Mrzí vás, že nejste pokřtění?
Zdravím,
zajímalo by mě, jestli vás, co jste nebyli v dětství pokřtěni, mrzelo, že vás rodiče nedali pokřtít. Jestli jste se pak nechali pokřtít v dospělosti a jak dlouhá byla příprava.
Jestli křest vnímáte jako ochranu a jestli byste díky křtu měli třeba menší obavy z konečnosti života. Jestli vnímáte, že je křest důležitý při přechodu na "druhý břeh".
@anonym_9d7ce6 Já jsem k víře vedena nebyla od nikoho. Babička začala chodit do kostela až po smrti manžela a vídala jsem ji ne úplně často, příležitostně, svátky prázdniny. Mamka jakože věřící je, ale taky až v pozdějším věku a moc nepraktikuje, rozhodně ne v době, kdy jsem k tomu přišla já.
@andelka navázala jsi na moji poslední větu v příspěvku, kterou jsem možná napsala moc souhrnně. Ale stále platí, že co se naučíš v dětství, tak snadněji přijmeš za své. Člověk se může ke zdravé stravě, sportu i víře prokousat až v dospělosti, ale je takových lidí méně než těch, kterým to bylo předáno v dětství. Smyslem mého přechozího příspěvku bylo hlavně to, že když něco beru vážně, nemůžu od toho dítě izolovat a vychovávat ho indiferentně.
Jsem pokřtěna v dospělosti. Obě děti také. Ale jsme Husité, tam to není tak striktní a přísné ta pravidla celkově jako třeba u Řecko nebo Římsko katolické církve.
Nejsem příliš vzorný věřící člověk, ale myslím si, že vždy je šance to změnit, pokud tě to mrzí. Pokud opravdu věříš a toužíš být pokřtěna, nevidím důvod, proč do toho nejít.
Vadilo by mi to spíš naopak. Měla bych pocit, že se mě rodiče snaží zavázat k něčemu, o čen by si měl člověk rozhodnout sám.
Jsem přesně ten případ, kdy mi bylo líto, že pokřtěná nejsem. Protože všichni spolužáci byli, ačkoliv věřící nebyli, ani jejich rodiny...jen se to tehdy dělalo, že se křtilo jako společenská událost. Naši byli v tomhle ,, moderní " nebo prostě nebyli seszdáni církevně, tak to neřešili. Mám ještě bráchu. A oba dva jsme se nechali pokřtít jako děti na základní škole. On praktikující není, já ano. Křest je úplný základ. Tak se říkat, jak Církev jde do kytek...a letos bylo pokřtěno rekordní počet lidí. Pamatuji si roky bez křtů...a teď skupiny lidí.
@anonym_667232 Můžu se zeptat, odkud pocházíš, že tam byli všichni pokřtění? Já jako dítě jsem se s tím vůbec nesetkala, na gymplu vím o jedné spolužačce, která byla pokřtěná, ale do kostela chodila jen na Velikonoce. Svatbu v kostele jsem z asi 10 svateb, kde jsem byla, zažila jen jednu. Ani ta pokřtěná spolužačka ji tam neměla. Vždycky mi to v ČR přišlo jako velmi okrajová záležitost.
Já bych to nehrotila. Křtěná ani úředně věřící nejsem a děti tím směrem taky nevedu, nicméně naprosto chápu, že když někdo věřící je, tak děti tím směrem vede a i je nechá pokřtít. Prostě rodiče mají za děti zodpovědnost a spoustu věcí rozhodují chtě nechtě za ně. A pokud se diltě později rozhodne, že touhle cestou jít nechce, tak křest jim v tom bránit nebude. Ty děti tam polévají vodou, netetují jim na čelo kříž 🙄
Jsem pokřtěná, mám i další svátosti. Při chození do kostela jsem si v jistém věku přála jediné, a to, aby žádný posmrtný život nebyl. Prezentace posmrtného života katolickou církví mi přišla natolik neatraktivní, že vidina toho, že smrtí končí absolutně vše, mi připadala osvobozující.
V katolické církvi trvá příprava na křest cca rok, někdy rok a půl, záleží jako jsou přísní.
Na katolické církvi mi vadí ovládání člověka přes koncept viny, v podstatě jsi pořád hříšník, prakticky nemožné dosáhnout harmonie tady na zemi.
