Pokožka (horní část kůže) bývá často přirovnávána k cihlové zdi. Cihly v tomto případě tvoří kožní buňky a maltou jsou látky, především tuky (lipidy) vylučované kožními buňkami. Velmi důležitou součástí této cihlové zdi je tzv. ochranná kožní bariéra, která se nachází v nejsvrchnější části pokožky.

Pokud není dostatek lipidů v ochranné kožní bariéře, rohové buňky se od sebe začnou „odlepovat“.

„Ochranná zeď“ se rozpadá a mikroskopickými trhlinami mezi nimi se pak z pokožky rychleji odpařuje voda a do pokožky se naopak mohou snadněji dostat škodlivé látky z vnějšího prostředí. Pokožka je suchá, šupinatá a drsná.

K oslabení ochranné kožní bariéry může dojít vlivem:

- extrémních teplot (mrazy i horko)

- častého koupání

Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

Ahojky Libi, ,děkuji za tvůj mail.

Ahojky všechny maminky.

Přihlásila jsem se se z popudu dcery, která tady našla zábavný kvíz a přeposlala mi odkaz - bez registrace jsem to ale neuměla otevřít.Takže vlastně ani nevím, jestli jsem tu správně. Maminkou jsem taky, ale mým dětem je již 28 a 20 let - vidíš, letos vlastně o rok víc 🙂 s dětmi čas strašně rychle letí.Jsem v současné době tak trochu na druhé straně loďky, kdy už i druhé dítě opustilo mateřský přístav a já teď prožívám takový nepěkný pocit vyhoření. Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového potká a že to jsou jen taková klišé, která se říkají. Bohužel i přes to, že si uvědomuji, že je to běh života a že je to tak správné, přesto je to velmi bolestivé. K tomu pak někdy zjistíš, že jsi vlastně na té cestě životem ztratila i ten správný drát k manželovi, jen jsi prostě pečovala o rodinu, vzdala se kariéry a prostě jen chodila do práce, která ti umožňovala plné nasazení doma, vařila, uklízela, starala se o dům, zahradu, psy, řešila průšvihy a bolístky, starala se o blaho manžela a hlavně o teplo a klid rodinného krbu - a najednou máš pocit, že jsi totálně  unavená a hlavně sama ( a hlavně tím nezatěžuj manžela). 

Jak ráda bych svým dospělým dětem dál pomáhala, ale vím, že by to nebylo správné, taková medvědí láska by jim neprospěla, a tak můžu jen tu a tam pomoci radou, pohlídat vnoučka a z povzdálí sledovat, jak si vytvářejí svůj vlastní život, rodinu - a také své vlastní chyby. 

Dlouho jsem nemohla otěhotnět, lékaři nade mnou lámali hůl a třetí dítě mi výslovně zakázali. Přesto jsem si obě děti vypiplala, dala jim to nejlepší co jsem dokázala - myslím, že jsem to dělala správně, protože se obě děti domů vracejí rády.

A tak, milá maminko, těš se ze svých děťátek, předávej jim hlavně radost a oni ti tuto sdělenou radost mnohonásobně vrátí. Je to moc krásný čas, i když je tak krátký.

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

18.10. jsem měla první termín, seděli jsme s rodinou a tipovali, kdy se malá narodí. Ten den mi začala odcházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že někomu odchází i měsíc před porodem a byla v klidu. Během celého těhotenství jsem neměla jediný problém, jen streptokok na konci. Další den, v pondělí 19.10., jsem jela na první kontrolu do porodnice. Od rána mě nepravidelně pobolívalo v zádech - říkala jsem si, že konečně první poslíčci. Doktor zjistil, že malá má dilataci ledvinové pánvičky, volal do porodnice s novorozeneckou JIP a tam si mě objednali na vyšetření ve čtvrtek. Až ze zprávy jsem se dočetla, že jsem otevřená na 2 cm. Doktor nic neříkal, tak jsem byla pořád v klidu. Oběhala jsem nějaké obchody, navštívila svou bývalou práci, řídila 30 km tam a zpátky. Až na nepravidelnou bolest v zádech všechno v klidu. 

