Jak se naučit být pozitivnější po traumatických zážitcích?
Hezký den, poslední debata s mým přítelem mě vede k zamyšlení...podle něj jsem negativní a málo usměvavý člověk....sama sebe bych popsala tak, že jsem právě dost emočně založený člověk...když je důvod se smát směju se, když je důvod brečet, brečím...mám radost z maličkostí. On mi řekl, že by ode mě očekával víc života, že když spolu někde jdeme, že se tvářím jak boží umučení, že lidé na mě koukají a působím tak hodně nepřístupně a odtažitě...on je naopak velmi veselý, pozitivní extrovert.
K jádru věci...nesu si pár velký traumat z dětství...alkohol u matky, občasné psychické a fyzické týrání, smrt mámy, samovolně potraty atd. Myslím si, že tohle všechno má za následek to jak se ostatním jevím...i když teď vyloženě žádné trauma nežiju, asi to mám stále v sobě zakodované. Jeden čas jsem měla i pocit, že se nesmím radovat. Tohle všechno nějak ve mně vzniklo na základě toho, že kdykoliv jsem se začala radovat přišlo zase nějaká rána. Snažím se mi to vysvětlil, ale pořád si tak nějak vede svou. Mě by ale zajímalo, zda si mohu nějak pomoci sama? Lze se to nějak naučit, přenastavit si to v hlavě?
Mě teda přijde, že je dost divný, že tě tak přítel hodnotí. Někdo je přirozeně bavič společnosti, veselý a společenský. Někdo hloubavý introvert.
My jsme oba s přítelem introverti, přítel na lidi zbytečně nemluví, jen když se ho někdo na něco zeptá a odpovídá holou větou. Tváří se jak tisíc čertů. Myslím, že na ostatní působí hodně nepřístupně. Ale já ho takového miluju
Mě teda přijde, že je dost divný, že tě tak přítel hodnotí. Někdo je přirozeně bavič společnosti, veselý a společenský. Někdo hloubavý introvert.
My jsme oba s přítelem introverti, přítel na lidi zbytečně nemluví, jen když se ho někdo na něco zeptá a odpovídá holou větou. Tváří se jak tisíc čertů. Myslím, že na ostatní působí hodně nepřístupně. Ale já ho takového miluju
@lis6 takhle asi působím i já...nemám problém bavit se s jedním člověkem kterého znám, ale když mě osloví někdo například v obchodě, tak se jakoby seknu a stroze odpovím...samozřejmě i tohle bych chtěla změnit, ale vlastně vůbec nevím jak...
Dokážu si představit, že pokud jsi dřív byla pozitivnější a veselejší, tak taková změna dokáže zamávat i s partnerem, pokud je sám založením spíš happy. Jestli jsi taková byla odjakživa, tak si to měl rozmyslet dřív. Zkusila bych se společně zamyslet, co komu vadí co může změnit. Zdá se mi, že tady se lze sejít na půl cesty. Např. že si budeš víc uvědomovat pozitiva, víc vnímat okolí, jak na něj působíš a víc prožívat tady a teď v případě fajn zážitků, dovolit si to prožívat pozitivně. Partner by zase mohl zapracovat na svém přístupu, jet si svoje, nenechat se strhnout, tolik to nehodnotit. Můj manžel je taky spíš opak, já si ráda všude pokecám, dost věci řeším, mám ráda šrumec. On je spíš tišší, nesnáší davy lidí, atd. Ze začátku mi přišlo, že se kvůli němu brzdím a zase on mi přišel, že mě občas komentuje. Ale časem si to sedlo a myslím, že se zrovna v tomto docela doplňujeme. Ještě k tomu dodám, že mám pár známých, co se prostě vůbec nebo málo usmívají. Určitě to jsou fajn ženské, ale prostě vždycky to budou známé a ne kamarádky. Mě toto prostě odradí, jak málo se usmívat, tak všeobecně negativistické naladění a ve svém blízkém okolí bych to nechtěla. Samozřejmě jsou v životě tragédie, co člověka nenapravitelně poznamenají, ale já si říkám, že ty věci, co se třeba přihodily mě (též komplikované dětství, kapánek té melancholie, dvě zamlklá těhotenství), mě třeba ovlivnily, ale prostě nedopustím, aby byly v mém životě určující. Prostě mě to nesmí definovat! Bylo by škoda, kdybys kolem sebe stavěla zbytečné bariéry. A co vyšleš, to se Ti vrátí - např. v podobě úsměvu to funguje hodně.
