Co si myslíte o tomhle?

Tak jsem dostala odpověď od primáře novorozeneckého oddělení Mulačovy nemocnice, kterou přikládám.

Vypadá to, že se obhajuje tím, že pro dítě s genetickým předpokladem k alergiím by obyčejné umělé mléko bez naštěpených aminokyselin vlastně doporučil - že vystavení alergenu je prospěšné... To sice ano, ale myslím, že imunologické okno je mezi ukončeným 4. měsícem a 7. měsícem, ne v porodnici...

Dále komentuje výsledek testu IgE, do kterého se údajně přimíchala moje krev, a nebere ji jako důkazný materiál pro podání Colinfantu.V konečném důsledku se odvolává na to, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. OK, pokud bych tomu věřila a on jednal správně, proč se tady půl roku potýkáme s alergií a ekzémem?

Hned jsem mu odepsala, tak uvidíme...

Vážená paní Bc. Hano Matějková,

Zřízenec mě zavezl do patra na příjem, myslete příjem z Pohotovosti, postele a plenty. Ulehla jsem,  vytuhávající Amík zabral židli vedle batoh hodil na podlahu. Amík mi začal zuřivě šeptat: “Hele mě to nějak přestává myslet a chce se mi děsně spát a nemůžu mluvit.” “To zvládneš,” snažím se ho uklidnit.

Za plentou vedle provádí nějaká pani dejchání jako vystřižený z porodního kurzu, se mi to zdá trošku přehrávaný.  Zpoza plenty se objevuje sestřička. “Máte porodní plán?” Amík na mě vrhnul zoufalej pohled, je zjevný, že mu tuhne i mozek. Slitovala jsem se a zašeptala: “Ne, nestihli jsme vyplnit.”  Amík na mě znovu šeptem: “Nevíš jak dlouho to ještě bude účinkovat?” No, tak vzhledem k tomu, že si neurol vzal v jedenáct a teď bylo něco před jednou tak je jasný,   že je v pytli. Rozhodli, jsme se, že všem řeknem, že se opil, jeho stav už je neutajitelný.

Mám pocit, že mi kontrakce začínají jen tak občas takové píchnutí, Amíkovi tuhne obličej, oči skelnatí.

Přišla doktorka, já zašeptala svůj porodní plán a sice co nejpřirozenější porod hlavně žádnej epidural, kterej se tu dává v osumdesáti procentech.

Jsem naprosto zavřená, Amík je na tom dost mimově.

Amík šel volat doulu. Doula prý dorazí do půl hodiny. Přišla doktorka a nabádá nás k vyvolávanému porodu. To se mi moc nezdá a chci čas na rozmyšlenou. Doktorka se netváří nadšeně, Amík neví, nakonec se rozhodujeme pro indukci.

MK Bazárek - Brno 14. 10. 2016

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině

http://www.modrykonik.cz/group/6944/

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email: bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Obchodní dům Klášter, Josefská 1 602 00 Brno

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

Po prvním "klasickém" nemocničním porodu jsem se rozhodla druhé dítě přivést na svět vědoměji, bez zbytečných traumat pro něj i pro sebe. Netrvala jsem za každou cenu na domácím porodu, ale moc jsem si ho přála a jsem šťastná, že nám to vyšlo. Jsou to už skoro 4 měsíce, co si dobíjím energii při každé vzpomínce na tenhle nádherný zážitek. Konečně jsem náš příběh sepsala a budu moc ráda, když přispěje k šíření vědomí o přirozené ženské schopnosti porodit a schopnosti dětí narodit se.

