Stydlivé dvouleté dítě. Jak mu pomoci se začlenit mezi děti?

@jana5382 Naprosto souhlasím s @sarihy Hlavně ho do ničeho nenuť. Taky mám takové dítě. Do jakékoli organizované činnosti se odmítal zapojit, jen pozoroval. jakmile přišlo na hřiště jiné dítě, museli jsme odejít. Ve školce nějak fungoval, ale nejradši si hrál sám a moc s nikým nekomunikoval (naštěstí jsme měli úžasné paní učitelky). Až ve škole se to zlomilo a začal s okolím komunikovat a být trochu společenský.

Doporučím něco načíst od profesora Z. Matějčka. Matka je pro dítě bezpečný prostor, odkud může pozorovat svět. Takže vám se možná zdá stydlivý, no ve skutečnosti je třeba ještě nevyzrálý tento bezpečný prostor opouštět. Navíc děti si spolu, myslím spolu jako koordinovaně, hrají až od nějakých 4 let. Do té doby si hrají tzv. vedle sebe.
Určitě bych na něj netlačila 🙂

Určitě na něj netlačím, třeba dnes na cvičení měl jít po čtyřech za tetou pohladit pejska a bylo tam moc děti tak nechtěl, klekla jsem si teda vedle něj a šli jsme spolu. Jen mě spíš udivuje, že někdy se úplně jakoby tělem vyloženě vyhne ostatním dětem jen když procházejí kolem, není to jako pokaždé, ale někdy to udělá. Přitom na to cvičení chodíme už od září, už by na ten pohyb děti kolem sebe mohl být trošku zvyklý. Jinak to cvičení miluje a vždycky se tam moc těší i říká, že se těší na děti.

Prý jsem kdysi taková taky bývala... dneska ta cvičení vedu. ... A když jsme minulý týden viděla jednoho z našich "odrostů", jak ho najednou byla plná tělocvična... (Klukovi je pět, vlastěn doprovází mladšího bráchu .... ale ještě ve čtyřech letech při 'Kolo mlýnské' odmítal podat ruku a na otázku 'jak se jmenuješ' schovával obličej mámě do ramene ... a to mě dva roky znal. ... A najednou hop, běhal s ostatníma, zpíval, i ty ruce podal 🙂 ... takže jo, vyrost z toho, jen se fakt musel otrkávat hodně, hodně dlouho. A dost si myslím, že v cizím prostředí je to zase ten stydlivej, zaskočenej kluk. Ale kde to zná, tam už umí.)

To se dá těžko odhadnout. Některé děti z toho jakoby vyrostou a některé budou plache celý život. Moje dcera byla hodně nekontaktni a dalších děti se hodně stranila. Na hřiště nechtěla, když tam bylo i třeba jedno jediné dítě. Taky se vůbec neuměla bránit, když ji někdo dělal něco, co jí vadilo. Něco jsem ji naučila (vymezit se) a zbytek prostě dozrala. Ale myslím, že někdo prostě zůstane takový a není to špatně, pokud mu samotnému to nevadí.

@sarihy ahojky, to jsi tak krásně napsala,že i já si z toho beru ponaučení . Moc děkuji není nad zkušenosti 😉👍

Je mi 39 a jsem tvůj syn. Představa, že mi cizí člověk, co ho vidím prvně na cvičení nebo v autobuse, chce podávat ruku, nedejbože nějaký jiný kontakt, je mi nepříjemná. Nevyrostla jsem z toho

