Má církevní výchova negativní vliv na děti?
Zdravím maminky.
Zajímalo by mě, kdo z vás byl vychovávaný v katolické rodině, jestli jste neměly kvůli různým pravidlům církve někdy úzkosti?
Ještě mě zajímá, zda jste třeba nechaly děti pokřtít i přesto, že s některými názory církve jako instituce nesouhlasíte.
Názory co se týkají sexuality, co všechno je hřích atd. Hodně se teď o víru zajímám a z některých pravidel nemám dobrý pocit. Nevím tedy, jestli z tohoto důvodu křest dětem domluvit, jestli je tím automaticky zavážu k tomu, aby toto vše dodržovaly nebo zda je to volbou každého člověka.
Četla jsem i že nechození do kostela je hřích, ale nevím, jestli to neplatí až po prvním svatém přijímání.
V Boha věřím, ale tyto církevní pravidla mi přijdou velmi svazující.
Tak on je docela rozdíl mezi vírou v Boha a mezi katolickou církví. Věřit v Boha můžeš aniž bys patřila ke katolické církvi, můžeš patřit do jakékoliv jiné církve nebo taky do žádné. Zrovna katolická církev mi taky není úplně nejbližší, na druhou stranu tím, že je u nás nejrozšířenější a členové širší rodiny do ní patří, ji znám asi nejlépe. Říkám si ale, že mi byl dán vlastní rozum, takže se snažím ho používat a žít slušně. Přesto dle pravidel katolické církve žiji v těžkém hříchu. Jsem schopná s tím žít a netrápit se kvůli tomu, protože jsem přesvědčená o tom, že jsem si druhého muže vymodlila. Dětem jsem podala základní informace, dál je to na nich. Možná je chybou, že je k víře přímo nevedu, jsem však přesvědčená o tom, že by to mělo vycházet z člověka zevnitř. Já taky žila v ateistické rodině, ale vlastní cestu jsem si našla. Dvě děti ze tří křtěné mám. V té době jsem to tak cítila, tak to tak je.
Souhlasím s tím, že církevní pravidla jsou velmi svazující. Beru to tak, že katolická církev má dva účely a dvě tváře:
1) je to někdo, kdo vám může kontakt s Bohem zprostředkovat "institucionálně" - je-li pravda, že v modlitbě je síla, která může třeba někomu pocmoct, pak v církvi se tato moc střídá a může být skrz ni napřena tam, kde síla jednoho člověka nestačí.
2) je to organizace, která se snaží nějakým způsobem sdružovat lidi a formovat společnost.
Právě k tomu druhému účelu slouží většina těch církevních pravidel.
Chápu, že toto mé tvrzení může být velmi kontroverzní a neshodovat se s oficiálním učením církve ani ... vlastěn s čímkoliv dalším. Je to moje velmi osobní vyznání a pokud si o něm chceš promluvit blíž, preferuji diskuzi v soukromém kanálu.
Ještě dodám, že já pokřtěná jsem, ale v pozdějším věku, ač jako dítě a na popud rodičů. Jsem i biřmovaná - ze svého vlastního rozhodnutí. A stejně tak ze svého vlastního rozhodnutí nemám s mužem církevní sňatek (muž křtěný není), takže podle církevních pravidel žiji v těžkém hříchu a tudíž jsou mi některé výhody cirkve odepřeny.
@cilkat Jestli se můžu zeptat, v kolika letech Vás rodiče nechali pokřtít a musela jste chodit i na nějakou přípravu před křtem? Svoje děti jste pokřtít nechala, když svatbu jste neměli církevní?