Je krásný listopadový den, od rána svítí sluníčko. Už dva dny mi pomalu odchází hlenová zátka a blíží se vypočítaný termín porodu. V posledních týdnech jsem kvůli bolestem v kříži sotva chodila, dnes jsem ale od rána v pohodě, nic mě nebolí a mám skvělou náladu. V poledne mám domluvenou kontrolu u porodní asistentky, vyrážím k ní i se čtyřletým synem Šimonem. Cestou k autu si uvědomuji, že slaboučké kontrakce se zpravidelnily a přicházejí zhruba po 20 minutách. V té euforii, že už zřejmě začíná porod, se sotva soustředím na řízení. PA v domluveném čase nezastihnu, musela odjet k porodu a měla na mě uložené špatné číslo, tak mi nemohla dát vědět. Zastavíme se tedy poblíž u manžela v práci, objednáme si pizzu a všichni společně obědváme. Potom raději nechávám auto manželovi a vyrážíme se Šimonem domů pěšky. Cesta se nám protáhne asi na dvě hodiny, je nádherné počasí a takové teplo, že se svlékáme z bund a mikin jen do triček. Zastavujeme se v parku na lavičce, říkám Šimonkovi, že miminko se nejspíš už dnes narodí a on mi sám od sebe masíruje záda a nohy, prý aby se mi dobře rodilo 🙂 Kontrakce už přicházejí asi po 5 minutách a hlučné prostředí města mě při nich ruší, urychluji tedy cestu k domovu. Po příchodu si lehnu na gauč a snažím se relaxovat, což mi za chvilku naruší zvonění pána z PPL s balíkem na dobírku 🙂 Potom volá manžel a domlouváme se, že už raději přijede domů. Napouští mi spolu se Šimonem v obýváku bazének, já si zatím vedle na zemi chystám matraci a pro jistotu dobaluju tašku do porodnice. Začíná se stmívat, zapaluju si aromalampičku a několik svíček. Šimonek si lehá na deku vedle matrace, kde zrovna vkleče s houkavými zvuky prodýchávám kontrakci. Říká, že mi bude pomáhat, nosí mi vodu a datle na občerstvení. Potřebuju ale absolutní klid, tak ho za chvíli posílám hrát si s tatínkem do pokojíčku. Okolo půl páté volám Jolaně (to je žena, která doprovází k porodům a sama doma rodila; znám ji už nějakou dobu a věřím, že mě dokáže podpořit za všech okolností), aby pomalu vyrazila k nám. Kontrakce stále zesilují, zkouším zalézt do bazénku, ale voda mi moc neulevuje, spíš naopak, takže tam nakonec vydržím jen chvíli. Mezitím přichází Jolana, pozdravíme se a potom buď tiše sedí v obýváku, nebo střídá manžela a hraje si se Šimonkem. Po nějaké době jsou už kontrakce tak intenzivní a přicházejí tak rychle po sobě, že přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím, vyčerpáním se mi klepou nohy. Jolana mě uklidňuje, že si vedu skvěle. Raději se tedy během kontrakcí ponořuji do sebe, soustředím se na dýchání a uvolňování celého těla, které samo přesně ví, co dělat, co miminko potřebuje.

V jednu chvíli mě přepadá pocit, že by možná bylo lepší vyrazit do porodnice, ale zároveň netuším, jak moc můžu být otevřená a jestli bych tam nestrávila pár zbytečných hodin plných různých vyšetření. Ani nevím, jak bych se při tak intenzivních kontrakcích dokázala obléct a někam přesunout. Jolana mi radí, ať se zkusím zeptat miminka, jestli je vše v pořádku. Udělám to a hned se mi vrací pocit jistoty, zůstávám tedy v klidu doma. Brzy už cítím miminko v pánvi, jak se pomalu posouvá dolů. Přepadá mě zimnice, často potřebuju na záchod, kde odchází poslední části hlenové zátky. Tuším, že se blíží finále a pokládám si na matraci nepropustnou podložku. Kontrakce stále prodýchávám vkleče, horní částí těla opřená o gauč. Pomáhá mi, když vydávám co nejhlubší zvuky. Najednou se kontrakce zmírňují a je mezi nimi delší pauza, takže si můžu lehnout na matraci a trošku si odpočinout, ale brzy už mě to zase zvedá do kleku ke gauči a začínám mít potřebu tlačit. Jolana přináší další podložky a ručníky a já skoro nemůžu uvěřit, že už by miminko opravdu mohlo být tady. V pochvě nahmatávám plodový vak, při další kontrakci praská a voda proudem vytéká. Hned potom se prodírá ven pevná hlavička, chvilku mám pocit, že se mi snad rozskočí pánev a celá se roztrhnu, ale brzy přichází úleva a hlavička je venku (nakonec to bylo bez sebemenšího poranění). Hladím rukou vlásky a dozadu směřující obličejík. Do další kontrakce zůstává hlavička na místě, potom zas částečně mizí dovnitř, cítím, jak se miminko odráží nožičkama a dotáčí se. Pak vyklouzne celé, zachytávám ho do rukou, na chvilku pokládám na podložku pod sebou, otočím se a odmotávám mu pupečník lehce obtočený kolem krku. Zase ho zvedám, právě začíná dýchat a trochu u toho chroptí, tak ho lehce poplácávám po zádíčkách. To se mu zřejmě nelíbí a začíná pěkně nahlas ječet, rychle si ho tedy pokládám na hrudník, kde se uklidňuje. Potom ho naštvu ještě jednou, když ho otáčím a kontroluju, jestli je to opravdu chlapeček, jak jsem tušila. Je chvilku po půl deváté, manžel zrovna uspává Šimonka v ložnici, ale zaslechnou pláč a hned oba přichází Danielka přivítat. Ten už se zatím přisává k prsu a krásně pije, což brzy vede k vypuštění několika dávek smolky přímo na mě 🙂. Přesouváme se z matrace na zemi na sedací vak, kde si užíváme první společné chvilky, zatímco manžel a Jolana okolo poklízí. Stále cítím silné kontrakce, které musím prodýchávat, snažím se občas trochu zatlačit, ale placentě se zatím ven nechce. Asi po dvou hodinách se s Danečkem v náručí přesouvám do vany a nechávám se osprchovat, placenta už je skoro venku, ale vytlačit mi nejde, až po lehounkém zatažení za pupečník vyklouzne úplně. Vracíme se do obýváku, manžel se snaží z Danečkovy části placenty odebrat trochu krve na stanovení Rh faktoru, jde to špatně a pomalu, ale nakonec se mu to podaří. Potom přestřihneme už dávno dotepaný pupečník. Jolana mi z kousku placenty, banánu a jahod připravuje koktejl na doplnění energie a potom pomalu odchází domů. S manželem a dětmi se přesouváme do velké postele v ložnici. Já celou noc nespím, pozoruju toho krásného malého tvorečka ležícího na mých prsou a s pokorou děkuji celému vesmíru, že jsem mohla zažít takový zázrak.

