Co dělat, když babička odmítá externí péči?
Potřebovala bych radu od někoho, kdo se v tomto orientuje nebo byl v podobné situaci. Moje babička má rakovinu, léčba nebude, v současné době je v podstatě ležák. Péči v týdnu o ní zajišťuje její sestra (70 let), já jezdím čtvrtek- neděle. Moje matka (její dcera, většinou vykrývá, když někdo nemůže, nemají dobrý vztah). Problém je, že takhle jedeme už 4.mesic a trochu nám dochází dech. Její sestra už má svůj věk, 3x denně sem chodit pěšky a zpět pro ni není snadné, navíc má svoje vnoučata atd. Já jsem se už 4m v podstatě neviděla s manželem, cesta sem mi s dětmi trvá 4hodiny, když tu jsem, tak mi děti nespí (na dnešek jsem spala 3h a podobně je to každou noc), přes den padám na hubu, moje domacnost je dosti v chaosu, nemam čas na svoje děti (2 a 4). Máma sem tedy občas jezdí, ale nechce a nechce ani takhle intimní péči dělat.
Všichni chceme babičku mít, co nejdéle doma (je to její přání). Chtěli jsme si odlehčit pomocí pečovatelek, přes protekci jsme sehnali (čekací lhůty jsou taky v rámci měsíců), ale babička jim řekla, že si to nepřeje. Takže žádné pečovatelky. Našli jsme chvaleny hospic, ale ten samý problém. Prostě žádná externí pomoc, pokud ona si to nepřeje. Já naprosto chápu její práva, ale sakra copak není nějaká pomoc i pro nás? Svepravna je, takže ani tudy cesta nevede. Dá se něco v tomto případě dělat? My se jí nechceme zbavit, ale tenhle stav může trvat měsíce, roky..
@rejalin ale to je mi jasný, že pomoc odmítne, jenže tady žádná zázračná rada neexistuje, ona na to prostě přijde buď sama a nebo se, bohužel, jednoho dne se ocitne na podlaze, když třeba půjde v noci sama na wc a už bez pomoci nevstane. Je potřeba ji položit otázku, jak si to ona sama do budoucna představuje, jaké máte možnosti vy a podle toho se zařídíte. Je nemocná, brzy bude potřebovat léky tlumící bolest apod.
Chápu, že je to komplikované, ale určitě to nakonec zvládnete.
@pipi_puncocha vím, zažila jsem to 2x
Jednak obří respekt, že tohle děláte a ještě takovou dobu... Já si to nedovedu představit ani jednorázově - jednak je to vyčerpávající samo o sobě a ještě to skloubit s malými dětmi a péčí o rodinu... Wow. Druhá věc je, že tohle se dlouhodobě zvládat nedá. Chápu, že babičku milujete a nechcete ji ublížit, ale na to konto ubližujete sobě, respektive ona ubližuje vám. Já myslím, že na ni prostě budete muset nastoupit a oznámit jí to jako hotovou věc, že takhle to dál nejde a je potřeba to a to. A nediskutovat s ní. Ano, máte ji rádi, chcete respektovat její přání, ale pokud chce zůstat doma, tak je potřeba výpomoc. Když prohlásí před pečovatelkou, že je nechce, tak jí to rovnou přednes - jestli chce teda radší do důchoďáku nebo být sama doma, protože jiná možnost není.
Prostě musíte být přísní. Svoje děti taky miluješ, ale taky neděláš všechno, co chtějí a respektuješ svoje limity. A ti staří lidé někdy jsou jako malé děti. Hlavně si trvej na svém a nenech se zviklat. Nenecháváte ji napospas osudu, nedáváte ji do domova důchodců, naopak respektujete její přání, ale ona musí taky respektovat vás. Není důvod se cítit provinile, tak se do toho nenech vmanipulovat. Držím palce!
@suzanna123 přesně tak, moje slova!
