Co dělat, když pětileté dítě neustále utíká?
Zdravím holky,
Máme 3 kluky, ve věku 7 let, 5 let a 7 měsíců. A ten prostřední nám poprvé utekl v červnu po jednom konfliku, kdy ve vzeku hodil šipku po tom nejstarším. Naštěstí se netrefil, ale mohlo to dopadnou špatně. Vynadala jsem mu, pak se rozbrečelo mimčo. A on mezi tím vzal dráhu. Naštěstí jsem ho brzy našla, všechno jsme si vyříkali. A včera utekl zase, tentokrát na chalupě. Jsme v blízkosti velkého rybníku i lesa. Tentokrát jsme ho nedokázali najít a šlo to přes PČR. Bylo to fakt hrozné.
On se celkově v tom chování velmi zhoršil, nejvíc ubližije mimču, začal útočit i na kočku, ta ho kousla a škrábla. A on ji teď každou chvíli něco provede. :(
Včera to vygradovalo zase, když mimču schválně bral hračky a rozčiloval ho tím. A po upozornění (klidném) vzteky mrštil takovým dřevěným autíčkem, že to udeřilo i malého. Zatímco jsem chovala mimi, tak manžel už na něj hodně řval, a aby mu fyzicky neublížil, šel to rozdýchat do jiné místnosti. Já taky šla do klidu. V průběhu odpoledne opět utekl. Manžel šel se starším synem na kolo, a já myslela, že vzal oba. Já jsem kojila a uspávala mimčo a on si myslel, že je semnou. Vůbec nechápu, že jsme se takhle strašně nepochopili, ale stalo se.
Je to pro mě teď velmi těžké být na prostředního syna milejší, protože to není ani jeden den, kdyby něco neprovedl. A nejhůř snáším tu agresi. Přitom my děti nebijeme, to radši utečeme do klidu to prodýchat a uklidnit se, než abychom je udeřili. S tím řevem už je to horší. :( Já fakt už nevím, co s tím.
Pravidelně ještě a často ničí věci a hračky staršímu synovi. A neskutečně to zapírá, nikdy nic nepřizná, i když je to úplně evidentní, že to byl on, tak to svádí na jiné, a nebo se vymlouvá, že se to stalo samo nebo neví. Pak mu to je strašně líto, hrozně dramaticky brečí, rychle dýchá, dáví se. Přijde mi, že neví co se sebou.
Byl sám i týden u mých rodičů, a ti si ho zas naopak chválili, a popisovali mi úplně jiné děcko a jiné chování. O to víc mě to ničí, mám 3 děti, a nezvládám je.
@klokanka31 taky chodím s dětmi,s každým zvlášť,i dohromady a to travime dost času spolu a i oni dva,ale občas chtějí být sami jen se mnou nebo s tátou,proč ne,nevidíme v tom problém.
@teate přesně, u nás je to to samé, já chci jet na trhy do vedlejšího města, dcerka chce jet taky,syn chce zůstat s tátou doma, proč ne, jede se mnou dcerka. Je to i opačně, minule jel se mnou syn, dcerka chtěla zůstat s tátou doma. Žádný problém,není to nic co by bylo nutné,i kdyby táta nebyl doma,tak je k ničemu nenutím.na společné výlety jezdíme všichni. Oba spolu chodí ven spolu,když se jednomu nechce,tak druhý jde sám. nevidím důvod trávit spolu 24h/7 dní v týdnu.
@klokanka31 pokud dítě aktivita-kolo nebaví,tak nevidím důvod jej na kolo brát,když nechce.ale měli by zase dělat něco co jej naopak baví-např.vaření.