"Vzdělání je to, co nám zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole." – Albert Einstein

Dotaz: 

Naší dceři jsou 4 roky a je velmi zvídavé a společenské dítě. Dokonce plánujeme vzdělávat doma a jsem doma ještě s miminkem (jejím bratrem), ale přihlásili jsme ji do úžasné malé alternativní školky, aby mohla nabrat sociální zkušenosti a měla příležitost učit se. Ve školce mají velmi respektující přístup a poskytují možnost volné hry a skupinových aktivit.

Po krátké „zvykačce“, kdy plakala, když jsem odcházela, se s tím naše dcera smířila a je tam šťastná. Ale teď po Vánocích odmítla jít zpátky a každé ráno čelíme potížím s jejím odchodem. Vím, že si to užívá, jakmile je ve školce, ale stále ode mě nechce odejít. Nechci ji ochudit o učební a společenskou příležitost, ale zároveň bych chtěla naslouchat její volbě. Co byste mi navrhovala?

Odpověď Naomi Aldort:

Co si pamatujete z doby, kdy vám byly čtyři roky? Jestli jste jako většina lidí, tak si nepamatujete skoro nic. Jediné, co si dokážete vybavit jsou pocity, dojmy, tváře a nějaké střípky vzpomínek. Nic z toho, co umíte, není závislé na tom, co jste se v tomto raném věku naučili ve třídě nebo ve škole. Namísto toho záleží na tom, jak jste se cítili ohledně sami sebe. 

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb - jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství:

Přijde mi to jako včera, kdy jsem před 4měsíci psala výzvu ohledně vánočního pohlednicového kolotoče a dívejte,  za chvíli začíná jaro a letos i březnové Velikonoce. My osobně nikterak velikonoční svátky neslavíme jakož to nevěřící, ale milujeme oslavu toho "nového", odejde zima, ze země se vší silou rvou na slunce narcisky, hyacinty, sněženky a petrklíče. Stromy se obalují pupeny, tráva pomalu chytá svůj zelený odstín a venku zpívají ptáci. Nastavujeme svá schoulená těla v bundách a kabátech nesmělým slunečním paprskům a vylézáme ven ze svých domovů jako šneci z ulity 🙂 Jaro, je jaro…

A proč si nespojit zrovna Velikonoce a jarní období zase s pohlednicemi a udělat někomu jinému úsměv na rtech🙂?

Princip zůstává stejný, udělat někomu radost a mít radost a překvapení, co bude ve schránce.

• Po zkušenostech z Vánoc apeluji na všechny, je to akce dobrovolná, pokud víte, že nepošlete, nehlaste se anebo to pak napište mě, nekazte jiným radost !!!!
• Možnost přihlášení bude do 10.03., již od tohoto víkendu budu posílat první adresy, ať pak toho nemám moc a vše se stihne. Do 14.03. budete mít všichni adresy, kam pohledy poputují.
• Napište pod tento příspěvek, že se hlásíte a počet pohledů a do mé soukromé pošty mi napište Vaši adresu a znovu počet pohlednic (opět budu dělit tak, že kolik pohledů pošlete, tolik by se Vám mělo vrátit).
• Text záleží na Vás a rovněž i to, zda se podepíšete civilním jménem, nickem nebo jako tajný přítel jara.

