Jak najít štěstí ve stagnujícím vztahu?
V poslední době si kladu otázku. Za čí štěstí jsme zodpovědní? Je naše štěstí důležitější než štěstí blízkých? A můžeme vůbec předjímat a rozhodovat o jejich štěstí?
Co když člověk žije mnoho let ve vztahu a jako vařená žába si nevšímá, že vlastně není spokojený. Sem tam nespokojenost vystrčí růžky, ale nic velkýho. Však máš děti, muže, nebije vás, nechodí do hospody, nikde není svět jen ideální...sice nestojí o společně strávený čas s dětmi, žádné společné výlety, aktivity, vlastně se o děti skoro nezajímá, nikdy je nevzal, aby spolu něco zažily nebo abys sis odpočinula, už dávno tě nepolíbil, nevzal za ruku, neobejmul, něha nula, jen sex, který tě vlastně už ni netěší...ale dohromady není zlý. Jsou horší. A pořád se umíte zasmát, večer si nalijete víno a sednete, jen témata postupně mizí. Nezajímají ho už moc tvoje problémy, hlavně mu nebreč, když tě něco trápí. Když budeš dělat všechno „správně“, jak občas řekne, bude v pohodě.
A jednoho dne otevřeš oči a zjistíš, že vůbec nevíš, kde to jsi a jak ses sem dostala. Ten chlap, se kterým to bylo dřív tak fajn, je najednou úplně cizí. Stává se mrzutým, všichni jsou pro něj blbci. Nevoní ti, už ti nejsou příjemné dotyky, už ti ani nevadí, když s tebou nemluví. Rozhlídneš se a vidíš, že jsi ve vztahu, který sice není úplně patologický….ale je...žádný. Nechceš takhle žít napořád, ale zároveň to už ani nechceš řešit. Ale taky si uvědomuješ, že nejsi bez viny. Sem tam přijdou lepší chvíle, kdy je to vlastně fajn, nějak to plyne a ty si tyhle myšlenky vyčítáš, ale pak zase propad, kdy ti dojde, proč ty myšlenky přichází. A tak se v tom meleš. Ani ryba, ani rak. Když ses ještě snažila mluvit, nikam to nevedlo. On problém nemá, když bude mít klid, bude v pohodě, nechce nic řešit, nebude o ničem mluvit jak debil, nepotřebuje mluvit! Nepotřebuje se měnit, jestli něco chceš, změňte se vy. Jenže pak zase přijde to světlejší období a pochyby, co to máš za myšlenky.
A co teď….?
Nechat to hnít? Odejít? Nechci radu, jen se zamýšlím, jak je to s tím štěstím. Nikdy jsi nechtěla rozbít rodinu. Pořád tě to děsí. Že ublížíš dětem. Že ublížíš jemu, protože on asi vážně netuší, že to vidíš takhle. Ale chceš být taky šťastná a už víš, že popíráním sebe sama toho nedosáhneš. Už to nechceš ani řešit, protože to nikdy nikam nevedlo, jen ti bylo hůř. Hrát si na jakž takž fungující rodinu…? Nebo upřednostnit svoje štěstí i s rizikem, že druzí nebudou šťastní. A budeš tak vůbec šťastná ty?
Moje teta se takhle rozvedla se sedmi dětmi. Byl to pro příbuzné velký šok, nejmladší šel zrovna do školy. Pro děti to šok nebyl a čekaly to. Ona konečně žije, pracuje, je spokojená.
Ten první krok musí být určitě strašně těžký, pamatuju si na svoji mamku, jak sedí na gauči a ptá se mě, jestli se má po 8 letech špatného manželství zase rozvést. Zařvala jsem na ni, že doprdele ano, ze na to čekám už několik let.