Večer už jsem byla z těch bolestí unavená a šla jsem v 21 hodin do sprchy. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a bolesti se naplno rozjely. Letěla jsem na záchod (naštěstí je v koupelně), ulevila si a bylo dobře. Začala jsem se oblíkat, že asi vyrazíme do porodnice a v tu chvíli mi praskla voda. Kontrakce byly asi co 3 minuty a po každé jsem se pos... Nechtěla jsem nastoupit do auta, čekala jsem, že to trochu poleví 😀 Pořád jsem si říkala, že to ještě není ono, ale že větší bolest už nevydržím. Po dvou hodinách už byly bolesti každou minutu a volali jsme sanitku, aby nás odvezla do 30 km vzdálené porodnice. Ti nechtěli, že jim přece neporodím po cestě a odvezli mě do místní nemocnice, 3 minuty. Dorazili jsme 23:15. Tam do mě PA sáhla a říkala, že už jsem otevřená na 6-7 cm, že už rozhodně nikam nepojedeme. Točili monitor a já jim ho shazovala. Po chvíli PA řekla, že už raději půjdem na porodní box. Během těch 30 metrů se mě ptala, jestli už mezi nohama necítím hlavičku, což mi přišlo strašně vtipné 🙂 Převlékli mě i přítele, párkrát jsem zatlačila a 23:45 byla Eliška venku. Bože, to byla úleva 🙂 Eliška ani neplakala, nebyla pomačkaná a snažila se přisát, nádhera.

Porodila jsem placentu a pak mě snad hodinu šili. Prý jsem malou nechala moc dlouho ve vchodě a ona mě potrhala ☹ Dva týdny byly ty stehy za trest, ale pak už pohoda.

Naši holčičku opravdu přinesla vrána!! Ten den 24.10 kolem porodnice létalo obrovské hejno vran a stromy jimi byly obsypané, krásně svítilo sluníčko ( šla jsem do porodnice jen v mikině) a pro nás to byl ten nejkrásnější den v životě..ale pěkně od začátku.

Loňské Vánoce jsme si s taťkou řekli, že už bychom chtěli miminko..no jaké bylo překvapení, že už v únoru nedošla červená teta a test ukázal 2 čárky. Hned jsem se objednala k paní doktorce a ta nám tu naší fazolku potvrdila. S pocitem radosti ale zároveň nastal strach z porodu a  z rodičovství. Zvládneme to??..Budeme dobří rodiče?? Jaké to bude?..Všechno se teď změní..?! Takové myšlenky přepadnou asi každou prvorodičku. 

Těhotenství probíhalo na jedničku, krevní výsledky i ultrazvuky značily, že čekáme zdravé miminko. Navíc už na 1.screeningu ve 13t jsme se dozvěděli, že HOLČIČKU!!! Tu jsme si moc přáli a já se moc těšila, jak budu nakupovat růžové šatičky, sukýnky, panenky atd. Že to bude Eliška jsme měli také rozhodnuto už dlouho. Jméno vybral tatínek a přes to nejel vlak 🙂 Těhotenství dál probíhalo moc dobře, až na moje ranní, někdy i celodenní nevolnosti, které mě provázely až do 5.měsíce. V červnu jsme byli ještě autem na dovolené v Itálii a já jsem to vpohodě zvládla. Poslední dovolenou bez dětí jsme si s přáteli užili. Konečně jsem nemusela v plavkách zatahovat břicho a omezovat se v jídle. Mořské plody a zmrzlinu jsme si dopřávali několikrát denně 🙂

Ke konci těhotenství už jsem se porodu přestávala tak bát, spíš jsem si říkala, ať už to máme za sebou. A s tatínkem jsme Elišku prosili, ať už jde za námi. Hrozně jsem se bála, že mně budou porod vyvolávat, protože na čtvrteční kontrole v Bohunické porodnici nic porodu nenaznačovalo. No a v sobotu už tu byla s námi 😀 Narodila se přesně na termín pm 24.10.2015.

Ten den jsem cítila od rána menstruační bolesti, ale vůbec jsem se z toho nenervovala..asi poslíčci, myslela jsem si. Taťka měl jed zrovna na střelnici, ale naštěstí měl dobré tušení a zůstal se mnou doma. A já ho ještě posílala ať vklidu jede! Že to určitě nic nebude. 🙂 Vařila jsem oběd, šla si umýt vlasy a pořád jsem byla vklidu. Slabé bolesti jsem měla ale pořád, tak jsem si dávala na radu teplé sprchy, že to buď přestane nebo se  rozjedou pravidelné kontrakce.  Bolesti ale ani pak nepřestali a i když kontrakce nebyly pravidelné, po poradě na telefonu jsme asi v 17:45 raději odjeli do porodnice. Tašky jsme nechaly v autě, k čemu taky že ? 🙂 Určitě nás pošlou ještě domů..myslela jsem si.

