Také Vás Vaši rodiče směřovali a přetvářeli k obrazu svému? Nebo Vám naopak dali volnost a nechali projevit Vaši osobnost? Já jsem od mala byla ukázkový šprt, takže už od první třídy jsem měla naplánovanou střední i vysokou školu (bylo mi umožněno vybrat si jaké školy to budou). Na jednu stranu jsem za vzdělání ráda, ovšem na druhé straně jsem to pociťovala jako neustálý nátlak a očekávání, které musím naplnit. Věděla jsem, že se mamka chce pochlubit kámoškám, že jsem na dobré škole a já ji rozhodně nechtěla zklamat. Do teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu, co pro mě znamenalo zkouškové období. Takže jsem se rozhodla, že svému dítěti dopřeju přirozenější vývoj. Ovšem narazila jsem už v prvních dvou letech jeho života a nebýt manžela, tak by celé moje předsevzetí bylo dávno to tam. Začíná to nenápadně tím, jestli už miminko pase koníky, pak jestli už sedí, stojí, chodí, jestli už mluví a zda už chodí na nočník. Netroufám si odhadovat, co přijde na základní škole a později. Syn má dva a půl roku, plínky má na noc, s mluvením to také není žádná sláva. Pod palbou otázek a následných rad, co mám dělat pro to, aby se to zlepšilo (o žádné rady jsem nežádala), jsem se začínala cítit pod tlakem, že dělám něco špatně. Můj syn nesplňuje tabulky, co teď? Manžel mě několikrát nachytal, jak sedíme doma na gauči a učíme se barvy, ovšem ze hry se stal domácí úkol. Začala jsem od syna očekávat něco, co on zatím nezvládal. Stěžovala jsem si manželovi, že dělám co, můžu a stejně to nemá valný výsledek. Ostatní děti přece tohle a tamto už dávno zvládají, nebylo čím bych se mohla pochlubit kamarádkám. Odpověď byla vždy stejná: "Ale my nemáme ostatní děti, smiř se už s tím, jaké máme dítě!" a měl pravdu. Manžel tak naštěstí zatáhnul za brzdu a já pochopila, že se chovám stejně jako moji rodiče.

Náš syn opravdu ve svém věku ještě dost věcí neumí, ale věřím mu, že je zvládne, až bude chtít a bude na to připravený. Učíme se a poznáváme věci nenápadně hrou, bez nátlaku a velkých očekávání. Můj manžel mi k tomu velmi rád připomíná, že i Albert Einstein se naučil mluvit až ve čtyřech letech. 

Jsem maminkou dvou dětí. Mám syna a dceru. Synovi je dva a půl roku, dcerka má tři měsíce. Ty tři měsíce, co je s námi, mi stačily k tomu, abych pochopila, jak moc nechápaly ostatní maminky, kamarádky a dokonce i moje vlastní maminka, když jsem jim vyprávěla, jak je to se synem obtížné. Syn byl od narození uplakané miminko, naspal jen pár hodin denně, celé noci jsme si ho s manželem střídali a chovali. Trápilo ho bříško, později zoubky, očkování vždy provázely horečky atd. Byl velice živé a společenské dítě. Od 4 měsíců jsme ho brala na cvičení s miminky, pak na plavání, angličtinu a snažila se ho všemožně včlenit do dětského kolektivu. Ovšem dost často to končilo průšvihem, náklonnost k dětem projevoval objímáním, ale nejednou se do nějakého dítka u toho i zakousl. Hlídala jsem ho, jak to šlo, ale ne vždy jsem to uhlídala a opravdu nikomu nepřeju vysvětlovat cizí mamince, že to syn nemyslel zle a že se za něj moc omlouvám a tak do nekonečna... Vyvrcholilo to, když mu byly necelé 2 roky, opět proběhl jeden kousací incident, tentokrát byla jeho obětí krásná blonďatá holčička v dětském koutku. Její babička tam přede všemi na mě začala křičet, že zavolá ochranku a co s tím hodlám dělat a jak to budeme řešit. Strašně jsem se omlouvala, syna rychle sbalila a jeli jsme pryč. Cestou domů jsem skoro neviděla přes slzy. Strašně mě to mrzelo. Vždyť jsem mu neustále vysvětlovala, že nemůže ostatní děti kousat, že je to bolí, ale nebylo to nic platné. Tou dobou jsem již byla těhotná. Děsilo mě, jak se bude chovat k miminku, jak tohle zvládneme. Vyhledávala jsem na internetu rady psychologů, radili kde co, ale v jednom se shodovali všichni, chce to čas, některé děti to prostě dělají a zhruba mezi 2-3 rokem se zklidní. 