Ráda si večer napíšu i soukromě do zprávy, děkuji 🙂
Tak on je docela rozdíl mezi vírou v Boha a mezi katolickou církví. Věřit v Boha můžeš aniž bys patřila ke katolické církvi, můžeš patřit do jakékoliv jiné církve nebo taky do žádné. Zrovna katolická církev mi taky není úplně nejbližší, na druhou stranu tím, že je u nás nejrozšířenější a členové širší rodiny do ní patří, ji znám asi nejlépe. Říkám si ale, že mi byl dán vlastní rozum, takže se snažím ho používat a žít slušně. Přesto dle pravidel katolické církve žiji v těžkém hříchu. Jsem schopná s tím žít a netrápit se kvůli tomu, protože jsem přesvědčená o tom, že jsem si druhého muže vymodlila. Dětem jsem podala základní informace, dál je to na nich. Možná je chybou, že je k víře přímo nevedu, jsem však přesvědčená o tom, že by to mělo vycházet z člověka zevnitř. Já taky žila v ateistické rodině, ale vlastní cestu jsem si našla. Dvě děti ze tří křtěné mám. V té době jsem to tak cítila, tak to tak je.
@zuzkasim To ano, ale v Bibli je křest zdůrazňován jako důležitý pro spásu, někde je zase zdůrazňována spíše víra. Nemáte zvláštní pocit z toho, že jedno z dětí není pokřtěné? Já mám pořád obavy, že dětem odepřu něco důležitého, když je nenechám pokřtít. Ale zároveň mi ty pravidla církve prostě nesedí a mám v sobě rozpory, proč je přihlašovat do církve, se kterou v mnoha věcech nesouzním.
A vy jste se nechala křtít až v dospělosti na vlastní popud?
@cilkat Jestli se můžu zeptat, v kolika letech Vás rodiče nechali pokřtít a musela jste chodit i na nějakou přípravu před křtem? Svoje děti jste pokřtít nechala, když svatbu jste neměli církevní?
Ráda si večer napíšu i soukromě do zprávy, děkuji 🙂
@denuliss Byli jsme křtění celá rodina, když mě bylo těsně kolem devátých narozenin. Chodila jsem na přípravu s rodiči, ale byla stavěná hodně pro ty rodiče. Takže asi bych nemusela, kdybych řekla zřetelné "ne"... na druhou stranu proč bych to dělala, když jsme ke křtu s nimi chtěla.
A moje děti křtěné nejsou, věřím, že se dožijí věku, kdy se budou moct samy rozhodnout, zda tuto svátost přijmout chtějí či nikoliv.
Dítě bych nenechala pokřtít, ať se pto křest kdyžtak rozhodne samo a vědomě, až bude starší/ dospělé. Tu volbu by za něj neměl dělat nikdo jiný!
@zuzkasim To ano, ale v Bibli je křest zdůrazňován jako důležitý pro spásu, někde je zase zdůrazňována spíše víra. Nemáte zvláštní pocit z toho, že jedno z dětí není pokřtěné? Já mám pořád obavy, že dětem odepřu něco důležitého, když je nenechám pokřtít. Ale zároveň mi ty pravidla církve prostě nesedí a mám v sobě rozpory, proč je přihlašovat do církve, se kterou v mnoha věcech nesouzním.
A vy jste se nechala křtít až v dospělosti na vlastní popud?
@denuliss Já jsem křtěná jako miminko. Pokud se bude moje třetí dítě chtít nechat pokřtít, kdykoliv může, tím, že jsem ho jako miminko nenechala pokřtít jsem mu cestu neuzavřela. Bratranec přestoupil do jiné církve, kde se neuznává křest miminek, takže se ve svých 40 letech nechal pokřtít znovu, jinde. Úplně nevěřím tomu, že Bohu je nejsympatičtější římskokatolická církev🙂 Tu si totiž vytvořili lidé. A je taková, jakou si ji ti lidé vytvořili. I ty ostatní církve si vytvořili sami lidé. Proto jsem toho názoru, že se máme chovat slušně, používat rozum a obracet se na Boha ve svých rozmluvách. Na bohoslužbách jsem byla v celkem asi 4 různých církvích za svůj život, každá to má trochu jinak. Ani s jednou nebo s tou konkrétní komunitou jsem se úplně nesžila.