Adresy po skončení kolotoče ze svého seznamu mažu, nedávám nikomu cizímu.

Pohled prosím opravdu pošlete, pokud nepošlete, dejte vědět, ať s tím ještě něco udělám a někdo není zklamaný, jak se stalo nyní. Holky, kterým nedošla ani 1pohlednice na Vánoce, ozvěte se mi, ať se zúčastníte nyní nebo ne.

Nechtěli jsme děti daleko od sebe. Takže jsme se domluvili že po 2 až max 3 letech se pokusíme o druhýho cvrčka. Zadařilo se na jeden jediný pokus 😀. Byly jsme štastný jak blechy a zaroveň se báli jestli bude vsechno v poradku. V 6tt nam doktor potvrdil srdicko a mi se potichu radovali. Ale porad jsme meli strach a tak jsme se dohodli ze to nikomu nebudeme rikat. 

V 10tt rano jsem zacala silne krvacet. Oba jsme breceli a byli pripraveny ze je konec. Odjela jsem na pohotovost. Sebou zbalenou tasku a pripravena na revizi ☹  Doktor dlouho nic nerikal a me to bylo jasny. A pak mi z niceho nic rika - vse je v poradku. Neverila jsem tomu co slysim. Krvaceni zpusobila otocena deloha, ktera se tihou plodu vracela zpet a trhala tkan. Narizeny klidovy rezim. Manzel si myslel ze si delam srandu. Meli jsme takovou radost. Oba jsme byli smireny s koncem a on ten cvrcek bezvadne prospiva😀 . Těhotenstvi do konce probehlo ukazkove. Ke konci jak to byva - spatne se mi spalo, sedelo, chodilo. Do toho neskutecny vedra. 28.8 jsem byla 40+ 2 a rano v 8 objednana na kontrolu do nemocnice. Manzel musel do Prahy pracovne a tak jsem chtela ject sama. Mamka si ze me delala srandu ze me to chytne nekde na ceste. A at jede nekdo semou. Rano jsem vstala v 6 a citim mokro. Jdu na zachod. Odchazi zatka. Parada. Konecne!!! A citim lehky pobolivani bricha. Dam si horkou sprchu. Vylezu a mam slaby pravidelny kontrakce po 10 minutach. Budim manzela at zrusi Prahu a ze musi semnou. 

Na 8 jsme v nemocnici. Kontrakce po 4 minutach. Ale porad snesitelne. Cekarna nasvihana. Na radu jdu v 10. Nataci srdicko a ukazujou se vzorovy kontrakce. Cekam na doktora. Prohliži me a divi se. Pry proc nekricite, nehystercite??? Trpim potichu 😀. Mate pulku za sebou. Otevrena na 4-5 cm. Jasam!!! Vystavujou nam papiry a nabizi nam ze nas provedou nemocnici. Odmitam. Potrebuju jeste do auta pro tasku. Doktor se jen smeje 😀 Dole si jeste kupujem cokoladu. Na prijmu pohodicka. Sestra oznamuje manzelovi at jede domu, ze mu pak zavolam jak se to bude blizit. Mame to 20 minut jizdy. Ja jdu na klistyr a do sprchy. Kontrakce kazdy 2 minuty. Vylezam a volam manzelovi. Akorat parkuje doma pred domem. Rikam mu at sviha zpatky jinak to nestihne. Pa me kontroluje. 8 cm. Jak dorazi manzel, pichnem vodu. 15 minut a zvoni za dverma. Pichnem vodu a pak uz fofr. Za 30 minut od manželovo prijezdu je malej na par zatlaceni venku. Ma omotanou snuru kolem krku ale je naprosto v poradku. 3800g, 52cm, 10-10-10. Hned ho dostavam na bricho, nechavame dotepat pupecnik a uzivame zlate 2 hodinky. Mela jsem napsany porodni plan, takze porod probihal přirozene a naprosto dle mych predstav. Meli jsme uzasnou porodni asistentku. Mezi kontrakcema jsme vtipkovali a i se nasmali. S prvnim porodem se tento vubec neda srovnavat. Tenhle jsem si uzila. Hned po propusteni ze salu prijeli rodice s Davidkem a bylo nam fajn. 

Kratky vekovy rozdil mezi sourozenci je fajn ale fakt nekdy masakr 😀