Je to autismus?
Prosím o radu maminky, které mají podobná dítka. Už příchod na svět byl pro mého syna těžký, protože se narodil s brániční kýlou, na kterou se přišlo až po porodu. Měla jsem plánovaného císaře, z důvodu
otočení konce pánevního. Byl to neskutečný šok a zároveň těžká etapa, kdy následovaly dvě operace a asi 70 různých vyšetření, neurologie, kardiologie, rehabilitace, riziková ambulance, pneumologie, urologie, chirurgie a další kontroly v Ostravě, Olomouci i Praze. Měl varle až v hrudníku, posunuté srdíčko a menší plíci. Doktoři nás po dvou letech stále sledují a syn si vytvořil neskutečný strach z doktorů, takže u nich chytá záchvaty, kdy ho nemůžou ani zvážit, protože hned po příchodu do ordinace se mě nebo manžela křečovitě drží a celou dobu hystericky křičí. Tento strach nastal v době, kdy jsme syna nechali očkovat. Momentálně má za sebou asi 18 očkování, jedná se především o speciální. Nicméně asi už od půl roku si na synovi všímáme zvláštního chování. Nejdříve to začalo nespavostí přes den, pak časté buzení v noci kvůli pití, nakonec bylo strašně těžké syna uspat a velmi často se vztekal tak, že rozkousal dřevěnou postýlku, až do třísek. Začalo mě to děsit, ale paní doktorka říkala, že si prošel různými nepříjemnostmy a je prostě trošku více fixovány na nás. Jenže syn má momentálně 2 roky a vůbec nemá žádnou slovní zásobu. Dříve pár slovíček říkal, ale teď jen na vše ukazuje a říká jen "ty jo" a když něco chce, tak chytne mě nebo manžela za vlasy nebo nás dotlačí na nějaké místo a tam ukazuje co chce. Reaguje na to, když si má donést nočník, sednout do židličky, umí se vysmrkat, nebo ví, že klíče patří do zámku a plenka do koše. Umí se sám najíst a pořád vyžaduje pití, i když toho vypije hodně, tak pořád nemá dost. Nejraději si hraje sám, uklidňují ho písničky z YouTube nebo reklamy v TV, to se na chvíli zastaví, ale jinak pořád pobíhá, často se vzteká, když něco nesmí, začne neskutečně křičet a bouchat se přitom do hlavy nebo schválně se rozběhne hlavou proti zdi nebo si jinak ublíží. Když neposlouchá, tak ho plácneme a vrací nám to nebo když mu něco zakážeme, tak nás i kousne. Pořád musí hračky rozkládat, moc si s nimi nehraje, ale nejraději má dětský vysavač nebo kreslící tabulku a je hodně závislý na mobilu. Nedáváme mu ho, ale jakmile ho vidí někde položený nebo ho vidí i u cizí osoby, je schopný ho tomu dotyčnému vytrhnout z ruky a už musí klikat, jakmile mu ho zabavíme, tak opět následuje vztekání a bouchání. Všechny okrasné nálepky z pokojíčku strhnul, když jsme na návštěvě, tak třeba z cizího odrážedla všechny nálepky odlepí a všechny hračky rozebere. Dokáže se i jedné věci věnovat dvě hodiny. Např. našel starý odžmolkovač, který nefunguje a pořád se snažil o to, aby fungoval. Často něco začne dělat a z ničeho nic se na nás podívá, že vlastně nechápe, co to dělá a běží někam pryč a pak se zase vrátí. Nechce vůbec opakovat slova, knížky ho nebaví, už mi dvě roztrhal. Nesoustředí se. Zato se hodně mazlí a chce být pořád chválen, např. za to, že se vyčůrá, tak mu musíme zatleskat a když to neuděláme, tak přiběhne a začne nám těmi rukami tleskat sám. Naše neuroložka nám řekla, že si myslí, že jde o formu autismu a poslala nás k psycholožce. Jenže tam nás nechtějí objednat, že je na diagnózu brzy. Ale já už nevím, jak dál. S dětmi v kolektivu si nehraje, na návštěvě hledá místo, kde bude sám a často, když si s ním chci hrát, tak mě odtahuje. Často se staví na špičky a chvilku je veselý, směje se a najednou začne kňourat. Pořád za sebou tahá všude deku a lehá si stále na zem. Za rok ho chceme dát do školky a bojíme se, že nám ho ani nevezmou. Naše pediatrička říká, že každé dítě je jiné a že to rozhodně autismus není, ale já už si to začínám myslet.
@alikscha PAS se diagnostikují kolem 3. roku, ale projevy jsou patrné mnohem dříve - viz např. zde: http://www.autismus.cz/nejcastejsi-dotazy/kdy-l.... (Kateřina Thorová je jednou z největších odbornic na PAS v ČR.) Zkusila bych se spojit s odborníkem na PAS a poradila bych se s ním. Na tom webu autismus.cz určitě najdete užitečné informace i kontakty.
Dobrý den, pracuji s dětmi s autismem jako ABA terapeut. Spoustu z toho, co popisujete by na diagnózu sedělo (opožděný vývoj řeči, individuální hra, to, že vás bere za ruku a vede Vás někam - autistické děti často ostatní používají jako "věci" - porucha sociálních vztahů, oblíbené věci dokáže hodiny sledovat/hrát si, jinak hra moc funkční není - trhání knížek a dále nepozornost, křičení a vztekání se - samo o sobě může být u dětí běžné ve vývoji, ale v kontextu ostatních příznaků je to faktor, problémy se spánkem také mají děti v jeho věku běžné, ale u autistických jsou o třetinu častější, kousání dřeva - pika, špičkování. Nechte se vyšetřit psychiatrem. Trvejte na tom.
