Poslušné dítě. Jak to vnímáte vy?
Vyrostla jsem v prostředí, kde se nediskutovalo, ale rozkazovalo. Drž hubu, protože jsem to řekla. Neptej se. Nerýpej. A dnes mám pocit, že přesně tohle se jen převléklo do moderní verze a prodává se to jako správná výchova. Stačí se podívat kolem sebe. Dítě se ozve, něco nechce, něco mu nesedí – a hned je problém. Hned se řeší, že neposlouchá, že si dovoluje, že má být ticho. A když ztichne, všichni si oddechnou. Hotovo. Vychované.
Jenže já vidím něco jiného. Vidím dítě, které se naučilo, že jeho hlas je na obtíž. Že otázky jsou drzé. Že když cítí vztek nebo nesouhlas, má to spolknout. A tohle mě štve nejvíc. Protože si namlouváme, že ho učíme disciplíně, ale ve skutečnosti ho učíme potlačovat sám sebe. Učíme ho, že klid dospělých je důležitější než jeho prožívání. Že je lepší být potichu než být sám sebou.
A pak se za pár let budeme divit, proč máme mladé lidi, kteří se bojí ozvat, kteří se neumí postavit sami za sebe, kteří raději ustoupí, jen aby nebyl konflikt. Ale hlavně, že byli poslušní. Já se na tohle odmítám dívat jako na cíl výchovy. Protože jestli je úspěch to, že dítě přestane klást odpor, tak jsme to celé pochopili sakramentsky špatně. A hned je mi líp. 😀
@anonym_autor Kde tohle vidíš? Ja sleduju pravý opak..
vychovávej si dítě jak chceš, nevím, proč o tom píšeš anonymní příspěvek.
Konečně víme, odkud plyne tvá frustrace a z čeho děláš ty nesmyslné závěry, kterými nás tady obtěžuješ...
To že někdo chce pořádnou výchovu ještě neznamená že je dítě potlačováno 🤔
Vidím kolem sebe pravý opak, děti šéfují nejen rodičům.
Kde zijes? Odkud tyto zkusenosti mas? Ja vidim kolem sebe hodne velky posun ve vychove ve srovnani s vychovou nasich rodicu. Vidim i extrem kdy dite je na pedestale a sefuje cele rodine. Ale taky vidam vic posun v tom aby dite bylo vyslysene, hodne se dba na jeho pocity, dite ma moznost vyjadrit sve prani. Vidim rodice hledajici kompromis. Takovou direktivni vychovu jak popisujes kolem sebe nevidim.
Také už takovou výchovu moc nevídám a naopak je dnes už běžné, že rodiče se dětem hodně věnují, oproti tomu, co bylo dřív, kdy nás vychovávali spíš prarodiče, nebo ulice s ostatními vrstevníky.
Vidím kolem sebe pravej opak... Dítě za Kinga, může vše a rodiče kolem vlají a jakýkoliv projev jeho směrem (paní poprosí ať do ní dítě v autobuse nekope, v restauraci servírka řekne rodičům, aby jestli by si dítě nemohlo ztlumit mobil, kde kouká na YouTube a řve to na plný pecky, na hřišti řekne dítěti ať jí neleze do kočárku...) a hned je oheň na střeše...
Svoje deti učím, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého... Vedu je k respektu před okolím, snažím se, aby se chovali tak, aby ostatní neomezovali, ale také aby se vymezili když někdo obtěžuje je. Nad věcmi diskutujeme, ale pořád je tu autorita, která prostě rozhodně když je třeba...
Já jsem naopak na nervy z moderní mho vrtulníkového přístupu rodičů, stavění dětí na piedestal a volné výchovy... Dítě je plnohodnotný člen rodiny/společnosti, ale musí respektovat pravidla.