Dokážu si představit, že pokud jsi dřív byla pozitivnější a veselejší, tak taková změna dokáže zamávat i s partnerem, pokud je sám založením spíš happy. Jestli jsi taková byla odjakživa, tak si to měl rozmyslet dřív. Zkusila bych se společně zamyslet, co komu vadí co může změnit. Zdá se mi, že tady se lze sejít na půl cesty. Např. že si budeš víc uvědomovat pozitiva, víc vnímat okolí, jak na něj působíš a víc prožívat tady a teď v případě fajn zážitků, dovolit si to prožívat pozitivně. Partner by zase mohl zapracovat na svém přístupu, jet si svoje, nenechat se strhnout, tolik to nehodnotit. Můj manžel je taky spíš opak, já si ráda všude pokecám, dost věci řeším, mám ráda šrumec. On je spíš tišší, nesnáší davy lidí, atd. Ze začátku mi přišlo, že se kvůli němu brzdím a zase on mi přišel, že mě občas komentuje. Ale časem si to sedlo a myslím, že se zrovna v tomto docela doplňujeme. Ještě k tomu dodám, že mám pár známých, co se prostě vůbec nebo málo usmívají. Určitě to jsou fajn ženské, ale prostě vždycky to budou známé a ne kamarádky. Mě toto prostě odradí, jak málo se usmívat, tak všeobecně negativistické naladění a ve svém blízkém okolí bych to nechtěla. Samozřejmě jsou v životě tragédie, co člověka nenapravitelně poznamenají, ale já si říkám, že ty věci, co se třeba přihodily mě (též komplikované dětství, kapánek té melancholie, dvě zamlklá těhotenství), mě třeba ovlivnily, ale prostě nedopustím, aby byly v mém životě určující. Prostě mě to nesmí definovat! Bylo by škoda, kdybys kolem sebe stavěla zbytečné bariéry. A co vyšleš, to se Ti vrátí - např. v podobě úsměvu to funguje hodně.
@biciklissie já tohle naprosto chápu, on mi to říká dost podobně...ale já i když jsem třeba vnitřně šťastná, spokojená neumím nebo nedávám to prostě asi tak najevo, aby si to mysleli ostatní...nevím jak to lépe popsat...
Pokud to budeš dělat na sílu, tak to je jak kdyby měla v obýváků kus hovínka a snažila se to zamaskovat osvěžovačem vzduchu, přikryla ho kyblíkem. Nijak to nebude fungovat, pořád to tam bude smrdět. Jediná cesta je uklidit to, vyhodit. To je právě zpracování traumat, křivd, ran osudu. Něco zvládneš na terapii, něco i sama např. čtením knížek z osobního a duchovního rozvoje.
Nejsi v tom sama, v podstatě neznám nikoho, kdo by nic neřešil.
Partnerovi bych řekla, že to je problém těch lidí, že se jim zdám nepřípustná, že jediná osoba kvůli které jsem se ochotná změnit jsem já sama a nikdo jiný to nemá právo po mě žádat. Jestli mu nejsem dost dobrá jaká jsem teď, může jít.
Partnerovi neuškodí nastavit hranice, aby tě přestal nutit do změny a měl tě rád, takovou jaká jsi a tobě neuškodí zpracovat si ty věci, co jsi zažila - kvůli sobě.
Se také může stát, že na sobě začneš pracovat, zažiješ osobnostní růst a pošleš ho zpátky do oběhu, protože tak, jak to píšeš není od něj příliš hezké, co ti říká a chce po tobě. Já z toho cítím, že ti říká, nejsi dost dobrá.