O pár měsíců později jsme dali syna na 3 dny v týdnu do školky. Je neuvěřitelně zničující přijít do školky a poslouchat, že tahá holčičky za vlásky nebo kouše do dětí. Připadala jsem si jako malá holka, kterou paní učitelka kárá za špatné chování. Domů jsem jezdila s brekem. Měsíc na to přišla na svět dcerka. Hodně kamarádek mi tvrdilo, že s příchodem sourozence se syn zklidní. Přiznám se, že jsem v to doufala. Stalo se. Sice má pořád přebytky energie, ale je to kluk, takže je živější, ale přestal ubližovat dětem a hlavně ségru chrání a hlídá. 

A jak se mi podařilo pochopit pohled ostatních maminek na toho našeho ďáblíka? Velice jednoduše, dcerka je anděl. Spinká, krásně baští, bříško ji netrápí, zapláče jen občas, takže konečně chápu, co je pohodové mateřství, jak vypadá hodné a klidné dítě a jak musí takový divočejší kluk vypadat pro někoho, kdo nemá děti nebo má doma andílka. Většina takových lidí vás hned odosudí, že si nejste schopni své dítě pořádně vychovat a koukají na vás skrz prsty. 

Kouzlo dětí spočívá i v tom, že je každé jiné, s některými je to snadné, s jinými je to trochu obtížnější. Nám nezbývá než se s tím smířit a podle toho ke každému dítěti přistupovat a zároveň respektovat i ostatní maminky. Věřte, že mnohdy dělají, co je v jejich silách a co považují za nejlepší a stejně se jejich Pepíček nebude chovat tak ukázkově, jako sousedovic Anička, které stačí jednou vysvětlit, že z okna se skákat nebude, Aničku pak ani nenapadne to zkusit, zatímco Pepíčka nezastaví ani dětské zámky na oknech. 

Vzpominka (hororu) pro me, clovek ma tendenci zapominat.

