Nezvladatelné 6leté dítě. Co dělat?

Co jste vyzkoušeli? Byla tam důslednost? Nebylo to chaotické? Nevzdali jste to hned, když to nezafungovalo během pár dní? Přijde mi to jako volání po pozornosti.

Píšeš, že vás šikanuje. Tady mě napadá otázka jakou máte s partnerem vlastní sebeúctu, jak máte nastavené hranice?

A zkoušela jsi rodinnou terapii, práci s psychologem, nejen pro ni, ale i pro tebe a partnera? Dlouhodobější odborné vedení.

Zase mi to přijde tak složitý problém, kde bude něco hodně skrytého, že to nějaká rada z diskuze nevyřeší.

Tak ono hodně záleží na vaší reakci. Protože pokud si tímto chováním tu pozornost vydobude, tak ji to jen posiluje. Pokud bych se vrátila do ložnice a tam na mě čekal vystrčený zadek, v klidu bych jí řekla, že nevím, proč bych se na toto měla dívat, že ve svém věku už ví, jak se mezi lidmi chovat, tak ať se sbalí a jde do své postele, svého pokojíčku (u nás měly v tomto věku děti svou postel v dětském pokoji. Jestli máte všechny postele v ložnici, poslala bych ji vystrkovat si zadek třeba na chodbu, nechala ji tam nějaký předem odměřený čas, třeba 10 minut, ale cíleně, musela by tam tu dobu zůstat, pokud se pak bude chtít chovat normálně, může se vrátit). Když by jí něco spadlo a nechtěla to sebrat, je to o tom, abys v klidu vytrvala, dokud to skutečně neudělá. Pokud opravdu nechce, nechám tu věc ležet, půjdu si dělat další práci, ona přijde chvilka, kdy po mě bude dcera něco chtít, dělala bych hluchou do doby, než by skutečně tu věc zvedla. Samozřejmě bych jí řekla, že jí nevyjdu vstříc, dokud se nenaučí poslouchat ona. Chce to spoustu trpělivosti, ale hranice nastavují dospělí, ne děti. Ve volném čase bych se snažila jí věnovat pozornost, snažila bych se, aby měla program pestrý, aby mohla nějaký čas trávit i s každým rodičem o samotě, bez sourozence, ale zároveň bych se snažila budovat hezké vztahy mezi nimi, chválit za každou pomoc i snahu... Pokud by se však kdekoliv chovala nevhodně, vzala bych ji za ruku a odešla s ní pryč, pokud by byla možnost, sourozence bych tam s druhým rodičem, babičkou nebo kýmkoliv jiným nechala. Vždy to nejde, vím.
Jaké máte možnosti, aby měla prostor sama pro sebe? Svůj stůl, na který mladší sourozenec nesmí, své poličky, skříň popř. samostatný pokojíček? Aby cítila, že něco v životě je "jen její". Někdy bych ji možná vzala do obchodu jen s tebou a teprve pak vyzvednete ze školky mladší. Aby tam nějaký vlastní prostor s tebou měla. Ale za dodržení jasných pravidel. Pokud se bude v obchodě chovat nevhodně, upozornila bych ji, že ještě jednou, tak zůstává doma. Je na ní, co si vybere. Dá se taky posilovat její zodpovědnost, povinnosti, za které může mít určité výhody, je už školačka, takže i doma toho může mít na starosti víc a tím ji lehce vyzdvihnout. Dostane pozornost, ale jiného druhu.

@levandule_k Líbí se mi tvoje poznámka k sebeúctě rodičů. To je taky důležité. Aby měla ty správné vzory.