My jsme se ségrou nepochybovaly o tom, že by mamka nebyla do konce doma, resp. byly jsme domluvené, že až ta situace nastane, uděláme všechno pro to, aby odešla ve své posteli, tak se i stalo. Ale byl to ku.va masakr a bez podpory hospice je to nereálné. Morphin a haloperidol fakt nepíchneš a navíc i pro nás byly ty sestry ,,bezpečím”, že kdyby cokoliv, jsou u nás hned. Ale do práce se u toho chodit nedá, je to péče 24/7, i v noci jsme musely sestry volat. Neměly jsme ještě děti, takže si to s nimi v této situaci nedokážu představit, fakt klobouk dolů před každým, kdo u toho zvládne obstarat ještě další domácnost a dětičky…
Musíte si s babi promluvit a říct ji, ze to pro vás není zvládnutelný. Hrozně vám fandím, ze se o ní starate, ale tenhle systém může trvat týdny i měsíce, a to je prostě šílený. My jeli doma stejnym tempem, nakonec to dopadlo tak, ze mamka se složila, nezvládla se ani rozloučit, a vztahy v rodině se sesypaly. Bylo to šílený, střídali jsme se ve třech lidech, do toho vlastní práce, děti...není to dlouhodobě udržitelny. Od babičky to je sobecký, ze od vás vyžaduje tuhle péči, a není ochotná ustoupit ani trošku. Přitom by stačilo málo, jen výpomoc...
@rejalin Měli byste s babičkou velmi silně promluvit - a to všichni. Asi se bojí umřít, což každý chápe. Ale opravdu by se měla rozhodnout, zda bude doma, ale bude muset se o ni starat externě sestřička nebo hospic, kde bude už natrvalo.
Ano, chápu pomoc v rodině, ale čeho je moc... Když dědovi dg.rakovinu plic, tak ze začátku se mu pomáhalo. Pak tam na střídačku jezdila zdr.sestra. Nakonec děda uznal, ikdyž to nebylo pro něj lehké, že půjde do hospicu. Tehdy byl už na kyslíku. V den převozu na hospic, zemřel. Ano, byl do poslední chvíle doma, ale nebyla to 24hodinová péče.
@rejalin odpovím na dotaz, když senior nemá nikoho, kdo by se o něj postaral - dle info (dřívější zkušenost - stará paní bez příbuzných) z naší obce ji veškerou péči zajistila ta obec - ale samozřejmě to nebylo stylem, že by ji o půlnoci chodila přebalovat starostka, ale měla pečovatelky a sestry, které tam chodily. No a taky tam chodil dřívější starosta a na něj stará paní pak přepsala své nemovitosti 😀 zas na druhou stranu by to propadlo státu, že.
U vás to vidím dle příspěvků tak, že babi se z místa nehne, nikoho k sobě nepustí s budete to muset dělat vy dokud nepadnete nebo dokud nepadne dřív ona. Zní to tvrdě, ale ona babi ví, že s vámi takto může hýbat a vy se nevzepřete, proto se říká “kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem” - a jak jednáš s dětmi, když se vzepřou proti “zdravému rozumu?”
Das pls vedet jak jste dopadli?
Taky na vas myslim 🙏
Taky na vas myslim 🙏
Ahoj, delší dobu jsem tu teď nebyla, bylo toho dost..
No nakonec babička už byla úplný ležák, ani nepomahala při polohování atd, čili to došlo k tomu, že už plnohodnotná péče v jedné osobě nebyla možná. Takže jsme udělaly slzavou scénu v hospicu, kde naštěstí pracovnice byly celkem empatické. Do týdne ji byli ochotni vzít. Babičce jsem to řekla, byť jsem tedy zamlčela, že je to už asi napořád (což nebylo vůbec fér, ale opravdu jsme se báli, že by odmítla). I tak se mnou přestala mluvit, odpovídat, dívat se na mě. Následoval šílený týden, kdy mi volalo různé příbuzenstvo a ječeli na mě. Ono totiž ta babičky sestra, co se starala jako druhá, s tím souhlasila, ale rovnou řekla, že ona jim to přiznat nemůže, že by s ní už nikdy nepromluvili. Když jsem tam přijela den před odvozem, tak jsme zjistili, že babička má už dekubity (takže stejně bych ji někam musela odvézt). Druhý den s ní jela moje máma, je fakt, že se tam babicky moc neptali, proste ji ubytovali.. ale byli tam vsichni strašně milý. V hospicu ještě zjistili , že už ji začaly selhavat i játra. No a druhý den nás zavolali, ať se přijedeme rozloučit.