@denuliss Jsem křtěná v dospělosti (příprava 2 roky) a jako dítě jsem v Boha nevěřila a nikdo mě k víře nevedl. Jako puberťák jsem byla hrozný rebel a antikrist 😝 Dodnes si pamatuji den, kdy jsem se rodičů zeptala, jestli mě jako malou nechali pokřtít, a tehdy jsem tak nějak doufala, že mi řeknou, že ano - abych na ně mohla být naštvaná, že se rozhodli proti mé vůli. Když mi řekli, že ne, byla jsem zase zklamaná, že jsem jim za to nestála. Prostě za každou cenu abych byla proti.
Takže podle mě je to o povaze člověka - když je někdo rebel, tak rodičům vyčte jakékoli rozhodnutí; není šance se zavděčit 😅 . Teď jsem i já sama rodič a své dítě jsem pokřtít dala. Tak jako ve všem ostatním, co se týče výchovy, dělám to, o čem věřím, že je správné. Dítě se mým příkladem či vedením buďto inspiruje anebo nikoli - to už je jeho volba.
Jinak křest jsem vnímala jako naplnění touhy přiblížit se Bohu, ne jako "jízdenku do nebe". Dodnes si vlastně moc neumím představit, jaké to bude po smrti, ani to pro mne není důležité téma. Třeba to jednou přijde, ale zatím je pro mě aktuální spíše touha žít s Bohem tento život, každý den, každý prožitek. A pokusit se ještě za tohoto života alespoň trošku oplatit ten úžasný dar, že jsem se vůbec narodila a můžu tu nějakou dobu pobýt 🙂
@denuliss Jako dítě jsem si myslela, že škoda, nejsem. Všichni moji přátelé byli jako miminka pokřtěni v římskokatolické církvi. Pak když mi bylo 10, mě rodiče nechali pokřtít v luteránském kostele, abych mohla chodit do církevní školy, která se jim líbila kvůli zaměření na cizí jazyky.
Když mi bylo 18, potkala jsem evangelikální přátele z USA a z různých pentekostálních a baptistickych a jinych církví doma.... Podle Bible všichni říkali, že křest je osobní volba a ne něco, co za vás vyberou rodiče.
Hodně citovali Bibli. V Bibli jsou příklady pokřtěných dospělých. A samozřejmě pouze v Novém zákoně. Jediné části, které naznačují křest dětí, jsou v několika příkladech, kdy nějaký chlap začne věřit v Ježíše a v křesťanského Boha a pak „on a celá jeho rodina se dají pokřtít“. Ale obecně je to vždy volba dospělého. Nikdy ne křest mimina......
Takže jsem se nechala znovu pokřtít, ve 25 letech, evangelikalnim kazatelem - mým přítelem, tentokrát pro skutečnou osobní víru. moje rodina o tom ani neví.
Jsem pokřtěná, mám i další svátosti. Při chození do kostela jsem si v jistém věku přála jediné, a to, aby žádný posmrtný život nebyl. Prezentace posmrtného života katolickou církví mi přišla natolik neatraktivní, že vidina toho, že smrtí končí absolutně vše, mi připadala osvobozující.
V katolické církvi trvá příprava na křest cca rok, někdy rok a půl, záleží jako jsou přísní.
Na katolické církvi mi vadí ovládání člověka přes koncept viny, v podstatě jsi pořád hříšník, prakticky nemožné dosáhnout harmonie tady na zemi.
@levandule_k zakimavy. Jsem katolík a mám přesně opačnou zkusenost :D
Já jsem se sama rozhodla asi v 10 letech, že chci pokřtít. Na vesnici jsme měli strašně hodného faráře. Chodila jsem zpívat do kostela, na náboženství abych se naučila co nejvíce, tak doma ještě svou obrázkovou bibli. Pak svaté přijímání a křtiny..Jsem ráda, že jsem pokřtena ale děti jsem nedávala, nechala jsem to na nich až odrostou.
Pocházím z vesnice na Vysočině a tam byla věřící drtivá většina obce a mezi mými vrstevníky bylo pokřtěných třeba 90 %. Sama jsem ze smíšené katolicko-evangelické rodiny a měla jsem maximálně možnost volby kostela, ne samotné víry. Během dětství, dospívání a dospělosti jsem prošla mnoha fázemi, navštěvovala jsem obě církve a ve finále jsou mi vždy bližší evangelíci právě z důvodu větší otevřenosti a ne tak striktních pravidel. Už jen to, že u katolíků nesmí k přijímání jen tak někdo, samotný koncept "povinné" zpovědi je mi proti srsti. U evangelíků mohl přijít kdokoliv, kdo chtěl. Na druhou stranu jsem poznala i spoustu bigotních evangelíků a ti jsou snad ještě horší než fanatičtí katolíci. Nakonec jsem skončila jako "agnostický ateista" s odporem k jakékoliv církvi.
