Moje práce je úžasná ne jen v tom, že vyrábíme pomůcky pro maminky a miminka, ale i v tom, že se setkávám se spoustou zajímavých a skvělých lidiček.

V pátek jsem se byla podívat na neonatologickém  odd. ve FN Plzeň.
Bylo to něco úžasného, tolik lidí zapálených pro sviji práci jsem už dlouho neviděla.
Na každé miminko je tam snad jeden zaměstnanec, sestřička, doktor nebo chovací sestřičky.
Jejich práce spočívá ve správném chování miminek. Je velice důležité, aby miminka měla kontakt s maminkou nebo chovací sestřičkou, která nabízí bezpečnou náruč a dětičky se úžasným způsobem rehabilitují.

Viděla jsem miminko narozené ve 20týdnu těhotenství, díky péči všech ve FN Plzeň má velikou šanci na normální a plnohodnotný život.

Na druhé straně jsem viděla úžasného, vlasatého chlapečka, který bych zdravý jako řípa, ale jeho maminka pár hodin po porodu utekla a nechala jej v porodnici.
Bohužel nepodepsala souhlas s adopcí, prostě zmizela a chlapeček musí do kojeneckého ústavu. Je strašné se koukat na dva chlapečky, kteří leží vedle sebe a mají každý tak pohnutý osud hned od začátku. Jednoho maminka miluje a strašně ho chce mít už doma, ale nemůže a musí se jenom modlit, aby malý všechno zvládl a oni si jej za pár měsíců mohli vzít domů. Hned vedle leží zdraví miminko, které mohlo jít domů okamžitě, ale bohužel jej maminka nechce a utekla.

Při těchto příbězích děkuji „pánu bohu“, že mám zdravé děti.

Tato návštěva mi otevřela oči. Ne všichni jsme měli toto štěstí – mít zdravé děti. Proto jsme se rozhodli, že pro neonatologii ušijeme polohovací pomůcky, pelíšky a polštáře, které potřebují.

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod 😀 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.

  Jak už to tak bývá... žila byla v jednom království za několika mnoha kopci, loukami, lesy a nevím čím vším.. kráááásná princezna...

  Kdo království a zvláště královnu znal jen tak od vidění, nebo žil v království krátce, se neměl důvod čemu divit.. když uviděl princeznu a zároveń i její rodiče.. krásní rodiče.. přeci dělají krásné děti.. 

  Ovšem, kdo žil v království déle jak patnáct let.. ten se sakra divil, že je princezna taková pěkná a milá, celá k zulíbání...

  Královna matka by totiž mohla zcela najisto vyhrát miss šereda.. Ale její Král, druhým povoláním plastický chirurg, vše hravě napravil.. no hravě.. stačilo jen zhruba 20 plastických operací a bylo to..zbytek doladí správné osvětlení v trůním sále a fotograf.. A tatíček král? Těžko se dělají operace přímo na sobě. a navíc se odjakživa děsil toho, že by do něj někdo řezal...to dá rozum.. Tak začal na sobě trochu makat v královském fitku ....a obličej... ten už spraví maskéři..aspoň trochu.

  Takže vlastně dva totálně oškliví královští rodiče mají zcela přírodně krásnou holčičku..

  A království...? Co do krásy se nedá rovnat s žádným jiným... o to větší ostuda by byla, kdyby byli panovníci přeci oškliví...Tato krása a honosnost však trošku zavání příchutí náměstím Telče.. Ale vše funguje jak má, poddaní jsou šťastní a spokojení.. tak nač to řešit...

Aneb deset jednoduchých kroků k lepšímu životu

1)      Na počátku všeho bylo slovo

Mluvte jen o věcech, činech a emocích, které chcete. Nemluvte o tom, co nechcete. Slova, která pronášíte, ožívají energií, kterou jim denně věnujete. Změňte svá slova za pozitivní výrazy, mluvte o lidech kladně, nepomlouvejte je, nehaňte. Naučte se své emoce, myšlenky a postoje formulovat pozitivně. Je to jednoduché. Začněte ihned.

2)      Myšlenka několikrát prolétne hlavou a stane se skutečností

Hlídejte si, o čem celý den přemýšlíte. Myšlenky nelze brát na lehkou váhu. Pokud o něčem smýšlíte negativně, se záští, nenávistí, špatné to opravdu bude. Pokud jsou Vaše negativní myšlenky silnější než Vy, vytvořte si takové myšlenkové řetězce, které vyvolají pozitivní emoce.

