SOUTĚŽ o LEGO DUPLO Vláček
Všichni nastoupit do LEGO DUPLO jezdícího vláčku! Za chvilku odjíždíme do světa fantazie a her 🙂 Malí cestovatelé si užijí postrkování vláčku po kolejích a zastavování kvůli nakládání a vykládání beden s jablky a dýněmi. Nechybí ani přejezd a auto, a tak si spolu můžete povídat o tom, jak funguje doprava i proč je důležité dodržovat bezpečnostní pravidla.
Právě o pět stavebnic LEGO DUPLO Vláček si teď můžete zasoutěžit. Napište sem do fóra, jak s dětmi cestujete a co zajímavého jste na cestách zažili a získejte srdíčka. Pět vybraných odpovědí odměníme i krásným balíčkem 🙂 Výherce vyhlásíme v neděli.
My jezdíme většinou autem a zážitek jako takový nemáme, ale po cestě do města vždy musíme zkontrolovat hřiště a čapí hnízdo.
Když jsme měli první dceru, auto jsme nepotřebovali, jezdily jsme spolu po severní moravě vlakem, autobusem i tramvajkou a hodně si to užívaly. Pak si na nás ale sedlo štěstí ve formě akce "1+1 zdarma" a narodila se nám dvojčata kluci 🙂 s dvojčaty je cetování veřejnou dopravou o dost komplikovanější. Dvojčecí kočár s dvojčaty uvnitř a základní výbavou pod ním (plenky, pití, svačina, knížka, lopatka a kyblík) váží přibližně 45kilo ... takže když stojíte s tímhle neskladným zavazadlem na zastávce a dalším dítětem s odrážedlem vedle sebe, jsou najednou všichni potenciální adepti na pomoc minimálně hrbatí a kulhaví a jediný kdo vám ve finále pomůže je 40-ti letá paní, která si ještě pamatuje ten potupný pocit, když před 20-ti lety stála u tramvaje s kočárkem 🙂 cestování mimo město je pak jinak než autem naprosto nereálné, protože do vlaku ani dálkového autobusu se kočár pro dvojčata prostě nevejde. Protože jsme s dcerou moc chtěly jet znovu vlakem, našla jsem, že jezdí bezbariérový vlak pro cyklisty z frýdlantu na ostravici, k tomuto výletu jsme ale potřebovaly doprovodné vozidlo, které nás dovezlo z ostravy do frýdlantu a na ostravici na nás zase počkalo. Nevím, jak to dělají ti cyklisti, pro které je vlak určen, asi jedou z ostravy kolem dálnice na kole, ve frýdlantu nasednou na vlak, svezou se 10km kolem řeky vlakem na ostravici a pak šlapou na kole zase dál 🙂 teď už mají kluci rok a půl, šnečí rychlostí a částečným poponášením už i něco ujdou, takže bez kočáru už zase jezdíme veřejnou dopravou, akorát máte vidět ten výraz řidiče, když na zastávce vidí mámu s velkým batohem, třema malýma dětma, dvěma plastovýma motorkama a jednou koloběžkou 🙂
Dobry den, nejradši cestujeme autem a vlakem. Tento rok dokonce ČD vydali dětské jizdenky s krátkou řikankou.Na jedne bylo dokonce jméno a zrovna trefili našeho prcka , který se pak dmul pychou že má " vlastni" jizdenku. Každopadně po prazdninách u dědy se o první místo s vlakem dělí ještě malý traktůrek. Sice s ním cestovali jen po zahradě ale zážitek to byl obrovský . Kdykoliv se zeptám co by chtěl podniknout , tak jet za dědou a za traktůrkem 😀
S detmi cestujeme pomerne casto, a to vsemi moznymi zpusoby. Nejvetsim favoritem vsak zustava vlacek a tramvaj -"trambajn" 😀U nas tramvaj nejezdi, takze je to opravdu velky zazitek a spousta otazek kolem. Nejvetsim zazitkem pro kluky vsak je, kdyz cestou potkame houkajici policejni auto, hned zacinaji spekulace, kam jedou, koho honi a kde jsou. S manzelem pak dostaneme nelehkou ulohu, a to hru na policajty a padouchy. Predstirame, ze honime padouchy a musime poslouchat instrukce hlavnich nacelniku, co sedi vzadu, nekdy je opravdu narocne chytit padouchy, kdyz stojime v kolone a jedeme krokem😎
Tak mi děti bereme v podstatě všude... malej miluje auto a to znamená, že ae cpe i cizým lidem do otevřených aut, protože chce jet papa... Anička měla asi největší zážitek, když jsme pkuli lodí, to byla nadšená a celou dobu jsme stáli na zádi a koukali se do vody a na okolí, Honziček to celé prospal... Přestože bydlíme v malém městečku, tak s nimi občas schválně jedu autobusem- to uplně milují... vyzkoušeli jsme i výletové vláčky... a musím říci, že byli děti velmi hodné... teď se snimi chystám vlakem do Olomouce - až to řeknu Aničce, tak bude skákat dva metry vysoko... ale začátky cestování byly krušné, hlavně s Honzíkem, ten byl schopen plakát i celou cestu, takže to byl boj... nechtěl být ve vajíčku...
