Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@targeta nerekla bych ze nemate rada svoje dite ale chybi vam ten zivot co jste zila, myslim ze navsteva psychologa je urcite na miste, hlavne to resit vcas. hodne stesti! at je lip!
@targeta Houby, žádný odsouzení, jen to rozhodně, ale rozhodně prober s terapeutem... jak bude nějakej stres a splín, abys malýmu neublížila. Ale hlavně na něm Tvé nepřijetí může zanechat vážné následky.
Prober to s psychologem, prosím...
prober to s manželem a zvažte jinou práci blíže k vám a méně časově náročnou
najmi si chůvu aspoň na pár hodin.
Zvládneš to, uvidíš 🙂. Ale hlavně to nenech takhle jít dál...
Držím Ti palce! 🙂
@marecekavendulka dovolím si nesouhlasit s tím vyměknutím. Já nevyměkla, ležela jsem vyřízená jak žádost a jediný, co se mi honilo hlavou, bylo "co s tebou dopr*ele budu dělat" 😎
Targetko, moc mě mrzí Vaše situace a do toho všeho klidně mohla zasáhnout i zmíněná poporodní deprese a Váš stav ještě zhoršit :-/ upřímně i já chvíli pochybovala, ale spíš o tom, jestli to zvládnu a tak... hrozně ráda bych Vám nějak pomohla (klidně třeba napište zprávu a můžeme pokecat) myslím, že jediné řešení by bylo co nejvíc se zapojit do "normálního" života - zkusit najít činnost, která by se dala dělat i s takovým prckem, chodit hodně mezi ostatní maminy - ne tlachat, ale aby mimčo bylo mezi dětmi a Vy si tak postupně získávala čas pro sebe. Zkuste nelitovat. ..miminko Vám sice nikdo neodpáře, ale brzy bude relativně samostatné a budete se cítit líp... nikdo Vás za nic soudit nemůže.
@marecekavendulka Tohle je právě velký omyl, mateřský pud a láska není automaticky, není to jistota. Nedá se na to spoléhat. Ale ten mýtus občas nějakou takovou uvrta do situace, v jaké je zakladatelka.
No, já myslím, že se to změní. Do práce nastoupit můžete na MD i na RD tomu nic nebrání, pokud dítěti zajistíte potřebnou péči. A když bude větší, snad v něm najdete partnera či kamaráda, někoho blízkého. Je to zvláštní, že to takhle cítíte, ale je dobře, že se malému věnujete, i když jen proto, že "se to má". Je to velká zodpovědnost, máte v rukou jeho budoucnost, to, jaký z něj bude člověk. A mateřstvím se sice hodně věcí změní, ale život přece nekončí, dá se to zařídit, abyste se mohla věnovat i něčemu jinému než mateřství dnem i nocí. Přeju, ať se Vám povede najít si k vašemu malému kladný vztah.
@kacca11 já vím,že to není automaticky,ale zde fungují hormony,je to většinou tak nastavené.nepaušalizuji,ač to tak vypadalo.. 🙂 určitě znáš třeba jen z doslechu maminku,která dítě nechtela,ale jakmile porodila,nelitovala.
@targeta teda mazec 😒 .Podle příspěvku,bych řekla,že jsi inteligentní ženská,žádná s prominutím blbka.Takže musíš vědět,že se musíš řešit.Ať už s pomocí psychologa,tohle sama nedáš, tak i s pomocí manžela.Změna manželovy práce,ať je přes týden doma,chůvu,ty jdi pracovat.Nebo i jesle.Všechno pro dítě lepší,než nešťastná matka,vylévající si svoji frustraci na miminu ☹ .Držím pěstě,bude to asi dlouhá cesta.
@marecekavendulka dovolim si nesouhlasit, nevymekne kazda ani ta co na dite cekala s laskou, prvni dite se mi narodilo o mesic drive velice jsem se na neho tesila ale proste cely prvni mesic co byl na svete jsem k nemu necitila nic. jen jsem se o neho starala pac jsem vedela ze musim, byl hodnoucky stale spinkal ale ja jsem fakt nic necitila, rikala jsem si jestli to bude takovy porad tak to je teda pekne naprd. a pak jsem se jednou probudila podivala se na neho a bylo to tam. u dcery to bylo na porodnim sale okamzite. takze laska na prvni pohled nevim nevim neni to automaticke.
@mon_88017 tak jak kdo,nemyslela jsem tím všechny matky světa
Téééda, čte se to hodně těžce, já sama si to nedovedu představit. Určitě bych vyhledala pomoc odborníka a taky...nemáte ve svém okolí jinou maminku, kamarádku s malým miminkem? I to by mohlo pomoct, trávit čas (teď vůbec, když je brzo tma) s nimi, nebýt na to tak sama, když manžel je přes týden pryč? Budu držet pěsti, ať se vše v dobré obrátí. Uvidíte, až se na Vás chlapeček poprvé vědomě usměje, že to za to být maminkou (a nejen to samozřejmě) určitě stojí 🙂
Holky neodsuzujte jí a neryjte do ní. Ona nad sebou přemýšlí, je sama ze sebe nešťastná, není to matka sobec, co si přijda jako hvězda sama a tudíž si myslí, že je úžasná matka i když není. tahle holka o sobě pochybuje, možná až moc.
Kočko možná si jenom hrozně nevěříš, hledáš na sobě to nejčernější. Mrzí tě to, snažíš se to řešit , být dobrá máma. psycholog určitě nic nezkazí🙂 je na tohle téma i spousta pěkných knížek. Tobě by se mohla líbit Mateřství, setkání ženy se svým stínem. přečti si to🙂
A pokud bys halt nebyla matka jako z románu, tak se snaž být nejlepší jak jen to jde. Víc se dělat nedá. Šla bych k psychologovi, zkusila bych na malého neřvat, prostě si najdi jiný způsob, najdi kamarádky na mateřské a dej si čas. Dva měsíce je málo! Já pořád věřím, že to naskočí🙂
@merunkova na tebe možná. Já si dovedu představit, že tak někdo může jednat.