Často přemýšlím o tom, jací jsou muži tatínci a proč to některým prostě nejde. Jestli mají blbé vzory ve vlastní rodině? Jsou pohodlní? Unavení nebo mají pocit, že stejně dělají všechno blbě? Proč někoho nebaví vlastní rodina. Jsou vyhořelí z práce, která je vysává, ale je dobře placená, což je pro rodinu potřeba?
Můj manžel se pořád učí, jak jednat s vlastními dětmi. Nemá to v sobě přirozeně, nemá vzor ve vlastním otci, ten měl až tři práce, aby uživil rodinu, maminka nemohla pracovat. Dávám mu zpětnou vazbu, jak se mi zdá, že s nimi mluví, co by potřebovaly. Některé věci mu nedojdou, takže napovídám. Ale důležité je, že jemu tohle nevadí a pracuje na sobě. I když má před padesátkou, snaží se a moc si toho cením.
@marimanta Tak si to shrnme, mas manzela, ktery;
- se urazi, kdyz s nim nemas sex
- mel by blby reci, kdybys odjela na schuzku k terapeutovi a on se v mezicase musel postarat o VLASTNI deti
- nefunguje v podstate vubec jako dobry otec
- nefunguje v podstate vubec jako dobry manzel (az na vyjimky, kdy se zasmejete, date si sklenku vina atd)
- spatny vzor ma zrejme z jeho rodiny (tzn. jaka je sance, ze zacne veci delat jinak?)
...a ty se bojis, abys MU neublizila? Mam spis pocit, ze ublizovano je tobe a vasim detem jeho nezajmem.
Vis, co se rika; zena si uvedomi, ze je ve vztahu neco spatne, kdyz ten vztah jeste trva. Ale chlap si to uvedomi, az ten vztah skonci. Tvuj manzel nema duvod nic menit (sama rikas, ze ON problem nema, dle jeho mineni) a tim, ze s nim setrvavas, mu nevedomky davas najevo, ze je vsechno OK.
Chapu, ze se bojis udelat ten krok do neznama. Asi nejsi pripravena. Ale neboj, jeste par promarnenych let a prijde neco, co te pripravi raz dva a pak to pujde samo.
@mollyweasley Pises (cituji): Často přemýšlím o tom, jací jsou muži tatínci a proč to některým prostě nejde. Jestli mají blbé vzory ve vlastní rodině? Jsou pohodlní? Unavení nebo mají pocit, že stejně dělají všechno blbě? Proč někoho nebaví vlastní rodina. Jsou vyhořelí z práce, která je vysává, ale je dobře placená, což je pro rodinu potřeba'
Ja myslim, ze odpoved je jednoducha; spouta chlapu deti nechtelo. Chtela je ta zena. Oni se podvolili a tohle jsou vysledky. Vzdyt i tady na Konovi dnes a denne vidime diskuze, ve kterych je zakladatelka zoufala a chce deti a jde pres mrtvoly, jen aby je mela, treba i s chlapem, u ktereho je jasne, ze bude hrozny otec. Ale holt biologicke hodiny te zene tikaji a ona udela cokoliv, aby mela dite. Zrovna vcera tu byla diskuze o tom, kde zakladatelka zacina IVF s chlapem, ktery je naprosto sileny 'material', ale jelikoz je zoufala a otehotneni ma na dosah, tak ho prece neopusti. Je nam vsem jasne, ze za par let tu bude zakladat diskuze o tom, jak je na vsechno sama, chlap ji s nicim nepomuze a ze se 'najednou zmenil', protoze dite chteli oba a bla bla bla. Ne, nezmenil se, odjakziva byl naprosto nevhodny typ na rodicovstvi, ale to si zenska zaslepena hormonama a zoufalou snahou mit dite, nechtela pripustit.
PS. pak je tu jeste skupina blbek typu Agata Hanychova, ktera otehotni s chlapem po par tydnech znamosti, takze se ani nestacili poznat, ze se k sobe nehodi nebo ze chlap bude jako otec nepouzitelnej, ale pozde bycha honit.