My nejraději cestujeme pěšky do okolní přírody a nebo vláčkem. Jinými dopravními prostředky moc necestujeme, protože synek nám blinká. A co se týká zážitků, tak těch mnoho. Jednou jsem jeli vlakem a když jsme vystupovali, tak šel naproti nám pán a synek hned mami on s námi jel i rumcajs... Naštěstí to pán vzal s humorem 😉
Jak s dětmi cestujeme? Máme zatím jedno dítko,žijeme v Praze a nemáme auto, cestujeme jak se dá .o) Názorná ukázka.
Před každou cestou je nutno se nejdříve vhodně obléci a zkrášlit se, přeci jen máme doma malou slečnu .o)
Cestujeme osamotě nebo hromadně. Cestujeme na kole,v letadle, na koni, lodí nebo autem. Když už i nás nožky bolí máme dvě možnosti. Buď se nás tátovi zželí a vezme nás na krk nebo sebou plácneme na zem .o)
Ale nejraději ze všeho cestujeme vlakem na místo, kde na nás vždycky čeká celá rodina., do Mikulova. Naskočíme a téměř 3,5hodiny trávíme na kolejích několikrát do roka.
A co nejzajímavějšího jsme zažily? Vybrat si, je nesmírně těžké. Každý zážitek je jedinečný a kouzelný.o) Zvlášť když je Vašemu dítěti 6let a je to ten věk, kdy bez studu a hany chodí k lidem okolo Vás a poví i to, co neví.o) Posledně paní ve vlaku povídala o tom, že když má jedna žena dva muže tak jednomu o tom druhém nesmí říct, protože je to tajemství a říkala to maminka .o) Ale že to maminka říkala proto, že Madlenka má ve školce jednu "lásku" a v létě na prázdninách potkala "novou lásku" a taky si s ním dala pusinku .o) A když se pak trápila tím, jak to poví první lásce ze školky, řekla jí maminka že to říkat nemusí, že by to bylo oběma akorát líto a že to může být její tajemství, přebrala si to po svém.o) Paní ve vlaku se jen smála ale tátovi jsem to musela pak dlouze vysvětlovat .o))
My nejčastěji cestujeme autem, ale syn je zblazněný do autobusů, tater, bagrů prostě do velký aut, tak jsem mu slibila že pojedeme autobusem. No myslim, že delší dobu nepojedem. Na jaře se naučil chodit na záchod, takže to fungovalo stylem zavolá a utíkáme, protože volal až když to měl skoro v gatích a teď si to predstavte v autobuse! Jediné štěstí že řidič byl známý a zrovna to nebyla tak vytížena linka tak nam opravdu zastavil a my to stihli. Sice jsme pobavili autobus ale uz bych si to nechtela zopakovat
Náš Jenda jezdí nejradši vlakem (19m), jenže nejlepší je to zastavákem, protože se něco stále děje. Jet IC, rychlíkem či podobným vlakem Pha-Pardubice je nemožná nuda, takže se radši ploužíme osobákem 😀 vláčky u nás frčí na celé čáře, protože bydlíme na jednom malém nádraží, neunikne nám žádný vlak. A když se tu křižují nákladní vlaky, což se stane jednou za 10 let, to je teprve vzrůšo!!! 🙂
Naše první cesta vlakem se uskutečnila letos před prázdninami, v té době s ještě ani ne dvouletým dítětem na trase Opava - Praha a zpět, takže vždy něco přes 3 hoďky. Musím říct a podpořit všechny maminky, které z dlouhého cestování mají obavy - JEĎTE VLAKEM i s malým dítětem, bude to nezapomenutelný zážitek 🙂 Kromě dlouhých úzkých chodeb v kupé vagónech bylo pro čerstvě odplenkované dítko největší terno navštívit "vlakový záchůdek". Během více než 3 h jízdy jsme ho navštívili snad 50x. 🙂 Štěstí, že se doby změnily a hygiena vlakových toalet je fakt na slušné úrovni .... posílám velký dík vlakovému personálu!