@jana5382 ahoj, prijmi ho takového, jaky je. Proc mas potíž přijmout, ze proste takovy je?
Tak jak se projevuje Tvuj syn, tak moje dcera byla stejná. Je ji teď 17 let. Nenutila jsem ji do kontaktu s cizími lidmi ani s detmi. Kdyz na ni nekdo cizi dospely sáhnul stylem a la to je roztomilé miminko (nosila jsem ji v šátku), tak jsem se ostre ohradila, ze na nej taky nesahám, jaky je roztomily pan/paní. Na hřišti si vždycky hrála radši sama nebo se mnou než s cizími. Později mi řekla, že k tomu absolutně neviděla důvod, aby si hrála s cizi holčičkou a ze ji přišla trapná ta věta "ahoj, já jsem Maruška, teď budeme kamarádky a budem si spolu hrát".. tohle mi rekla v 16ti. V kolektivu vždycky potřebovala víc času. Kamarádky si našla a dnes má svých šest-sedm nejbližších a tři-čtyři takové ty nejky, se kterými je často venku. A jak rostla, tak jsem ji postupně připravovala na ten velký svět a to tak, ze mi treba za covidu prebirala baliky. To pro ni byl ve 13ti velky test. Vzdycky jsem ji pak dala žvýkačky za odměnu a pochvalila jsem jeji snahu a popovidala si o tom s ni, pokud chtěla... nebo treba dosla na maly nakup sama cestou ze skoly ve společnosti kamaradky, vedle ktere se citila v nekomfortni situaci pro ni, jistější. Provázím ji do ted... jen s tím rozdílem, že teď už si řekne stylem "tohle nám ve škole nerikali, co mám rict/napsat". Je rada připravena, co přijde. Nemá ráda velke nečekané davy lidí, z precpaneho MHD radeji vystoupí, ma casto sluchátka a je tak ukryta ve svem světě, aby nebyla přehlcená. A jak to ma s cizími teď? Když je někdo v pohodě, tak si dokaze povídat s cizim ve vlaku, vrstevníky má ty svoje, učitelé s ni rádi komunikuji a diskutují a ona s nimi. Uz se ve svete neztratí. Netlacila jsem na ni, postupně, krok za krokem jsem ji ukazovala, ze muze byt fajn, se překonat, nikdy jsem ji nepeskovala stylem "ale ta holčička si s Tebou chce hrat" nebo "no, tak, mluv s tou cizi pani". Snažila jsem se pochopit její pohled a její individualitu. Tento rok si sama zařídila povinnou praxi, sama si zařizuje brigádu. Jo, je introvert a já jsem se s tim naučila dávno žít, ze to ma proste jinak 🤷🏼‍♀️ doporučuju Ti, si přečíst nějaké knihy o introvertech a vysoce citlivých detech... myslim, ze v nich synovo chování najdeš.

@jana5382 ahoj, syn měl tak do 3 let z dětí vyloženě strach, vždycky když bylo někde víc dětí, tak jen stál u mě a koukal. U něj se to ale tak po půl roce ve školce zlomilo a teď je s dětmi rád.

@jana5382 12 let pracuji s dětmi do 3 let a věř, že je spousta takových dětí jako tvůj syn. Myslím, že i já taková byla a naše děti byly taky v tomto věku spíš samotáři. Rozhodně se vyhýbaly chumlu dětí a když viděly, že je někde víc dětí, raději tam jít nechtěly. Není to žádný handicap, prostě každý to máme jinak. Dodnes si vybavuji, že jít ve školce na skluzavku, kde za mnou v zástupu stojí x dalších dětí, strkají se v legraci a nedejbože můžou strčit do MNĚ - to je opravdová noční můra mých školkových let 😀 . To stejné při jiných aktivitách, kde je nějaký pohyb, divokost atd. Při aktivitách, kde se držíme za ruce nikdy nikoho nenutím se za ty ruce držet, protože to má přesně opačný efekt a dítě se akorát šprajcne. Když je dítě v tomto respektováno, třeba se za pár měsíců chytne taky, třeba ne. Dobrá zpráva je, že tvůj syn má kroužek rád, že se na děti těší. To je fajn a dobrý výchozí bod. Spousta dětí rádo pozoruje, ale samy se zapojit nechtějí, to je úplně ok. Nech ho pozorovat a už klidně v tomto věku mu dej volné pole v tom, do jaké míry se chce sám zapojit a interagovat s ostatními.