@zanett Vidíš, tohle mě nenapadlo 👍
@andromeda818 Ja nevim, co maji delat zeny, kterym tikaji bio hodiny a nemaji vhodneho partnera. Ja jsem jenom odpovidala na otazku uzivatelky nademnou, ktera se ptala, jak se to stane, ze ma chlap rodinu a nestara se.
Já když čtu tyhle diskuze o nefunkčních manželstvích, tak mám velké pochopení pro jednu známou - chtěla dítě, otěhotněla snad s nějakým přítelem, co ho ale nechtěla jako tatínka, a odstěhovala se šupem přes půl republiky. Chlap neví, že je táta, ale ona aspoň nemusí řešit nefunkční vztah. A ve finále je na tom lépe, než spousta ženských s chlapem 😜 Jen se nemusí handrkovat o střídavou péči, škemrat o prachy na domácnost a tak dále.
@zanett a to si vůbec nemyslím. Naopak znám plno chlapů, kteří se chvastaji, jak mají velkou rodinu, klidně by chtěli další děti atd. A pak vidíš tu realitu, jak jejich jediná péče o tu rodinh spočívá v tom přijít z práce (pokud tu práci vůbec mají), zasednout k počítači a dejte mi všichni pokoj. Takže ani zdaleka to, že by žena šla přes mrtvoly a chlap byl donucen. Naopak. Ale stale se bohužel žije v modelu z 18. století, že chlap je udreny ze zaměstnání a ostatní je ženská práce (tehdy věřím, že to tak bylo, dnes už samozřejmě úplně mimo, ale chlapi jsou v tom vychování a proč by to měnili).
@marimanta Odpověď na otázku ti asi nedám. Ale napadá mě k tomu - proč se to děje? Nemůže to být nějaká forma "krize středního veku"? Se říká, že muži kolem čtyřicítky mění svou povahu, cholerik se výrazně zklidní, z milého chlapa se může stávat morous. Nemá to manžel takhle v rodině (otec, děda)? To mi neříkej, že do teď fajn chlap s tebou není ochotný o tom ani mluvit? Nestalo se něco, po čem by se takhle zablokoval? Máte hodně dětí, co jsem z diskuzí pochopila - jak si to představuje, že je zplodí a nechá ti je pověšené na krku? Nabízí se ale otázka, jestli to tak bylo už dříve, proč jich máte tolik? On k tomu nemá žádné své stanovisko? Že by se cítil unavený, vyhořelý? 🤷♀️Přece dospělý člověk musí mít nějaký přehled o svém chování a dopadu na okolí.
@prejeta_zaba hele, nevím. Já to sama nechápu. Dokud byly dvě, bylo to super. Pak jsme přijali jedno, následně druhé... a začalo se to nějak měnit. Děti jsou náročné, úplně jiné než naše bio. Podle mě to nečekal a zaskočilo ho to. Taky změnil práci, byl nespokojený, teď je spokojený, tomu věřím. Zároveň jsme se přestěhovali.... a mám pocit trochu, že si tu plní vlastní sen... a my mu. možná překážíme, protože máme jiné představy. Poslední dítě je zase bio, plánované... nerozumím tomu. Přišlo to nějak plíživě. Moje chyba je, že jsem stále ustupovala, upozaďovala se. Aby byl klid. A když mi to došlo, asi je pozdě. Nevím.
Jo, možná krize středního věku. Asi ji mám taky. Čím dál víc v něm vidím jeho tátu. Vlastně pak všechno chápu, ty rodinné vzorce.
@marimanta Já nevím, jestli bych dokázala přijmout děti do pěstounské péče, navíc v kombinaci s vlastními. Jako máš můj obdiv, že jsi do toho šla.
