Odchod partnera v průběhu těhotenství

Ahoj, jsem v 34tt. Bohužel jsme zůstali sami, neb přítel těhotenství naprosto nezvládl a když jsem byla ve 4 měsíci, tak odešel za jinou ženou... Byl to pro mě strašný šok, a i když jsem už teď jakž takž ok, tak se s tím pořád vypořádávám. Miminko nebylo plánované, nicméně ze začátku se tvářil, že to přijal, staral se, chlubil se kolegům. Vůbec mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Ale zjevně mu došlo, že to není nic dočasného a utekl předtím nebo ho to přestalo bavit. Teď nijak zvlášť nejeví zájem, přes všechny sliby, jak se k situaci postaví, jsou to jen řeči a za celou dobu mi s ničím nepomohl ani v nejmenším. Podepsal dokument o určení otcovství, ale nebyl schopen se domluvit ohledně financí, musela jsem podat návrh na soud na náklady spojené s těhotenstvím a na výživné pro dítě... Mám obavy z toho, jak to všechno zvládnu, porod, po porodu, jak s ním pak budu komunikovat, nevím, zda bude mít o dítě zájem nebo nebude, jak to prostě celé bude fungovat. Nikdy jsem nechtěla, aby dítě vyrůstalo bez táty, ale bohužel "tatínek" myslí jen na sebe a na to, jak si dál užívat a vyhnout se zodpovědnosti. Miminko je chlapeček a podle všeho je naštěstí v pořádku, už se na něj těším a doufám, že všechno nakonec dobře dopadne, i když se tomu někdy věří těžko. Je to pro mě teď občas hrozně náročné... Máte někdo podobnou zkušenost?
epinka101
27. led 2014
Mile maminky,precetla jsem peclive cely blog a mam potrebu se sverit nekomu,kdo opravdu chape,co v soucasne chvili v zivote prozivam!V rijnu jsem priteli oznamila,ze jsem tehotna(na vysazeni prasku jsme se vzajemne domluvili v breznu,kdy jsme oslavili deset let vyroci naseho vztahu),proto jsem se s vydesenim divala na jeho oblicej,ktery byl silne znepokojeny a v naprostem soku,neschopny me obejmout nebo se radovat z novinek.Po par dnech nasledovala hadka a priteluv odchod na rozmyslenou a pote naprosty konec vztahu,kdy jsem si sama musela zabalit vsechen nabytek (nakoupeny na uver napsany na me jmeno),pritel mi ani nepomohl balit,nebo zvedat krabice a porad mi vnucoval myslenku potratu.Po trech mesicich jsem mu dala druhou sanci a my se k sobe vratili,pritel se tesil na detatko a nadsene poslouchal vsechny novinky o miminku,na Vanoce me pozadal o ruku a zacali jsme planovat svatbu...Vsechny problemy jako by se mi vyparily z hlavy,nemusela jsem resit,ze musim najit bydleni,zaridit praci z domova po dobu materske a vyresit jak to vsechno bez jakychkoliv uspor,spise s dluhy zvladnu.Ale ouha po tydnu a pul spolecneho bydleni si vse rozmyslel,prsten jsem mu nechala a opet odesla zpatky k rodicum,pritel se pak od te doby ani sam neozval a nechaval me naprosto byt...Pribeh bych asi ukoncila dnesnim zjistenim,ze kolegyne, kterou jsem uz pred delsi dobou podezrivala z mozneho vztahu s mym pritelem, je ted jeho nova pritelkyne...Mnoho z vas tady presne vi o cem mluvim,ale je opravdu tezke se s takovou bolesti a zklamanim vyrovnat.Jak se tedy s takovou situaci vyrovnat?
kstablova
27. led 2014
@epinka101 u nás teda došlo k samotnému rozchodu až měsíc po narození dcery, ale technicky vzato to bylo taky už v průvběhu těhu. Dítě jsme chtěli oba, podařilo se v podstatě okamžitě a manžel (12 let spolu) se jaksi rozmyslel a když já seděla doma s pupkem, on si na lyžích našl novou přítelkyni.....