Já kolem sebe taky často vidím opaky. Dceřini spolužáci od první třídy rovnou do očí řeknou učitelce, že je p*a, k*a, že ji podříznou, že se učit nebudou, že na ni zavolají policajty a ti ji odpraví, běhají po třídě, kradou a ničí věci. Vím, jak je jejich matky vychovávají, takže je přesně vidět, jak se to může zvrhnout. Matka je nikdy neokřikne, jen rezignovaně posbírá jejich rozházené věci (neumí se ani slušně obléknout), něco řekne ve stylu "a nechtěl bys..., zlatíčko" a dítě to odignoruje, protože nechce (nechce se obléknout, nést si tašku, nebouchat do lidí, neřvat apod.) Takže jdou domů jak stádo a matka ověšená (má 3 děti a všechny nevychované). Spolužáci kvůli nim nechtějí chodit do školy a nemůžou se soustředit na výuku, nemluvě o ukradených věcech.
Někteří děti ty pevnou ruku potřebují, potřebují znát hranice. Mám doma dva exempláře, opačné povahy. Dcera byla vždy rozumná. Víc ji kontrolovat bylo potřeba tak max. do 2,5 let. Od té doby se o všem dorozumíme, vysvětlím proč co je a ona to většinou uzná. Když se jí něco nelíbí, řeknu, že to chápu, ale že to tak prostě je a musí se s tím naučit pracovat. U ní teoreticky by takový styl výchovy šel, protože je od mala rozumná a chce pořádek. Naopak bych ji klidně učila, aby si prosadila svůj názor.
Syn je opak a na toho musím být důraznější. Řeknu mu "nesahej na to" a on hned po tom natáhne ruku 😀 Je mu 5 a stále ho musím kontrolovat a když je potřeba, zasáhnout. Nebudu mu na přechodu dlouze vysvětlovat, že se má rozhlížet a neskákat pod auta. Prostě ho rovnou čapnu silně za ruku a okřiknu. Jedině to vnímá, rychlou jasnou akci-reakci. Dlouze mu vysvětlovat, co je jak má, to by hned přestal vnímat. Samozřejmě, když je něco komplikovaného a pro něj citového, to jsem oporou a nechám ho pocity prožít. Své názory má stále, o ty jsem ho neobrala 😀 To bude mít v povaze pořád.
Malé dítě potřebuje pravidla, jak to ve světě chodí. Nemůžeme čekat od dvouletého dítěte, že má dostatek zkušeností a vědomostí, aby nějakou situaci správně vyhodnotilo a zvládlo. Když něco dělá nesprávně, musí se prostě vhodnou výchovou naučit dělat to správně. Dospělí, jako jeho průvodci životem v prvních letech, musí mít v důležitých věcech prostě ruku navrch a nenechat si skákat na hlavu. Disciplínu to chce, jinak bude ve světě chaos.
Yes, very nice. And?
Když už píšeš takovou blbost, tak se za ni aspoň postav svým jménem a ne hrdinně jako anonym🤷♀️. Kazdy má právo ma svůj názor, ale taky by si ho každý měl obhájit, stát si za nim a neschovávat se za anonym. To chceš akorat rozpoutal hádky a pak se nad tim bavit….vic nemá smysl diskutovat.
Já teda též spíš kolem sebe vídám opačnou výchovu - zlatíčku se něco nelíbí, tak mu ustoupíme, jen aby náhodou nemělo nějaké "traumátko". Výchova "Drž hubu a neptej se a prostě slepě poslouchej" a "Proč? Protože jsem to řekla!" bez vysvětlení samozřejmě není úplně dobře, Mělo by se diskutovat (s těmi staršími, co už mají trochu rozum, nelze diskutovat se dvouletým dítětem) a mělo by se respektovat i to dítě. Ale v mezích, tam kde je to možné, v rámci určitých hranic. Děti potřebují hranice, potřebují vědět, co je špatné a co je dobré. Děti bez jasných hranic jen tak vlají a jsou nejisté a prostě zkouší a třeba jen volají po pozornosti a nastavení těch hranic...a v dnešní době tedy spíš opravdu je vídán ten extrémní opak k tebou popisované výchově - a vedou ho rodiče, kteří v dětství tady tu striktní, přísnou výchovu bez většího respektu zažili (jo, v 80. a 90. letech asi velká část z nás "starších"),
To je dobře...