Máš nárok naplňovat svoje potřeby stejně jako on. On se bude teďka trochu vztekat, že jsi se postavila na zadní. Musíš vydržet a ustát citové vydírání, manipulaci, nepřistoupit na jeho hru. No, tak bude trucovat a trestat tě mlčením. Tak, ať si to užije ty svoje pocity, když to tak chce. Ty se fakt kvůli tomu nemusíš cítit blbě, nejsi za to odpovědná. Jsou dvě možnosti, buď tě zlomí, ty zůstaneš a časem se ti třeba rozjede deprese, nebo nějaká jiná nemoc, nebo se postavíš na zadní a odejdeš.
To, že se začneš chovat jinak, nebudeš mu ustupovat, upozaďovat se, ale bude to, tady máš děti, se s tím smiř, já jdu na terapii, s kámoškou na kafe, bude to pro něj jako facka. Můžeš se na tolik časem srovnat, že začne fungovat zase normálně, ale je otázka, jestli to pro tebe nebude pozdě.
Ty musíš postavit na první místo samu sebe, přestat dělat hadr na podlahu a foukat mu bebíčko. (Ano, to se mi to radí, když nemám děti a děti si umí uzurpovat značnou část tebe...)
@levandule_k no, dnes zrovna jedu za terapeutkou, ale pro jedno z dětí. Nesouhlasí s tím, ale nejde o tom mluvit. Je to prostě blbost a konec diskuse, všechny argumenty jsou marné. Už několik dní spolu nemluvime, spíme každý jinde. Tentokrát nechci přijít jako pokaždé. Víš, co je nejhorší... já se za to stydím, je mi hrozně, že jsem tohle dopustila. Když jsem si dovolila to otevřít, hrne se to na mě, tolik myšlenek, lítosti, vzteku.
@marimanta Pan manzel bude asi pekny manipulator. Tresta te mlcenim a ceka, ze ty prijdes jako pokazde (dle tvych slov), tyhle manipulatory fakt nesnasim. Moje matka je takova, mam na tohle chovani celozivotni alergii. Nejlip udelas, kdyz se nezachovas tak, jak ceka, tedy neprilezes za nim, na to totiz on ceka. Tim ale ukazes svou slabost a upevnis ho v presvedceni, ze te ma presne tam, kde te chce mit; v podrizene roli. Nezavidim ti to, holka, drz se.
Včera jsem četla knížku a tam autor psal, pravda je taková, že jsme duše na , které se nacházejí v procesu vývoje, a proto mě překvapuje kolik lidí si myslí, že je nutné setrvat v jednom vztahu. Vždyť jen velmi málo lidí žije celý život s jedním partnerem...
Bereš si to jako osobní selhání viď ? Sociální vizitka "dokonalý" vztah se nekoná. Bolestné zjištění. To chce čas to strávit. Prostě to tak je. Pokud si projdeš takovou to krizí, kdy budeš zpracovávat, lítost, vztek, pocit zmaru, to že jsi se upozaďovala a dávala se až na 150. místo v žebříčku priorit a budeš zkoumat proč to tak, bylo a že je ok, nepotlačovat svoje potřeby a dovolíš si bez výčitek jít na terapii, koupit hezké spodní prádlo, jen protože to chceš. Tak zjistíš, že je to báječné, osvobozující. Někdy se musí věci hodně posrat, abychom to začali řešit.