@targeta nevadí mi, že u tebe není takový ten mateřský pud, který většinu ženských pohltí. Tak to opravdu nemusí mít každá. Ale co mi vadí nejvíc je ta tvoje nevole když něco nejde podle tebe. Ale jestli uděláš maximum pro to, aby to bylo pro všechny zůčastněné dobré tak ti držím palce.
@marecekavendulka Nesouhlasím, je to bohužel daleko častější, než si myslíš. Důvod, proč se o tom nemluví je ten, že matka, která toto cítí se k tomu obvykle nepřizná, protože by ji společnost místo pochopení a pomocí odsoudila. Hormony jsou hezká věc, ale nefungují vždycky.
@chroustinka ty to bereš podle sebe,já taky,to je vše..pravda je v očích každé z nás taková,jak jsme kontakt s dítětem prožívaly. zároven jsem zobecnila fakt,že znám pár maminek,které dítě nechtěly a pak ta příroda zafungovala tím správným směrem. 🙂
@merunkova nenapadlo tě. že je to někdo, kdo tu je, ale protože je to citlivý, tak si udělá nový nick (vím, že se to nemá), protože ze svého, na kterém tu fičí, se stydí psát???? takhle nepíše někdo, kdo by se jen tak bavil.
@targeta určitě bych se nebránila vyhledání psychologa. je to začarovaný kruh - tím, že jsi předem cítila, že ne, přenesla sis to až do téhle doby.a už je to zacyklené, myslíš si, že je to špatně proto, že jsi ho nechtěla.
hodně závažná je skutečnost, že ten malý za to nemůže a tvoje pocity by ho neměly ovlivnit - on je čistá duše, přišel, je tu sám a potřebuje pomoct.
někde se vypovídat, pojmenovat problém a nechat se někým vést.
držím moc moc pěsti.
často se to změní až v době, kdy dítě nabídne komunikaci.
@kacca11 ano,já vím,ježiš,to tady budu každé z vás odpovídat zvlášt,že jsem nechtela paušalizovat,ač to tak vyznelo ? 😀
@sedmiteckas Vzhledem k( ne) - reakcím tazatelky jsem o tom přesvědčena, na tohle nemusí být člověk psycholog 😉
Přesně tento problém má kamarádka,co žije v cizině.Syn bude mít 5 let a když měl asi 2 roky,tak mi přiznala,že k němu nic necítí,že ví,že je to špatně a moc se tím trápila,jen je rozdíl v tom,že ho chtěla,ale je sama,vlastně chtěla dítě,tatínka neřešila.To myslím taky dlouhodobě na člověka dolehne,sama a ještě v cizině,nemohla večer nikam,když je vám špatně,prostě bez pomoci,na vše sama.Asi vloni už to nešlo dál a tak začala docházet k psychologovi či psychiatrovi,dnes jí léky a snad se to lepší.Podotýkám,že je to naprosto vzorná matka,proto by mě to ani ve snu nenapadlo,malému dopřeje a má ho jak ze škatulky 🙂
Vidím to na odbornou pomoc.Snad se to zlepší,on ten život už zpět vzít nejde,v tom Vám asi nikdo nepomůže,je to úvazek na celý život.Hold některé životní kroky se mají dělat s rozmyslem....
@marecekavendulka nejde o pravdu neni zadna pravda je jen zkusenost kazde jedne zeny tot vse 🙂
@merunkova No možná už má plné zuby tvých reakcí. Já nevím proč by si někdo tohle měl vymýšlet, co by z toho měla?
Možná Vás aspon trochu potěším... máme 3.měsíční dceru, děti jsem nikdy nechtěla, nakonec jsme se na dítěti dohodli a dítě jsem i chtěla,a le taky nejsem ta pravá obětavá matka... porod i když nebyl nic tak horznýho (jsou horší) byl můj nejhorší zážitek, ne vlastně 2dny pokusů o kojení bylo horší, tudíž nekojím a jsem spokojená.Nechápu jak tohle může někdo dobrovolně podstoupit vícekrát... mě teda bylo špatně celý těhotenství, i hned jsem skončila v práci, tudíž mi i ted chybí hrozně ta práce a neustále přemýšlím, jak to udělat,abych se mohla aspon na nějaký úvazek vrátit... malou mám ráda, ale myslím, že jiný mámy mají své děti rádi víc než já
a teda máme hodný až moc hodný dítě, skoro nebrečí, spí celou noc a tak, ale naučila jsem jí pevnému režimu témeř od začátku, co jsme doma a taky spoustu věcí dělám, proto že by se mělo... malá je moc šikovná, dobře prospívá je zdravá...
taky nějak nechápu matky, co jim dítě celý noce prořve a kojí, co hodinu a ještě se nad ním rozplívají...
prostě tohle vše již nikdy a i přesto, že my hodně lidí závidí, jaký mýme supr dítě a jak se o něj starám, tak už nikdy. myslím si, že někdo na to je a někdo ne
@sedmiteckas Tomuhle říkám naivita....v době internetu.Co by z toho asi tak měla?
je opravdu divné,že k synovi nic necítíš,tady něco nehraje.ona totiž i ta nejzatvrzelejší odpůrkyně dětí poté,co drží dětátko poprvé v náručí,naprosto vyměkne. popravdě tě nechápu...pro dítě není nic horšího,než když není milované.