Natočili mně monitor, doktorka mně prohlédla a verdikt zněl: Jste otevřená na 3 cm, už si vás tady necháme, pošlete tatínka pro kufry 🙂. Rozklepaly se nám ruce a nohy a nechtěli jsme tomu věřit, že už je to tady!

Před rokem jsem studovala v prváku na VŠ a s přítelem jsme si užívali každý víkend na party. Jezdili jsme do Prahy, Brna, nebo jen do okolních klubů u nás v okolí.

V 15 jsem začala brát antikoncepci a s ni se mi vrátil ekzém, na který jsem trpěla jako malá. Proto jsem se v 19 rozhodla prášky vysadit a zkusit, jestli to nepomůže.

Jeden večer jsme byli s kamaradama v hospodě a oslavovali kamarádky těhotenství. Byla jsem si jistá, že přesně v tuhle dobu otěhotnět nemůžu, ale..

Za měsíc a pul jsem si začala všímat ranních nevolnosti, které trvali asi 2 týdny. Jak to přestalo, už jsem to nechala být. Po 2 měsících jsme si s přítelem psali, že už jsem to dlouho nedostala. Byla jsem nemocná, tak zajel do lékárny pro tehotensky test. 

Jelikož jsem si ho dělala i jen tak pro klid na duši o měsíc dřív, šla jsem s klidem na záchod. Když jsem viděla dvě čárky, usmala jsem se s pocitem, že není možný, abych JÁ byla těhotná. Udělala jsem druhý test a zase dvě čárky.

Leželi jsme s přítelem v posteli a nevěděli , co dělat. Šli jsme to dolů říct našim. Strašně jsem se rozbrecela a našim hned došlo, co se stalo. Taťka zalezl do koupelny, kde brecel, protože jeho "malá" holčička je těhotná. Mamka semnou komunikovala v pohodě a bez rozmysleni jsem řekla, ze chci jít na potrat. Objednala jsem se za 5 dnu k doktorovi. Přítel se semnou nebavil a doma jeho mamce brecel, že by si to chtěl nechat. Já doma brečela hotová, co se to stalo. 

K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor maminek batolátek, ve věku přibližně jednoho roku. „Už jsi Jendovi koupila bačkůrky? Já Kačce včera, hezké, s kytkami, moc se jí líbily...“ „Já zatím ne, ortoped mně doporučil ještě chvíli počkat, ale nevím, malý už se pomalu staví...“ Jak jste řešily výběr domácí obuvi vy, maminky? Toto je velmi oblíbené téma k diskusi na pískovištích, v čekárnách lékařů i na mnoha internetových diskuzích. Jistě, co lékař (ortoped), či maminka to názor. Jeden radí pevné kotníčkové botičky od prvních pokusů o samostatnou chůzi, další zase s botičkami nespěchat. Rehabilitační sestry se často přiklánějí k chůzi naboso a do toho všeho čteme tolik článků o významu vhodné obuvi pro zdravý vývoj dětské nožičky a prevenci deformací chodidel v dospělém věku. Zorientovat se je těžké... A jelikož v současné době stále více dětských ortopedů doporučuje maminkám, aby své děti na vhodném povrchu nechaly co nejvíce chodit naboso, či v pohodlné měkké obuvi, která podporuje zapojení svalů nožiček, stávající se v poslední době velmi populární tzv. capáčky. Tyto měkké a lehounké botičky, které by při správném výběru nemělo děťátko na nožičce vůbec cítit, jej neomezují v pohybu, netlačí a fungují jako „druhá kůže“. Většina maminek jistě tento typ botiček dobře zná, ale možná i pro ně budou zajímavé následující informace.

ROZHODNUJÍ JE NA VÁS – CAPÁČKY ANO ČI NE?