@denuliss Já jsem křtěná jako miminko. Pokud se bude moje třetí dítě chtít nechat pokřtít, kdykoliv může, tím, že jsem ho jako miminko nenechala pokřtít jsem mu cestu neuzavřela. Bratranec přestoupil do jiné církve, kde se neuznává křest miminek, takže se ve svých 40 letech nechal pokřtít znovu, jinde. Úplně nevěřím tomu, že Bohu je nejsympatičtější římskokatolická církev🙂 Tu si totiž vytvořili lidé. A je taková, jakou si ji ti lidé vytvořili. I ty ostatní církve si vytvořili sami lidé. Proto jsem toho názoru, že se máme chovat slušně, používat rozum a obracet se na Boha ve svých rozmluvách. Na bohoslužbách jsem byla v celkem asi 4 různých církvích za svůj život, každá to má trochu jinak. Ani s jednou nebo s tou konkrétní komunitou jsem se úplně nesžila.
@zuzkasim ŘKC říká, že byla založena Panem Ježíšem, když řekl Petrovi, že je Skála a že na té Skále postavím svou církev.
Tak nevím, odkazují se na to, že prý nebyla založena lidmi. Ale jak je to ve skutečnosti, kdo ví.
A nemáte obavu, že se třeba třetí dítě pro křest nerozhodne? Berete křest jako důležitý pro spásu?
Ve mně jsou pořád nějaké obavy, ale srdce mi říká, že Bůh snad nerozlišuje podle rituálu... Jaký máte názor třeba na nouzový křest? Když je nepokřtěný člověk v nebezpečí smrti. Pokřtila byste nebo ne? Nad tímto také často přemýšlím.
@denuliss Byli jsme křtění celá rodina, když mě bylo těsně kolem devátých narozenin. Chodila jsem na přípravu s rodiči, ale byla stavěná hodně pro ty rodiče. Takže asi bych nemusela, kdybych řekla zřetelné "ne"... na druhou stranu proč bych to dělala, když jsme ke křtu s nimi chtěla.
A moje děti křtěné nejsou, věřím, že se dožijí věku, kdy se budou moct samy rozhodnout, zda tuto svátost přijmout chtějí či nikoliv.
@cilkat Já si pořád říkám, že kdyby křest nebyl spojený s konkrétní institucí, tak by se na to spousta lidí možná dívala jinak.
A jaký máte názor na nouzový křest? Když je nepokřtěný člověk v ohrožení života? U dospělého by asi záleželo na tom, zda by byl věřící, ale u dětí?
@denuliss ja jsem neverici a muj muz je katolik. Mame cirkevni snatek, paradoxne vse okolo svatby mi davalo mnohem vetsi smysl v pojeti cirkve (priprava na manzelstvi, sliby jeden druhemu, slova slibu apod.), nez ve forme civilniho snatku (razitko na urade). Deti jsem nechtela nechat pokrtit a mela jsem pro to velmi podobne argumenty, jake zaznely i tady - nechtela jsem rozhodnout za ne, prihlasit je k necemu cemu jeste nerozumi, zavazat je tim do budoucna atd. No nakonec pokrtene jsou uz jako miminka, protoze jsem si o tom neco zjistila a zmenila pohled… ve zkratce, ten krest dite vubec k nicemu nezavazuje ani ho to nikam neprihlasuje, jenom mu to nechava do budoucna otevrene dvere, ktere muze a nemusi vyuzit. Je to jako sporeni, ktere mu zalozis v detstvi bez jeho vedomi - taky tomu jeste nerozumi, ale ty pro nej chces udelat vse co povazujes podle sveho presvedceni za spravne. Jestli si to jednou vybere, nebo to nebude chtit, zatim nevis, ale ted a tady tobe jako rodici (vericimu) pripada, ze by to pro dite nekdy v budoucnosti mohlo mit hodnotu… stejne to rozhodnuti o vire bude jednou na nem, to krtem nijak neovlivnis. Libilo se mi prirovnani k ceste vlakem, ze kdyz se rozhodne nastoupit do vlaku (= byt verici), tak jako pokrtenymu uz tam s nim budou pocitat a drzet mu misto. Ale zaroven to neni povinne a nikdy tim vlakem jet nemusi, jen kdyby nahodou chtel, tak tam prijde uz s tim ze “tady na tebe cekame, patris sem mezi nas”.
