Pokakávání v osmi letech

Ja jsem tu radila, ale mam skoro ctyrletou dcerku, ktera taky (a to me tam zarazilo) treba tyden i dva, tri nic a pak se pokaka klidne nekolikrat denne. Ted poprve to bylo nekolik tydnu uplne v pohode a dnes zase dva dny po sobe pokakane kalhotky. Nestava se to, kdyz jsme pryc z domu! To se stalo jen jednou za cely vic nez rok, co je uplne bez plen a to jsme byli na navsteve (nedavno) u me sestry, ktera je sama psychicky dost ko. Hodne jsem nad tim hloubala. Vic nez rok to resim. Proc to dva tydny neni problem a pak tyden, dva nekolikrat denne uplne do kalhot vse. Poradna naloz nekdy. A to vse stale dokola? Ptala jsem se samozrejme sebe: je tu doma nejaky nesoulad? Pohadali jsme se? Je neco jinak, nez driv? Jsem ja nejaka nestastna? Nebo muj partner, jeji tatinek? Te rekl, ze je spokojenej. Ne... Jakoby to vubec nemelo zadnou souvislost. Porad jsem jeste na nic neprisla. Nekdy ztratim nervy a vynadam ji. Nekdy ji hlasite (fest hlasite, to znamena, ze na ni kricim) popisuju, jak uz me to nebavi. Nekdy ji obejmu a reknu: vsak se nic nestalo. I ja citim ten zmatek, co v sobe musi mit. Proste to vypada blbe: clovek s pos. kalhotama - co si budem povidat. Stane se, ze se s pritelem pohadame (vsak kdyby jsme si nestali za vymenu nazoru, asi by to taky nebylo to pravy orechovy), mala je ale paradoxne uplne v poho. Beru v uvahu i to, jak silne je napojene dite na maminku do urciteho veku (coz si pamatuju i ja ze sveho detstvi). Zkratka jsem na nic neprisla. A ted me oslovil ten komentar, ze deti jsou ruzne citlive. Tak me napadlo, ze ona proste reaguje na neco, co by nas nikdy nenapadlo, ze muze vnimat tak silne, ze je to pro ni problem. Pro nikoho jineho ne. Jeste podotknu, ze nase dcerka se chova jako spokojene dite. Hodne se smeje, rada zpiva, tancuje, neni tezke ji rozesmat a to ani v krizove situaci, casto nas pusinkuje, objima, je bezprostredni... Dekuji za komentare... Protoze opravdu "do detske hlavy nevidis" a "muze tam byt nekde nejaky skryty problem" jsou velike pravdy... Jelikoz jsou nase deti zrcadla, nejspis se v blizke dobe prakticky dokopu podruhe v zivote k nejake regresni terapii - chci totiz ten skryty problem odhalit. Protoze to, co na te situaci vnimam nejvic, ze je to predevsim o mne, o matce... (regrese je to, co ted vnimam ja pro me - a muj vztah s dcerkou - jako dalsi krok, u vas to muze byt jina cesta, jiny zpusob), ale v kazdem pripade je treba neco delat jinak, nez dosud. Neco posunout dal... Je to na nas a nikdo jiny to za nas neudela. Dokud se neposunem, ten problem se nevyresi sam... Ty deti reaguji na nas... Na nas rodice a bohuzel (nebo bohudik, protoze pak mame moc to zmenit) my matky na ty svoje poklady mame daleko vetsi vliv, nez tatinkove. Nase role totiz je sirit lasku. Tatove k tomu tvori to materialni zazemi, lovi mamuta. Mam uz dve dospele dcery, obe jsou vnimave, citlive, maji sociali citeni, vytycuji si sve hranice, jak umi 🙂 a s ani jednou jsem tento problem neresila. Zkratka kdyz byly bez plinek, tak delaly potrebu na zachod. Ted jsem si myslela, ze jsem vyzralejsi a to posledni, nejmladsi dite bude mit dokonale zazemi... Ajaj, i tam muze byt zakopany pes... Kdo vi... Maminky, neni ostuda si nechat poradit, pomoct, je to vlastne hrdinsky cin. Hlavne to nenechavejte jen na nich, na tech detech, budte jim oporou, protoze ja ze sve zkusenosti vim, ze kazda takova nehoda je jednim volanim o pomoc. A ze volani o pomoc nastupuje vzdy, kdyz to sam uz FAKT nezvladnu. Je jedno, ze mi tu pricinu nezname nebo ji povazujem za prkotinu (rozmazlenej fracek, jen se bavi, prudi apod.) Je to proste hranicni situace. Zadne dite se jen tak nepodela do kalhot. Dava do toho sebe a svou cest. Tak mu to za to musi stat. A stoji mu to za to, protoze prokazuje sluzbu svym nejmilovanejsim......