@alikscha Jestli je váš syn autista nebo ne posoudit nedokážu. Jenom k těm velkým scénám v nemocnici. Ono každé dítě na ten stres reaguje jinak a hodně záleží i na povaze. Že jiné děti nekřičí a nebrání se, vůbec neznamená, že netrpí obrovským stresem. Dceři v roce a půl selhaly ledviny, strávily jsme 3 týdny v nemocnici, několik oděrů krve, spousta odběrů moči přes nalepený pytlík (na nočník ještě nechodila), kdy odtrhávání děsivě bolelo. Kromě určitého stažení do sebe nijak zvlášť nevyváděla. Přesto, když jí na dětské JIP měřili tlak, měla ho pořád příliš vysoký, a to i přes prášky na tlak. Nakonec jsme skončili den na pozorování (byla příliš malá a neměli pro ni Holtera). Hospitalizovali nás i s její sestrou, dvojvaječným dvojčetem. Díky sestře byla v klidu, spokojená, hrály si a tlaky byly normální. Klasická diagnóza bílého pláště. Přesto všechno, co má za sebou, se nechá ošetřit, i když se bojí, dá se s ní domluvit a zvládne se to. Její sestra nic takového neprodělala, a přesto je hysterická při jakémkoli ošetření. Při ošetření trošičku hlubšího říznutí jsme ji museli přeprat a kápnout jí něco do očí je nadlidský úkol. Vždycky jsme se k nim chovali podobně, větší část života prožily spolu a rozdíl tu je. Je to prostě povahou dětí. U druhé dcery se hysterie postupem času lepší (je jí teď pět), ale ona je jinak bystrá holčička a dá se s ní hodně mluvit. Pokud vás syn neposlouchá, je to asi těžší.
U nás tedy pomáhá dát si na nepříjemné úkony více času a snažit se přemluvit a vyhnout se přeprání i za cenu, že to bude místo 1 min trvat 15 min. Slibuji odměny, nejdřív to byly sladkosti, teď už stačí nějaká oblíbená činnost, pohádka. A ano, prostříknout nos sprejem nám trvá 15 min, protože se na to musí připravit, vzít si oblíbenou hračku, pak se dlouho odhodlává. Ale protože pochopila, že jí to nakonec pomáhá, postupně se celá procedura zkracuje. Teď ještě musíme natrénovat kápnutí do oka, aby nešílela, až půjde na kontrolu na oční (má brýle a posledně jí rozkapávali oči násilím). Minulý rok měly holky v rozmezí 3 měsíců dvě očkování, první byl děs, podruhé jsme vše vysvětlili a nebylo to úplně stoprocentní, ale držela o moc lépe. Chápu, že ne vždy mají doktoři tolik prostoru přemlouvat dítě a prostě ho přeperou, ale často to pak situaci zhoršuje.
Ještě mě napadá k tomu strachu z doktorů, protože u nich vždy zažívá něco nepříjemného. Nedalo by se třeba domluvit s vaší pediatrou, že byste tam přišli jen tak na konci pracovní doby, že by se prostě nic nedělo? Přijít, doktorka by s vámi vyměnila pár slov, dostal by obrázek a šlo by se? Kdyby se to opakovalo víckrát, mohl by si to spojit, že ne vždy se něco děje a být v pohodě u takových běžných ošetření typu preventivní prohlídka, vyšetření při nemoci u pediatra, kdy mu nic nepříjemného neprovádí. A jestli má rád pohádky, tak zkusit vybrat nějakou o nemocném dítku/zvířátku, jak mu doktoři nakonec pomůžou. Jen mě nenapadá nic pro vaši věkovou kategorii (znám jen Doktorku Plyšákovou, ale ta je pro školkové děti, už se tam hodně mluví). Možná třeba kousek z filmu Krtek a orel, kde orla postřelí zlý myslivec a skončí v nemocnici celý obvázaný.