Jinak zadne dalsi cirkevni obrady uz v detstvi absolvovat nebudou, ten krest byla jedina vec a o vsem ostatnim si rozhodnou sami, az to budou schopni vyhodnotit. Podotykam, ze ja ani po tomto vsem v Boha neverim a clenem cirkve nejsem.
Dítě bych nenechala pokřtít, ať se pto křest kdyžtak rozhodne samo a vědomě, až bude starší/ dospělé. Tu volbu by za něj neměl dělat nikdo jiný!
@anonym_484e8b Souhlasím.
@cilkat Já si pořád říkám, že kdyby křest nebyl spojený s konkrétní institucí, tak by se na to spousta lidí možná dívala jinak.
A jaký máte názor na nouzový křest? Když je nepokřtěný člověk v ohrožení života? U dospělého by asi záleželo na tom, zda by byl věřící, ale u dětí?
@denuliss To je složitá otázka... Za mě křest v takhle kritických situacích je právě to "nesměrování síly kolektivní modlitby skrz církev" ... Ten kdo křtí, vpodstaě otevře kanál Boží milosti pro toho, koho křtí. A je otázka, nakolik ji křtěný zvládne či chce přijmout. Tohle přijetí nutně nemusí být v úrovni vědomí, jak jsme zvyklý vědomí vnímat. A v téhle úrovni to dítě i ten těžce zraněný dospělý mohou fungovat hodně podobně.
Můžu mít jen dotaz? Neni křest miminka / dítěte spis o tom, ze se zavazuje rodič vést dítě k víře? Brala jsem to spíše jako závazek rodiče, ne dítěte k čemukoli.
Jsem u církve, která křtí až na vyznání, dětem se dává požehnání. Takže křest děti nemusím řešit a samy se jednou rozhodnou, jak to mají. Je li tvůj problém v katolické církvi zkus se podívat jestli s jinou církví nesouznis víc. Většina církvi si křty vzájemně uznává.
Krest nikoho k nicemu nezavazuje. Jses porad stejne svobodnej delat presne vsechno podle svyho svedomi.
Dítě bych nenechala pokřtít, ať se pto křest kdyžtak rozhodne samo a vědomě, až bude starší/ dospělé. Tu volbu by za něj neměl dělat nikdo jiný!
@anonym_484e8b proč by ne? Rodiče dělají za děti spousty rozhodnutí a spousta z nich může dítěti později vadit, nicméně od toho rodiče jsou. Ne se vším se dá čekat, až se dítě k tomu bude schopno vyjádřit a dělat všechno neutrálně, abychom náhodou za dítě nerozhodli špatně neboo jinak než by se rozhodlo samo. I nenechat dítě pokřtít je rozhodnutí, které s sebou nese důsledky (pro ty, co tomu věří).