Capáčky již v současné době nechápeme jakožto krásný módní doplněk, který barevně ladí s oblečením miminka v kočárku, i když přiznejme si, pro kterou z maminek není design a módní zpracování, na kterém si firmy velmi zakládají, mnohdy prioritou. Nošení capáčků má opodstatnění také z pohledu zdravého vývoje nožičky. Chůze dětí naboso je ze zdravotního hlediska jednoznačně prospěšná. Při běžné chůzi, skákání či běhání našich nejmenších naboso jsou svaly neustále v pohotovosti. Drobné nerovnosti povrchu pozitivně stimulují vývin nožičky a podstatně snižují výskyt plochých chodidel a vad ve vývoji nohou v dospělosti. Zdravá chodidla tedy teoreticky nepotřebují podporu botiček! Četné výzkumy biomechaniky chůze batolat potvrdily, že děti v tomto věku nejlépe drží rovnováhu, pokud jsou bosé a botičky tedy slouží pouze jako ochrana, nikoli opora! Proto se dětské chodidlo vyvíjí nejlépe a nejpřirozeněji při chůzi naboso. Dětská nožička se z velké části skládá z chrupavek a proto je mnohem jemnější a tvárnější než noha dospělého člověka. Kosti rostou a stále se vyvíjí a to až do cca 18. roku života. Dokonce i jemný tlak – například při koupi špatně padnoucí obuvi, nebo díky nedostatku místa pro pohyb prstů, může způsobit trvalé škody při vývoji dětského chodila. Navíc je třeba brát v úvahu zvýšenou elasticitu dětské nohy, která jde ruku v ruce se sníženou citlivostí chodidel malých dětí. Pokud má vaše děťátko zdravé nožičky, je tedy přínosem podporovat jej v chůzi naboso. Rodiče se však často opodstatněně obávají, z důvodu nachlazení, poranění atd., nechávat běhat své maličké bez botiček. Capáčky se tedy jeví jako perfektní alternativa. A pro koho jsou určeny? Pro batolata, která s chůzí teprve začínají, nožička se vyvíjí a kvalita capáčků/botiček stojí na prvním místě. Pro batolátka, která stále ještě více lozí, než chodí, mají navíc capáčky neocenitelnou výhodu v tom, že při lození nebrání přirozenému pohybu nožiček (tedy nezpůsobují vytáčení chodidel jako klasické kotníčkové bačkůrky) a přitom chrání nožičku před chladem. Pro děti školkového a školního věku, jako zdravá alternativa bačkůrek a domácích trepek. Hodně maminek se u malých dětí setkává s tím, že si dětičky bačkůrky neustále zouvají, odkládají, ztrácejí, hledají atd. I pro malé odpůrce domácí obuvi jsou tak capáčky ideální, děti je téměř necítí, nebrání jim v pohybu a děti nemají tendenci si je sundávat. A samozřejmě také pro dospělé, příznivce pohodlné obuvi nebo chůze naboso. Tento tržní segment se stává stále rozšířenějším, a proto přední módní výrobci obuvi přichází na trh také s tímto typem obuvi určeném pro dospělé.

JAK NAKUPOVAT?

Pokud se vám výše uvedené důvodu jeví dostatečné a o capáčcích začnete uvažovat, zaměřte se nejen na design, ale všímejte si kvality – vždy upřednostňujte přírodní materiály. V capáčcích z umělých materiálů bude nožička uzavřená, zpocená a náchylná ke vzniku plísňových onemocnění! Pečlivě se věnujte také výběru velikosti a s tím souvisejícímu pečlivému změření nožičky. Každý výrobce má svá doporučení a těch se při koupi správné velikosti držte. Na českém trhu se postupně velké oblibě těší capáčky pro děti i dospělé značky POLOLO. Tato obuv, která se již velmi úspěšně etablovala na západoevropských trzích je vyhledávána příznivci zdravého životního stylu a kvality. Jedná se o unikátní, ručně vyráběné bio kožené capáčky, kde každý pár obuje je originál! Značka POLOLO znamená unikátní kombinaci funkčnosti, přitažlivého designu, ekologie a zároveň luxusní obuvi. POLOLO = 100% ECO Filosofie POLO spočívá nejen v důrazu na zdraví, kvalitu a design, ale také v minimalizaci vlivu výroby a spotřeby na životní prostřední. Celý výrobní proces (od dopravy kůží, přes způsob jejich vyčinění, až po distribuci) je pečlivě sledován z pohledu ekologie a maximálně šetrného přístupu k našemu životnímu prostředí. - POLOLO využívá jen vysoce kvalitní a přírodní cestou vyčiněné kůže (vždy bez přítomnosti chrómu) - Obuv POLOLO je ekologicky šetrně balena a je beze zbytku kompostovatelná POLOLO je aktivním členem International Association for Natural Textiles (IVN) a její obuv nese certifikaci této asociace „Natural leather“ zaručující dodržení striktních pravidel zákazu použití chrómu při činění kůže. Vzhledem k použití 100% přírodního materiálu jsou capáčky prodyšné a vhodné také pro děti s citlivou pokožkou nebo atopickým ekzémem. Trepky v dospělém provedení pak zcela určitě ocení lidé trpící plísní či jiným kožním onemocněním chodidel.

Více informací: www.naturbabyshop.cz, e-mail: info@naturbabyshop.cz