Ačkoliv si dokážu představit jak se cítíš, já to odnesla u zdravotně, ze stresu jsem dostala zánět duhovky - autoimunitní onemocnění a už se léčím 7 měsíců a už to nidky nebude dobré. Víš, halvně se teď soustřeď sama na sebe a miminko. Potřebuješ být v klidu a musíš věřit tomu, že to dobře dopadne, rodiče ti jistě pomůžou. Já ze začátku taky doufala že se vrátí a teď, naopak doufám, že už se nevrátí. Bohužel, tohle si musí člověk prožít sám pro sebe, aby ses tím dokázal vyrovnat. Soustřeď se na dobré věci, brzy budeš mít miminko, které bude potřebovat klidnou mámu v dobrém rozpoložení. Ze začátku jsem na to myslela každou minutu, prostě ve dne v noci, postupem času už jen párkrát denně, po čase jsem se nad věcmi, které mě doháněly k slzám začala usmívat a teď už se něčemu opravdu jen směju. Manžel se asi v půl roce začal o dceru zajímat, tak jsem ráda, že bude mít svého tatínka, ale vztah už je v nenávratnu pryč.... musíš si to prožít a pevně doufat v krásnou budoucnost.
epinka101
27. led 2014
@kstablova je pravda, ze zdravotni problemy s miminkem opravdu zatim zadne nemame,je pravda,ze se to snazim brat s nadhledem,ale ty presne vis o cem mluvim,a ze je to nekdy skoro nemozne...Je mi lito,ze mas takove problemy,ale z toho vseho stresu a smutku se clovek vubec nedivi,ze se to nekde projevi!!! Hlavne,aby dceruska byla zdrava a vesela!!! Cloveku se treba zdaji sny o stastne rodince,vzbudi se uprostred noci a uvedomi si,ze je vse nenavratne pryc.Pomohlo mi to ale uvedomit si,ze s nim uz me opravdu zadna budoucnost neceka a ze lepsi bude si ted uzivat samoty a v klidu se sama pripravit na miminko a pak byt pripravena na to,ze se snad najde milujici muz,ktery bude chtit me i miminko;-)Stejne nechapu,jak muzou byt muzi schopni neco takoveho provest tehotne zene!To clovek uz snad radsi ani dalsi ditko chtit nebude ze strachu z moznosti opakovani podobne situace!
epinka101
27. led 2014
@ovecka84 tvuj pribeh me potesil tvym pozitivnim pristupem,rikam si,ze je mozna lepsi,ze se u me neco podobneho odehralo ted (paty mesic) nez po porodu,kdy bych nemohla mnoho veci vubec resit!Drzim palce,at jste zdravi a at nadale ke vsemu pristupujes s takovym nadhernym optimismem a nadhledem!!!
manolik
7. led 2016
Ahoj holky, četla jsem si vaše diskuze a je mi z toho moc smutno,že je nás tolik. Co pak se to se světem stalo? Proč je už běžné že chlap opustí ženu v těhotenství v požehnánem stavu,kdy je žena něj zranitelnejsi a je to b pořádku, jako kdyby se nic nechumelilo!! Jsem zničena,zrazena, opuštěná a strašně to porad bolí. S ex partnerem jsme přišli o miminko ( mimodelozni těhotenství, vzali mi vejcovod) rok jsem byla nadně zkoušeli smě to jen s jedním vejcovodem nakonec sme se rozhodli pro Ivf, které se zdařilo hned na poprvé v lednu těhotná,svadba měla být v červnu, byt - hypotéka podepsána. Melo to být konečně to počet toužíme urputně jsme nad vším zapracovali ( hledali vhodný domov a hlavně vymodleni dítě) partner mne,ale podváděl a nakonec i opustil v 5 měsíci těhotenství byla jsem v šoku, nevěřila že zrovna by tohle udělal odstěhoval se přímo za roztahovací holkou co o mně věděla,že sem těhotná a i přesto se do něj pustila je mi zle I přesto, že už uběhlo pul roku já porodila předčasne a malý je úžasný jenže sem stejně pořád smutna ptze sem si pro vymodleneho andilka přála rodinu, tátu se kterým bude hrát fotbal,tátu co bude vedle něj když začne chodit, mluvit. Chybí mi, a jemi smutno že nevidí co jeho syn už umí, sdílet to co zatím malý umí, co dělá večer nebo jak už si něco zpívá, je mi smutno, že nebude mít k malýmu pevný vztah a ze nám takto zničil život....

Začni psát odpověď...

Odešli