Takže mám kolem toho takové ambivalentni pocity. Bylo potřeba ji tam dát, takhle umřela čistá, bez bolesti, byli jsme s ní.. ale pravděpodobně umřela, ptz ji vyčerpal ten převoz. Hrozně se mi teď honí hlavou, že umřela kvůli mému rozhodnutí (racionálně vím, že to bylo správně, udělala bych ho znovu). Ale je to těžké.. já jsem to rozhodla, já jsem ji přihlásila, řekla ji to, pak i vlastnoručně se sanitakem vynesla a naložila.. a ona se na mě zlobila a já už nedostala šanci s ní mluvit znovu, ptz když jsme tam byli na konec, tak většinu doby nebyla při vědomí a když otevřela oči, už nás neviděla..
Ahoj, delší dobu jsem tu teď nebyla, bylo toho dost..
No nakonec babička už byla úplný ležák, ani nepomahala při polohování atd, čili to došlo k tomu, že už plnohodnotná péče v jedné osobě nebyla možná. Takže jsme udělaly slzavou scénu v hospicu, kde naštěstí pracovnice byly celkem empatické. Do týdne ji byli ochotni vzít. Babičce jsem to řekla, byť jsem tedy zamlčela, že je to už asi napořád (což nebylo vůbec fér, ale opravdu jsme se báli, že by odmítla). I tak se mnou přestala mluvit, odpovídat, dívat se na mě. Následoval šílený týden, kdy mi volalo různé příbuzenstvo a ječeli na mě. Ono totiž ta babičky sestra, co se starala jako druhá, s tím souhlasila, ale rovnou řekla, že ona jim to přiznat nemůže, že by s ní už nikdy nepromluvili. Když jsem tam přijela den před odvozem, tak jsme zjistili, že babička má už dekubity (takže stejně bych ji někam musela odvézt). Druhý den s ní jela moje máma, je fakt, že se tam babicky moc neptali, proste ji ubytovali.. ale byli tam vsichni strašně milý. V hospicu ještě zjistili , že už ji začaly selhavat i játra. No a druhý den nás zavolali, ať se přijedeme rozloučit.
Takže mám kolem toho takové ambivalentni pocity. Bylo potřeba ji tam dát, takhle umřela čistá, bez bolesti, byli jsme s ní.. ale pravděpodobně umřela, ptz ji vyčerpal ten převoz. Hrozně se mi teď honí hlavou, že umřela kvůli mému rozhodnutí (racionálně vím, že to bylo správně, udělala bych ho znovu). Ale je to těžké.. já jsem to rozhodla, já jsem ji přihlásila, řekla ji to, pak i vlastnoručně se sanitakem vynesla a naložila.. a ona se na mě zlobila a já už nedostala šanci s ní mluvit znovu, ptz když jsme tam byli na konec, tak většinu doby nebyla při vědomí a když otevřela oči, už nás neviděla..
@rejalin udělalas to nejlepší, co jsi mohla! Výčitky po úmrtí přijdou vždycky a u všech, ale ty si nemáš co vyčítat. Moje máma se posledních 15 let starala o svoje rodiče. Její ségra jim v životě nepomohla, nenakoupila, neodvezla k doktorovi, jenom je tam chodila deptat tím, jak ji bolí záda a jaká je chudinka (je to smutný, ale teta je fakt kráva) a taky máme furt něco vyčítá, co udělala blbě🙈
Upřímnou soustrast! A jsi hrdinka a jsi skvělá, co jsi zvládla a vydržela!
Ahoj, delší dobu jsem tu teď nebyla, bylo toho dost..
No nakonec babička už byla úplný ležák, ani nepomahala při polohování atd, čili to došlo k tomu, že už plnohodnotná péče v jedné osobě nebyla možná. Takže jsme udělaly slzavou scénu v hospicu, kde naštěstí pracovnice byly celkem empatické. Do týdne ji byli ochotni vzít. Babičce jsem to řekla, byť jsem tedy zamlčela, že je to už asi napořád (což nebylo vůbec fér, ale opravdu jsme se báli, že by odmítla). I tak se mnou přestala mluvit, odpovídat, dívat se na mě. Následoval šílený týden, kdy mi volalo různé příbuzenstvo a ječeli na mě. Ono totiž ta babičky sestra, co se starala jako druhá, s tím souhlasila, ale rovnou řekla, že ona jim to přiznat nemůže, že by s ní už nikdy nepromluvili. Když jsem tam přijela den před odvozem, tak jsme zjistili, že babička má už dekubity (takže stejně bych ji někam musela odvézt). Druhý den s ní jela moje máma, je fakt, že se tam babicky moc neptali, proste ji ubytovali.. ale byli tam vsichni strašně milý. V hospicu ještě zjistili , že už ji začaly selhavat i játra. No a druhý den nás zavolali, ať se přijedeme rozloučit.