@anonym_autor Nikde nepíšeš , jak to vlastně řešíte a jestli má dcera nastavené hranice. To, že je ve škole andílek a doma pak řádí , jak čert je u spoustu dětí normální. Potřebuji si nahromaděnou energii někde vybít. Nám se osvědčilo s nimi po škole chodit ven na hřište, dlouhé procházky. Mladší syn byl takový malý "satánek" tam se nam osvědčilo mít opravdu pevné hranice. Když něco překročilo svoji mez tak jsme mu třeba zakázali koukat na jeho oblíbenou pohádku a nepolevili jsme . Brzy pochopil , že určité chování je špatné a vyvolavá určité důsledky. Co u něho nepřicházelo v úvahu jsou diskuze. U některý věcí ano , ale třeba u věcí , které byli potřeba třeba čištění zubů, návštěva lékaře apod... tak ne. Protože , když jsme se snažily vysvětlovat tak z toho byla hodinová diskuze dokončená vztekem a brekem. Když jsem řekla hned , že s ním diskutovat nebudu , že je potřeba aby to udělal nebo šel. Tak sice se tvářil uraženě , ale šel.

Některé věci bych normalizovala. To, že je dítě “venku” anděl a doma satan, je běžné. Doma si to totiž může dovolit, doma má své bezpečné lidi a své bezpečné prostředí, kde může vyventilovat všechny své nashromážděné emoce za celý den. Ano, je to náročný, ale vlastně je to projev důvěry k nám, rodičům. Druhá věc je, že alespoň takhle z dálky to zní jako volání o pozornost, které má asi míň, jak absolutně (zvlášť pokud zažila to být jedináček, tj. Nejsou od sebe o rok) i relativně (a nemusíš to vnímat, ale třeba má mladší náročnější období, vzdor, odplenkování nebo tak něco anebo naopak má starší období, kdy by potřebovala hodně pozornosti, protože se jí děje něco náročnýho - třeba začala škola).
Co by dělala já je, že bych fakt maximalizovala vědomý čas spolu (tedy ne “poslouchám tě, ale u toho převlíkám mladší/krájím cibuli/odpovídám na mail). Řekla si, co je pro mě důležitý nebo co mi třeba přijde už nebezpečný a to řešila a řešila důsledně. Spadlá věc a nechce uklidit? Neuklidí, vyhazuju do odpadků. Běhání v obchodě? Je mi líto, ale nepojedeš.
Mám doma velmi temperamentní a emotivní dceru, přesně takový anděl ve škole a na kroužcích a satan na nás, hlavně teda na mě, když cokoliv není po jejím, tak se vzteká (a to festovně). Zbrklá, všude je jí plno, pořád jí něco padá z rukou, občas něco rozsype, rozbije, občas jsem nejhorší máma na světě a tohle je nejhorší den v jejím životě. Řeším věci zásadní, emoce se snažíme pojmenovávat, snažíme si říkat, co se stalo, co se děje, co s tím můžeme dělat, snažíme se jí věnovat plnou pozornost (naše dcera navíc “soupeří” se svou mrtvě narozenou sestřičkou, které máme s manželem plnou hlavu, to je prostě sakra těžký soupeř) a když bouchneme, tak se snažíme si to nevyčítat. Jo, nikdo neříkal, že výchova dětí nebude fuška.

Mám dva ADHD chlapečky a většinu toho, co popisuješ jsme zažili nebo zažíváme. První dobrá zpráva je, že většina toho, co tě štve nejvíc, zmizí (ale zas se objeví něco novýho). Staršímu bude deset a kromě občasného předpubertálního pyskování se domluvíme. I když třeba s hlasitostí máme problém pořád, neumí se ztlumit - a myslim, že to nedělá naschvál. Vysrčený zadky znám zas od mladšího a tam doporučuju to odignorovat. Čím víc se člověk vzteká, tím víc to ty malý sígry baví. I s tím, že po sobě nechce uklízet se potýkáme. Řeknu to jednou, pak podruhý a pokud to neudělá, je mu odepřena veškerá zábva. Jasně, někdy to nepomůže, ale když je člověk vytrvalej, tak až v 90 procentech případů udělá co má. Pokud je to složumitější úkol, nabídnu pomoc. Chápu, že je to extrémně náročný, ale vyroste z toho. Fakt.