Každou negativní myšlenku ihned nahraďte pozitivní. Postupem času se naučíte smýšlet pozitivně. Naučte se také dobře smýšlet o sobě. Nelze o sobě smýšlet negativně, nemít se rád, nenávidět se. Pokud se tak ovšem děje a Vy to nehodláte změnit, zaručuji Vám, že Váš život bude velmi obtížný. Hlavně zde platí nahrazování pozitivními myšlenkovými řetězy.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Opravdu ho zrovna na to či ono nemám nebo je pro mě prostě něco jiné důležitější? Rodinné a partnerské štěstí na vzorně uklizené domácnosti nestojí, přesto je občas potřeba přivítat muže do pořádku. Jindy zase neuteče prádlo čekající na vyžehlení. Jednou dostane přednost procházka se synem, podruhé psaní s kamarádkou z druhého konce světa.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Snažím se dávat přednost věcem, které mi mohou utéct. Opravdu si chci přečíst zprávy nebo se raději podívám na krásný západ slunce, který za chvíli zmizí? Proč bych si nechávala úklid na odpoledne, když mám nejvíc energie před obědem? Proč spěchat domů kvůli (nesmyslnému) režimu, když právě prožívám příjemnou chvíli s rodinou.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Miluji psaní. Přesto blog nedostal přesně měsíc ani jeden nový řádek. Pomíjivost okamžiku a hodnota vydané energie nyní sestavují můj žebříček priorit pro daný den, pro danou hodinu. Navzdory starostem, strachu i obyčejné únavě je potřeba nezapomenout... Nezapomenout se vědomě nadechnout. Prožívat a nejen žít. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Život je totiž jako vilová čtvrť. Oslní lehce svou krásou. Má svá tajemství. Kdybyste ale vynechali tu a tam jednu cihličku, vil by nebylo. A proto je potřeba jít cihlu po cihle. Prohlédnout si detail za detailem. Umět prožít malé i menší. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nabírám sluneční energii do zásoby. Neberu nic jako samozřejmost. Od malicherných nákupů, přes přírodu až po rodinu a přátelství... Nic není jisté. Předem to poslední ne. Až si budu zase organizovat čas, stavět vilu... mohla by mi některá cihla chybět. A jak bych bez základů dosáhla až ke hvězdám?!

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nechávám si radit od přítelkyně intuice. Protřídit oblečení, vysát, vymazat aplikace z telefonu, hrát si se synem, povídat si s mužem, zavolat mámě, projít se... Nemá v tom logický systém, ale vždy, když se její radou řídím, objeví se ve vilové čtvrti další cihla.   

Září je pro nás, rodiče dětí narozených s rozštěpovou vadou obličeje a aktivní členy sdružení Šťastný úsměv, ve znamení osvěty.

Rozštěp je už 10 let součástí mého života a hlavně nedílnou částí života mého syna Adama. Snažím se společně s mnoha dalšími o to, aby se o této vadě vědělo a mluvilo. Aby nebylo toto téma ve společnosti tabu a aby ti, kterým rozštěp vstoupil do života věděli, že na to nejsou sami. Že je tady Šťastný úsměv www.stastny-usmev.cz, který se snaží podat pomocnou ruku všem, kteří o to stojí.

Proto sem dnes sdílím slova mé kamarádky a zároveň předsedkyně sdružení Šťastný úsměv, Mgr. Anežky Rouš-Dvořákové. Děkuji všem, kdo si ho přečtete a pomůžete nám tak rozšířit řady těch, kteří vědí o čem je řeč 🙂 Článek je z našeho webu http://stastny-usmev.cz/proc-je-osveta-tak-dulezita/ Lucie Hornofová

Rozštěp obličeje je pouze kosmetická vada. Po operaci zbude jen malá jizvička, a když si kluci nechají narůst knír, ani to nebude vidět. A děvčata to zakryjí makeupem. Ale na druhou stranu…Pokud už v těhotenství víte, že čekáte dítě s rozštěpem, je na zváženou, zda má v těhotenství smysl pokračovat. Dítě s rozštěpem celé dětství stráví v nemocnicích. 

Připomíná Vám to něco? Tu první část můžete zaslechnout od nezasvěcené laické veřejnosti, tu druhou bohužel občas od té odborné. Rozštěp obličeje, i když se situace postupně lepší, je stále opředen mnoha omyly a předsudky. Proč tomu tak vlastně je?

Představte si dobu řekněme zhruba před 30 lety. Internet je slovo neznámé a rozštěp má ne zrovna příjemný hovorový název. O rozštěpu se ve většině případů šeptá a není to vůbec téma běžné konverzace. Ostatně jako další vady či postižení. Je to něco, za co se hodně lidí stydí a o čem se prostě nemluví a co se neukazuje. Sklopí se hlava… Když se ale o něčem nemluví, začnou se na téma nabalovat informace, které se nemusí zakládat vždy na pravdě.

Vitamíny a minerály ve výživě dětí

Výživa dítěte není jenom o tom, aby děťátko nemělo hlad. Stravou se snažíme zajistit také vyvážený a dostatečný přísun důležitých živin, které podporují zdravý vývoj jednotlivých orgánů a celého organismu. Kvalitní strava dětí by měla obsahovat dostatečné množství vitamínů, minerálních látek a stopových prvků.

Jaké vitamíny a minerály jsou pro děti důležité a proč?

Pojďte se společně s námi podívat na přehlídku významných látek a zjistit, k čemu jsou v těle našich dětí prospěšné. Z minerálních látek a stopových prvků se největší důležitost přikládá vápníku, fosforu, železu, zinku, jódu, fluoru. Nezbytné jsou pak některé vitamíny skupiny B, vitamín C (vitamíny rozpustné ve vodě) a vitamíny rozpustné v tucích A, D, E, K.

Architekti a ochránci

Nedostatek železa způsobuje chudokrevnost, nižší rezistenci k infekcím, poruchu poznávacích funkcí. Největšími zdroji železa jsou maso, žloutky, zelenina a ovoce. Zinek má antioxidační účinky a je nezbytný pro správnou funkci imunitního systému. Hlavními zásobárnami zinku jsou maso, obilné klíčky, kvasnice, vejce, mléko, obiloviny, luštěniny. Typickými projevy nedostatku zinku jsou růstová retardace, porucha imunity, únava, ztráta chuti k jídlu, zhoršené hojení ran a anémie.