Tvůj partner ať si je třeba sebevíc pozitivní a v pohodě týpek, ale jedno je jistý, je nevyspělý až hrůza. Promiň, kolik mu je let? Asi bude ještě mladý že? Přece když s někým jsem, tak ho buď beru, jaký je, nebo ne a nejsem s ním.
Být s někým a takhle ho hodnotit a snažit se, aby se změnil, je hloupé. Buď ať se s tím smíří, že jsi jaká jsi. A nebo ať si najde někoho s kým mu bude líp.
Btw i ty si zasloužíš být s někým, kdo tě bude brát jaká jsi a s kým budeš sama sebou.
Řešit to na terapii můžeš, ale jen pokud to tebe nějak omezuje, nebo ty máš s tím problém. Ne proto, abys zapadla do přítelovo šablonky.
@biciklissie já tohle naprosto chápu, on mi to říká dost podobně...ale já i když jsem třeba vnitřně šťastná, spokojená neumím nebo nedávám to prostě asi tak najevo, aby si to mysleli ostatní...nevím jak to lépe popsat...
@anonym_autor klasický introvert, který prožívá pocity vnitřně a není expresivní tak, jako extrovert. Nic špatného na tom není ;)
Pokud to budeš dělat na sílu, tak to je jak kdyby měla v obýváků kus hovínka a snažila se to zamaskovat osvěžovačem vzduchu, přikryla ho kyblíkem. Nijak to nebude fungovat, pořád to tam bude smrdět. Jediná cesta je uklidit to, vyhodit. To je právě zpracování traumat, křivd, ran osudu. Něco zvládneš na terapii, něco i sama např. čtením knížek z osobního a duchovního rozvoje.
Nejsi v tom sama, v podstatě neznám nikoho, kdo by nic neřešil.
Partnerovi bych řekla, že to je problém těch lidí, že se jim zdám nepřípustná, že jediná osoba kvůli které jsem se ochotná změnit jsem já sama a nikdo jiný to nemá právo po mě žádat. Jestli mu nejsem dost dobrá jaká jsem teď, může jít.
Partnerovi neuškodí nastavit hranice, aby tě přestal nutit do změny a měl tě rád, takovou jaká jsi a tobě neuškodí zpracovat si ty věci, co jsi zažila - kvůli sobě.
Se také může stát, že na sobě začneš pracovat, zažiješ osobnostní růst a pošleš ho zpátky do oběhu, protože tak, jak to píšeš není od něj příliš hezké, co ti říká a chce po tobě. Já z toho cítím, že ti říká, nejsi dost dobrá.
@levandule_k já to z toho právě také občas cítím
Teď o víkendu mi řekl, že prý dělám jak kdybych si prošla druhou světovou...já se nikdy nelituji, jen se mu snažím vysvětlil proč taková jsem
Tvůj partner ať si je třeba sebevíc pozitivní a v pohodě týpek, ale jedno je jistý, je nevyspělý až hrůza. Promiň, kolik mu je let? Asi bude ještě mladý že? Přece když s někým jsem, tak ho buď beru, jaký je, nebo ne a nejsem s ním.
Být s někým a takhle ho hodnotit a snažit se, aby se změnil, je hloupé. Buď ať se s tím smíří, že jsi jaká jsi. A nebo ať si najde někoho s kým mu bude líp.
Btw i ty si zasloužíš být s někým, kdo tě bude brát jaká jsi a s kým budeš sama sebou.
Řešit to na terapii můžeš, ale jen pokud to tebe nějak omezuje, nebo ty máš s tím problém. Ne proto, abys zapadla do přítelovo šablonky.
@reeeza táhne mu na 40
Mně to problém nevím...nechci napsat nedělá...samozřejmě mi to občas vadí...opravdu se snažím, ale prostě nemůžu mávnutím kouzelného proutku přepnout do módu super vysmatyho člověka...už x krát jsem mu říkala, že až s ním jsem se začala více smát
@levandule_k já to z toho právě také občas cítím
Teď o víkendu mi řekl, že prý dělám jak kdybych si prošla druhou světovou...já se nikdy nelituji, jen se mu snažím vysvětlil proč taková jsem
@anonym_autor klasicka reakce naprosto neempatickeho cloveka. Kazdy ma sve problemy a kazdy je hlavne jinak bere a jinak proziva.
