Jak řešit opakování vět u tříleté dcery?
Ahoj,
nemáte, prosím, někdo zkušenost? Máme za sebou těžké období, kdy během půl roku zemřeli naši čtyři členové nejbližší rodiny a navíc se od nás v tu dobu odstěhoval bývalý. Dceři jsou tři roky, prožívala to všechno se mnou, ačkoliv jsem se snažila si to odtruchlit v čase, kdy třeba spinkala, je hodně vnímavá a často mě viděla plakat/smutnou, pochopitelně a hodně jsme o tom spolu mluvily.
Dcerka je šikovná, veselá holčička, ale poslední dobou stále opakuje věty jako "mně zaskočilo/šáhla jsem si do pusy" a tak. Řekla bych, že se to možná v čase i stupňuje (nevím jistě?). Vždy se dožaduje mojí reakce (jakékoliv).
Také bych řekla, že se to zhoršuje, když si ji má přijet vyzvednout její otec (ten bývalý, co se nedávno odstěhoval), je z toho vždy jakoby nervózní...
A já přemýšlím, jestli je to tím, že toho teď bylo tak moc a je to takové období, které prostě samo časem zase přejde, nebo jestli to začít nějak řešit (trauma? , OCD? , snad ne🙏, ale netuším)- zkontaktovat praktika a požádat o doporučení na psychologa, nebo co myslíte, setkal jste se s tím někdo??
Myslím, že se po svém vyrovnává se změnami, smutkem a časem se to spraví. Je malinká - žádný psycholog s ni nic řešit nebude, max tak nějaká kresba a pak povídání spíš s Tebou.
Je fajn, ze si spolu hodně povídate... klidne ji rikej "jsem smutná, protože..." "jsem zklamana, protože ... " tím ji budeš ukazovat a učit, jak ma zacházet s vlastními emocemi. Z vlastní zkušenosti vím, ze schovávat rozpoložení před dětmi (I takhle starymi) fakt nemá smysl. Stejně to poznaji. Spíš je důležité jim ukázat, že je to normální soucast života a jak se s tim vyporadavat.
Pokud chceš, tak povídání o smrti můžeš posílit třeba i knížkou. O smrti je jich pro děti spousty.
Těžko říct, ale otázka je, co by se s tím v tak nízkém věku dalo dělat. Možná, že má jen sklony k zlozvykům, opakujícím se činnostem. To některé citlivé děti zřejmě mají. Moje dcera je naprosto běžné dítě, ale už jsme si za jejích šest let prošli kousáním nehtů, pískáním a nadužívání některých slov. Vždycky ji chvíli nechám, pak vysvětlím a začnu upozorňovat. Naštěstí je taková jakože chápavá a zvládne se to za krátkou dobu zase odnaučit. Případně děti kolem toho 2,5 roku (asi také záleží, kdy se naučili mluvit) rádi opakují věci pořád dokola, ptají se na stejné věci, zajímají je pořád dokola stejné věci. To v podobném věku dělaly obě moje děti. Např. dcera komentovala po cestě někam pořád stejné věci, x krát dokola. Syn zase pořád strašně řešil, že slyší nějaké zvuky a co to je (běžné zvuky doma, od sousedů, atp.). Sledovala bych to, ale s nejvyšší pravděpodobností ji brzo zaujme něco jiného a odezní to.
Možná je to jen její způsob, jak se s tím vším, co si popisovala, vyrovnat. Neřešila bych to, myslím, že to časem přejde.
Přijde mi, že je to způsob vyžadování pozornosti. Možná ještě i tím, že se odstěhoval táta a ona prostě potřebuje to ujištění, že máma tu je - máma pomůže.
Možná pokud jsi v předchozím období byla hodně down a třeba s ní hodně jen mlčky seděla (protože jsi prostě na víc neměla energii), tak jí muže chybět i to - prostě si jen sednout a přitulit. Bez rozebírání, bez mluvení... klidně i bez sdílené aktivity.
Nebo "to na ní dolehlo" až teď a prostě potřebuje tu podporu teď, no.
Kolem třetího roku taky často přichází další vlna separačky - může to být i projev toho. Každopádně i v tom případě by to byla prostě žádost o pozornost a sdílený čas.
Psycholog s tímhle nehne... ale zkusila bych za ní častěji chodit (i jen tím, že se na ni otočíš, řekneš jí něco jako "Je to tak, ty můj broučku?"), ať se nenaučí, že "musí simulovat", aby měla pozornost. Že prostě máma s ní ve svém životě počítá...
Drž se, děláš, co můžeš a dcera zjevně věří, že jí pomůžeš, takže tam snad žádný "průšvih" není,
V jakém kontextu to např. říká??