@hafika Moc děkuji za příspěvek. 🙂 Je pravda, že každé dítě je jiné a každé dítě snáší stresovou situaci jinak. Je to vidět i na Vašich dcerách. Tuším, že i to, že jste byli trpěliví přineslo zlepšení a je teď dcera klidnější. Je pravda, že kdyby to bylo jen o těch doktorech, asi bych si řekla, že je to prostě jen tím, co si všechno prožil a nemůžu se mu divit. Taky zkouším synovi domluvit, ale on vůbec nechápe, že mu něco vysvětluju, strašně se zatne. Dokonce jsme půl roku chodili po doktorech, kteří mu nic nepříjemného nedělali, jen se chtěli podívat na jizvu nebo ho zvážit nebo jen změřit, i přesto měl stále tyto projevy. Dávali mu do ruky hračku, aby se uklidnil, ale buď ji nepřijal nebo ji prostě hodil na zem. Právě doktoři už ví, že je u nás tento problém, snaží se s ním mluvit jinak, ale nic nepomáhá, dokud nevyjdeme ze dveří, tak se prostě neuklidní. Jinak to s těmi pohádkami mě už taky napadlo, ale když mu vyprávím příběh nebo pohádku, tak ho to vůbec nezajímá a nebaví ho to a jde si něco dělat a když mu pustím pohádku v TV, tak ho to nebaví. Baví ho jen ty písničky a u toho vydrží celé hodiny, ale pohádky vůbec. ☹
My se sestrou jsme jako malé byly odlišné a zůstalo nám to do dneška. Já jsem už ve 2,5 letech říkala básničky a zpívala písničky, dalo se se mnou mluvit, u doktorů jsem věděla, že když mě píchne včelička, tak musím zatnout zuby a dostanu obrázek. Hodně se mi věnovala babička, u které jsem nakonec skončila od svých 8 let. Moje mladší sestra se už mrněte hodně vztekala, u doktorů tropila šílenosti, kdy doktorce při odběru zlomila jehlu nebo kolem sebe kousala. Nemluvila pořádně ani do 6ti let, pořád se chtěla jen nosit, všechno ničila, nevážila si věcí, měla radost, když mi mohla ublížit a když nedostala sladkost, tak se vztekala, kopala kolem sebe, lehla si na zem a zuřila, až ji zapadával jazyk a v jednom kuse si vše vynucovala. Pro mě tehdy byla rozmazlený fracek. Tím, že jsem byla jiná, tak jsem to doma špatně nesla. Nakonec musela chodit do logopedické školky, nastoupila do školy až v 7 letech a musela chodit do zvláštní třídy, protože se u ní ještě projevila kromě špatné mluvy disgrafie a jiné věci. Byla hodně hyperaktivní a moje mamka to pořád omlouvala, že z toho jednou vyroste. Prostě to nechtěla řešit s odborníkem a pořád dokola tvrdila, že je malá, že z ničeho nemá rozum a že ji nebude trestat za to, že něco vědomě zničí nebo že mi ublíží. Začala dělat mezi námi rozdíly. Já mohla za vše, sestra za nic. Já byla trestaná za známku 3, sestra mohla donést i 5 a nic se nedělo. Proto jsem nakonec skončila u babičky. Sestra má dneska 26 let, je neskutečná introvertka, nikdy neměla partnera a ani se nezamilovala, lpí jen na mamce, se kterou bydlí, nemá skoro žádné kamarády, spíše si rozumí s kamarádkami mojí mamky, ale chování má spíše odpovídající intelektu 10ti leté holky. Buď nemluví vůbec, nebo odpovídá ANO/NE/Nevím, nebo neodpoví vůbec a nebo naopak pořád opakuje to stejné dokola. Chodí do práce, je pomocná síla v kuchyni, ale s kolegyněmi si nerozumí vůbec. Dívá se na život negativně, nic ji nebaví. Jen díky tomu, že moje mamka nechtěla slyšet to, co jsem jí říkala od malička, že by to měla řešit, tak moje sestra je "jiná" a má svůj svět. Nepřidalo ani to, že ji v 16ti letech zjistili silnou cukrovku a musí si denně píchat inzulín, tím se uzavřela ještě více do sebe. Přesto se snažím s ní pořád sblížit a brát ji třeba do kina nebo na výlety. Ale ona si třeba do kina ráda zajde i sama a nevadí ji to. Jakoukoliv změnu v životě bere negativně, třeba to, že se má naučit s novým mobilem nebo že by mohla místo složenek používat internetové bankovnictví, tak stálo dlouhé přemlouvání, že to není nic těžkého a ušetří ji to čas. Já ji prostě beru, jaká je, že už ji nezměním, ale okolí ji třeba bere tak, že je zvláštní a ani se s ní moc nechtějí bavit. Je mi to líto a právě možná proto, když teď vidím nějaké jiné chování u syna, tak to vidím černě a možná už stresuju, aby to jednou nemělo podobný dopad.
To stejné bylo s mojí babičkou, žila jsem s ní 17 let, všímala jsem si u ní, že začala zapomínat, že má změny v chování, že začne větu a nedokončí ji a že začíná být agresivní a vulgární. Děda o tom nechtěl nic slyšet, spíše mi říkal, že z babičky dělám blázna a moje mamka mi tvrdila, že má babička jen starosti a že to nic není, že to patří k jejímu věku. Přitom nikdy taková nebývala, byla hodně chytrá, sečtělá a vždy veselá a najednou začala mít halucinace, kdy tvrdila, že v noci někdo chodí po balkoně, dávala na kliku od dveří lžíci od bot, aby slyšela zloděje a začala si vymýšlet nesmysly. Opět jsem to viděla jen já a chtěla jsem ji vzít k odborníkovi, když po mě hodila mixér. Nikdo mi nevěřil, nakonec jsem se odstěhovala, zhoršilo se to, babička skončila se silnou demencí a alzheimrem, vzala si jí mamka do své péče a 2 roky se o ni starala. Bylo to hodně náročné, babička měla stavy veselosti a pak náhlé zvraty, kdy jen na každého nadávala, už mě ani nepoznávala. Opět se mi potvrdilo, že se mohlo tomu zabránit a řešit to už na začátku, když jsem to viděla jen já. ☹
ahoj, cetla jsem jen uvod. hodne z toho, co jsi psala, delal i muj syn, cast stale dela. ma pres 4 roky, je nedonoseny , mel krvaceni do mozku. vzteka s e i ted, nekdy z meho pohledu staci malo, ale z toho detskeho jde o velmi dulezitou vec. take se treba i boucha nebo do veci kolem. ale rekla bych, ze se to lepsi, ze ted uz chape, ze u me toho moc nedosahne, horsi je to s nasim tatkou, jak je s nim mene. ☹(. ale treba strach z lekaru jsme resili do ted. ted poprve ve 4 letech neudelal na kontrole scenu, jinak jsme ho vzdy drive drzeli minimalne tri, musela jsem ho vylozene zalehnout. to knourani..ooo.. moje nervy. nereaguji na nej a me to nedela. ale kdyz je doma tatinek? silene. zacne hned rano a snazi s e vyknourat vse. mivam zkazeny cely den. pamatuji si jak prave asi ve dvou letech byl fascinovan koleckama. otacel treba odrazedlo a jen tocil koleckem.. take me to znepokojovalo. nebo to staveni na spicky, take to delal... nesoustredil s ena nic, porad odbihal od vseho ke vsemu. a najednou ho neco zaujalo a nemohl s e odtrhnout. miloval hudbu, od narozeni jsem mu zpivala, v roce odknoural skakal pes.. a hudbu miluje dodnes, zrovna jedeme v queenech. ja na neurologii chodila a vzdy rikali, ze v ramci moznosti je ok. dle skolky je pozadu, ale kvuli nedonosenosti ma dle meho narok. posilali nas do poradny, odmitla jsem. s pediatrickou jsme domluveni, ze absolvuje rok skolky a pak s e uvidi. zacal treba chodit pozdeji, ma horsi hrubou motoriku, ale je velky a mel to krvaceni do mozku, takze tim to proste byt muze. hure mluvi, zvatla. ale to mnoho deti v tomto veku a stale s e tedy lepsi, vidim pokrok kazdy mesic. takze logopedie zrejme bude, ale take to nechavam na dalsi skolni rok. slovni zasobu ma uz velikou, a to ve dvou letech take rekl sotva par slov. davam mu proste vic casu a diky tezkym zacatkum jsem presvedcena, ze ty deti na to proste narok maji. ted ma jeste dvacetimesicni dcerku a fakt vidim, ze kdyz se narodila ,, normalne,, je ve vsem proste napred.