My cestujeme s dcerkou celkem často, manžel pracuje v Bratislavě, takže tam s ním trávíme pár týdnů v měsíci a malá se vždycky těší do autíčka, protože máme 2 byty a tím jsou hračky rozdělené na polovinu a ona se vždy těší na ty druhé hračky, které už 2 týdny neviděla. Jinak celou cestu v autě komentuje co vidí, stromy, auta, ptá se proč stojíme na červenou a chvíli nezavře pusu, takže jsme rádi, když v autě občas i spí.
Cestujeme nejčastěji autem. Jednou jsme jeli autobusem a malý začal křičet na celý autobus pdel.
Omlouvam se chtěla jsem napsat,ze vypijí kavičku.Malem jsem napsala lavičku.Ne lahvičku ani lavičku určité ne,i když by to vypadalo zajímavé s tou lavickou.Jo vláček zkratka u nás vede a jak tak ČTÚ tak u dalších spousta děti.Není nad to se projet vláčkem do zajímavých míst a koukat z okna ven.S tou lahvičku by to pak vypadalo jak jede jede masinka,ale díky bohu my rodicove už jsme v některých vecech chytřejší.I když se někdy divime ze občas někdy děti vědí víc.
Když byly mému prvnímu synovi necelé dva roky, vydali jsme se z našeho městečka na návštěvu za přáteli do Prahy. Byl to náš první dlouhý výlet. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství. A byl leden. Cestu do Prahy jsme ještě absolvovali s manželem autem. Domnívala jsem se, totiž, že to bude pohodlnější než vlak. Jaký to byl omyl! Vím, že se synovi nelíbí, když se nemůže v autosedačce dlouho hýbat, ale za dvouhodinovou cestu jsem, ve snaze ho co nejlíp zabavit, zestárla nejmíň o pět let. Zpátky jsme chtěli jeli bez manžela vlakem, protože syn má jako asi každý chlapeček jeho věku rád vlaky, ale měla jsem z toho velké obavy. Jak zvládneme cestu dlouhou skoro tři hodiny? V osudné ráno postihla Prahu sněhová kalamita. Napadlo asi 15 cm sněhu. Cestou na tramvaj jsme tedy prošlapávali zasněžené zledovatělé chodníky. Desetikilového syna jsem měla v nosítku na zádech, protože nechtěl jít sněhem "po nožičkách" a na břiše jsem nesla batoh. Skrz zuby jsem cedila střídavě nadávky a omluvy mému ještě nenarozenému druhorozenému. Do obličeje mi foukal padající sníh. Jaká to byla úleva sednout si do tramvaje a pak do metra. Tam jsem věděla, že máme vyhráno. Když jsme přežili tohle, hodlala jsem si zbytek cesty co nejvíc užít. Na Hlavním nádraží jsme tedy jezdili po jezdícím pásu nahoru a dolů. Prohlédli jsme si pozorně všechna nástupiště. A viděli jsme Pendolino! Ve vlaku jsme pak našli naše dětské kupé. K nám si přisedla další rodina s chlapečkem podobně starým jako můj syn. Postupně jsem z batohu vytahovala připravenou zábavu: vláčkové puzzle, pastelky a papíry, leporelo "O veselé mašince", sadu miniaturních autíček, rýžové sušenky a jablíčka. O všechno jsme se podělili i se spolucestujícím chlapečkem. Nakonec jsme se dívali z okna a vyprávěli si o všech stanicích, kterými jsme projížděli. Syn se vůbec nenudil a byl šťastný. A na rozdíl od cesty autem se mohl procházet po celém vagónu. Když jsme dorazili na na naše nádraží, chtěl se hned vydat jiným vlakem někam dál. Od té doby navíc vyžaduje, abychom ho oslovovali "Mašinko". Nemá totiž pusu, ale topeniště, bříško je kotel, nohy jsou kolečka, já jsem pomocná mašinka a táta je pan Blahoš z výtopny. A běda když se spleteme! Duplo hraje v našem vláčkovém světě důležitou roli. Stavíme hlavně Dlouhou mašinku, ale i růžovou Pyšnou nebo zelenou Mašinku co jela pro brambory. A když se nám před dvěma měsíci narodil druhý syn, Mašinka ho hned překřtil na "Malej diesel". Už se těšíme, až si příští léto výlet vlakem do Prahy zopakujeme. Jen tentokrát budu mít s sebou už Mašinky dvě.
