Roční dítě má velký strach z cizích lidí. Nemáte, prosím radu?
Ahojte,
Předem chci napsat, že jsem projížděla různé diskuze na toto téma, ale nenašla jsem, co hledám.
Tak se tedy zeptám tady, třeba má nekdo podobný/stejný problém a nebo ví o někom, kdo ho měl.
Mám dceru a nedávno oslavila rok. Od mala byla dost uplakaná a hodně se chtěla nosit. To vlastně do teď 🙂
Cca od 6./7. Měsíce začala rozpoznávat cizí tváře a plakala. Za nikým nikdy nechtěla, vždy strašně plakala a chtěla za mnou. Tohle se zda být asi normální, ale…. Přijde mi, že je to horší a horší. Vždy všem musíme říkat, aby na ni nemluvili a nesahali na ni, jinak je zle. Nejhorší je, ze ona se neuklidní ani u mě v náruči. Například když nekde jsme a chytne ji hysterák, musíme nakonec odejit. Ona nejde uklidnit, ani kojením, to absolutně v té situaci odmítá.. stále se divá jen na toho cizího člověka a přidává na volume. Návštěvy u nás doma už jsou uplně pasé. Nikdo k nám vlastně ani nechce. Vždy to skoncí tak, že malá řve, ja ji uklidňuju a návštěva sedí a bud se tomu směje, nebo jsou nervni a nebo maji jestě debilní prupovidky… zkoušela jsem uklidnovat, ale i ignorovat a bavit se dál, ale jak uz jsem psala, vetsinou malá přidá na volume a ruku na srdce.. kdo si chce povídat stylem, že musí přeřvávat řvoucí dítě, které je celé modré?
Absolutně to nechápu :( nedávno u nás byla na týden moje sestra, kterou nezná protože žije v zahraničí. No celý týden byl očistec. Malá stále řvala…. Jakmile byla sestra ve vedlejsi místnosti a já s malou v kuchyni sama, tak to bylo docela ok, ale jak se v tě vedlejsi mistnosti sestra jen pohla na gauči, už začala řvát :( mně to bylo tak líto… sestra byla z toho zmatena a taky nevěděla, co dělat, aby to nebylo horší…. Když jsme třeba na procházce a nekdo mě pozdraví a ja odpovím, taky začne… v obchodě u pokladny když mi prodavačka řekne částku, taky začne…. Je to hrozné, jsem z toho už vyčerpaná :( já vlastně ani nevím, jestli je toto ještě pořád separacní uzkost? Neni to už nějaká jiná úzkost? A jak se mám teda vlastne chovat? Když uklidňuju nepomůže, kdyz ignoruju, je to ještě horší. Kdyz s ni odejdu, tak uklidnuju třeba jeste 15-20 minut, než přestane plakat a pak se ještě třeba dalších 15 minut zajíká…
Nemá prosim někdo radu? Jsem zoufalá :(
Ahoj, jak moc ti rozumím a znám to dost podobně. Mám syna v únoru mu budou 3 roky a po jeho prvních narozeninách jsme měli to stejné a v podstatě to trvá s mírným zlepšením až do teď. Mám i dceru které je nyni už 10 let a u ní to bylo taky trochu, ale ne v takové míře. Pořád si říkám že z toho vyroste jako ona, jen to vydržet, Po nástupu do školky se to u ní dost zlepšilo. I když je a bude asi stydlivější člověk.
Jinak k synovi, na to se nesmí nikdo pořádně podívat natož abych já se venku třeba s někým zakecala. Nyní už je to trochu lepší, ale když byl menší a v kočárku a já se s někým měla potkat na ulici a prohodit pár slov, tak okamžitě řev, už jsem se kolikrát známým raději vyhýbala pokud jsem je už viděla zdálky. Vždycky se mě drží za nohy a schovává se za mě a kolikrát jsem měal pocit, že by mi snad nejradši zalezl zpět do břicha .Nedokážu si s někým povídat když mi do toho řve dítě, můj mozek to nedokážu vytěsnit… Návštěvy jsme omezili na minimum. A nutné návštěvy jako oslavy narozenin a tak dále jsou pro mě vždycky noční můrou ještě doteď, už teď se děsim Božího hodu u mých rodičů kde bude i má sestra s rodinou. Jak s ním chce někdo víc komunikovat, například švagr, tak je to děs.chlapi moc nemusi. Nejhorší je že švagr že ještě jako dráždí, tedy když už se odhodlá třeba k němu přijít a vzít si od něho nic, tak ono to stáhne a schovávám to pryč… To je prostě nejhorší co v tu chvíli může udělat, Když už jim začne cítit důvěru, tak on to zkazí tímhle… Ale oni prostě nepoučitelný i když mu to pořád říkám. Spíš bere syna jakože je rozmazlený spratek.
