Maniodeprese a jejich dědičnost
Dobrý den Dnes se mi matka již po 6. pokusila o sebevraždu. Dnes to završila 80 prášky na spaní. Již dříve, kvůli její silné maniodepresivní poruše byla zavřená několikrát na psychiatrickém oddělení. Nemám s ní dobré vztahy, ale stále je to bohužel má matka. Volala mi to babička ( matky adoptivní matka), že to udělala zase a v jakém množství. Brečela mi do telefonu a říkala, že k tomu mám sklony také, tak ať si dám pozor. Ano, mám problémy s psychikou, jsem někdy až agresivnější a někdy mám dny a nálady, že na vše kašlu, ovšem je to zapříčiněno především 15 let dlouhým týráním od otce, kde mne mlátil do zlomenin a šikanou ve škole, jak základní, tak i střední, od rozvodu rodičů, kde se mne matka zřekla, že mne nechce. Byla jsem v 16 znásilněna, měla špatné partnery a prošla jsem si i 2 potraty a rakovinou a celkově můj život by se dal nazvat v 90% peklem. Přes to vše jsem to ustála, žiji, vedu dobrý život a jsem zdravá jak jen to jde. Partnera jsem si našla a i když jsou mráčky, jsem za něj neskonale vděčná. Bohužel mi to vše sráží právě babička. Neustále mi při každé takovéto možnosti předhazuje a až vnucuje, že jsem to stejné apod.. Docházím k psychiatrovi ( nejlepší v kraji- primářka krajské nemocnice) a ta zkonstatovala, že následky si v sobě nesu, ale jsem silná a zvládám to. Mám pevnou vůli a odhodlání se nenechat zlomit a vím, co mám dělat, kdyby se cokoliv horšilo. Babička toto neakceptuje a jen si jede svou, že to není možné, že když ta nemoc je, tak s tím člověk nic neudělá. Já vím, že je to těžké, psychické nemoci jsou kolikráte mnohem horší než fyzické, ale záleží to také člověk od člověka jak se s tím popere a jak by to mohlo být.
Má matka měla vždy co si v životě ukázala, lítala za chlapama a nikdy nestrádala ani emočně, ani ,,sociálně" i když byla vdaná. Druhý manžel ji opustil pro ženu co nemohla mít děti a ona to neunesla. Nedokázala se smířit poprvé v životě s odmítnutím a opuštěním někým jiným něž její osobou. Nyní má 10 let manžela, ale její výchova, se výchovou nazvat nedá. Bratr nezvládá základní školu, psa mi radši hodila po 9 letech na krk než se o něho starat a při každé hádce si hledala možnosti jiným mužů, ačkoliv doma na ni čekal muž, co snášel její nálady, nemožnost pracovat a neustálé zavírání do psychiatrie a pokusy o sebevraždu. Já si prošla mnohem horšími věcmi, než ona za celý život a nemyslím si, že to je jako cvak a nazdar. Je to , dle mého názoru postupné a záleží jak se k tomu člověk postaví, kdo mu pomůže a jak k tomu bude přistupovat i v budoucnu. Bohužel názor, budeš /máš to a jsi stejná jako matka - prostě to nezvládneš, vztahy mezi mnou a babičkou zničili natolik, že když ji vidím jednou za 3 měsíce na hodinu, je pro mne moc. Ani si raději nevoláme, protože to je stále dokola. Matka se mnou nemluví, když nepočítám, že se mi jednou za kolik let neukáže u dveří se slzami, že nemá kam jít, po hádce s manželem a zda nemám nezadaného známého ( mého bývalého přítele opila a svedla).. Od té doby o ní nechci pokud možno ani slyšet.. Chci znát Váš názor. Jste stejného názoru, že když to má matka, budu to mít v takové míře také? Pokud mám slabší psychiku ( což se dá po tom všem chápat), že dopadnu stejně a ani má síla, která je velká v tom nezabrání?.. Prosím hnusné komentáře vynechte, jsem rozházená, ale jsem již srovnaná, že to jednou zajde moc daleko a už se nevrátí. Děkuji..
