Cítím se jako hrozná matka. Má někdo podobnou zkušenost?

Tohle byl nejhorsi vek deti a sileny ocistec nebo spis mordor. Ve veku deti od 1 a 3 roky do 5 a 7 let jsem to fakt nedavala. Nastesti mne po 3 letech doma, v tom nizsim uvadenem veku, doma na rodicaku vystridal manzel. Jinak bych deti bud zabila, nebo bych skoncila v blazinci. Jako opravdu. Od psychiatra a psychoterapie mne docasne zachranil nastup do prace. Takze posilam hodne sil, a doporucuju si za kazdou cenu najit pravidelne nejaky cas bez deti.

Jo, a vůbec bych se nebála se jí omluvit. Vysvětlit, co se se mnou dělo a že mě to mrzí. Synovi jsem jednou řekla, že mě nikdo neučil být maminkou a že prostě některý situace řešit neumim a učim se to. Vysvětlili jsme si a bylo zase dobře.

Me treba zabiralo proste vzit s sebou tu vec a odejit nastvana jinam pryc a detem doslo ze se neco deje a predmet problemu byl pryc tak se uklidnili. Kdyz toto nezabralo, tak je kazdeho poslat si hrat nebo premyslet do vseho pokoje, proste je rozdelit a nechat je chvili vyklidnit.

@azanka Ano, omlouvám se, mluvíme o tom. Všechno mi odkýve, že nebude zlobit a bude hodná, bude se dělit a nebude hnusná na ségru. Ale druhý den zase znovu. Když jí připomenu, co jsme si slíbily, tak to stejně ignoruje. Vždy se jí snažím ve všem vyhovět, když chce skládat puzzle, číst knížku atd., tak hned jdu, případně vysvětlím, proč musí počkat, ale vždy přijdu. Snažím se jí věnovat, aby neměla pocit, že jsem jen s tou mladší. Stejně za všechno můžu já. Po porodu jsem měla (asi) poporodní depresi, těhotenství ani dobu prvních 3 měsíců po porodu jsem si vůbec neužívala. Nemáme spolu vůbec takový hezký mazlící vztah jako s tou mladší. Pak se to určitě takhle odráží na jejím chování. Kouše si nehty, takže to asi taky o něčem svědčí. Říkám si, že kdybych měla děti ještě dál od sebe, tak by to bylo lepší, i bych si s tou starší víc užívala ten věk právě kolem dvou let. Ona ve dvou letech dostala k narozkám sourozence.

Dítě v jejím věku nedokáže dodržet slovní slib, naučí se to pouze zážitkem, prožitkem - příčina a důsledek. Např. Když znovu rozházíš hračky, nebudu moci s tebou večer číst knížku, protože budu muset znovu poklidit. A ještě líp naopak, pozitivní motivací, když uklidníme spolu, můžeme číst pohádky dvě.

Ahoj, je možný, že pro ní jsou promluvy ve smyslu "nebude zlobit, bude hodná" příliš abstraktní, neví přesně, co máš na mysli. Jen to zopakuje, ale nepobere. Ona nedovede zatím do dalšího dne "být hodná, nezlobit". Zkus to pozitivně - přiznat emoce - je mi jasný, že se zlobíš, já vím, že tě to naštvalo, chápu, že jsi naštvaná, protože...Když jí tohle přiznáš, nebude mít důvod příliš jít proti vám.... určitě to není tvoje vina, neobviňuj se, jsem si jistá, že každá maminka ulítne (to k tomu dnešku). Je možné, že jsi v začarovaným kruhu - jak už to čekáš, že konflikt přijde - jo, přijde.
Ne, musíš, nesmíš - to je pro děti v období vzdoru prostě jakoby pokyn - jdi do toho🙂)). Opačně to zkus.
Držím palce, máš možnost hlídání? Oddělit děti, být se starší, holčičí den, samy spolu?