S dětma problém nemá, ale děti mladší nebo stejného věku a moc neberou, má raději starší děti. S babičkama už je to teď lepší. Ale třeba s mýma rodičema tak před rokem nemohli není ani promluvit a hned dřív. Ještě dodneška to mívá třeba, třeba včera u našich, ale přisuzuju to ten den únavě. Můj taťka vždycky mu říká pojď já tě pochovám, ale to nepřipadá v úvahu jinak se tchyni a stále nemá daleko lepší vztah jsou klidnější povaha a častěji ho hlídají. Ale moc rád se nemazlí teda až na mě a s tatínkem jen někdy když je lepší nálada.
Strašně mě mrzí že jsem se synem nezažila nikdy takovýto kdy on jen sedí v klidu v kočárku já si můžu s někým pokecat… Nebo to že by normálně fungoval s ostatníma lidma. Dost jsme omezily kvůli tomu i kontakt se známýma a všeobecně akce typu jako teď vánoční trhy to chce okamžitě pryč. Volá mami jdemeéé a notak pojď a tahá mě pryč a tak to opakuje do té doby dokud neodejdeme, jak kolovrátek , vysvětlování zatím stále moc nebere a stejně jede to svoje a stupňuje jeho naléhání, že to povětšinou vzdám a odcházím.
Jako lepší se to, ale dost pomalu a jsou lepší i horší dny.
Přeju ať vám období tvrá jen krátce a klidně napište jak jste na tom teď vy, příspěvek je z července tak jestli se to za těch pár měsíců zlepšilo….H
Tak to píšete o naší dcerce. Nyní jsou jí tři. Zlepšilo se to. Ale trvalo to přibližně do 2,5 let určitě. Ne už ty záchvaty, ale pak se zase bála mužů nebo když na ní někdo promluvil. Děti také se k ní nesměly přiblížit. Až na chlapečka sousedky. Má rád knížky, takový tišší, tak si sedli.
Chodila sem s ní od roka na cvičení. První měsíce jsme cvičili jen v náručí, po půl roce už některé věci, jako třeba kolo kolo absolvovala sama na zemi, ale nikoho se nechtěla chytit. A běda jak přišel někdo nový. Od dvou let krásně mluví, je velice chytrá, extrémně citlivá na podněty - zvuky, světla a pod. také trpí fobií. Je na svůj věk abnormálně empatická a vyspělá. Tím vás nechci strašit. Je to nejlepší dítě jaké jsem si mohla přát. Umí úžasně počítat, ve 3 letech zná nazpaměť tak 30 písniček, miluje hudební nástroje.. ale na návštěvě mi nosí věci, které hrají či blikají, abych je schovala, při hlučnějším přejezdu auta u silnice si zakrývá uši, to samé když zasteka pes a kvůli fobii nemůžeme chodit na hřiště. Co bych vám doporučila.. dejte jí tu blízkost, co potřebuje, s návštěvami nepolevujte, jen si dejte třeba zatím jen 2 kamarádky a na chvíli, pak přidávejte, ale vždy jí dopředu řekněte, že někdo přijde a proč a co pro vás ten člověk treba znamená. A vemte jí na kroužek a klidně tam s ní cvičte v náručí. Říkejte jí, že jí milujete a nemá se čeho bát. Cítí, když se necítíte dobře. Pokud jste už dopředu nervózní, že bude brečet, tak bude brečet.. cítí z vás nejistotu. Vím, o čem mluvím. Omlouvám se, za delší komentář😉