Soutěž s pinkorblue.cz

Naše Anička je poleno jako její maminka. Manžel je sportovně nadaný a maminka je trochu, hodně velké nemehlo... No a bohužel se naše Anička pomamila. Na rovné zemi zakopne o svou nohu a upadne, když běží tak se ji občas zamotají nohy - prostě celá maminka... Proto, když na kolo, tak s pořádným vybavení - kromě chráničů a helmy zvažuji, že jo obalím bublinkovou folií.

Zatím zkoušíme odráželo, ale moc jí to nejde, většinou ujede kousek, pak zapomene nohy za s sebou a nebo zvedne zadeček a stojí a jakoby jede... Moc se nám to nedaří vysvětlit, ale snažíme se. Učíme se na naší ulici, která je slepá, takže sem moc aut nejezdí. Takže místo máme...

Výbava - základem je kolo. které zvažujeme koupit teď na léto s celou bezpečnostní výbavou, včetně té bublinkové folie, hodně betadiny a náplastí s obrázky, které už jsou na letní sezonu nachystány v lékárničce... Pro mě bude nezbytný neurol, abych se uklidnila a neviděla za každým sešlápnutým pedálem zranění... No a tatínkovi budeme muset koupit pivko, za odměnu, za odvedenou práci, protože učit bude on a já bude velmi zdatně a nahlas fandit, komandovat a radit...

Zdravíme pink or blue 🙂 😉
Naše malá nasedla poprvé na kolo v 3 letech a nelitujeme toho že jsme prvně nepořídily kolové odrážedlo. Ihned věděla co s tím má dělat. Je fosforově oranžové staršího typu ale vůbec jí to nevadí je sním moc spokojená. Již jí jsou 4 roky a nové kolo chceme pořizovat protože z toho co má už vyrůstá. Na odrážedle jezdila hodně dlouho asi do 3 let. Pak i dostala koloběžku kterou perfektně zvládá. Ani jsem netušila že bude tak šikovná. Myslím že to dítko musí chtít a mít i něco málo v sobě jakože odvahu a nebát se. Helma je samozřejmostí a chrániče by dostala v případě delší trasy. Pod barákem máme hezký asfaltový plácek kde se učí spousta dětí. U syna který má přesně za měsíc rok máme doma již odrážedlo po dceři (motorku) a autíčko. Kolové odrážedlo nejspíše pořídíme kluci bývají aktivnější.

Tak nase dceruska Lenička mela jako prvni plastove odrazedlo enduro jakmile povyrostla koukala jsem po nejakem odrazedle pro vetsi deti nakonec dopadlo vse jinak 🙂 , sly jsme na navstevu ke tchyni a ta mi s nadsenim rika : Mam pro lenicku kolo!! Lenicka cela stastna sla s babickou do sklepa,po chvilce prisli a ja myslela ze me vomejou😀 stare zrezavele kolo -pojmenovani retro je slaby vyraz🙂 a abych tedy ''neurazila'' tak jsem rekla ze si to na nem muze vyzkouset.. chtela jsem v mezicase co by nam to ohavne kolo dovezl tatka domu koupit jine ovsem lenicka rekla ze pojede na tom kole domu!! No, sedla si a ja ji tlacila za kovovou tycku co byla za sedatkem jako operadlo a svete div se zacla slapat... moje prvotni ''nadseni'' se prehouplo v opravdove nadseni kdyz lenicka jela sama <3 na kolo ale nemohla jezdit casto, vecer bolesti nohou takze jsme kolo nechali az na tento rok a ted uz ma v zari pet let a chystame se ji poridit nove kolo pekne,holcici a ne rezave🙂

U nás jsme s učením ježdení na kole byli opatrní a oddalovali ho... Naše malá má totiž vrozenou vadu očiček (12,5 dioptrií k tomu...), takže jsme byli spíš smíření, že na kole jezdit nebude. Jednoho krásného jarního dne jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Prostě za ní budeme běhat a držet kolo a uvidíme... Jaké bylo naše překvapení, když malá hned jak poprvé nasedla... rozjela se a jela! Úplně sama a bez pomoci...!!! Byli jsme ti nejšťastnější rodiče na světě 🙂 A pořád jsme 🙂 Očička se zlepšují a snad to tak bude i dál... 🙂