    Som po planovanom CR v roku 2013, maly bol velky 4600g/53cm a tehu cukrovka. Nastup ku Milosrdnym v Brne den predem o 13.00h, vyplnene papiere, monitor. Od pulnoci nejest, nepit. Rano klystyr, zavedeni cevky, kanyla, ze za chvilicku pujdu. Hmm, tak kanylu mi nevedeli napichnut, skusali vsade a az na 6.pokus prisla hlavna sestra s detskou velkosotu. Ruce cele modre. Cevka nic prijemne, palila a furt som mala pocit, ze proteka, ale pry ne. Nakoniec som takto lezala nekolik hodin na pripravke, sla som na sal az pred obedom. Hladova a vystresovana. Oblbovacku si vobec nepamatam, ze by mi davali. Manzel bol pri mne na sale, jedine moje stastie, mala som hrozny strach, ukludnoval ma. Napichnutie spinalu bol horor, pichli spatne a trefili nerv, na stole ma vystrelo, rvali, ze "nehybte sa, mate ihlu v zadech, aby sme vam neublizili", to uz som brecela bolesti a klepala sa. Pak zaruskovali, este som im vravela, ze at pockaji, stale som nohami mohla hybat, ale to pry bylo normalne. Rez som necitila, manzel vse videl, stal a koukal. Citila som len tlak na hrudnik, neslo dychat, ked maleho vyberali. Ked uz bol von, siel s manzelom na ocistenie a na chvilku mi ho ukazali, dala som mu pusinku a pak mi zacalo byt zle na bliti. Nieco poupravovali v davkovani, zlepsilo sa to a nevedela som o sebe, ale vnimala jsem vse kolem. Na pokoji sme byly 3 po CR, ja som to znasala najhorsie, mali ma za hysterku. druhe zeny len sem tam poznamenali, ze ich to boli, ale usmev na tvari. Ja od bolesti buchala rukou do steny. Pichali injekce na redeni a bolest, ale nepomahalo a sestry uz pak ani nechodili. Az prisiel lekar vecer na vizitu (maleho vybrali 11.51h), malem ho kleplo a orval vsechny, ze jak je tohle mozne, ze podomnou kaluz krve a ze nevidi, jak sem bleda, at mi rychle daji polstar pod hlavu, co dle sestricek neprichazelo v uvahu. Skontroloval ma dole a pry zato mne to tolik bolelo, ze sa mi udelali obr zrazeniny ako grepy. Cerstvo rozrezana deloha sa ich snazila vypudit, ale neslo, tak doktor mi na ranu tlacil rukou a zespoda vytahoval. Myslela som, ze umru bolesti. Pak uz to bolo lepsie, ale stratila som vela krvi a motala sa mi hlava, neslo vstat, nic som nepocula. Vstavanie az na dalsi den v 5rano. To som bola este stale bez jedla a vody. Dostala som az na obed vyvar. Dalsie dni som sla na nadstandard, tam na mna pravidelne zabudali, neukazali mi nic s malym, a divili se, ze som ani nebola na kupani, o ktorom mi zabudli povedat. Kojenie nic, nosili prikladat, ale neukazali ako, len ho polozili vedla mna a rob. Za chvilku odvezli hladoveho. Az po 3 dnoch, ked im vravim, ze maly nema co jest, tak mu dali prikrm, to uz sa chudatko ukludnil, inak vkuse rval hlady. Bola som v nemocke o den dele ako je obvykle, lebo este 4.den ze mne sli tie obr srazeniny na wc a museli mi robit este kontrolny UTZ. Zacala ma nenormalne boliet hlava, to bylo vraj z toho spatneho spinalu a chceli mi zase pichnut mou krev do chrbta, aby zacelili unik miechoveho moku, ale to som odmitla, zase si dat pichat do chrbtice. Po nekolika dnech to preslo samo. Co sakojenia tyka, neslo to vobec, maly este v nemocke sal krev, nevedela som to, az ked vygrckal cervene, skoro ma kleplo. Bolelo to hrozne, plakala som pri kazdom "kojeni" celu dobu. Ked som sa sla opytat sestriciek, ci mi nejako nepioradia, tak mi doniesla manualnu odsavacku avent a odisla. Samozrejme nic som neodsala. Takze sme od zaciatku na UM s tym, ze som doma skusala odsavat, ale za cely vecer, nekolikahodinovem odsavani obou prs vydolovala tak 20-30ml. Rekord bol 80ml za noc z obou. Muj tehdejsi gyn. to neriesil, ze videl kojit aj s odhryznutymi bradavkami (ja som mala len natrhnute s chrastami, dle neho ok). Nastastie maleho drka je tak dobre stvorenie, ze mi kukla na prsa a hned skonstatovala oboustranny zanet prsou, ostala po ordinacnych hodinach a snazila sa mi rucne vytlacit mleko, ale neslo a ja rvala bolestmi. Skoncila som v nemocnici na pohotovosti. Pichli injekciu, zastavili laktaci, ze to nema zmysel, prsa cervene bolave samy strup. Za CR som este mesiac lezala, nastastie prisla na 9 dni mamka a manzel si vzal dovcu, tak sa o nas starali. Manzel mi rucne vytlacal mleko z prs, aby uvolnil ten tlak a bolesti. Najhorsie obdobie v zivote!!!!!!!!! Vtedy, ked by mi niekto povedal, ze este jedno dite ci nedajboze CR, tak mu flaknem. Zavidela som mamickam po prirodzenom porode, ze mohli s miminkami normalne fungovat a ja som sa citila a vyzerala ako po autonehode.

    Co poradit....na hojenie hemagel, super pomaha, ale ja mam jizvu keloidnu. 

Do porodnice mne osobne pomahali lactacyd vlhcene ubrousky, fakt bez toho by to neslo. Na utieranie dole po sprche kuchynske utierky (utries a vyhodis). Zachranila som tym uteraky.

Prajem, aby toto nikto iny nezazil, bylo to peklo!

P.S.: Psano davno, jeste Ceskoslovensky, mozna casem prepisu do Cj.