@avestsikova Od babicky a matky nic necekam, spise jde o princip toho, ze 6 let jsem u babicky zila. za tu dobu mi ani jednou , po odneseni tezkeho nakupu, koupeni kvetiny co chtela, zarizeni uradu ci cokoliv co pozadala ( slovo prosim se opravdu neobjevilo) nerekla ani hloupe,, dik ".. myslim, ze prave tento pristup k lidem take dela sve.. Nikdy nerekla, ze jsem neco zvladla. Kdyz jsem udelala skolu na vyznamenani ( jedna se o stredni) , jen mi rekla, ze stejne na vice nemam.. Podle mne to je dalsi faktor toho vseho co je od zacatku spatne, a ja chci byt jednou lepsi matka a babicka..
@safira23 netušila jsem, že chceš vědět, jak to vypadá jinde, odpovídala jsem na sepsanou věc, kde cituji:
"Chci znát Váš názor. Jste stejného názoru, že když to má matka, budu to mít v takové míře také? Pokud mám slabší psychiku ( což se dá po tom všem chápat), že dopadnu stejně a ani má síla, která je velká v tom nezabrání?.."
a na to jsem ti odpověděla, stejně jako ti to pověděla tvoje lékařka, když cituji:
"Docházím k psychiatrovi ( nejlepší v kraji- primářka krajské nemocnice) a ta zkonstatovala, že následky si v sobě nesu, ale jsem silná a zvládám to.
Lekarka mi rekla, ze sklony k tomu mit mohu a psychika je slozita a rozsahla vec, takze to muzou byt priznaky a nemusi po tom cim jsem si prosla"
plus - jedovatá poznámka ode mě by vypadala jinak, kromě toho, že jsem neměla v úmyslu být jedovatá, jen jsem napsala svůj názor, svůj pohled na tebou výše napsané a co bych řešila já. To, že se tě to dotklo je čistě tvoje věc, která je asi pochopitelná k tebou odžitému.
Nemyslela jsem tím, že ses chtěla podělit o svoje zážitky to, že by ses tím chtěla chlubit, netuším kolik ti je, kdo jsi, odkud jsi, napsala jsem ti svůj názor a pokud je odlišný od názorů, které se ti líbí, jedno z jakých důvodů, je to jen odlišný názor na jedno téma. Nic víc, nic míň.
Myslím že chyba je už u babičky, zdá se že už ona má s pohledem na svět, s chováním a s určením priorit problém. Nevychovala dobře matku. Dobře nevychovaná matka vychovala? tebe. Pak je to otázka osobnosti kdy matka je slabá osobnost a nedokázala se sama zvednout (ať je to zapříčiněno nemocí nebo čemkoliv) a ty jsi silná osobnost která dokáže i s nesprávnou výchovou rozlišit co je dobře a co ne. Za život máš už dost odžito a pokud jsi se nepoložila doteď zak si myslím že máš vyhráno. Držím pěsti. A babička i matka jsou sice přízeň ale neznamená že automaticky na celý život. Všechny vztahy se musí opečovávat z obou stran. I ty rodinné.