Já, když jsem se ptala manžela, jak budeme učit naší holčičku na kole, odpověď byla jasná: Stručně - rychle, bezbolestně, a naprosto bezpečně... má v tom prostě jasno. Nejdříve odrážedlo, tříkolka, pak kolo, zkusíme s postranními kolečky, ale třeba nebude strašpytel a nebudou potřeba 🙂. Já v tom jasno nemám, bojím se, že si natluče, i přesto, že jí budu držet, jak budu moc...proto mi manžel řekl, ať to nechám na něm, a nechám.... Už kvůli tomu, že se náš tatínek vrhá do všeho po hlavě, a to naše třeštidlo také, takže toto bude jen a pouze ,,tatínkova záležitost", a já budu dohlížet pouze na helmičku, chrániče a celkovou ,,tělovou bezpečnost! 😀. Věřím, že se naučí rychle, jako všechno doposud. Záleží také, kde se bude učit, jak půjde rozjíždění, aby v sobě našla jistotu, ale než ji najde v sobě, má ji určitě v nás, resp. v tatínkovi, který za ní nejspíše bude lítat ve vzduchu a za ním bude pouze prach 🙂).

My a kolo....krom historky, jak nám tatínek málem přizabil první dítě přidávám i pár fotek, jak náš Cipísek začínal - Enduro, odrážedlo, motokolo a nyní už jezdí na velkém kole...podotýkám, že bez koleček, protože ty jsou dle našeho taťky jenom pro bačkory...

Jednoho dne nás táta vytáh ven a povídá Štěpánkovi, že nepojede na odrážedle jako doposud jezdil, ale že zkusíme velké kolo, které už párkrát vytáhli u baráku a malýmu to na něm šlo...na moje námitky, že je ještě malej, nebral zřetel...on sám si pořídil velkou koloběžku, aby synovi stačil a byl pohotovej, kdyby bylo potřeba, což na kole by nezajistil. Takže dříve vyráželi sami - malej na odrážedle a velkej na kolobrndě...vyrazili jsme, Štěpí jel, co mu síly stačili a kupodivu jel dobře, až přišel osudný kopec...
Manžel je odjakživa soutěživý a Štěpiho svým nadšením většinou nemusí ani popichovat...prostě mu ujel a malej, aby tátu dohnal nasadil vražedné tempo, já za nima vlála s miminkem v kočárku a v jednu chvíli, o sekundu dřív než to došlo i tátovi, jsem si uvědomila, že se malýmu pajtluje kolo ze strany na strany a v té velké rychlosti, se prostě musí zákonitě vysekat, protože to byl poměrně velkej kopec. Bum...rána, malej leží na zemi, rozpláclej jako želva, řev jako prase, doběhla jsem a vidím, hlava celá, helma odřená, zuby celý, ruce a kolena rozedřený do krve...ufff, naštěstí se mu nic horšímu nestalo, zezadu to vypadalo fakt strašidelně...cestu domů jsme absolovali s řevem, muž dostal nadáno a Štěpa nějaký čas na kolo sednout nechtěl...nicméně, už jezdí a na příhodu zcela zapomněl...

TAKŽE HELMA JE FAKT HODNĚ DŮLEŽITÁ !!!!

Ani nepředpokládám, že bych napsala nějaký super extra příspěvek, když tady čtu rady a tipy ostatních, ale jelikož se docela nudím ( ano, jsem maminka na "dovolené" co má nejraději klidné večery, když mužík i miminko spí 🙂 a ráda se nudí lelkováním ) vzpomínám, jak to vlastně bylo u mého kolaučení. A jak se bude učit naše malá cácorka? V tom mám "úplně jasno". Přenechám to mileráda tatínkovi. Sama počkám doma a načnu si lahvinku něčeho dobrého, na nervy samozřejmě. Jsem totiž celkem "úzkostný" typ matky, ale zatím snad ještě v neškodné míře. Jakmile malá projeví jen mírný náznak dušení či opřená o tv malinko zabalancuje, v hlavě se mi odehrává hrůzný scénář a v duchu si opakuji číslo záchranné služby. Takže vidět její první pády na kole se pro mne rovná skoro sebevraždě 😵 A pokud bude "kolista" po mě, máme se nač těšit 🙂 Když jsem byla ještě malý nadšený jezdec, ráda jsem brávala kolo staršímu bráškovi. Třeba starou závodku, u které jsem stěží došlápla na stupačky a vesele s ní nic netušíc vjela na kanál ( ano, nebyl to plný kulatý kanál, ale ten hezký mřížkovaný ). A nebo když jsem se s jeho starým "croos kolem" pokoušela o jízdu na ledě 🙂 Má se na co těšit, tatínek 😅 Samozřejmě jsou to teď silná slova. Doufám totiž, že do té doby, než dračice doroste na první kolo, má míra obezřetnosti časem otupí 😉 v tu chvíli budu jen stát a u srdíčka mě bude hřát, jak moje malá Adélka prvně šlápne do pedálů! <3