Často se setkávám s tím, že ženy řeší péči o jizvu po císařském řezu. Jejich hlavní starostí ale je, jak bude po zákroku jizva vypadat nebo už jsou po něm a jizva se jim nelíbí na pohled. Bohužel je to ale jen malá část toho, co je třeba v důsledku řezné rány řešit.

Co je to jizva

Jizva je tkáň, která má jinou strukturu, než tkáň, kterou prošel řez. Jedná se o vazivovou tkáň, která má jinou funkčnost, jinou mikroskopickou strukturu a jiné biomechanické vlastnosti, než např. kůže či svalovina, které byly rozříznuty. Taková tkáň už nikdy nebude jako dřív, bude se chovat jinak. Obvykle je jizva (vazivová tkáň) tužší, má tendenci se stahovat, a pokud se o ránu nepečuje dostatečně dlouho, důsledně a co nejdřív po zákroku, mohou se jednotlivé vrstvy tkání (kůže, podkoží, svalovina) na sebe “přilepit” v důsledku hojivých procesů a vzniknout srůsty. Tím se zhorší prokrvení v jednotlivých tkáních a změní se metabolismus (tedy přivádění výživných látek do tkáně a odvádění odpadních látek z nich).

To vše pak může zapříčinit do budoucna potíže, jako je necitlivost dané oblasti řezu nebo naopak dlouhodobá přecitlivělost, stahování struktur směrem dovnitř, což může mít za následek bolesti zad a okolních kloubů a změna jejich funkce (a následné přetěžovaní kloubu) atd.. V případě císařského řezu mohou vzniknout v důsledku hlubokých srůstů menstruační potíže (bolestivost, neobvyklé krvácení, špinění) a v některých případech i potíže s otěhotněním či donošením plodu. Také špatně zhojená jizva může ovlivnit funkci pánevního dna, což může mít za následek potíže s únikem moči, sestupem dělohy, bolesti pánve a zad apod. Nekvalitní jizevnatá tkáň po císařském řezu také bývá důvod, proč u dalšího těhotenství lékaři nedoporučují porod přirozenou cestou nebo nedoporučí následné těhotenství vůbec.

Jak tedy o jizvu pečovat

Cílem je mít jizvu/tkáň funkční, měkkou, “normálně” citlivou, bez srůstů a s pozitivním vztahem k ní.

Jak jsem porodila

překlepy a chyby vloženy 🙂

(není to horor, můžou číst i prvorodičky)

Dnes je to přesně 21 dní, kdy na svět vykoukla ta moje malá křivochcalka (tak jí říká babička). A já už tak nějak zpracovala, co bylo a nebylo skutečné a proč a můžu o tom napsat.

Jak víte, oba termíny porodu jsem propásla. Holce se prostě ven nechtělo a já už byla úplně zoufalá. Doma jsem brečela každý večer už od 28.12. Dělala jsem všechno možné i nemožné, kromě sexu a ricinového koktejlu, všechno mě bolelo, měla jsem obrovské břicho a ač jsem uklízela jak pominutá, beztak se u mě nic nehnulo. Hamilton mi udělat nešel a tak jsme se s doktorkou v Neratovicích domluvily, že v pondělí 8.1. , kdy budu 41+3, nastoupím na vyvolání. Co Vám budu říkat, hlavou se mi honilo všechno možné, ale měla jsem o malou strach, už jsem jí chtěla mít u sebe, zbavit se toho břicha a těch bolestí, vyspat se a tak celkově už ukončit to těhotenství, které pro mě bylo jen trápením, i když jsem ho prožila ve směs bez problémů. 

Ráno přijela neteř aby odvedla děti do škol a my s mužem vyjeli s tím, že když do 11 neporodím, tak on pojede vyzvednout děti a já si to odrodím sama a případně to stihne kamarádka aby tam se mnou byla. To jsem mimochodem taky obrečela. I to že mi mají vyvolávat jsem obrečela, chtěla jsem aby to bylo spontánně, abych chlapa v noci probudila a nebo mu ráno oznámila, že dneska pojedeme a ne aby to bylo takto naplánované.