Takže mám kolem toho takové ambivalentni pocity. Bylo potřeba ji tam dát, takhle umřela čistá, bez bolesti, byli jsme s ní.. ale pravděpodobně umřela, ptz ji vyčerpal ten převoz. Hrozně se mi teď honí hlavou, že umřela kvůli mému rozhodnutí (racionálně vím, že to bylo správně, udělala bych ho znovu). Ale je to těžké.. já jsem to rozhodla, já jsem ji přihlásila, řekla ji to, pak i vlastnoručně se sanitakem vynesla a naložila.. a ona se na mě zlobila a já už nedostala šanci s ní mluvit znovu, ptz když jsme tam byli na konec, tak většinu doby nebyla při vědomí a když otevřela oči, už nás neviděla..
@rejalin mrzí mě to, ale zvolila jsi velmi vhodnou cestu. Nikdo nemá právo soudit. Říct si o pomoc je těžký, ale ve výsledku pro všechny dobrý... měla jsem to hodně podobně se svou babičkou, nar. 1910, bylo jí 94, rakovina v termálním stadiu, léčba nemožná. Nebylo v našich silách jí pomoci. Byla v hospicu. Věř nebo ne, ale já cestovala na deset dní do Španělska, nervy, co s ní je. A ona na mě prostě počkala. Vrátila jsem se v neděli, v pondělí za ní hned jela, měla jsem na sobě šaty s motýly a ona mi říkala - hlavně ať ti ty motýli neuletí..... hrozný. Vnímala. O pár hodin později mi volali, že zemřela. Věřím tomu, že mě chtěla naposledy vidět. Uf. Tak moc se mi to vrací, měla jsem ji ráda
Díky, že jsi napsala. Drž se, musí to být hodně těžké.
Teď si hlavně pořádně odpočiň a naber nové síly, a pro babičku jsi udělala maximum.
Rozumím dobře, že ti, co s péčí vůbec nepomáhali, najednou radili, jak jsi měla pečovat? A stejně neřekli něco jako: "Nedávej ji do hospicu, já přijedu a pomůžu / vystřídám tě," ale jen a pouze kritizovali, co jsi nezvládla udělat?
Jinak jak píšeš - babičce už selhávaly játra, měla dekubity, kdybys ji nechala doma, možná by ten konec byl ještě rychlejší. Anebo by skončila v nemocnici, kde by ale určitě nebyli tak milí jako v hospicu.
Diky, ze jsi napsala. Rozhodne si nic nevycitej, udelala jsi maximum. Uprimnou soustrast.
Procházíš si truchlením a zpochybňování svých rozhodnutí i toho, zda jsi udělala dost, je naprosto normální a věř, že až uplyne nějaký čas, potvrdíš si, že tvé rozhodnutí bylo správné pro všechny zúčastněné, včetně babičky. Příbuzné neřeš, oni v tvých botách nešli a ve výsledku jejich hněv stejně nesouvisí s tebou, to se tam jen propisuje jejich truchlení a jejich otázky, zda udělali pro babičku v dané chvíli maximum jako ty.
Upřímnou soustrast.
@rejalin Zkoušeli jste najít nějakou podporu pro sebe, pro dlouhodobe pečující? Stanovování a hlídání hranic je velké téma i u pomáhajících profesionálů a vy jste laici, navíc s emoční vazbou. Já lidsky rozumím snaze vyplnit přání, ale taky vidím riziko dlouhodobe neudrzitelnosti - a pak by se dělo přesně to, čemu se vlastně snažíte zabránit. Určitá míra pomoci by mohla přispět k tomu, že zůstane ve svém (co nejdele). Lidi mají různá přání, některá se nedají úplně splnit, i když bychom moc chtěli. Ona vás tlačí do kouta. Je zcela jistě ve vážném stavu, to ji ale nedává právo po vás chtít, ať se postupně sesypete.