@lv Ano, snažím se na ní jít takhle, ale ne pokaždé si dokážu v tu chvíli vzpomenout na adekvátní návrh, reakci. Pak večer, když jsem v klidu, tak vím, jak by šlo zareagovat lépe a příště se snažím podle toho postupovat. Ale když zase přijde nová situace, tak zase reaguju blbě ☹

Podaří se to jednou podruhé, na každý pátý pokus a pak najednou to bude převládat, zkoušej dál (jo a taky z toho vyroste a plynule naváže ta mladší 😉)

Jedna facka z Tebe krutou matku nedělá.Hod to za hlavu a jdi dál.I my matky jsme jenom lidi.

Chceš po čtyřletém dítěti, aby se v silných emocích ovládalo, ale nejsi toho schopná jako dospělá žena. Začala bych tedy v první řadem u sebe.
Co se týká toho "zlobení" a rozkazování, tak je v tomhle věku přirozené. Dítě se poprvé vymezuje vůči rodičům a chce být slyšet. Obvykle chodí do školky a jeho celý den organizuje někdo jiný, má minimální možnost o čemkoli rozhodovat, což pak vede k tomu, že chce každého řídit a mít hlavní slovo. Zkusila bych zapřemýšlet, jak dceři tuhle potřebu saturovat a mrkni se na mocenské hry 🙂.
Ta konkrétní situace s ne/půjčením hračky je celá hodně nešťastná. Pokud člověk nechce někomu něco půjčit, je to jeho právo a upřímně si myslím, že je jeho právo si to i rozmyslet. Dcera se zdá byla do půjčení dotlačená, od začátku věděla, že jí to není komfortní. Po tom, co svolila, si uvědomila, že opravdu ne, že chce mít hračku u sebe, ale nikdo ji už neposlouchal, nebral ohled na její emoce a to ji přirozené rozčílilo. Ze situace si tedy odnesla to, že má poslouchat a pokud se jí něco nelíbí, tak to má překousnout, aby vyhověla někomu jinému. A rozhodně nemá nárok změnit názor. Teď si představ, že jí je 15, seznámí se s klukem, který jí bude tlačit do sexu….

@lvl16 Děkuji, to je pěkně napsané a to přirovnání je dost odstrašující. Já si to pak večer všechno uvědomím, když mám klid na přemýšlení. Ano je to tak, že neumím zvládnout své emoce, vím to a ráda bych se to naučila. Jak je takových situací za den více, tak většinou je zvládnu v pohodě, ale pak nastane něco, co nedám a bouchnu.

Presne jak pise @lvl16 - ze se ctyrlete dite neumi ovladat, je normalni a ano, normalni jsou i tvoje emoce, ale ty bys je mela umet ukocirovat nebo se o to aspon snazit. V takovehle situaci bych se snazila udrzet v klidu a soustredit se na starsi a snazit se ji uklidnit, nebo pokud by to neslo, ji nekam 'izolovat' nez se zklidni a pak si s ni promluvila. A urcite bych necekala, ze uz se to nebude opakovat, nemuzes na ni mit nerealisticka ocekavani.
Co se facky tyce, stalo se, uz to nevratis, ale ne, neni to v pohode - vis to sama. Ber to jako pripominku, ze takhle fakt ne.

@lvl16 A ve školce to je nejhodnější dítě, až mi učitelka říká, že to je introvert. No ale doma a venku neřízená střela. Když jdeme do dětské herny, tak už se děsím toho, jak budeme odcházet. Připravuju ji na odchod třeba půl hodiny dopředu, ale stejně to je vždycky hrozná scéna. Tuhle se mi tam válela po zemi a nechtěla se oblékat. No to je na moje nervy, přemlouvám, nabízím úplatky, ale nic nepomáhá. No tak ji prostě chytnu, násilím obleču a odcházíme s řevem. Hrůza. Zlatě, když jdu s tou mladší, to je pohoda.