@denuliss Ahoj, já jsem křtěná v dospělosti (u ŘKC) a také nesouhlasím se vším, co církev oficiálně hlásá. Oni ani jednotliví kněží, biskupové, nesouhlasí vždy se vším, co se ustanoví jako "oficiální stanovisko". Církev je obrovská a stará, takže mnoho pravidel teprve čeká na svou aktualizaci (což často trvá hoodně dlouho 🙂 ) ale hlavně - oficiální postoje a pravidla církve jsou přece výsledkem diskuze mnoha a mnoha církevních představitelů a teologů, a ti měli názory různé. Prostě nějaké oficiální stanovisko a pravidla být musí, bez nich žádná instituce prostě nedokáže fungovat. Bez nich by církev neměla šanci fungovat už 2000 let. Takže dokonalé to není, je to pořád společenství lidí, a lidé nejsou dokonalí a neomylní. Proto si nemyslím, že je špatné, když člověk nesouzní se všemi oficiálními názory. I přesto je ale podle mě církev úžasnou cestou k Bohu. Pomáhá člověku rozvíjet vztah k Bohu vědomě, konkrétně. Máme modlitby, svátosti, světce, duchovní umění a literaturu, prostě tolik věcí, které nás můžou inspirovat k tomu, abychom rozvíjeli náš duchovní život a nezůstali jen u "pocitové" víry... Jinak co se týče křtu dětí, je to závazkem rodiče, že si přeje své dítě vychovávat k vztahu k Bohu, přestože si je vědom toho, že dítě se jednou samo rozhodne, jestli bude součástí církve nebo jestli vůbec bude v Boha věřit. Nemyslím si teda, že je v zásadě špatné nechat to úplně na dítěti, až vyroste a rozhodne se samo - přesně to je totiž můj případ - jenže podle mě tím, že dítě dám pokřtít a vedu ho k víře a životu uvnitř církve, "zvyšuji šanci", že se tím nechá inspirovat a bude to pak nadále i rozvíjet. A to bych si samozřejmě přála, protože věřím, že vztah s Bohem je to nejlepší a nejdůležitější, co člověk může mít, a svému dítěti přeji jen to nejlepší... Přirovnávám to vždycky k jídelníčku 🙂 Pokud budeme dítěti dávat zeleninu a ovoce (i když je to často opruz a dítě by raději čokoládu, že 😀 ) tak tím zvyšujeme šanci, že si tento zdravý návyk uchová i do dospělosti. Když ho ale k ničemu nepovedeme, bude se cpát čokoládou a kdoví čím, tak ta šance, že v dospělosti se toho vzdá a začne jíst zdravě, je malá (i když nějaká vždycky je). Ale zase se to nesmí přehánět, ani se zdravým jídlem, ani s vedením k víře v tom smyslu, abychom ho dennodenně bičem hnali do kostela 😅 Prostě nějak s rozumem...
Křtěná jsem, v Boha věřím a syn je již také pokřtěný.
Rozlišuju víru v Boha a víru v církev. Církev napáchala spoustu zla skrývajíc se za dobro a spásu, ale nemůžeme všechny házet do jednoho pytle a taky každá doba nese svoje.
Měla jsem radost, že v rodině manžela je křest dětí běžný i my se sourozenci jsme křtění i když už to bylo výjimečné.
Víte jak jsou děti napojené na to, co my už necitime? Já byla křtěná ve třech letech a všem jsem hrozně děkovala, nemohla jsem zavřít pusu. Starší segra mi to neporadila, ta chtěla abych mlčela, styděla za mě. Celé dětství ze mě nemohli dostat poděkování cizímu, cítila jsem tlak od rodičů, zasekla se a nešlo se mnou hnout. Pamatuju si i já ty situace. Už jen kvůli tomu, jak já jsem reagovala po křtu, jak neskutečně vděčná jsem všem byla mě utvrdilo, že své dítě pokřtít chci. Pan farář byl úžasný. Šla bych do toho znovu.
Tváříme se jako národ ateistů, ale když přijde těžká chvilka myslím že 95% čechů se umí pomodlit. Potřebujeme víru. Je na každém v co bude věřit.
Přijde mi, že hodně odděluješ víru v Boha a pravidla katolické církve, jakoby spolu vůbec nesouvisely. Ale většina těchto pravidel vychází z toho, co je řečeno v Bibli, pokud tedy věříš tomu, že Bible je boží slovo, měly by k víře patřit... to jen tak na okraj. Když dáváš křtít miminko patří k tomu obvykle osobní rozhovor s knězem, který se ptá na otázky, proč jste se tak rozhodli, jesti voíte, co křest znamená a pod. Při křtu slibujete, že budete dítě vychovávat ve víře, nicméně tento slib nemůže a nebude nikdo vymáhat. Také dítě není do budoucna k ničemu zavázané a nikdo nebude kontrolovat jak žije nebo jestli dodržuje nějaká pravidla.
