteří o této rehabilitaci neví.

Tímto bych vás chtěla seznámit s jejím příběhem, psáno rodiči Evičky:

"jsme Dana a Michal Kopečkovi. Rodiče jedné úžasné holčičky, která je postižená. Tímto Vás chceme poprosit o pomoc.

Těhotenství a vyvolaný porod u nás proběhl běžným způsobem. Když měla Evička dva měsíce, začal se projevovat opožděný vývoj. Od té doby jsme prošli řadou vyšetření, hospitalizací a léčby, hlavně v podobě intenzivní rehabilitace.

Evička má DMO (dětskou mozkovou obrnu), centrální hypotonii (ochablé svalstvo celého těla) hlavně v oblasti nožiček a velmi opožděný psychomotorický vývoj v důsledku infekce, která proběhla v těhotenství bez příznaků.