Chápu, ono to je náročné. Mám pětiletého syna a rok a půl starou dceru a občas manželovi do práce píšu, že děti uškrtím, abych to aleśoň nějak ventilovala. Ale tohle chování je pro tenhle věk prostě typické. Taková malá puberta. Kolem pátého roku taky dochází k velkým vývojovým změnám v mozku, z malého "batolete" se stává dítě, které (někdy trochu nešťastně) hledá místo na světě. Ono by nakonec bylo spíš divné, kdyby se takhle v nějaké míře nechovala 🙂. Ale když uvidí, že je s tebou v bezpečí, budeš brát ohledy na její extrémní emoce, vymezíte si každá svoje hranice a ukážeš ji, jak zvládat různé situace v klidu, tak věřím, že se to zlepší. Je fajn, že když uděláš nějaký přešlap, tak si o tom s dcerou pak promluvíš ;).

Ne facku jsem nikdy nikomu nedala,natož dítěti. Je to hnusné ponižující,ale to ty víš a nijak nechci zlechcovat situaci. Verim,ze to mas náročné, ale musíš zůstat v klidu,hysterie je k ničemu. Dcera by mela mít možnost svoje oblíbené hračky nepůjčovat. Ja si pamatuju z dětství, mam od 2,5 roku mladší sestru, jak mi vadilo,ze chtěla vsechno co mam ja. Do všeho se mi pletla, nenechala mě hrát si samotnou. Naštěstí naše maminka byla spravedliva a nenutila me sestře vzdy ustoupit. Ségra kolikrát tak řvala,ze jsem ji vec půjčila z vlastní vůle abych mela pokoj😆

Já tě podpořím, nejsi jediná. To co píšeš mi hodně připomíná mě.. Také jsem po prvním porodu trpěla poporodní depresí, trvalo to skoro rok a takové to tulící období a radost z miminka jsem vůbec neměla. O to víc jsem byla šťastná po druhém porodu a na vlně euforie jedu dodnes. Nechápu ten rozdíl. O co vše jsem byla s tím prvním ošizena. Mám syna, na jaŕe mu budou 4 a roční dceru. Také mi ujíždí kolikrát solidně nervy. On je taky pěkné kvítko a neposlouchá ani za nic. I kolikrát babičky už z něho po hodině nemůžou. Opravfu mám pocit, že zkouší co vydržím. To dcerka, ta je (zatím) úplně zlatá. Kolikrát si večer v posteli vyčítám, že jsem se měla zachovat jinak, v klidu, líp... ale v tu chvíli, v té situaci, kdy to 1000x po dobrém nejde 🤷‍♀️🤦‍♀️ Chci tě jen podpořit, že nejsi strašná matka a pokud ti někdo napíše opak, tak je nás v tom případě víc takových 😄 Své děti milujeme nadevše, ale jsme jen lidi, že...

@luhana Děkuji. Mám to přesně tak jako ty. Malou bych láskou sežrala, se starší vůbec takový vztah nemám. To mě taky strašně mrzí. Opravdu nevím, jestli za to můžu já, že se třeba ta starší ani moc nechce mazlit, protože jsem ji tu lásku od malička nedávala tak, jako té mladší, a nebo jestli je to její povaha. Kolikrát si říkám, jaké by to asi bylo mít třetí dítě, jestli bych to taky měla stejně jako s tou mladší. Někdy bych chtěla vrátit zpátky první těhotenství a dělat vše úplně jinak, jenže to bohužel nejde.