Čtu si po sobě co jsem napsala a musím se smát - tak dlouhé těhotenství jak to vyznělo z mého příspěvku bych nikomu nepřála 🙂 Samozřejme, že v lednu jsem byla ve třetím měsíci a ne v šestém.
Nejčastěji jezdíme samozřejmě autem a nebo po městě MHD, snažíme se ale jezdit občas na výlety i vlakem, aby měli kluci změnu a ve vlaku se jim moc líbí. Sledujeme ubíhat lesy a pole, občas nějaké to zviratko, silnice a auta. My s tatínkem jim říkáme jaké auta zrovna jedou ( malé/velke/ náklaďáky , modré/červené/černé atd). Je to super odreagování jak pro deti, tak pro nas, rodiče 🙂
Pro nasi peticlennou rodinu je pohodlne jezdit autem. Ale kdyz jedeme na vylet a chceme aby si ho holky uzily maximalne,tak volime autobus a vlak. Vlaky holky miluji. Za domem nam jezdi pendolino a u trati travime spoustu casu a mavame na vlaky a tesime se z toho,kdyz nam nejaky vlacek zahouka nebo zablika. Pro holky asi nejlepsi zazitek z cest byl,kdyz nam z Ostravy ujel vlak a museli jsme cekat na dalsi. Skakaly metr vysoko kdyz dojelo pendolino a svezly se domu pendolinem. To jim pak ani nevadilo,ze jsme nestihli vecernicek ☺
Nejčastěji cestujeme autem, ale o prázdninách jsme jeli vlakem a to byl teprve zážitek 🙂 Mohli jsme v poklidu sledovat okolní krajinu a bráška se vezl pěkně v kočárku. Máme moc rádi i pěší turistiku. Bráška se nosí v krosně u mamky na zádech a dcerka (když už nemůže) zase u tatínka na koni. Je to fajn, že můžeme být všichni pohromadě. 🙂
S dcerkou cestujeme nejčastěji autem.Když jsme jeli před 14 dny z nákupu,tak jsme videli akorát přijíždět cirkus Humberto do našeho města.Čekali jsme tedy jestli vypustí nějaká zvířata do výběru,který už měli na místě připravený.K našemu velkému překvapení do výběru přivedli 3 africké slony.Dcerka z nich byla rak nadšená,že jsme u nich stály hodinu.