myslim, ze ve dvou letech dite nemusi mluvit jako kniha, na to ma fakt casu dost. mozna s e to snazis jen uspechat. nerikam, ze do poradny nemuzes zajit, ale bud vic v klidu a treba bude klidnejsi i syn. kazde ditko ma vyvoj jiny a treba za dva , tri roky bude daleko klidnejsi nez vsechny deti z okoli.
jo a piti. me obe deti hodne piji. vsude vozime lahvicky s sebou, i doma maji staly prisun. staci treba i suchy vzduch v dome. coz u nas je, pritapime drevem. a malou jeste kojim. tekutin ma hafo.
jo a v roce a pul syn spadl z gauce,byl desne divoky a neudrzitelny, pritom teprve zacinal chodit. spadl, vyrazil si dech , nedychal, byl v kreci. nastesti s e mi povedlo ho rozdychat, jeli jsme zachrankou do nemocnice a nebylo mu nakonec tedy vubec nic. na pozorovani jsme byli tri dny. a samozrejme doma se snazil na gauci skakat zase, bylo o nervy ho hlidat..ale to male dite to proste nechape...jinak do krece mi sel jeste parkrat, kdyz se uhodil ci lekl.
jinak uz v inkubatoru si strhaval CAP na podporu dychani, coz jine deti nedelaly. svazovali ho plenkou. vytrhaval si i hadicku na umelou vyzivu, strhaval si sondy na srdicko, vytrhl si kapacku. kdyz sjem byla u nej, byl klidny, jak jsem odesla, zacalo to, vzdy ho museli zavazat. nastesti sjem v nemocnici mohla byt s nim. do roka a pul spal jen na me, pres den i v noci. pak nalepeny vedle me. do sve postylky sel v prosinci, tedy ve 4 letech . a ma ji prirazenou k me posteli, dcerka, kterou kojim spi ted mezi mnou a manzelem. a jde to.
jinak nechce to moc se srovnavat s jinyma matkama a detma. me take radila svagrova nesmysly, jen proto, ze jeji dite je jine. treba, abych syna pres den nedavala spat, ze bude lepe spat v noci. a nejde to do ted. syn proste unavou odpoledne usina at delam , co delam. vecer chodime spat v deset, usina klidne i v jedenact. nekolikrat za noc se budi, chce curat, chce napit, chce kakat, chce obejmout.....a to uz je to dobre, drive v noci rval a nikdy jsme nevedeli proc. nosili jsme ho a uklidnovali. ale postupne se to lepsi. jinak pres den se bud smeje nebo jeci.
jo a nemam zadne hlidani, jedu sama pres 4 roky v kuse. manzel dela od rana do vecera.. treba ted jeste neni doma a rano jsme se ani nevideli. pomaha mi, kdyz sem tam doma je. take mam dny , kdy melu z posledniho, ted jsem treba nemocna.. syn opet prinesl neco ze skolky. tam chodi od zari, hodne jsme ho pripravovali, vychvalovali skolku a sel tam bez problemu. ale chodi etdy jen na 4 hodiny. no, chodi. je tam tyden, pak dva az tri tydny lecime. ale je tam rad. a ja si trosicku obcas odfrknu. za rok az rok a pul pujdu do prace a bude to mazec, ale nejak to dame i sami. msuime.