Chceš toho po starší víc, než čeho je v tomto věku schopná. Měla jsem taky období, kdy jsem toho měla po krk, většinou pomohla dovolená, případně chvilka pro sebe. Problém je, že děti tu naši nepohodu cítí a částečně kopírují. Přitom to je náš problém a ne jejich.
Vrazit dítěti facku je samozřejmě těžce přes čáru, ale nic víc než omluvu a vysvětlení nemůžeš udělat. Pokud se k tomu nevrací dítě, tak bych se v tom už nepatlala. Když nezvládáš své emoce, je lepší na chvilku odejít.
Nepíšeš zda starší chodí do školky? Jinak domazlit se dá i starší dítě. Je pořád maličká.
Půjčovat hračky opravdu není povinnost. Nenuť ji do toho. Mně se osvědčilo naopak vysvětlovat mladší, že to patří starší a nemůže to mít. I když prcek ječel, trvala jsem na tom, že má smůlu. Většinou to starší nevydržela a nakonec ji to půjčila z vlastní vůle.
A to, že něco starší chce půjčit mladší, a následně si to rozmyslí, mi občasně dělá i šestiletá. Je to k vzteku. Nejdřív ji na to naláká, a pak je samozřejmě jekot. To je jediná věc, která mi vadí a starší vysvětluji, že ji to půjčovat nemusí, ale toto dělat nemůže. Dobré je jim to převést do něčeho konkrétního. (Třeba: jak by se Ti líbilo, kdybych Tě táhla na zmrzlinu, ale po cestě bych si to rozmyslela, koupila si ji a před tebou ji snědla? Jak by ses cítila?) A do toho mladší vysvětluji, že si to ségra rozmyslela, že chápu, že se zlobí, ale každý má právo na změnu názoru, i když to je nepříjemné. Každopádně teď už to moc nedělají, ale ve 4, 5 to bylo běžné.
Také se mi osvědčilo dát důvěru a zodpovědnost starší, že to je se ségrou těžké, ale že věřím, že budou spolupracovat a domluví se. Využívala jsem jen na krátkou chvilku, když to bylo nutné a hodně starší chválila, jak to zvládla.
Teď už je lépe, a když už je toho moc. Tak jim to řeknu, odcházím se slovy, že když si ublíží, ať dají vědět a zavolám jim záchranku, ale že mně už došla síla to řešit. Funguje to skvěle 😂
Je tedy pravda, že se skutečně milují a nedají na sebe dopustit. I když se rvou jak koně, tak když by někdo cizí jedné škodil, tak druhá ji letí pomoct, takže nějaké jejich bitvy mi žíly netrhají.

Nejsi strašná matka jen člověk. Nečetla jsem celé. Jestli máš možnost najdi si pravidelný čas pro sebe. A pak stanovte nějaký čas, kdy ti bude mít starší jen pro sebe. Tam je důležité aby věděla, že jde o její čas. Že nebudeš třeba muset odejít, když se mladší vzbudí. Toť řady od psycholožky, které když se nám dařilo dodržovat, tak to fungovalo. Ale realita je taková, že většinou řeším jejich žabomyší spory a tečou mi nervy. A to jim je mnohem víc