Já si loni prošla zajímavou krizí, kdy jsem měla totální paniku, že ještě nemám dítě a nejde nám to a ta lítost, že to chci a není to a já jsem selhala... No oheň na střeše. Manžel nechával některé věci vyhnít. Už jsem byla tak posedlá dítětem, že mu říkám, jestli nebude svoje problémy řešit, tak já si to dítě pořídím jinde, že mu negarantuji, že prostě neustřelím při první příležitosti a to manžela miluji. Vztah s matkou prošel jistou destrukcí, a to jsem si myslela, že je moje kamarádka. Návštěva CARu. Sama o sobě dost zajímavý zážitek. Kdybych tam nešla s nastavením, jdu si tam potvrdit, že jsem zdravá a jen se to zatím nepodařilo, tak mě to psychicky rozstřelí. CARy jsou podle mě jedno z nejdepresivnějších míst na světě. Mělo to jedno pozitivní zjištění, jestli otěhotním a zdárně donosím dítě, beru si dulu k porodu. (Předtím jsem o ní neuvažovala, myslela jsem si, že manžel bude stačit.) V jisté chvíli mi došlo, že jsem ráda, že to dítě tady ještě není, protože jsem si musela projít určitými věcmi a zažít emocionální výbuch matky a být zrovna v šestinedělí, tak mě to psychicky sejme. Taky jsem o sobě zjistila, že si beru jako osobní selhání, že mám hodně dioptrií, takže bič na sebe se dá uplést v podstatě z čehokoliv, a to jsem si myslela, že mám spoustu věci zpracovaných. Jako něco ano, ale nejsem tak v pohodě, jak jsem si myslela...co už...
Nikdo nežije dokonalý život.
@levandule_k ano, je to pro mne selhání. Ten druhý odstavec sedí 100%. Neskutečně se to ve mně mele. Dnes jsem byla pryč, vrátila se, tady pohoda, dokonce se bavil s velkými dětmi. A mně přišlo, že jsem strašná mrcha, že bych to rozbila.
@orchidis ani nemluv... v noci jsme měli debatu, po které si připadám jak spráskaný pes, cítím se mizerně, že mám takové myšlenky. A marně z hlavy lovim ty původní nešťastné... On mě miluje, chce se mnou být.... a mně je hrozně. Nebylo to nijak zlé, žádná vyloženě hádka... zkrátka se teď cítím jak nejhorší mrcha odporná, matka na hovno a potenciální ničitelka rodiny a snů... asi tak.
@marimanta Vezmi telefon, zalez do koupelny až bude chvíli klid a zavolej si do Bílého kruhu bezpečí. Je to zdarma, je to pár minut. Tohle už je vyloženě nebezpečná situace. Jestli máš ve vztahu s ním po rozhovoru takové pocity, tak konec legrace.
A samozřejmě ode mě jako od anonymního nicku to nevezmeš, ani od dalšího tisíce lidí. Ale ty s tím musíš co nejvíc ven a slyšet od různých a na sobě nezávislých lidí, že tohle není norma, že chyba není v tobě. Volej ten Bílý kruh, řekni to kamarádce. V tom BKB jsou školení nezávislí odborníci, kteří umí vyslechnout. Neboj se toho. Aspoň ještě tohle pro sebe a děti udělej. Pár minut. Zdarma. Vypověz jim, jak se cítíš, co je u vás norma. 116 006 - anonymní, zdarma. Absolutně bezpečný. Ničeho se neboj. Zaručuji se za to. Byli jsme tam na exkurzi, na náslechu. Posíláme tam klienty. Jsou skvělí. Pomůžou ti.
@marimanta pokud nechces rodinu rozbijet /odejit, tak jedine psychoterapii zamerenou na zvednuti sebevedomi a uhajeni si vlastnich zajmu a prostoru/volneho casu. Je to boj. Ale bez toho to asi moc nepujde... Myslim ze i ty pravidelne konzultace ti umozni si odfrknout, mit cas sama pro sebe a na sebe a vse se muze zacit zlepsovat... i kdyz doma kvuli tomu budou pravdepodobne trenice. Ale musis prestat ustupovat.