Můžu mít jen dotaz? Neni křest miminka / dítěte spis o tom, ze se zavazuje rodič vést dítě k víře? Brala jsem to spíše jako závazek rodiče, ne dítěte k čemukoli.
@ruzovyjednorozec77 ano, je to tak a smytí hříchu z dítěte.. hříchu z početí. Také pokud by se rodičům něco stalo má vést k víře kmotr zvolený rodiči. Kmotr by měl rodičům pomáhat, to si pamatuju, že jsem měla vytlem před knězem.. Manželem zvolená kmotra jeho sestra se vůbec nezajímá ale přes babičky by jiná osoba neprošla. ale abych se vrátila, je to závazek rodiče ale jako je u všeho, dítě se učí nápodobou od rodiče.
Babička a otec byli extrémně věřící. Náboženství, kostel v neděli, první přijímání a vše byla POVINNOST. Neměla jsem možnost výběru, musela jsem.
Nenáviděla jsem to. Z hloubi své duše jsem to nenáviděla. Všechno okolo. Nikdy bych tohle svému dítěti neudělala, abych ho do něčeho takového nutila. Vzepřela jsem se až v nějakých 13 letech, kdy začala babka vymýšlet, kdy půjdu na biřmování. Málem z toho dostala infarkt, nikdy to nerozdychala.
Takže místo toho, že mě jako měli navést na cestu víry, tak se stal naprostý opak a mám k tomu neskutečný odpor.
Křest je pro věřící hodně vážný čin a rozhodně by se měl k něčemu takovému člověku rozhodnout DOBROVOLNĚ.
@denuliss Ahoj, já jsem křtěná v dospělosti (u ŘKC) a také nesouhlasím se vším, co církev oficiálně hlásá. Oni ani jednotliví kněží, biskupové, nesouhlasí vždy se vším, co se ustanoví jako "oficiální stanovisko". Církev je obrovská a stará, takže mnoho pravidel teprve čeká na svou aktualizaci (což často trvá hoodně dlouho 🙂 ) ale hlavně - oficiální postoje a pravidla církve jsou přece výsledkem diskuze mnoha a mnoha církevních představitelů a teologů, a ti měli názory různé. Prostě nějaké oficiální stanovisko a pravidla být musí, bez nich žádná instituce prostě nedokáže fungovat. Bez nich by církev neměla šanci fungovat už 2000 let. Takže dokonalé to není, je to pořád společenství lidí, a lidé nejsou dokonalí a neomylní. Proto si nemyslím, že je špatné, když člověk nesouzní se všemi oficiálními názory. I přesto je ale podle mě církev úžasnou cestou k Bohu. Pomáhá člověku rozvíjet vztah k Bohu vědomě, konkrétně. Máme modlitby, svátosti, světce, duchovní umění a literaturu, prostě tolik věcí, které nás můžou inspirovat k tomu, abychom rozvíjeli náš duchovní život a nezůstali jen u "pocitové" víry... Jinak co se týče křtu dětí, je to závazkem rodiče, že si přeje své dítě vychovávat k vztahu k Bohu, přestože si je vědom toho, že dítě se jednou samo rozhodne, jestli bude součástí církve nebo jestli vůbec bude v Boha věřit. Nemyslím si teda, že je v zásadě špatné nechat to úplně na dítěti, až vyroste a rozhodne se samo - přesně to je totiž můj případ - jenže podle mě tím, že dítě dám pokřtít a vedu ho k víře a životu uvnitř církve, "zvyšuji šanci", že se tím nechá inspirovat a bude to pak nadále i rozvíjet. A to bych si samozřejmě přála, protože věřím, že vztah s Bohem je to nejlepší a nejdůležitější, co člověk může mít, a svému dítěti přeji jen to nejlepší... Přirovnávám to vždycky k jídelníčku 🙂 Pokud budeme dítěti dávat zeleninu a ovoce (i když je to často opruz a dítě by raději čokoládu, že 😀 ) tak tím zvyšujeme šanci, že si tento zdravý návyk uchová i do dospělosti. Když ho ale k ničemu nepovedeme, bude se cpát čokoládou a kdoví čím, tak ta šance, že v dospělosti se toho vzdá a začne jíst zdravě, je malá (i když nějaká vždycky je). Ale zase se to nesmí přehánět, ani se zdravým jídlem, ani s vedením k víře v tom smyslu, abychom ho dennodenně bičem hnali do kostela 😅 Prostě nějak s rozumem...