@dc282308 máme přibližně staré děti, mladšímu synovi je 5,5r, baví jej vařit,jakmile se dám do vaření,tak si přisune židli a pomáhá mi. Co tvého prostředního syna baví? vaření, úkoly do školky pro předškoláky, křížovky,kamarádi nebo třeba vláčky? nějak jsem se po diskuzi nedopídila co má rád. U nás syn rád hraje fotbal-tak si s ním kopu doma, se starší dcerkou hrajou fotbal venku, má rád kolo, tak jezdí, má rád vaření,tak mi pomáhá, úkoly pro předškoláky,když je škaredě tak jej baví, třeba včera mě porazil v člověče nezlob se, když jsme s tím začínali,tak bylo vzteku dost a dost,že prohrával,ale postupně se to naučil . Hraje rád karty,i s autíčkami nebo na obchod(restauraci)-že mi přinese nabídku,co si chci objednat a pak uvaří sám,přinese a já zaplatím.to,že je doma miminko neznamená,že se takovéto věci nemůžou odehrávat i s ním, pokud je hodně kontaktní tak šátek atd.(sice jsem to nikdy neměla),ale s dcerou jsem trávila hodně času,když syn spal i když byl vzhůru-syn v rukou,s dcerkou jsem ráda karty,hry(byla malá,když se syn narodil 2r a 1m).Ne že by se nehádali,nebili,to ano, ale že by někdo z nich utíkal,to ne.
Mám taky pár postřehů a tipů. S pětiletou dcerou, povahově podobnou.
-vyhravani: ani jednou jsem dceru nenechala vyhrát, a od 3 let hrajeme hry. Výběr her je to, co zaručuje dítěti kdyžtak vítězství. U vás ale doporučuji spíš kooperativní hry, ze zkušenosti, podněcuje to v dětech touhu hrát, nikoli vyhrát. Učí se od rodičů jak se chovat když vyhraje, protože když vyhrál on, vyhráli taky. Učí se prohrávat, protože když prohrál, líp zní "to přece nevadí" od někoho, kdo taky prohrál. Tak se to učila moje dcera a bylo vidět, jak na naší reakci čeká 🙂
Ale! Muž ji jeden čas nechával vyhrát v oblékání pokaždé a ona se začínala vztekat kdykoli nevyhrála (až tehdy mě začal poslouchat ať ji nenechává 😃)
-když se měl narodit brácha, hodně jsem dceři opakovala, že ji mám ráda. Ale taky to, že mám už dvě děti na které musím brát ohled. A že obě mám ráda stejně. Teď co je na světě, když pohladím mimčo, pohladím často i ji. Nebo ji pohladím jen tak. Venuju ji spoustu pozornosti, ležím večer vedle ní. Hodně pomáhá i věta "teď se sice musíš kvůli Vojtovi trochu omezit a přizpůsobit, ale on se zas musel přizpůsobit v tom, že jsme šli na hřiště když spal a to zas omezilo jeho". Podle situace, ale prostě ať nemá pocit, že se musí přizpůsobit jen on. I úplně nejmenší miminko musí třeba chvilku počkat s jídlem, když zrovna obstarávám starší a ne odejdu od toho hned. Může to být vteřina, ale i to už je pro miminko jako věčnost 🙂 tak takhle to podat.
-zapojuju ji do péče o mimčo, nebo do různých dalších věcí. Ať se cítí milovaná a užitečná. Péče o mimčo ji baví a v tom zase máme taky velký problém kdy už jde kolikrát Vojtovi o zdraví, ale to proto, že ho chce tahat (i kdyz nesmí) a starat se o něj a hrát si s ním. Miluje ho nade všecko, jen je prostě hr a neumí krotit svoji sílu, nebo zas na něco jí má málo... Ale ublížení z lásky je mnohem lepší než agrese. I tak ji ale musíme pořád hlídat, hlavně když je unavená.
-objimani podepisuji, to je Vaše cesta z bludneho kruhu. I treba když přijde od babičky po dvou hodinách, objemu ji, dám jí pusu. A najdu v sobě někde hluboko zakopane těšeni na ni, i když jsem si vteřinu před jejím příchodem říkala "klíč v zámku? Tyjo, už? To tam nemohli být dyl?" ale to těšeni tam je vždycky, i když přes ten opruz někdy není vidět. Tak ho vyskrabu na povrch a upřímně (!) ho cítím a dám jí ho najevo. Je to pro ni hrozně důležité. Totéž loučení. A i když jde jen s mužem do krámu, dostane pusu a prituleni, které je jen její, s plnou pozorností a láskou. Ale bacha, nesmí to být hrané - děti dokážou vyčistit tu emocí a víc jde snad o tu lásku než o obejmuti samotné
-je užitečná. Když se starám o mimčo, nechávám si od ní podat věci pro mimčo, když kojím, tak pití "zlatíčko, prosimte, podas mi tohle tamhle, já na to nedosáhnou a mam plné ruce Vojty. Moc mě potěší, když to pro mě uděláš" poslední větu ani neříkám, protože už běží. Pak ji vždycky moc poděkuji a usmeju se. A ona se cítí užitečná (však taky je), neprehlizena a tak.