@lisianne Matka mne nevychovavala. Byla jsem nechtene dite a matka radsi chodila za chlapama, nez aby se starala o podvahou trpici dite, ktere pul roku litalo po operacich od marozeni ( mela jsem 1,2 kilo a velky hemangiom na zadech u ledvin - do nyni mam 32 stehu jizvu). Otec nebyl na dite pripraveny, byla jsem ,, nehoda" a tak byl v praci. Rodinu zivil, semtam si na mne jako skolkove dite udelal cas, ale tatinek to nebyl. V 6 se nasi rozvedli na popud matky povadeni a otec ji uhodil. Skoncila jsem v peci otce, protoze se mne matka u soudu zrekla, ze mne nechce a 2 roky na to si udelala dite- bratra s vyse evedenym 2. manzelem, aby dohnala do zanedbala, ale bohuzel, tutu nunu vychovu nedela. Otec mne mel od 6-16 u sebe, ale vychovavala mne jeho babicka, ma prababicka. On mne jen mlatil za znamku horsi nez 2.. mela jsem i pulroku zakazane televize, pc, ven jsem skoro nesmela, jeste ve 14 letech jsem kvuli nemu neumela jet ani autobusem pres mesto..Naucila mne vse co umim, od starani se o domacnost, deti, zvirata, zahradu, plest,sit.. Otec chtel vzdy kluka, takze jsem se naucila slozit si sama domaci kino, pc, elektroniku, casti auta, vyvrtat na vruty pro policku apod. Ve sve podstate si delam vzdy srandu s partnerem, ze muze ani nepotrebuji, ale jsem vdecna, ze mam sveho partnera, ktery je sikovny, pracovity a hlavne nekouri, nepije apod. Od 16 let jsem zila u babicky od matky. Tak to bylo jak jsem psala vyse. Semtam se matka ukazala, ze nevi co ma delat, u bytu meho bejvaleho, se kterym jsem zila , ale ze by to byla maminka to opravdu ne. K vanocum jsem od ni dostaval reklamni veci co ziskala za sbirani bodu z cigaret , ale bratr dostal playstation, novy pokoj kazde 3 roky a ona si chodila ve znackovem, zatimco ja zila s babickou z duchodu a co jsem si nevydelala na brigadach, tak jsem nemela.. A ze babicka mela naroky na to, aby se nemusela kvuli mne omezovat.. Nemela jsme spatnou vychovu do tech cca 16 let. Jsem za to vdecna i kdyz to nebylo vzdycky hura, ale prababičku beru jako mou maminku a i kdyz se ted nevidame, protoze bydlim daleko, spatne dojizdeni, kdyz nemam auto je problem, stary pes na krku, co potrebuje porad peci, prace, ktera je slozita casove a psychicky ( pravni firma) a jako nejhorsi bod je to, ze kdyz dojde slovo na meho otce, ktery mi od doby co jsem od neho odesla ( u soudu udelal chudaka, ze jsem ho opustila ja dcera prirknuta soudem) nedal ani alimenty jak ma ( doplaci zpetne za 5 let 30 tisic po dobu 3 let.. proste jsem soud projela..) se babicka vzdy rozplace, protoze se ji zacala rozapdat rodina, o kterou se tak starala a kazdy na ni zacina kaslat.. hlavne jeji vnoucata a pravnoucata s ni rusi kontakty, protoze nesnesou jeji uprimnost a zkusenosti se zivotem... Je to smutne, jsem vdecna za mou vychovu od prababicky a ne moji matky.. ale nekdy si rikam, ze mne to mrzi.. vedle mne zije rodina.. pani, pan a 3 deti.. kdyz slysim jak s ni jeji synove jednaji, ackoliv pro ne dela co muze, stara se o ne a sama ma zdravotni problemy, nejradsi bych ty pubertalni kluky pleskla, aby se probrali, ze mam je jen jedna...
@ariadna12 jo, chápu, vím o čem mluvíš, sestra má taky adoptovaného syna. Geny nevymažeš. Ale babi to sr-ala asi od začátku protože projevit vděk nebo pochválit za dobře vystudovanou školu, i když je to učňák, je prostě normální. I když je to dítě od "cizí" krve. Stačilo by netlačit jí do hlavy že když je matka magor tak ty musíš být stoprocentně taky. Za mě teda nezvládla výchovu adoptované dcery a vnučce kazí život.