Rozumím ti. Ohledně facky ti už holky napsaly - nejsi strašná matka, jen unavená a vyčerpanáa tohle věkové období je na palici.
Co v tom ještě vidím - vidím obrovský výčitky, že starší nemáš “tak ráda” jako mladší. Že tam ten vztah prostě tak přirozený není. A zvýraznilo se to právě tím, když se narodila mladší a tam to najednou funguje jako “láska na první pohled”.
Tu starší miluješ taky. Ale jinak. Chceš, aby byla “dokonalá”, ne dokonalá v pravém slova smyslu, ale je to prostě první dítě, na které jsi hrdá, které nějakým způsobem obdivuješ, je to dítě, které ti absolutně změnilo život, udělalo z tebe mámu. Má ve tvým životě výjimečný postavení a tak přirozeně chceš, aby výjimečná byla (mladší se prostě narodila - víc se po ní nechce 😁 - přeháním, ale snad chápeš, jak to myslím). Po starší chceš, aby se chovala řádně, aby “nezlobila”, aby ve čtyřech letech uměla ukočírovat emoce lépe než dospělý -
Aby byla empatická - vůči tobě, vůči sestře. Nechceš mít pocit, že tvoje první dítě je sobecký. Ale ona na to má nárok. Je malá a empatii se teprve bude učit. Snaží se za každou cenu prosadit svoje, aby se vydrápala zpátky na ten piedestal, kde byla, než se jí narodila sestra a najednou se svět přestal točit kolem ní. Je to pro ni pocit opuštění, že najednou teď tu pozornost nemá, má to s tím spojené - všichni se kolem mě točí, každý se na mě směje a chválí mě = mají mě rádi. Teď musím počkat, musím být sama, musím se dělit atdatd, už se na mě tolik nesmějí, i se na mě zlobí a myslí to vážně, ne jen naoko..=už mě rádi nemají?
Ty tohle všechno podvědomě víš. A tak se snažíš jí to vynahradit - píšeš, že se jí pokaždý snažíš vyhovět, cokoli chce, tak jdeš a uděláš, nebo se jí omluvíš, že teď nemůžeš, ale hned jak je to jen trochu možné, běžíš.
Mladší to tahle nemá, ta se narodila už do hotové rodiny a narodila se už hotové mamince. Lásku cítí a vnímá od začátku. Jako cit, jako pouto, ne jako množství pozornosti, množství odehraných her.. může být tím pádem mnohem víc v pohodě. Navíc má mnohem víc “klidu” a prostoru na chyby - protože už není na tom piedestalu jediná, jako byla její sestra, už je “jen” součástí rodiny, ne jejím centrem.
Tím, že se pak snažíš starší vynahrazovat všechno svojí nekonečnou pozorností a jak píšeš - nabízím úplatky, přemlouvám - dostáváte se do začarovanýho kruhu. Starší si myslí, že tohle je ta láska, tak to bude dál a víc vynucovat, ty budeš vyčerpanější a vyčerpanější a budeš mít k dceři víc a víc odmítavý postoj, protože tě prostě “vysává”.
Takže bych na tvém místě jako první řešila tvůj vztah ke starší z doby, kdy se narodila. Klidně s odborníkem. Ujasnit si, že jsi nic neudělala špatně. Že to prostě tehdy jinak nešlo. Smířit se s tím, že už to nejde změnit a přijmout to jako fakt. Odpustit si. Nesrovnávat tvůj vztah ke starší a k mladší, protože to se nedá, přišly za úplně rozdílných podmínek.
A pak se snažit hledat tu “správnou” cestu ke starší. Tím, že ji, když bude něco za každou cenu chtít (nebo nechtít), třeba vzít “jen” do náruče a obejmout. Prostě jen tak, být chvíli spolu. Třeba nebude chtít, nevím, ale dost možná je právě tohle to, co vám oběma chybí, jen to nevíte. Přetavovat nekonečný vyčerpávající požadavky starší do těchhle chvil - obejmout se, povídat si, škádlit se, cokoliv.
A ve chvíli, kdy chce něco, na co nemáš kapacitu, bez výčitek svědomí klidně a pevně říct, že teď prostě nechceš nebo nemůžeš. Že tuhle hru hrát nechceš, ale že by sis zahrála třeba jinou. Učíš ji tím i, že až bude jednou dospělá, bude mít právo říct ne, už stačilo, teď budu myslet na sebe. Dovol jí (i sobě) být trochu sobecká. Mladší to půjde samo, uvidíš 😉
Možná jsem úplně mimo, ale takhle mi to přišlo 🙂

Ulejy ti nervy, nejsi jediná. Jen si tímto uvědom, že když ty sama "ujedeš" a nezvládneš občas své emoce, že jak to pak mají zvládat ti školkáčci, kteří se to teprve učí? Je to určitě poučení pro příště pro tebe, že víš, že to není OK reakce a hledat jiný způsob. Na místě je dceři se omluvit (já bych se omluvila ihned, jakmile by opadl prvotní šok a pláč, stručně vysvětlila i důvod své reakce, tak aby to to dítě zavnímalo a pochopilo...a aby mělo i to sdělení, že máma reagovala z nějakého důvodu). A příště se vyvarovat trestu ve formě facky - jestli to byla fakt facka jako přes obličej, tak to je pro mě nejvíc "no go", zažila jsem ji u sebe snad jedinkrát v životě, aspoň co si pamatuju, větší ponížení neznám. Věřím, že takhle zkušenost bude pro tebe první a poslední a dcerka ve svém věku máá dost šanci na to, že si tohle ani vůbec v budoucnu nebude pamatovat (narozdíl ode mě, která tu facku dostala někdy ve 12 za to, že jsem byla prý "drzá"- no kterej pubeťák není, že...jo a omluvy jsem se samozřejmě nedočkala, protože rodiče měli pocit, že jsou "v právu" mi tu facku dát...takže tohle si nesu v sobě z vlastního dětství a když ujedu-stává se-tak se zpětně omluvím, vysvětlím, obejmeme se, usmíříme)