Holky fakt vam
@marimanta prijde jako obet tyrani? Ptam se zcela neutocne. Me prijde, ze mate normalne krizi ve vztahu spojenou s krizi stredniho veku na obou stranach. Takove to, ze co nestihnu behem par let, tak uz nemusim nikdy zazit. Iluze konciciho mladi a rozpaku co jsem si vlastne v zivote uzil/uzila vs narocnost pece o 5!!! deti a kazdodenni reality. Jestli si dobre pamatuju, tak jeste nedavno jsi tu psala, ze jsi smutna, ze muz nechce 6! dite. Tak nechapu. Dalsi dite/rozvod protoze se s nim neda zit behem par mesicu. Ja jsem dite z rozvedene rodiny a nic dobreho mi to v zivote neprineslo. Takze jsem zastance terapii, prace na vztahu, venovani se spolecnym aktivitam, budovani zazitku. Na me to pusobi, ze problem tveho muze bude ten pocet deti🙈 Ze ti chtel doprat tu velkou rodinu a asi zjistil, ze je to na nej moc? To se prece da resit, nejak postupne na tom pracovat. At muze budovat vztah s detmi, aktivita nebo vylet jen s nejstarsimi, nebo at hlida jen nejmesi? Proste pomalu na nej.
@dasasa1 máš pravdu v tom, že se necítím týraná. Cítím se normálně v prdeli. Pardon. K těm dětem... ono se to hodně znatelně zlomilo tím pátým, který sice chtěl, ale byly tam nějaké třenice.... Mimino, k tomu ty další rostou, problémy se objevují.... Vždy jsme mluvili o tom, že ještě dvě svoje (tedy 5 a 6)....chvili po porodu jsem byla na nějakem vzdělávání (povinném pro pěstouny zákona) a tam se otevřela nějaká témata a mi začalo docházet, že plno věcí mě trápí, že to nějak neovládám. Zároveň pořád tikaly ty hodiny, čas běží, ještě chceš mimino... Za další rok jsem byla opět na vzdělávání a tam jsem si poprvé ty problemy pojmenovala. Chtěla je řešit, ale nešlo to. Možná jsem se měla vic snažit to otvírat. Nevím. Poslední půl rok mi bylo hodně zle, i na zdraví se to projevilo. Další dítě jsem uzavřela. Úplně upřímně jsem si začala připouštět, že jsem hodně nešťastná, že plno věcí chci jinak, ale delam je zase jinak....asi aby viděl, že nejedu jen podle sebe. Ale nebyla jsem to já, nebylo to dobrý.
On není tyran, on je taky nešťastný.... jenže já si teď vůbec nejsem jistá, jestli dokážeme ještě najít štěstí společně. Jestli když budu chtít štěstí pro něj, protože mi je opravdu líto, že po něm šlapu... tak jestli se po čase neotočím a nezjistím, že já pořád šťastná nejsem a on nakonec taky ne. Navíc mam pocit, že on má dojem, ze sám je stále stejný a je to jen moje vina (což chápu, protože jsem opravdu některé věci změnila) a musím to vyřešit já. Když jsme došli do fáze říct si, co bychom teda chtěli, otočil to do role, že je chudák a já ať už se teda nestarám, když nechci. No a já nevím, jestli se chci nechat takhle vydírat....ale co když je opravdu tak nešťastný a neví z které do které... Je mi zle. Nechci to vyřešit rychle a teď hned, potřebuju odstup... ale...nevím...
@andromeda818 no nevim... ono to muze byt dost dvojsecne.
@marimanta Nahled z vnejsku a jisty casovy odstup reseni se mi zda jako dobry napad. Dala bych si klidne nejaky pevny termin, at to "nevyhnije" a ty vidis svetlo na konci tunelu. Moc fandim, at se vam podari najit spolecnou rec. A kdyz to nepujde, tak budes vedet, ze jsi se snazila a udelala pro zachranu vse co slo. Jinak teda kdyz se manzel pasuje do role obeti, tak to je blby. Ja bych mu rekla, ze ted mas silu pouze na zachranu sebe same a ze az budes vic vpohode, tak se zase rada budes venovat i jeho potrebam. Jestli se mu to nelibi, tak to je jen jeho problem. Ted jsi na prvnim miste ty.
@marimanta Hele za mě - zavolej si do Bílého kruhu bezpečí. Brnkni tam zadarmo a uvidíš. Dej si čas a bude dobře ❤. Držím palce.