Pokud na sobe chces pracovat, doporucuji terapeuta/psychoterapii, nejlepe dlouhodobe. Ale musis najit nekoho, kdo ti sedne. Muze to byt az nekolikaty terapeut/psycholog
A kolik je tobě?
Asi bych si položila otázku, jestli s ním chci být, nebo ne. Pokud ano, budeš se muset v tom vztahu vymezit a postavit sama za sebe, aby přestal dělat věci, které tě zraňují.
Já nepotřebuji, aby mě partner mistroval.
@anonym_autor A proč se s tebou ten pozitivní extrovert dal dohromady? Co ho k tobě přitahovalo? Pokud tě má rád, měl by tě brát takovou jaká jsi. Hlavní je aby ty jsi byla spokojena, pokud tě trápí nějaké trauma,řeš ho kvůli sobě.
Myslím, že je dobré, že své trauma chceš řešit. A z toho co jsi psala je co řešit, ale řeš to kvůli sobě a ne kvůli partnerovi. Já ty pocity, že se bojím být šťastná, protože pak se něco může pokazit mám taky. Teď chodím na terapie cca půl roku a začíná se to malinko lepšit.
To znám, já se prý tvářím arogantně, ale bohužel je tohle můj obličej a jiný nemám. 😃 Vyčítali mi to i v práci a když jsem se na zákazníky usmívala, tak prý to zas nebylo přirozené. 🤷🏻♀️ A přitom kolikrát se fakt bavím, jen nemám potřebu pořád komunikovat a prostě jen pozoruju a poslouchám. 😊 Taky mám problém se z věcí radovat, vždycky jsem to nějak zamázla, že no jo, ale to stejně nebylo úplně dobrý nebo tak. A negativní jsem prý celý život. Prostě ve všem vidím hned spíš ty problémy no. Podle mě se to jde vědomě naučit, ale řekla bych, že to je dost těžký. A pokud si k tomu ještě neseš komplikovanou minulost, tak ale ti to nikdo nemůže vyčítat, natož partner, který by ti naopak měl být oporou. Od něj by mě takový přístup mrzel. Vlastně ti podsouvá, že je s tebou něco špatně, jako bys mu ty mohla vyčítat, že není normální, jak se pořád usmívá a baví s lidma.
@anonym_autor klasický introvert, který prožívá pocity vnitřně a není expresivní tak, jako extrovert. Nic špatného na tom není ;)
Já myslím, že @reeeza to vystihla úplně do puntíku. Sama to tak mám. Ta extrovertnější část rodiny to vůbec nechápe, že nemusím někde skákat a pištět radostí, jak malé dítě, i když třeba prožívám něco, po čem jsem toužila nebo z čeho mám radost. Pořád mají pocit, že se moc potlačuju, že jsem taková tichá. 🤷 No jsem no. Taky nechodím s úsměvem od ucha k uchu od rána do večera. Ale neznamená to, že nejsem v pohodě. Třeba se ani nesměju spoustě pro mě naprosto nevtipných věcí, které jiné pobaví. Extroverti taky nechápou, že introverty příliš moc hluku a lidí unavuje. Tím neříkám, že nemám lidi vůbec ráda, ale víc si užiju večer s jednou, dvěma dobrými kamarádkami nebo i sama a knihou, než v opravdu velké a hlučné společnosti, plné opilých lidí s nemístnými poznámkami. Pro svůj vnitřní klid bych si pořešila svá traumata, pokud ti snižují kvalitu žití. Mám z tebe trochu pocit, že se partnerovi snažíš vysvětlit nevysvětlitelné, opakuješ to možná moc často a on tomu pořád nerozumí a nechápe, v čem je zakopaný pes. Zkus mu to říkat "obráceně". Třeba, co konkrétně ti přináší radost, lehkost, úsměv na tvář. I když jsou to třeba jenom maličkosti. Třeba pochopí tvůj vnitřní svět líp.
@anonym_autor
@anonym_autor asi sama jde, ale na terapii to bude určitě snazší 👍 obzvlášť pokud chceš a jsi motivovaná.