tak náš synek lehce zvládal odrážedlo,takže přechod na kolo bude hračka ne?babička nelenila našla super kolo z bazošu a po práci se pro něj vydala celých 70km,tož jsem si tukala na čelo že se jí po celodenní dřině chce jet až do brna pro kolo a z dotazem jak to tam najde,její antitalent na orientaci je značný,mi odpověděla,budeš u pc,divat se na mapu a navigovat,jenže ja odcházela na jogu a nechala vše radši na manželovi,přece jen je to jeho maminka a on ji dokáže usměrnit lépe,ale jaké to muselo být drama si nedovedete představit.Při otázce manžela na jaké ulici jsou,odpověď zněla jedeme do kopce,leč v brně asi jeden kopec nebude,zaplať pánbůh za tu jogu.Ale podstatné je že kolo dovezli,malýmu očička jen zářili,první zklamání přišlo při sednutí na kolo,že to nejede tak lehce,a že je to celkem dřina,hlavně pro rodiče se zhrbenými zády a nejvíc pro babičku,když to vymyslela at vnoučka učí😀

Tak já to mám naplánované jednoduše... Bydlíme hned u cyklostezky, takže Mařenka začne trénovat, co nejdřív a každý den 😀

Máme 11.měs. dvojčata a plán je naprosto jasný. Kluci dostanou kšandy, taťka je posadí na kola, stoupne si mezi ně, v každé ruce bude jednoho držet za kšandy a mamka jim to odstartuje 🙂 A dáme to i bez postraních koleček 🙂)) P.S. Kšandy už máme 🙂

Lenička má 2,5 rokua střídáme jízdu na tříkolce a na kole s postraníma kolečkama. Odrážedla u nás vůbec nefungovala, nechtěla si na ně ani sednout, že jsou blbýýýý🙂 Kdoví kde to slovo slyšela🙂
Začínaly jsme pěkně zostra, jelikož máme narozeniny nakonci listopadu, což už bývá venku ošklivě, koupily jsme tříkolku už v září, kdy jsme vzdaly boj o jízdu na odrážedlech. Pořád bylo venku krásně, ale jen co jsme přivezli tříkolku začlo pršet a bláto bylo všude, takže se ven jít nedalo. no co by maminka pro svou dcerku neudělala. Z obyváku se dalo pryč křeslo, konferenční stolek a začlo jezdění po obýváku s kuchyní🙂 Že se na to dá šlapat jsme zjistili velice rychle, jenom nám to šlo lépe dozadu než dopředu. A tak jsme couvali a couvali po obýváku, postupně jsme zjišťovalo, co vše musím dát ještě pryč, aby to přežilo nárazy do nábytku. Jednou k nám přijel dědeček a Lenička se mu samozřejmě chlubila jak už jezdí, ten když viděl jak couvá tak jí povídá:"když jedeš dozadu musíš u tohou houkat jak velký auta, aby každý utekl" a to byla opravdu rada nad zlato. Od té doby jsme nejen jezdily po obýváku dozadu, ale ještě u toho "houkala" a pěkně hlasitě🙂 🙂 Pak se to nějak zlomilo a začlo se jezdit i dopředu a dozadu a zatáčet. Já se snažila vštípit doprava a doleva a tatínek říkal k televizi a k oknu. Když jsme pak vyrazily ven, navlečeni do zimních kalhot a bundy s tříkolkou nepomáhalo hlásit doprava a doleva, ale ujalo se k televizi což bylo doprava a k oknu což bylo doleva. Když jsme jeli kolem dětského hřiště koukali na nás zvláštně🙂
K vánocům Lenča dostala od prarodičů krásné tmavě červené kolo, nejdůležitější na něm ovšem je že má na řidítkách košíček a vzadu nosník, takže se na něj s ní vejde spousta plyšáků, které je nutné tam přivázat aby nespadly. jelikož byla opět zima venku i nějaký sníh, jezdilo se optě po obýváku. největší problém byl, že tady nešlo šlapat dozadu, ale jen dopředu. Tak to nám dalo nějakého rozčilování, proč to dozadu nejede, a že s tím nejde tak snadno vymanévrovat na menším prostoru než s tříkolkou. Ale už jsme to zvládli a chodíme jezdit ven jak s tříkolkou tak s kolem, zatím s postraníma kolečkama, ale i to časem doladíme🙂
Teď se nám to moc nedaří, protože musím ven chodit i s kočárem, kde máme malou Haničku, tak je to s tréninkem horší. Snad taťka budeme mít víc času, aby s námi mohl vyrazit před barák a my mohli dát řádný trénink jízdy na kole pro velké slečny.
Jsem zvědavá jak to bude s Haničkou, jestli budem kupovat odrážedlo, a nebo jestli taky rovnou přesedlá na tříkolku🙂