Je to třeba prostě "JEN" introvert. A pokud je, tak ne, nevyroste z toho, možná se trochu otrká, ale pokud je povahou introvert, tak prostě introvertem zůstane , jen bude vlivem prostředí a společnosti třeba více komunikativní. Navíc ale ve dvou letech děti prostě obecně si hrají "vedle sebe" spíš než spolu, v tomto věku většina dětí vrtevníka nepotřebují nevyhledávají, proto mi přijde strašně předčasné to, co se děje v zahraničí, kdy začleňují do "kolektivu" už mimina a batolata. Drtivá většina dětí je ale přitom na kolektiv ostatních vrstevníků připravena nejdřív. mezi 3. a 4. rokem, částe dětí dokonce až po 5.roce věku.
Všichni ti zastánci " cvičení pro děti", plavání kojenců a školek a jestlí pro 18měsíční děti jsou jistojistě extroverti, co introverty hodnotí jako nějaké "divnodlidi" 😀

@felis Píšeš to moc krásně o dceři. Já jako dítě/teenager byla opravdu veeelký introvert. Jestliže má dcera "až" 8 kamarádek, tak za mě zas až takový introvert není, Pro mě třeba byla obrovská noční můra telefonování, anebo cokoliv si zařídit, a to ještě po dvacítce! V podstatě mi přijde, že velký osobnostní zlom u mě nastal až cca kolem 22. roku, kdy jsem se konečně trochu "otevřela světu", kdy jsem přestala mít noční můru z telefonátů nebo někam dojít a s někým mluvit a něco si sama vyřídit. Kdo není introvert, ten tohle prostě nepochopí, že někdo má vyloženě fóbií z cizích lidí, strach z neznámého, z odmítnutí, z arogantní odpovědi, z nečekané reakce, na kterou nejsi třeba předem připravena a nevíš, jak na to zareagovat...

@cilkat Dcera je v tomto takovej chameleon - doma, ve známém prostředí je "generál", je jí všude plno (mladšího bratra péruje ostošest)...ale navenek - u doktora, v obchodě...zařezaná, tichá myška, která místo odpovědí jen pípá a kývá.

Já myslím, že ať už je to dané tím, že není zralý na kooperaci s ostatními dětmi, nebo je to malý introvert, neuděláš chybu, když budeš respektovat to, jaký je a nebudeš ho nikam na sílu tlačit. To by zvláště u introverta vedlo jen k většímu stresu a uzavírání se do sebe. Čas ti ukáže, zda je jen nezralý, nebo zda to bude povahou. Já jsem introvert, dcera je introvert a styk s jinými lidmi je pro nás celoživotní výzva a velký stres, což je doprovázeno celou řadou nepříjemných fyzických i psychických projevů. Já si na to, proč jsem taková, jaká jsem, musela přijít sama a sama jsem si musela najít způsob, jak fungovat ve společnosti. Pro svou dceru to chci jinak, takže jsem jí oporou, vyjadřuji pochopení, netlačím, nabízím možné cesty a hledáme spolu, co jí sedne. Je jí 11,5 a i díky empatické třídní učitelce, která s ní umí pracovat, se za poslední dva roky hodně posunula...
@ninive211 pracovní telefonáty a případné osobní schůzky s klienty jsou pro mě peklo i v 43 letech 🙈

@ninive211 pro mě je teda ještě vyšší level arogance a programová protivnost, která víš, že přijde. My máme jednoho neurochirurga, který sice má psychiatrickou dg., ale podle mě to fakt vůbec neomlouvá to, že je fakt kok*t. Vím, že když mu budu volat, že bude odpornej, urážející, agresivní a je úplně fuk, proč spolu mluvíme. Když mu mám volat, jsem schopná vymyslet z fleku pět jiných věcí, co udělám dřív. Pak si znova promyslím, jestli to nepočká do odpoledne, kdy si třeba ten konzultační telefon převezme někdo jiný. Když není jasný, kdo mu má zavolat, tak si náš tým skoro čtyřicetiletých doktorů, co s klidem a chladnokrevností resuscitují, staví mimotělní oběhy a řešil jiná drama, tahá sirku. Jednu dobu měl poté, co fyzicky napadl mého šéfa, zákaz vstupu na naše lůžka, ale bohužel to zas vyšumělo. A to je pro mě opravdu absolutní vrchol komunikačního stresu.