@safira23 genetická dispozice tam určitě být může ale nikde není psané že na tom budeš stejně jako tvoje matka. U psychických problémů jde hodně o to jak k tomu člověk sám přistupuje, jestli se léčí a dodržuje rady lékaře, jestli se se svým problémem smíří atd. Podle toho co píšeš, že jsi prožila jdi opravdu hodně silná osobnost, své problémy řešíš s odborníky takže není důvod proč bys nemohla vést pokojný život. Nestresuj se zbytečně z něčeho co zatím není a ani vlastně být nemusí. Užívej si toho hezkého co máš a pokud jde o babičku tak prostě co ti říká pusť jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ona bude stará škola a nemá asi moc ponětí o dnešním možnostech léčby psychických problémů.
@ariadna12 jasně, že jí chybí uznání, které je pro každého naprosto přirozená, myslím tím ta potřeba uznání, ocenění, zažít úspěch, jak pro dítě jako takové, tak pro dospívající i dospěláky. Já to pochopitelně lidsky chápu.
Jen je škoda, že výše v textu specifikovala dotaz a vlastně ji zajímá jak to mají druzí, to bych se nevyjadřovala, i když mám v blízkém okruhu tyto osoby.
Jeste davam priklad z praxe😊, resp. co jsem zazila. Muj znamy ma stryce, u nehoz vypukla cca v 20 letech schizofrenie, od te doby je v psych.lecebne, bez leku nebezpecny sobe a okoli. Obcas utece z lecebny a jezdi bludne vlakama, az ho capnou policajti. Babicka znameho je silna katolicka, dominantni a velmi rigidni v nazorech. Deda znameho pil, mlatil manzelku, hral karty, az v nich prohral majetek, a pak se obesil. Dalsi stryc znameho je v poradku, jen se neozenil a je pod vlivem babicky. Matka znameho je introvertni, s trochu zvlastnimi nazory, a dala se (jako lekarka) k jehovistum. Az na stryce a dedu znameho nikdo v jeho rodine psych.diagnozu nema, v normalnim zivote vice ci mene prospivaji. Znamy ma vysokou skolu a zivi se narocnou psychickou praci. Tech vlivu a aspektu je hrozne moc. A jak se promichaji geny, je samo o sobe zahada. Takze nejake sklony tam asi jsou, ale nemusi se projevit nemoci, nebo se ale zase nemoc muze projevit az u pravnoucat (a zase - nemusi). Jde taky o to, co clovek v zivote prozije. U toho stryce bylo podezreni, ze mu to vypuklo v souvislosti s prisnou vychovou matky a sikanou na vojne.
@safira23 to je hrozné, čím si někdo musel projít, je to moc těžké vyjít z těchto zkušeností tím správným krokem. Držím palce a at jsou lepší zítřky. Jestli máš přítele, který stojí za to, máš velkou šanci si vybudovat svoji spokojenou rodinu a zaměřit se na ni. Důležité je se neohlížet do minulosti, i když to je strašně těžké. Zkus se odpoutat od vlivu devastujících vztahů, odpustit jim a propustit je (z hlediska vnitřního trápení) a zaměřit se na budování lepších zítřků. Máš velkou naději, i když to dá moc zabrat, ale zvládneš to, budeš-li opravdu chtít.
A pokud by jste draha xxx3d cetla vse, tak si muzete precist vyse, ze mi lekarka nic takoveho neiagnostikovala, protoze po tom vsem je tezke rict, zda si nesu jen nejaky posttraumaticky sok nebo zda se mi to zacina projevovat. Jsem pod dohledem a sance ze to bude mit me dite je tudiz dost na vazkach. Navic nemam zadne pocity stesti a depresi, potreby si ublizit nebo stridat partnery .. Chapu, ze mate tedko cerstve narozene mimi a tak hned resite tohle vice, nez je mozna az zdravo, ale nejsem idiot , a uvedomuji si do budoucna jak by to mohlo byt. Je mi 23 a ackoliv mam uz vek na dite, nehrnu se do toho, nez budu vedet vse co potrebuji..