Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
Stručné shrnutí
- Pocity lítosti, odmítání nebo nedostatečné citové vazby k novorozenci mohou být projevem poporodní deprese nebo laktační psychózy a diskuse opakovaně doporučuje vyhledat psychologa nebo psychiatra jako první krok.
- Praktická řešení doporučená v diskusi zahrnují zapojení partnera (např. rodičovská/mateřská výměna), najmutí chůvy, využití jeslí a postupný návrat do práce jako způsob zmenšení izolace a emoční zátěže.
- Pomocné zdroje zmíněné v diskusi jsou kurz "Výchova Nevýchovou" a kniha "Mateřství, setkání ženy se svým stínem", a účast v kontaktních skupinách nebo setkáních s ostatními rodiči byla uváděna jako užitečná.
Nejčastější otázky
Q: Jak poznat, že jde o poporodní depresi nebo laktační psychózu?
A: V diskuzi byly jako varovné příznaky uvedeny přetrvávající pláč, stavy zoufalství, opakované myšlenky na vrácení rozhodnutí mít dítě a křik na miminko; u podezření se doporučuje kontaktovat psychologa nebo psychiatra co nejdříve.
Q: Kdy mám vyhledat psychologa nebo psychiatra?
A: Diskuse doporučuje odbornou pomoc při trvalých negativních pocitech vůči dítěti, při neschopnosti zvládat péči bez agrese (křik na dítě) nebo při myšlenkách na odprodej či odstěhování dítěte; psychiatra v diskusi zmiňovaly i případy, které skončily podáním léků.
Q: Jaké konkrétní praktické kroky pomohly jiným rodičům v podobné situaci?
A: V diskusi byly uváděny konkrétní kroky: najmout chůvu, dát dítě do jeslí, vrátit se do práce na částečný úvazek, přehodit pečovatelskou roli na manžela (rodičovská/mateřská výměna) nebo více zapojit babičku.
Q: Mohu požádat manžela, aby šel na rodičovskou místo mě?
A: Ano; v diskusi byla tato možnost opakovaně navrhována jako konkrétní řešení (manžel na rodičovské, matka se vrátí do práce či uleví s pomocí chůvy).
Q: Jaké zdroje a knihy byly v diskuzi doporučeny?
A: Jako konkrétní zdroje byly zmíněny kurz "Výchova Nevýchovou" a kniha "Mateřství, setkání ženy se svým stínem".
Q: Má smysl čekat, jestli "mateřská láska naskočí sama"?
A: Diskuse uvádí, že u mnoha žen vazba přichází později (účastnice psaly o zlepšení po 3–9 měsících), ale zároveň odborníci a většina diskutujících doporučují nečekat pasivně a současně vyhledat psychologa, pokud pocity přetrvávají.
Závěry z diskuze
Shoda
- Vyhledejte odbornou pomoc (psycholog, psychiatra) při přetrvávajících negativních pocitech vůči dítěti.
- Praktická podpora jako chůva, jesle, zapojení partnera nebo návrat do práce je v diskusi považována za užitečnou a často doporučovanou.
- Hormonální změny a poporodní stavy byly v diskusi opakovaně uvedeny jako faktor, který může ovlivnit citovou vazbu k dítěti.
Sporné názory
- Někteří diskutující považují situaci za poporodní depresi nebo laktační psychózu a doporučují terapii, zatímco jiní tvrdí, že jde o vědomé rozhodnutí ženy, která dítě nechtěla již před otěhotněním.
- Někteří navrhují adopci nebo předání dítěte otci jako řešení, zatímco většina radí udržet dítě a hledat odbornou a praktickou pomoc.
Otevřené otázky
- Zda a kdy se citová vazba k dítěti u konkrétní osoby spontánně změní, není jednoznačně předpověditelné.
- Jaký konkrétní terapeutický postup (psychologická terapie vs. psychiatrická medikace) bude pro jednotlivou matku optimální, je třeba řešit individuálně s odborníkem.
Zmíněné značky a firmy
Výchova Nevýchovou, modrého koníka, Mateřství, setkání ženy se svým stínem, pemprsky
Zmíněné produkty a metody
psycholog, psychiatr, psychoterapie, poporodní deprese, laktační psychóza, bonding, chůva, jesle, mateřská dovolená (MD), rodičovská dovolená (RD), adopce, home office, nošení v šátku, kurz Výchova Nevýchovou, kniha Mateřství, setkání ženy se svým stínem
Místa a osoby
Praha, Americe
Škoda, že autorka je už neaktivní... Tady u toho příběhu by mě opravdu zajímalo, jak to dopadlo.
@codal si to pořádně přečti. Madam nestojí o pomoc. Tak jsem zvědavá, kolik z vás to ještě napíše.