Dobry den. Nas syn jezdil nejprve v choditku pak dostal auticko jako odrazedlo a ted vladne policejni trikolka. Uz se budeme chystat na koupi odrazedla jako je kolo ale bez slapatek. Kazdy kdo syna vidi jezdit tak rika ze jezdi jako drak.

Vždycky jsem si říkala, że podobné aktivity přenechám manželovi, ale když synek nedočkavě obšlapoval poděděné čerstvě dovežené kolo a ujišťoval mne, že na tatínkův návrat z práce rozhodně čekat nevydrží, pustila jsem se do toho sama. Jelikož jsem matka úzkostlivá a omdlévám hrůzou už jen při pohledu na mé dítě jedoucí ze skluzavky, byla bezpečnost pochopitelně na prvním místě. Navlékla jsem synka do péřové zimní kombinézy, nadadila přilbu a chrániče, co na tom, že byl teplý letní den, v případě pádu eliminuji možné škrábance, a to že mi rozhodně na kole neofoukne, už jsem brala jako příjemný bonus. Cestou jsem syna ještě ujistila, že opravdu bereme kolo, nikoliv sáňky a vyrazili jsme na odlehlou vyasfaltovanou dlouhou rovinku.
Co se týká samotného učení, říkala jsem si, že zkusíme metodu "hodit do vody, aby se naučil plavat", ostatně rovnováhu držel pěkně už na oodrážedle, pedály znal ze tříkolky, nebude to tedy velký problém. Syn vyskočil na kolo, já přislíbila, že se nemusí bát, že ho celou dobu budu držet a jistit a zároveň jsem ho nabádala, že se nesmí otáčet, aby neztratil rovnováhu a nebyla z toho bouračka. A tak jsme tedy šli na věc, zpačátku jsem držela, pak už jen přidržovala a ono to šlo! Jazyk až na vestě a hrdě jsem chvátala vedle jedoucího syna, který radostně zrychloval. Dostatečně ujištěná jeho stabilitou jsem ho vypustila, pochopitelně tajně, aby nezazmatkoval. Už jsem mu ale přestávala stačit - ne, můj syn na tom nebyl s rychlostí tak dobře, bez mučení přiznávám, že já na tom byla tak špatně, każdopádně mi začal ujíždět a mně se hlavou honily hororovè scénáře, kterak si sbírám po cestě své polámané dítě. Křičet "zastav!" nemělo smysl, sice jsem mu ukázala, hak se nalopatu sedá, avšak už ne jak se leze dolů. Každopádně narůstající panika mi dodala dostatek sil, abych toho svého malého cyklistu v pořádku odchytila. Já byla zralá na výměnu prádla, ale syn si to náramně užil. Nyní už je v jízdě na kole hotový profík, já se v běhání také značně polepšila, ale i tak bude jistější, když podobné akce nechám na manžela a já budu nápomocna při učení násobilky či vyjmenovaných slov 🙂