@rencinka87 Pane jo, tak teď mi skoro ukápla slza. Díky moc, je to napsaný úplně přesně tak, jak to cítím. Taky už jsem přemýšlela o nějakém odborníkovi, ale nějak nemám odvahu. Koupila jsem si i knížku Maminko, nekřič. Tam je to docela přesně popsané.

@rencinka87 Moc hezky napsáno. Ad k tomu sobectví, u nás to začínalo nabíhat na sobečka u dcery, dokud byla jedináček. Pořídit jí sourozence, to byl naopak ten největší dárek, který jsme jí kdy mohli dát. A i jak píšeš, u syna u mě ta láska byla jiná, automaticky přijímaná, u dcery, která v tu dobu byla v om kritickém věku, 3,4 let, jsem se musela více snažit, abych ji vědomě neodstrkávala, abych jí dávala prostor, který potřebuje, aby neměla důvod žárlit na bráchu. Ale nikdy jsem nebyla máma, co udělal pro dítě první poslední i za cenu vlastího pohodlí. Je strašně důležité naučit se říkat někdy ne a být i tak trochu sobec...a uvědomit si, že to, že druhému něco odepřu, protože i JÁ jako máma mám taky právo na nějaké potřeby, je V POŘÁDKU. Určitá malá míra sobectví JE v pořádku a je naopak umění říct druhým NE, NEMŮŽU, NEBUDU....tomu se říká sebeláska a strašně moc žen tu sebelásku nemá anebo ji vnímá jako něco negativního. A nechají sebou ostatníma orat, ať už dětma nebo třeba manželem anebo později se nechají využívat kolegy z práce...
Zpočátku jsem sledovala např. Nevyýchovu a mám k ní a hlavně k té paní opravdu spoustu výhrad, ale co jsem si z tohoto vzala, je třeba právě ten pojem sobectví a právo na to říct, že něco je "moje" a rozhodnout o tom, že to nepůjčím...a nemuset se za to cítit špatně, že jsem zlá, protože nechci půjčit svoji hračku sourozenci/holčičce na pískovišti... že ty věty, které do nás hustili naši rodiče a prarodiče " no tak, půjč přece chlapečkovi tu autíčko, nebuď zlej kluk, MUSÍŠ mu to půjčit, on si s tíém pohraje a zas ti to vrátit" jsou vlastně úplně špatně. Že něco jako MUSÍŠ v tomto případě neexistuje. Že pokud je něco MOJE a jen moje, mám výlučné právo rozhodnout se, zda to někomu půjčiím nebo taky nepůjčím. My dospělí přece taky na potkání nepůjčujeme kolegům svoje mobily, tablety, osobní věci...

No jo, stane se. Mam syna zrejme s vyvojovou dysfazii, chytrej kluk, ale emocne naprosto nestabilni, nic co jsem se naucila se starsi dcerou na nej nezabira, nic s nim ani nehne, s moji psycholozkou jsme dosly k tomu, ze kdyz ma afektivni zachvat tak ho obejmu a cekam az boure prejde…nejhorsi neni zvladnout jeho bouri ale tu moji, ktera vznika jako reakce na jeho emocni vybuch…taky to obcas neustojim a rveme tu na sebe jak turi a do toho trojci pubertou zmitana starsi dcera… neuzirat se tim co se stalo, ale poucit se, hledat cesty jak to priste zvladnout lip, ne si rikat nevylitnu, ale pokud bude zas vyvadet a ja ucitim vnitrni pretlak tak odejdu na zachod se vydychat…