Rozhodla jsem se, že i já se pokusím zaznamenat, jak přišla Klárka na svět. Porod naší dcery Klárky byl v pořadí můj třetí. Mám ještě dva syny, rodila jsem v roce 2005 a 2007 syna Dominika a syna Damiána. Klárka se měla narodit podle výpočtů 19.února 2017. Nicméně na svět se jí moc nechtělo a tak si dala trochu na čas...19.2. jsem věděla, že to jen tak nebude. Každý den jsme s manželem asi jako všichni netrpělivě čekali, kdy se začne něco opravdového dít, protože poslíčky jsem měla asi už měsíc. Nedělo se nic a ani nic nepomáhalo...ještě večer před nástupem do porodnice jsem ze zoufalství vydrhla celou koupelnu. Čas Klárka dostala do 2. března, to jsem měla nástup k vyvolání porodu. O půlnoci se začalo něco dít, nemohla jsem spát a čas mi krátili Přátelé 🙂...(že by koupelna pomohla?)Začaly mi nepravidelné kontrakce, které byly různě dlouhé, měly různou intenzitu a postupně odcházela hlenová zátka.Ještě musím říct, že jsem na porod byla dobře připravená (byl můj třetí). Měla jsem sepsaný porodní plán a byla jsem rozhodnutá, že chci porod co nejpřirozenější bez zásahů a bez bolesti.Takže fakt, že mám nástup k vyvolání mi to dost kazil. Porod se tedy rozběhl sám zhruba o půlnoci, dala jsem si sprchu a na dvě hodinky usnula. Za normálních okolností bych do porodnice jela až ke konci porodu, ale v 8h. jsem se musela hlásit k příjmu.Tak jsme vyrazili se mnou to bylo pořád stejný, šlo to pozvolna. Tímto tempem by se narodila asi až 3.března (jako druhý syn Damián). Dorazili jsme do porodnice rozloučila jsem se s tím, že až budu rodit zavolám manželovi a on přijede (je to 15 minut). Moc si přál být u porodu a bál se aby o to nepřišel. První věc, kterou jsem hned musela řešit, byla košile...jedna ,,milá"kolegyně (jsem taky sestra) se rozhodla, že se musím převléknout do anděla (bílá košile vzadu na šňůrky). No abych to zkrátila...odmítla jsem s tím, že si vezmu svojí. Asi po několika minutách dohadů mi řekla, že ,,To vás v Motole taky pacienti neposlouchají?"Odpověděla jsem, že jsem tam přišla porodit svojí dceru a né abych jí poslouchala!😋Po přijímacím řízení jsem ve své proužkované košilce odcházela na porodní box a už byl klid. Podstoupila jsem dobrovolně klyzma, střeva se vyčistí a pomáhá , aby se porod dobře rozběhl. Přišla za mnou lékařka s několika možnostmi (oxytocin, tyčinky k čípku). Přistoupila jsem pouze na amniotomii (umělé píchnutí vaku blan a odtok plodové vody).To bylo v půl 12 dopoledne. Po píchnutí jsem volala manželovi, aby nepospíchal, ale pomalu dorazil. Manžel přijel v poledne a porod se pěkně rozbíhal. Kontrakce začaly být pravidelné i na monitoru. Celou dobu jsem se snažila být na míči a sprchovat se teplou vodou (ještě, že se neplatí účet za vodu, to by bylo😆) Asi ve 14:30 mě lékařka vyšetřila a byla tam 4cm branka. Manžel si hrál na mobilu hru a v klidu mi povídal, ,,Tak co?Pořád nic co?"(jeho první porod, na tuhle hlášku nikdy nezapomenu)😂Tak jsem mu vysvětlila, že ač to tak nevypadá, tak že už tam několik hodin rodím , On na to: ,,Fakt jo?"oba jsme se moc smáli😁...ach ty chlapi. V 15:45 už mě to začalo nutit na tlačení, byla jsem úplně otevřená, šly jsme na to (my holky). Moc jsem se těšila až JÍ uvidíme...až jí pochovám. Šlo to jak pomásle a na druhé zatlačení byla venku. Porod byl nakonec tak, jak jsem si ho přála. Nikdo nás nerušil...nikdo nic nechtěl bez nástřihu a nesmyslů do žíly a ani jí neměřili a nekoupali.Všechno jsem si udělala sama až po dvouhodinovém bondingu. Klárka 2. března 2017 15:47, 50cm 3,5kg brzo bude mít 11měsíců.❤Všichni jí milujeme.