@alikscha jo a pohadky syna zacaly zajimat az ve trech a pul letech.. a to krtecek a prasatko pepa na tabletu. jinak jedeme v pisnickach. ted ve 4 letech v telce tom a jerry. delsi a klasicky hrane pohadky vubec.
ale treba hudba ? krasne bubnuje, napodobuje zpevaky, hodne se snazi zpivat a pamatovat si pisnicky... ted rad maluje, rad je na hristi a je zajimave , ze s lezenim po nem nema problem treba narozdil od chuze ze schodu a pod.
ted s e naucil jezdit na kolobezce, ale behem trech dnu to ted zacala zvladat i 20 mesicni dcerka. na odrazedlech frci jako dra, pokud maji tri a ctyr kola, u dvoukoloveho jezdi pomalicku, kolo zvlada jen s koleckama. ted se zamiloval do vojacka. a peklo nastava, kdyz ho nemuze najit. nebo , kdyz nemuze anjit mikrofon... ooo. moje nervy... snazime se tyto situace eliminovat, ale ne vzdy to vyjde.
je to ale kluk, ktery ma radost jen z toho, ze jdeme nakoupit. ze jedeme na vylet, ze jdeme na prochazku, ze jdeme proste ven. rad mi pomaha v kuchyni..vse chce michat. ma radost z mnou usiteho obleceni, z hracek. hraje si hodne a se vsim, vymysli blbiny, to jo.
ale take neslysi slovo ne. dokonce ve skolce se me ptali na to, jak slysi, ze jim pripada, ze spatne. 🙂. rekl mi jen, ze pani ucitelku poslechnou proste nechtel. tak nereagoval vubec.
zubar byl u nas peklo. ted se to teprve zlepsuje, kdyz tam chodime pravidelne posedet si a na pokec. museli jsme zmenit lekare a jezdime 40 kilaku.
jinak stale vidim i ja urcite ,, zvlastni,, projevy. ale opravdu mam pocit, ze jak roste, lepsi se to. myslim, ze do poradny dojdeme v pristim skolnim roce , ale uz vim, ze me neceka nic tak hrozneho, jak to vypadalo na zacatku. dle nasi pediatricky, ktera ma zkusenost s nedonosencema, je take dobre cekat do 5 let, kdy uz je zralejsi neuro soustava a s detma je lepsi rec. jo a take doporucuje rybi tuk od molnera. ted ho budu kupovat.
@zatimnic Dobrý den, děkuji za reakci. Popsala jste to přesně, on mě nebere jako člena rodiny, ale spíše jako "věc". Příjde za mnou jen tehdy, když mu dohraje písnička a on chce další, jinak si mě ani nevšimne a nereaguje na mě, když ráno vstane, tak nechce být se mnou, ale ukazuje na můj mobil a dožaduje se, abych mu ho dala. Když manžel přišel z práce, tak vždy za ním přiběhl. Brali jsme to tak, že se na něj těší a jde ho přivítat, ale pak jsme si všimli, že za ním přiběhne proto, že přes něj chce nějakou věc, kterou mu zakážu. Okamžitě ho někam táhne a ukazuje mu třeba něco, co jsem položila vysoko, aby na to nedosáhl. Když manžel pracuje u počítače, tak za ním příjde ne proto, aby si mohli spolu hrát, ale by se přes něj dostal na počítač a mohl si hrát s klávesnicí. A když ho manžel vezme k hračkám a rozdělá stavebnici, tak syn odběhne k tomu počítači a na tatínka kašle. Dá nám pusu, jen když něco po nás chce, aby to dostal, ale jinak ne. A když se mu něco nedaří, tak k nám přiběhne, plácne nás a odběhne pryč nebo začne schválně zakopávat a padat na zem.
@alikscha Smekám před tebou musí to být náročný a jak už tu psal někdo přede mnou, potřebuješ si především řádně odpočinout! Jinak všechno, co jsi popisovala, se běžně objevuje i u zdravých dětí. Dřív jak ve třech letech ho stejně nikdo diagnostikovta právě kvůli tomuhle nebude. A že se autismus projevuje u dětí už v 18 měsících? No ano, dokonce ještě i dříve - u autismu je například vyšší pravděpodobnost, že děti už po narození mají potíže držet kvalitně vzpřímeně hlavičku. Jenže zatímco více autistických dětí má problémy s tím držením hlavičky, nefunguje to naopak - tj. pokud mám potíže s držením hlavičky, určitě mám autismus.
Psychiatr dítě vůbec nemá co vyšetřovat, musí jít na specializované psychodiagnostické vyšetření k dětskému psychologovi. Už bych se i někam přihlásila, jestli chcete, protože se čeká dlouhé měsíce. Tak ať máte klid.
Nicméně z toho všeho, co popisuješ, je diagnostika autismu jako věštění z křišťálové koule. Věřím vašemu instinktu, že je něco "jinak", ale může to být opravdu jen období nebo syn nějak více bojuje s nějakým dalším vývojovým stupněm, nebo prostě bude třeba celý život víc svéhlavá povaha. To z něj ještě nedělá autistu 🙂
Omlouvám se, ale to co píše bayt jsou polopravdy a také mylné informace (které bych jen ráda uvedla na pravou míru). Psycholog nikdy nestanovuje diagnózu (vím to, protože jím sama jsem). Diagnózu dává lékař - v tomto případě dětský psychiatr, případně pediatr. Ano může ho poslat na vyšetření k psychologovi, ale diagnózu a další Vám dá on. A není ani pravda, že by dítě muselo mít 3 roky, aby dostalo diagnózu autismu. Tohle se už dávno změnilo a screeningové metody (novější) jsou již mnohem dál - naštěstí si odborníci začínají uvědomovat, že čím dříve se začne s terapií, tím lepší jsou výsledky, tudíž čekat do 3 let je nesmysl. Minimálně dostane suspektní diagnózu nebo diagnozu Porucha autistického spektra blíže nespecifikovaná.