@eternitka Jde o to, že křtem se člověk zapíše ke konkrétní instituci, není potom úplně jednoduché vystoupit, pokud se člověk rozhodne, že k té instituci patřit nechce.
Mě jde hlavně o to, jestli se zavazuji k tomu, že budu uznávat veškerou nauku církve, když v této konkrétní církvi budu chtít pokřtít děti. Protože spousta nauk nemá oporu v Bibli a já se řídím hlavně Biblí.
Křtěná jsem, v Boha věřím a syn je již také pokřtěný.
Rozlišuju víru v Boha a víru v církev. Církev napáchala spoustu zla skrývajíc se za dobro a spásu, ale nemůžeme všechny házet do jednoho pytle a taky každá doba nese svoje.
Měla jsem radost, že v rodině manžela je křest dětí běžný i my se sourozenci jsme křtění i když už to bylo výjimečné.
Víte jak jsou děti napojené na to, co my už necitime? Já byla křtěná ve třech letech a všem jsem hrozně děkovala, nemohla jsem zavřít pusu. Starší segra mi to neporadila, ta chtěla abych mlčela, styděla za mě. Celé dětství ze mě nemohli dostat poděkování cizímu, cítila jsem tlak od rodičů, zasekla se a nešlo se mnou hnout. Pamatuju si i já ty situace. Už jen kvůli tomu, jak já jsem reagovala po křtu, jak neskutečně vděčná jsem všem byla mě utvrdilo, že své dítě pokřtít chci. Pan farář byl úžasný. Šla bych do toho znovu.
Tváříme se jako národ ateistů, ale když přijde těžká chvilka myslím že 95% čechů se umí pomodlit. Potřebujeme víru. Je na každém v co bude věřit.
@prvomamka A pamatujete si z toho křtu něco, nebo jsou to jen vzpomínky rodiny, že jste to takto měla? Zní to moc hezky 🙂 A zároveň s Vámi byla křtěná i starší sestra?
@ruzovyjednorozec77 ano, je to tak a smytí hříchu z dítěte.. hříchu z početí. Také pokud by se rodičům něco stalo má vést k víře kmotr zvolený rodiči. Kmotr by měl rodičům pomáhat, to si pamatuju, že jsem měla vytlem před knězem.. Manželem zvolená kmotra jeho sestra se vůbec nezajímá ale přes babičky by jiná osoba neprošla. ale abych se vrátila, je to závazek rodiče ale jako je u všeho, dítě se učí nápodobou od rodiče.
@prvomamka Nejde o hřích z početí... Toto není učení církve, mluví se o smytí dědičného hříchu (po Adamovi a Evě). Jenže tohle je nauka vykonstruovaná církví až někdy v 5. století. Takže za mě se křtem dědičný hřích nesmývá. Podle Bible dědičný hřích znamená, že jako lidé máme hříšnou přirozenost, tj. sklon k hříchu.
Babička a otec byli extrémně věřící. Náboženství, kostel v neděli, první přijímání a vše byla POVINNOST. Neměla jsem možnost výběru, musela jsem.
Nenáviděla jsem to. Z hloubi své duše jsem to nenáviděla. Všechno okolo. Nikdy bych tohle svému dítěti neudělala, abych ho do něčeho takového nutila. Vzepřela jsem se až v nějakých 13 letech, kdy začala babka vymýšlet, kdy půjdu na biřmování. Málem z toho dostala infarkt, nikdy to nerozdychala.
Takže místo toho, že mě jako měli navést na cestu víry, tak se stal naprostý opak a mám k tomu neskutečný odpor.