@denuliss jsem pokrstena, mám prijmani, aj biřmování. Moje děti jsou pokrstene. Ked jedeme k babičce chodíme aj do kostela. Děti moc k tomu uz nevedu. Nechám to na nich, jak budu chtít.
@anonym_667232 Můžu se zeptat, odkud pocházíš, že tam byli všichni pokřtění? Já jako dítě jsem se s tím vůbec nesetkala, na gymplu vím o jedné spolužačce, která byla pokřtěná, ale do kostela chodila jen na Velikonoce. Svatbu v kostele jsem z asi 10 svateb, kde jsem byla, zažila jen jednu. Ani ta pokřtěná spolužačka ji tam neměla. Vždycky mi to v ČR přišlo jako velmi okrajová záležitost.
@petulkadodo Jsem ročník 84 a jsem z Valaška. To ostatně dává smysl. Valašsko a Slovácko jsou ješte místa lidové zbožnosti, ačkoliv i tam je odklon od víry znát. Moji rodiče věřící , ve smyslu praktikování, nejsou , ale mají svátosti...až na svatbu v kostele...Když jdou na pohřeb nějakému sousedovi, tak jim vždy nějak sepne minulost a umí v kostele odpovídat. Tak je znát, že v minulosti se s tím setkali.
Nejsem pokřtěná a jsem ráda. Myslím si, že náboženství je věc, kterou by si měl každý rozhodnout sám za sebe. Není to něco, na čem závisí zdraví nebo život, jako třeba očkování, operace rozštěpu, kýly apod. Tím pádem je to pro mě oblast, kde by měl zakonný zástupce maximálně tak seznámit dítě se všemi možnostmi a ono se pak rozhodne, zda a k jaké víře se přidá. Vadilo by mi, kdybych byla v důsledku rozhodnutí rodičů vázána vírou, kterou jsem si nevybrala. Co když s daným náboženstvím pak dítě nesouhlasí, když z toho začne mít rozum? Až už jde o křesťanství, židovskou víru, islám, prostě cokoliv, tohle by si měl rozhodnout pak každý sám za sebe.
Nejsem pokřtěná a jsem ráda. Myslím si, že náboženství je věc, kterou by si měl každý rozhodnout sám za sebe. Není to něco, na čem závisí zdraví nebo život, jako třeba očkování, operace rozštěpu, kýly apod. Tím pádem je to pro mě oblast, kde by měl zakonný zástupce maximálně tak seznámit dítě se všemi možnostmi a ono se pak rozhodne, zda a k jaké víře se přidá. Vadilo by mi, kdybych byla v důsledku rozhodnutí rodičů vázána vírou, kterou jsem si nevybrala. Co když s daným náboženstvím pak dítě nesouhlasí, když z toho začne mít rozum? Až už jde o křesťanství, židovskou víru, islám, prostě cokoliv, tohle by si měl rozhodnout pak každý sám za sebe.
@traveller007 Vždyť víra vždy byla a bude svobodnou záležitostí. To, že je člověk pokřtěn jako miminko, ho nezavazuje. Ale rodiče a kmotr se zavazují, že budou dítě k víře vést. Tak je to u římskokatolické Církve. Může si svobodně rozhodnout, až bude dospělý, zda chce věřit a může si zvolit i denominaci. Křesťanské odnože si vzájemně svátosti uznávají. Takže v případě křtu, nemusí být pokřten dvakrát. V případě blízkosti smrti, když není po ruce duchovní, smí křtít i laik, i obyčejnou vodou.
@traveller007 Vždyť víra vždy byla a bude svobodnou záležitostí. To, že je člověk pokřtěn jako miminko, ho nezavazuje. Ale rodiče a kmotr se zavazují, že budou dítě k víře vést. Tak je to u římskokatolické Církve. Může si svobodně rozhodnout, až bude dospělý, zda chce věřit a může si zvolit i denominaci. Křesťanské odnože si vzájemně svátosti uznávají. Takže v případě křtu, nemusí být pokřten dvakrát. V případě blízkosti smrti, když není po ruce duchovní, smí křtít i laik, i obyčejnou vodou.