Diagnóza autismu se hodnotí podle chování - Váš syn splňuje mnoho bodů - z toho, jak to popisujete a s velkou pravděpodobností by na diagnozu dosáhl (může se s věkem i změnit, viděla jsem děti, které díky správné péči poskočily tak, že už do kritérií nespadaly. Diagnóza je jen o naplnění kritérií, které jsou u této poruchy hodnoceny na bázi chování a projevů /tím chci říct, že pokud dítě vypadne z "diagnozy", ještě to neznamená "vyléčení" autismu, ale většinou jeho normatizaci s populací/.
Samozřejmě toto hodnotím pouze z Vašeho popisu, pro diagnozu je nutné ho vidět - a radím Vám, nečekejte, že se to samo spraví. Je lepší se příjemně mýlit než netečně vyčkávat.
@zatimnic Napsala jsem, že psycholog dělá diagnostické vyšetření. Ano, do karty zapisuje diagnózu lékař, ale na základě psychodiagnostického vyšetření! V podstatě přepíše rozvahu psychologa. A o vyšetřování dvouletého dítěte a stanovování "suspektivních" diagnóz si myslím svoje a moc pozitivní to nebude.
To co píšete je přece naprostý nesmysl.Dítě buď autismus má a nebo nemá. Ne že ho ve dvou letech vlivem zaškrnutí v jakýchci chlívečkách má a za rok "vypadne" ze zaškrnutých chlívečků, čímž se normalizovalo a najednou autista není. Myslím, že to pouze a jenom podporuje úzkost rodičů. K čemu je vědět, že tam rysy jsou, ale "uvidí se do budoucna"?
Když jste tedy psycholožka, povězte mi, které rysy jsou u tohoto dítěte nenormální a jak vy dokážete bez toho, aniž byste to dítě viděla, vůbec tvrdit, že to je nenormální rys? Nevěřím tomu, že byste byla dětský klinický psycholog...
bayt: Vy jste napsala, že psychiatr nemá dítě vůbec co vyšetřovat. Což není pravda, protože ten ho posílá na další vyšetření a spoustu jich dělá sám. A pokud se pod něco má podepsat, tak je jasné, že si dítě v některých ohledech také vyšetří. Překrucujete - já psala, že diagnozu může poté "nemít". Ne, že už nebude mít autismus. A myslím, že to dává spíš naději než úzkost. Já řekla, že jsem psycholožka, neříkala jsem, že jsem dětský klinický psycholog, ale s dětmi s autismem pracuji již pár let a ty projevy jsem viděla mnohokrát. Co u autistů bývá velmi časté jsem popsala výše autorce, vypíchla jí to z jejího příspěvku. A znovu - schválně jsem tam napsala, že samozřejmě je nutné dítě vidět, ale pokud by se vše dělo tak, jak popisuje autorka (sama jsem připustila zkreslení popisu), tak je to velmi pravděpodobné, protože i ta diagnoza se posuzuje na základě toho, jak se dítě chová. Takže pokud by se chovalo dle popisu, můžu říct, že je tam spíš víc věcí, co sedí. Překrucujete můj příspěvek. A přístup se odvíjí od toho, kdo co dělá a jakou terapii s dítětem dělá, případně jak dítě vychovává. Třeba u nás v ABA na diagnoze vůbec nezáleží (ale je dobré ji mít kvůli příspěvkům atd., proto ji také autorce doporučuji ověřit), lze se tak chovat i k běžným dětem, dětem s ADHD, ale i k dospělým třeba s demencí. Takže v tomto máte částečně pravdu - přístup se lišit nemusí, ale diagnoza je v tomto státě z mnoha důvodů potřeba.
Já teda souhlasím s @zatimnic ... diagnoza autismu už se dneska dává klidně i dvouletým dětem, pokud je to jasné. Pokud tam jsou rysy, tak buď se napíše "rysy autismu" nebo něco podobného a dítě se sleduje s odstupem času a časem se buď PAS potvrdí, nebo vyvrátí. Dost podobný obraz jako autismus dělá kombinace ADHD s Vývojovou dsfázií a pokud se tam ještě přidá paličatost, nebo choleričnost :D tak je úplně vymalováno 🙂
Jinak samozřejmě že se přístup k dítěti mění podle dg. Úplně jinak se pracuje s dítětem s autismem, jinak s dítětem s vývojovou dysfázií, jinak s dítětem bez obtíží....
Osobně radím, vyhledej dobrého klinického psychologa, případně toho psychiatra, kteří mají s dětmi s PAS zkušenosti. V lepším případě ti řeknou, že je to v pohodě a dítě odpovídá věku. V horším tě nasměrují na odborníky, se kterými budeš spolupracovat na rozvoji prcka. Ještě bych zkontaktovala ranou péči. Je to zdarma a přijedou k tobě domů a uvidí prcka v přirozeném prostředí.