@lucie11111 cesta traktorem a na kombajnu se taky počítá. 🙂
@mamkoun je toho opravdu hodně, ale všechno čtu. 🙂 Moc mě baví číst si názory, připomínky a příběhy všech maminek, které se zapojují. 🙂 Dcerka zatím asi potřebuje prozkoumat vše ve Vašem okolí. Vlastně, když se na svět podíváte dětskýma očima, tak je všude krásně a něco nového. 🙂
@pomoztekacence to je hezké, jak je z cestování vlakem nadšená! 🙂
S dcerkou cestujeme jak autem - to když jedeme za babičkou, anebo někam na výlet - tak MHD po městě, tedy autobusem a šalinkou. To má moc ráda. Samotná cesta je pro nás dobrodružství 🙂 Vždycky se ptá, jestli dneska pojedeme šalinkou, anebo busíkem. Taky miluje vláčky, ale spíše se na ně jen dívat, na nějaké dlouhé cesty to zatím není.. Ale cestování obecně má moc ráda, znamená to totiž, že uvidí a zažije něco nového, a to ona prostě miluje 🙂
Lenka
Cestujeme autem, vlakem, autobusem, na odrážedle, na koni (rozuměj tatínka) a pěšky 🙂 Ale nejlepší by bylo, kdyby všude jezdil vlak, to se ví, to je totiž největší zážitek. Měli jsme tu výstavu mašinek a syn dostal takový ten starý kartónový lístek na vlak. Když ho pak podával průvodčí ve vlaku, dost zaskočeně na něj koukala, pak prohlásila, že ty kleště na to nemá a tak mu tam bouchla aspoň razítko a mile se usmála 🙂
Nejvíce cestujeme pěšky po městě, poté se rádi vozíme mhd - trolejbusy 🙂 v něm se Laurince moc líbí, hlavně pozoruje lidi. Ti se stále mění 🙂
Cestujeme i autem a z něj máme jeden zážitek... Jeli jsme domů z týdení dovolené na Pustevnách, Laurinka usínala...když v tom najednou děsný smrad a pláč 🙂 ano, nadílka v plence, byla rušivým elementem... Ale co teď? nikde žádná benzínka, odpočívadlo ani polní cesta a pláč se už měnil v řev 🙂 nakonec jsme zastavili na autobusové zastávce a modlili se aby zrovna žádný nejel 😀
Rychle odpoutat vajíčko, vyndat dítě, a první přebalování v autě - novém autě! Samozřejmě si ho Laurinka pokřtila 🙂 nejen že počůrala sedačku, ale jak se vrtěla tak se obsah plenky dostal všude 🙂
Musím říct, že smrádek to byl pořádný a divím se, že po této akci v tom smradu nerušeně usnula 🙂 jen my s manželem jsme se dusili 🙂
Auto šlo hned na čištění potahů 🙂 a pan co ho přijímal se nám smál 🙂
Tolik náš nej zážitek z cestování 🙂
dobrý den,
my často cestujeme za naší babičkou, která od nás bydlí cca 500km daleko...
když jsme kdysi dávno, před šesti a více lety za ní jezdili ještě netěhotný bez dětiček, tak naše přípravy na cestu spočívali v plné peněžence a v preferencích, která benzínová pumpa bude mít lepší kávičku a dezertík....prostě takový relax a zpříjemnění po cestě...cesta nám někdy trvala i 7 a více hodin :D
s jedním dítkem za babičkou jsme primárně přemýšleli, kde je jakákoliv čerpací stanice s dětským koutkem, zda máme v autě dostatek dobrůtek a pití a hlavně, zda tam máme plný batoh hraček, na případné zabavování 🙂 ...zastavování se konalo jen v nejnutnějších "kakacích" apod situacích....cesta nám trvala cca 6 hod
když se o tři roky později narodila dvojčata....a jelo se na moravu, tak zásadně manžel požadoval špunty do uší, velkou termosku kafe a třezalku před cestou 😀 ....starší syn by s námi do auta nevlezl bez tabletu a dvojky vyžadovali hned po nasednutí svačinku, pohádku a po hodince se navzájem všichni tři dožadovali odpovědi na otázku...a kdy už tam budem....cesta nám trvala vyčerpávajícíh necelých 5hodin....někdy i méně....
díky bohu moc za to, že se babička rozhodla po 25letech přestěhovat zpátky k nám na sever....pět minut daleko od nás....
a co jsme při cestě poznávali?...My s manželem jsme na vlastní kůži poznali, jak šílené to muselo být pro Shreka, když se ho oslík furt ptal....a KDY ŽE UŽ TAM BUDEM? 😀DD
Nejčastěji cestujeme autem a kamionem. A největší zážitek, když si jako máma sednu do kamionu na sedadlo řidiče a syna vyjímečně místo přítele vezu já. Tak zaražené a hodné dítě jste ještě neviděli. 😀
Tak naši kluci mají 3 roky a rok a čtvrt. A musím říct, že s každým se cestuje úplně jinak. První v pohodě zvládnul v 14 měsících cestu autem do Itálie, s druhým si sotva troufnu dojet k rodičům, což jsou asi tři hodinky cesty a to je teda hraniční, takže z auta moc zábavných historek nemáme, protože to je spíš nezábavný řev 😉 A samozřejmě tříleťák vlaky miluje a vždy si celou cestu nese svoji jízdenku a ještě týden s ní spí 😀 A když jedeme s tříleťákem autem, tak hlásí každou autobusovou zastávku a autobus 😀