@anonym_667232 pro mě je právě i to, zda někdo je nebo není pokřtěný rozhodnutí, které by si měl učinit ten člověk sám za sebe. Rodiče křtení jsou, jsou i věřící a máma chodí občas (nepravidelně) do kostela, mně pokřtít odmítli. Jako malou mě seznámili s křesťanstvím, židovskou vírou, islámem, buddhismem, šintoismem, různými přírodními božstvy, řeckými a římskými bohy a ať si vyberu, co si sama o víře myslím. Právě často mi přijde, že pokud rodiče nechají dítě pokřtít a pak ho chtějí vést k víře, tak ho vedou a vzdělávají jen v křesťanství a ostatní světová náboženství už tolik neprobírají a nevedou k nim.
@anonym_667232 pro mě je právě i to, zda někdo je nebo není pokřtěný rozhodnutí, které by si měl učinit ten člověk sám za sebe. Rodiče křtení jsou, jsou i věřící a máma chodí občas (nepravidelně) do kostela, mně pokřtít odmítli. Jako malou mě seznámili s křesťanstvím, židovskou vírou, islámem, buddhismem, šintoismem, různými přírodními božstvy, řeckými a římskými bohy a ať si vyberu, co si sama o víře myslím. Právě často mi přijde, že pokud rodiče nechají dítě pokřtít a pak ho chtějí vést k víře, tak ho vedou a vzdělávají jen v křesťanství a ostatní světová náboženství už tolik neprobírají a nevedou k nim.
@traveller007 Můžu se zeptat, jakého jsou rodiče vyznání? Katolíci většinou malé děti křtí. Ale vidím, že už i v tomto jsou nějaké změny a rodiče dětem nechávají možnost volby.
@traveller007 Můžu se zeptat, jakého jsou rodiče vyznání? Katolíci většinou malé děti křtí. Ale vidím, že už i v tomto jsou nějaké změny a rodiče dětem nechávají možnost volby.
@denuliss vzdycky mas moznost volby. Vzdycky zalezi na osobni vire a rozhodnuti Rozdil je ten ze 'i deti' MUZOU bejt pokřtěný v KC.
@traveller007 Můžu se zeptat, jakého jsou rodiče vyznání? Katolíci většinou malé děti křtí. Ale vidím, že už i v tomto jsou nějaké změny a rodiče dětem nechávají možnost volby.
@denuliss oba jsou křtení u římskokatolické církve. Táta věří asi jen tak sám pro sebe v "něco", ale v klasického Boha to asi nebude. Svatbu v kostele neměli, protože prý kdyby musel ke zpovědi, byl by tam dodnes 😅 Oni jsou v tomhle opravdu hodně tolerantní, prostě nechtěli, abych se cítila, že mi nějak tuhle oblast rozhodli nebo předvybrali. Sami mi říkali, že pokud se někdy budu chtít nechat pokřtít, budou rádi, ale ať s rozhodnutím počkám do dospělosti, kdy už opravdu budu vědět, co dělám.
@hanka_12345 Když už chci dát nějaké přirovnání, tak by to mělo být z podobného soudku, a ne srovnávat jabka a hrušky. Dám jiné přirovnání - Je běžné, aby v rodině, která velmi dbá na zdravou stravu, si ti rodiče řekli: my jíme jen vybrané zdravé jídlo, dbáme na složení, hodně ovoce a zeleniny... ale dítěti to samozřejmě nutit nebudeme, však je tolik možností, co může jíst. Když bude mít chuť, ať si dá párky, sladkosti, colu. Není důležité, co teď jí, my ho ovlivňovat nebudeme.
Nebo rodina hodně sportovně zaměřená: jedou na kola a dítě nechají doma, aby mu náhodou neukázali, že na kolách to může být fajn, a tím ho neovlivnili do budoucna vybrat si sport, když je tolik jiných koníčků. Jsou tyhle situace běžné na normální? Ne.
Dítě je přirozeně vtaženo do života rodiny a jejího nastavení. Předávám dítěti to, čím sama žiji a co považuji za dobré. Chci mu vysvětlovat i důvody, proč to tak mám a proč si myslím, že je to dobré. A pak přijde čas, kdy musím tolerovat, že si najde vlastní cestu - ohledně stravy, sportu i víry. Ale když ho k tomu nevedu odmala, těžko se pak pro to rozhodne samo v dospělosti.
@anonym_9d7ce6 Já jsem k víře vedena nebyla od nikoho. Babička začala chodit do kostela až po smrti manžela a vídala jsem ji ne úplně často, příležitostně, svátky prázdniny. Mamka jakože věřící je, ale taky až v pozdějším věku a moc nepraktikuje, rozhodně ne v době, kdy jsem k tomu přišla já.