@alikscha diky za vysvetleni. No, mne to hodne pripomina meho syna 😀 on taky vse ozdibava, taky by byl schopen to takto rozdrasat, hracky rozklada, nesklada, do vseho rype, taky ho zajimaly jen veci, co se toci, kdyz byl mensi, i ted, je mu 5. No ale zase vem si, jake jsou dnesni prumyslove hracky. Naprosto pasivni veci. Uz hotove, zadna myslenkova prace s nimi. Takze ja jsem si rikala, ze ho asi bavi sledovat ty mechanismy jak se toci kola. U ruznych veci. Bezne hracky ho nezajimaly nikdy, nejvic si vyhral s vareckou, kelimkem od kremu, ted taky s podobnyma vecma. S koupenou hrackou jednou, pak ho rychle omrzi a dal nezajima. Co ho nebavi, o to se nezajima a tudiz se na to taky nesoustredi. Ale soustredit se umi hodne dlouho. Ja jsem toto s tim , ze je bavi sledovat jak se otviraji dvere nebo toci kaca nebo kelimek, kdyz ho roztoci na zemi, nebrala nikdy vazne, kdyz to je samo o sobe. Kdyz to neni v souladu s dalsimi priznaky. Vsak kluky to proste zajima tady ty technicke veci. On teda je hodne chytry a prave jsem si taky rikala, ze to je tim, ze je narocny a ne uplne bezne dite asi. Ale ted jsem na nej zkusila rady te pani jak jsem ti poslala, protoze uz se to teda nedalo, zacal byt sprostej a dovoloval si, a prekvapive do tydne byl klid. Takze to neni jeho povahou a zrychlenym mozkem, nadanim nebo necim, ale tim, ze jsem na to predtim sla spatne (napimani, vysvetlovani nebo zakazovani je prej jenom rozciluje k velkem vzteku, ona popisuje jak to delat bez zakazu, jak ychovavat poslusnost, a pokud je to dite s adhd tak to musi mit uplne jiny styl vychovy, jinou metodu, to taky nekde ma na prednasce). To mluveni mi pripada normal. To se jeste muze zmenit. Neco mi taky pripada jak syn od kamaradky, ten je opravdu nestandardni. Ale je to asi spis citlive uzkostne dite (otec nefungoval, dite porad s matkou). Ten nemluvil do 3 let. Vubec nic, jenom zvuky, huceni. Ani zadne slabiky, nic. Ucitelky ji deptaly, ze je urcite autista, protoze ve skolce se nechtel vubec zapojovat a cekal na matku a nepil a nejedl. Jo a nez sel do te skolky tk prave taky hodne pil tak az nenormalne moc. Doma. U psychologa byli a ten autismus vyloucil.
@zatimnic A můžete tedy vypsat, které konkrétně chování je o tohoto dítěte tak neobvyklé, že by se nikdy neobjevilo ani u podobně starých zdravých vrstevníků? Jak podle vás psychiatr dítě vyšetří? Přece bez psychologa to dítě nikdy pořádně vyšetřit nemůže. Nezpochybňuju, že si to dítě nezkontroluje nějakým způsobema povrchně i sám. Navíc samostatně pracující klinický psycholog uvádí diagnózu i sám.
Máš pravdu, že problematika příspěvků mě nenapadla, ale řekla bych, že to je to poslední, co teď napadá i zakladatelku. Jediné, co jsem chtěla, je podpořit jí, že jsem viděla takto se chovající děti a autismus to nebyl.
Jeste k veku - dle guidelinu se da sice autismus diagnostikovat u deti dva roky starych a starsich. Ne vsechny si tuhle diagnozu pak podrzi a mozna to je duvod, proc je drtiva vetsina diagnostikovanych deti trileta a starsi.
@bayt já nepsala, že se nemůže objevit u jiných dětí, ale že v kontextu ostatních faktorů, to ukazuje, že by to nějaká porucha autistického spektra být mohla. Jak vyšetří? Součástí diagnostiky je tzv. diferenciální diagnostika - musí vyloučit ostatní možné diagnózy a vyjde mu ta, která je nejpravděpodobnější. Tudíž psychiatr například vyloučí neurofyziologické poruchy. Podívá se na průběh vývoje - z lékařské anamnézy, například jaký byl Apgar skór při narození. Dává dohromady části puzzlíků. Zjišťuje, zda tam není mentální retardace. Psychologové operují pouze s psychologickými testy, nemohou dělat lékařská vyšetření. Naopak psychiatři spoustu psychologických testů ovládají (nicméně často na to nemají čas a tak tuto technickou stránku věci často přenechají psychologovi. A ani klinický psycholog Vám nemůže dát diagnozu, maximálně Vám napíše že "vývoj dítěte svou povahou směřuje...". Ale diagnozu nikdy. Pokud to dělá, tak jedná v rozporu se svými pravomocemi 🙂 A máš pravdu - ne všechny děti si tu diagnozu udrží a to je právě to, o čem jsem psala, že vypadnou z těch kritérií. Některé tím, že se dovyvinou (překonají deficit), některé tím, že jim byla diagnoza chybně určená.
Jasně, nemusí to být autismus, ale lepší je to dle mého nepodcenit a vyloučit ho. Ale je třeba jít za odborníkem.
@zatimnic Psychiatr nesmi pouzivat psychodiagnosticke testy vyjma nejjednodussich skal. Uz jsem videla posudek psychiatra, ktery neopravnene testoval IQ, posudek smeten ze stolu a lekar nahlasen. Vzdyt ofiko ty testy smi zakoupit jen psycholog. Neuro vysetreni dela obvykle psycholog, zobrazovaci metody jsou tady casto k nicemu. Nebo kdyz uz, tak neurolog. Soucasti psychologickeho posudku je vzdy diferencialni diagnostika (btw ktera se u kvalitniho odbornika opravdu neopre o APGARa). Nejste klinicky psycholog, jinak byste vedela, ze prakticky kazdy vykon, ktery ma proplatit pojistovna, musi mit v zahlavi uvedenou diagnozu. Ale to uz sem nepatri, to je odborna diskuze a rada pokecam v SZ. Stojim si ale zatim, ze v pripade, kdy se u ditete neda 100% stanovit diagnoza (ktera mu "vydrzi"), je pro nej i rodice lepsi ho nijak nenalepkovat.