Křest je pro věřící hodně vážný čin a rozhodně by se měl k něčemu takovému člověku rozhodnout DOBROVOLNĚ.
@me_druhe_ja Zase na druhou stranu, pokud je pro rodiče křest důležitý, myslím, že ho mohou dítěti zajistit. A dítě se pak může rozhodnout, jestli bude chodit do kostela a jestli bude chtít další svátosti. Žádné nucení, to je kontraproduktivní.
Babička a otec byli extrémně věřící. Náboženství, kostel v neděli, první přijímání a vše byla POVINNOST. Neměla jsem možnost výběru, musela jsem.
Nenáviděla jsem to. Z hloubi své duše jsem to nenáviděla. Všechno okolo. Nikdy bych tohle svému dítěti neudělala, abych ho do něčeho takového nutila. Vzepřela jsem se až v nějakých 13 letech, kdy začala babka vymýšlet, kdy půjdu na biřmování. Málem z toho dostala infarkt, nikdy to nerozdychala.
Takže místo toho, že mě jako měli navést na cestu víry, tak se stal naprostý opak a mám k tomu neskutečný odpor.
Křest je pro věřící hodně vážný čin a rozhodně by se měl k něčemu takovému člověku rozhodnout DOBROVOLNĚ.
@me_druhe_ja mrzí mě, že vám prarodiče způsobili takový odpor, jsem si jistá, že to myslely dobře a s láskou k vám i Bohu.
@prvomamka Nejde o hřích z početí... Toto není učení církve, mluví se o smytí dědičného hříchu (po Adamovi a Evě). Jenže tohle je nauka vykonstruovaná církví až někdy v 5. století. Takže za mě se křtem dědičný hřích nesmývá. Podle Bible dědičný hřích znamená, že jako lidé máme hříšnou přirozenost, tj. sklon k hříchu.
@denuliss v tom případě jsem to špatně pochopila.
@eternitka Jde o to, že křtem se člověk zapíše ke konkrétní instituci, není potom úplně jednoduché vystoupit, pokud se člověk rozhodne, že k té instituci patřit nechce.
Mě jde hlavně o to, jestli se zavazuji k tomu, že budu uznávat veškerou nauku církve, když v této konkrétní církvi budu chtít pokřtít děti. Protože spousta nauk nemá oporu v Bibli a já se řídím hlavně Biblí.
@denuliss krtem se clovek nezapise ke konkretni instituci. Krtem clovek vyzna Krista. Proto je krest uznavany napric cirkvemi a neni potreba "prekrtivat". Hele, studovala jsem 10 let teologii, vcetne univ v Rime. ucila jsem ji na univerzite. Pokud by ses chtela na cokoliv zeptat mimo diskusi treba, napis zpravu.
Souhlasím s tím, že církevní pravidla jsou velmi svazující. Beru to tak, že katolická církev má dva účely a dvě tváře:
1) je to někdo, kdo vám může kontakt s Bohem zprostředkovat "institucionálně" - je-li pravda, že v modlitbě je síla, která může třeba někomu pocmoct, pak v církvi se tato moc střídá a může být skrz ni napřena tam, kde síla jednoho člověka nestačí.
2) je to organizace, která se snaží nějakým způsobem sdružovat lidi a formovat společnost.
Právě k tomu druhému účelu slouží většina těch církevních pravidel.
Chápu, že toto mé tvrzení může být velmi kontroverzní a neshodovat se s oficiálním učením církve ani ... vlastěn s čímkoliv dalším. Je to moje velmi osobní vyznání a pokud si o něm chceš promluvit blíž, preferuji diskuzi v soukromém kanálu.
Ještě dodám, že já pokřtěná jsem, ale v pozdějším věku, ač jako dítě a na popud rodičů. Jsem i biřmovaná - ze svého vlastního rozhodnutí. A stejně tak ze svého vlastního rozhodnutí nemám s mužem církevní sňatek (muž křtěný není), takže podle církevních pravidel žiji v těžkém hříchu a tudíž jsou mi některé výhody cirkve odepřeny.