-když kojím, má možnost si se mnou povídat a ví to. Někdy pripomenu:" ne, číst ti teď nebudu, ale můžeme si povídat, to je přece taky fajn". Předtím zaznělo, že povídání při kojení
Nečetla jsem celé, ale s žarlenim mám bohaté zkušenosti. Ne tak vyostřené, ale narušující chod rodiny. Jestli manžel se starším rád jezdí na kole, tak pořiďte vozík za kolo a můžou i s mimcem odjet. My jsme nakonec i měnili psycholožku, protože po radách té první jsem se nikam neposunuli. Ta druhá nám radila pevně dítěti stanovit čas, kdy bude vědět, že je to jeho čas s mámou i pak čas s tátou. Zároveň pomáhá i pravidelný režim. Jako přiznám se, že dodržovat to bylo náročné, ale celkem pomohlo. Pak ještě říkala, že když něco provede, tak ji nesprdnout celkově, ale v prvé řadě zdůraznit, že ho máte mo rádi, ale to že hází hračkou je špatně a nelíbí se vám to. Dcera fakt mela pocit, že je nemáte rádi a do rodiny nepatří a je tam navíc.
Zkus se podívat na to, co jsi napsala - a zapomeň, že jsi to psala ty o tvé rodině, zkus si představit, že to píše někdo úplně cizí o cizím dítěti. A nekoukej na to očima unavené mámy, ale zkus soucítit s tím dítětem. Už to vidíš? To zoufalství, smutek a bezvýchodnost? Když se pětileté dítě rozhodne utéct, jak strašně smutné a opuštěné se musí cítit? Nemáš chuť ho obejmout a zlíbat? Tak běž a udělej to. Pětileté dítě nemá potřebovat dělat věci, za které ho maminka pochválí, má být milované za to, že je. I když přes den dělá blbosti a věci, které by neměl, před usínáním potřebuje slyšet, že je milovaný, nenahraditelný, nejdůležitější. Vím, že je to někdy těžké - ale to, že je pro tebe těžké, to není důsledek jeho chování, ale příčina. A ty jsi dospělá, takže ty musíš najít cestu, jak to změnit. Ano, děti se někdy chovají nevychovaně, nedospěle, nevyrovnaně a neovladatelně. To mimochodem dělají i dospělí, kteří na rozdíl od dětí mají tu vyspělou nervovou soustavu. Ty jsi tam od toho, abys mu pomohal. Jasně, je to těžké. Nikdo nám neslíbil, že to bude lehké. Přesto víš a máš všechno, abys to zvládla. Psycholožka ti svými otzkami může pomoct na to přijít, když se budeš opravdu snažit ty odpovědi najít. Bohužel, univerzální platné, které ti může dát někdo jiný během pár hodin sezení, neexistují.
Taky mám tři děti, taky jsem mnohokrát byla zoufalá a přišlo mi to neřešitelné. Ale postupnými kroky to pomalu šlo. Tak třeba přiznat si, že ten nejmladší nám vždycky připadá maličký a zranitelný, i když už dávno vyrostl. Sedmiměsíční už není miminko, za kterým musíš okamžitě běžet, když začne plakat. Klidně může dostat přednost brácha, když tě zrovna potřebuje víc. a ani nemusí plakat, zkus prostě občas říct, hele, promiň, dorbku, musíš chviličku počkat, teď se věnuju staršímu bráškovi. Občas ho nechat s manželem nebo nejstarším sourozencem a zalézt si někam jen s tím prostředním. Každý den mu říct, že ho miluješ. A pokaždé, když budeš mít chuť mu ublížit, se taky zkusit podívt na něj, jak se cítí on, a opravdu ho poslouchat a vnímat. Je to téžké, ale dělá to divy.