@bayt Ne ke všem testům je nutné být psycholog - posuzuje se to podle několika úrovní (k některým můžete být lékař psychiatr, k některým psycholog, k některým psycholog a musíte mít ještě specializační kurz). A to co tvrdíte, že nesmí, je blbost, nehledě na to, že zrovna u poruchy autistického spektra se ani tak nepoužívají specificky psychologické testy, ale spíš screeningové metody, které klidně mohou používat psychiatři. Neuropsychologické vyšetření dělá psycholog, neurofyziologické dělá lékař, to jsou rozdíly. A součástí psychologického posudku je také dif dig, ale psychologická. A Apgar byl jen příklad, k čemu může nahlížet, aby porovnal vývoj, nevím, proč mi vkládáte, že to považuji za kotvu diagnozy (ale to tu děláte celou diskusi). Já nemusím být klinický psycholog abych věděla, jak probíhá proplácení pojišťovnou. A diagnoza tam není, pokud ještě není konečně stanovena,(i těžko může být, když se teprve diagnostikuje). A v životě jsem neviděla nikoho, kdo by měl šarlatánskou kouli na to, aby mohl říct, že dg je 100% a vydrží dítěti do dospělosti, smrti, nevím, co je pro Vás vydrží. Ale ono je v podstatě jedno, za čím si stojíte Vy, protože to je na odbornících.
Já v diagnoze nevidím jen nálepku, ale jak jsem psala je to v tomto státě právě cesta k tomu, aby pojišťovna něco proplácela, aby se dávaly příspěvky na péči, aby se upravovaly individuální plány ve vzdělávání atd. Ten hon na labeling je sice záslužný, ale má to své formální nevýhody. To už je na posouzení autorky. Já jsem
@bayt V pohodě, pokud by tu diagnozu neměl dostat tak je pořád lepší, když se alespoň vyloučí. Mám spoustu klientů, kteří byli stejně zmatení z chování svých dětí a nakonec pocítili úlevu, že to třeba není jejich výchovou nebo tím, že je dítě nemá rádo. Anebo se jim ulevilo že to nebyl autismus, ale třeba jen dysfázie. No, přeji autorce ať je vše v pořádku a pěkný večer.
Jejku, to jsem ani netušila, v co diskuze vyústí. ☹ Každopádně ještě jednou moc děkuji za všechny názory, zkušenosti, odborné rady. V úterý jdeme k naší pediatričce po půl roce, tak si s ní o všem promluvím a snad to jsou jen zbytečné obavy. Věřím, že vše zlé jsme si už museli vybrat a když se bohužel něco do budoucna potvrdí, tak budeme aspoň vědět, jak se chovat. Pěkný večer! 🙂
@niski poslu, jenom teda muj syn se mi jevi jako spis v nekterych oblastech vychovne zanedbany 😀 nez ze by mel nejakou poruchu. Teda doufam. Za tyden jdeme do PPP kvuli skolni zralosti a doufam, ze na nem nic nenajdou, v souvislosti s autismem. Protoze mnoha lidem se zda dite , ktere ma zalibu v cislech a brzo cte plus to chovani nekdy jako nutne divne. Tak jenom, ze pokud se jedna o dite s nejakou poruchou, tam to urcite bude jine nez podle obecnych rad. 🙂 myslim vychovu.
@alikscha me prijde spatne cela ta komunikace kolem doktoru. Mozna jen nepopisujes, ze s nim o vysetrenich predem komunikujete, pripravite na to, co ho ceka, pokud to jde, treba pri ockovani volite pro nej co nejmin stresujici polohu... a nenechate v tom samotneho. Nechapu, proc Ti ho treba manzel rval z naruce? To je jasny, ze se drzel ze vsech sil. A po vysetreni ho pochvalit, motivovat necim hezkym... a k usinani, moje decka jsou taky nespavci, tak nekdy vecer s nimi zalehnu, zhasnu a klidne usnu driv, neodchazim, tohle se mi osvedcilo nejlip.
@alikscha Zdravím,
já ti prostě musím napsat, že máš úžasný dítě.
Vždyť jenom vezmi si, co všechno umí! A jak moc toho musel zvládnout sám! To je prostě úžasný!
Tím sám mám na mysli - dokud je miminko v bříšku, je to na nás, na maminkách, abychom se postaraly, jakmile se dítě narodí, je to na něm, jistě i na péči doktorů, medicíny atp. ale z pohledu miminek je to na nich a když jsem si četla, jak se narodil, a co všechno absolvoval do současnosti, vždyť to je něco úžasného.
Spolu s ním chci vyzdvihnout i tebe, jako jeho maminku, tebe jako rodiče. Myslím si, že jsi z toho hodně unavená, a rozumím tomu, chápu to a určitě nejsem jediná.
Dala bych na to, co říká pediatrička, pokud se nejedná o laxní doktorku, které je tak nějak všechno jedno, a to si nemyslím Autistické prvky se u dětí širokospektrálně v průběhu batolecího období objevují, aby následně mizely, už ti to tady psaly i jiné holky, já bych se na tvém místě k autismu neupínala, ber svého chlapečka takového jaký teď je, hlavně se na něj i na sebe zkus podívat jako na úžasnou bytost. Hodně jste toho dokázali, chval jej, chval sebe.
Všechny děti nejsou stejné, všechny děti nejsou rádi ve velkém kolektivu, některé mají raději klid a přesto se nemusí jednat o autistu, autismus. Nepozoruj ho ve smyslu srovnávání s jinými dětmi, i když se jedná o podobnou skupinu dětí, které se narodily podobným způsobem, vždycky něco najdeš.
Zkusila bych na tvém místě trochu zapojit širší rodinu, aby sis mohla trochu odpočinout.