Mam 3,5 letou dcerku, ktera byla od malinka to same jako tvuj syn. Uz sem to i chtela resit s psychologem pac mi to prislo divny. Ted chodi do skolky a zlepsilo se to. Proste to tak ma. Nepotrebjje kolem sebe deti, s cizimi se moc nebavi, vyhyba. Proste se kamaradi a “hraje”(uplne to hra jeste neni) jen s temi ktere uz lepe zna. Myslim ze to tak ssi bude mit cely zivot. Ze k sobe jentak nekoho nepusti. Ja s tatinkem sme spolecensti s lidi mame radi.

On je doma taky tajfun, veselej, nezastavi se, rád si s náma hraje. A určitě vím, že je ještě malý na to, aby si s dětma hrál. Mě jen překvapilo jak se těm dětem vyhýbá. I dnes jsme jeli na hřiště a byly tam děti a on říká, jedeme domů jsou tam děti, tak jsme jeli na jiné hřiště kde jsme byli sami. Ale jinak miluje chodit do obchodů, rád dostává účtenky od prodavaček, vždycky jim poděkuje, řekne naschledanou. Komunikuje i někdy s dospělými i když je nezná, někdy chce, někdy nechce. Určitě ho do ničeho netlačím. Je možné, že má i něco po tatínkovi, ten taky nemá v oblibě moc lidí, společnost atd. Já jen doufám, že ta školka to trošku zlomí, asi by mě dost trápilo, že bych věděla, že se tam necítí dobře mezi dětmi. Sestra má dvě děti a na ty je zvyklý, nevadí mu, jen když ho třeba neteř chce vzít za ruku, to nechce. Ale jinak s nimi mluví a nestydí se.

Jinak vám ještě děkuji za milé odpovědi 🙂

@ninive211 diky... ona je introvert a ne malý, ma ty svoje lidi (8 je asi moc 😄). Jeji kamoska ze tridy je ale větší, to je fakt 😄 Ona se se sebou naučila pracovat... mozna i mým příkladem. V týdnu, ve škole, po škole to dává, ale pak ma třeba den-dva, kdy nevyleze od sebe z pokoje a dobíjí baterky zas na další setkávání s lidmi. Máš pravdu v tom, ze kdo nezažil, nepochopí... jsem extrovert, sice nejsem tak velký, ale jsem a musim říct, že její nastavení mi dalo kolikrát zabrat. Nejdřív si to nebrat osobně, pak to vydychat, pochopit ji, přijmout ji a nakonec ji byt oporou, což je vlastně ekvivalent k respektu. A vyplatilo se. Jsem na ní nejvíc pyšná, ze si sama zařídila tu povinnou praxi 💪🏻 a když si ma něco vyridit u doktora nebo na úřadě, tak je radši, ze jde se mnou... i když bych někdy uz nemusela, ale rekne si. A jakmile získá jistotu v neznámém prostředí a z cizích lidí, tak je v pohodě a případně se zeptá... a přesně jak píšeš: bytostně potrebuje být připravena na to, co se bude dít. Někdo by možná řekl "tak velka a jde s mamou," ale já prostě vím, že příště už to da sama a je to krok k její samostatnosti. Už to nebude trvat dlouho a rozjede se do světa, tak vím, že se v něm neztratí 😊

@ninive211 přesně! Introvert z toho nevyroste, ale naučí se fungovat ve světě extrovertu.

@miryp Mně dost otrkala právě práce, ta před mateřskou. Dělala jsem účetní, občasná komunikace s klienty byla nutností. Ale zároveň to nebylo na denni bázi, že bych denně protelefonovala a propsala hodiny. Hodně mi dalo, že jsem docházela i přímo do jedné firmy 1x týdně a musela komunikovat přímo s těma lidma fyzicky, face to face.
@felis Jo, to dobíjení baterek, že si třeba zalezu do ložnice a potřebuju, aby na mě nikdo nemluvil, to potřebuju doteď. Třeba co se dovolené týče, dokážu si představit, že tak na 2-3 dny (déle ne) bych někam vypadla a strávvila to sama, po svém (zatím jsem nerealizovala). Trochu se to bije se synovým ADHD, který má chvilky, kdy mele a mele a ty chceš KLID A TICHO.