Jak překonat nudu ve vztahu? Rady a zkušenosti

@treasurka nejdřív bych sla k psychologovi. Pomuze utridit myslenky a vymyslet co s tim

A já bych teda zabojovala. Nuda a stereotyp není dostatečný důvod k rozvodu. Pokud byl ochotný jedno jít do poradny (chlapi se jinak zdráhají) je vidět, že ignorant to nebude a na rodine mu záleží. Nebo chceš jít za dobrodružstvím? Tak jdi, ale nezapomeň na holý fakt, že všude chleba o dvou kurkach a každý vztah spadne časem do stereotypu, vzrušo a divoká vášeň je jen na začátku každého neokoukaného páru. Buďto zabojujete pro důležitější hodnoty a skutečnosti a nebo půjdete tak či tak od sebe.

Voní ti tvůj muž? (Neptám se na hygienu, ale na jeho přirozenou vůni.)

@janet19 Zeptám se z druhé strany - případas si ve svém životě ceněná, máš dobrou práci, která Tě baví? Kdybys měla víkend pro sebe, co bys chtěla dělat? Není tenhle pocit stereotypu v manželství jen špičkou ledovce?

@orisek56
@konidana
@treasurka moc díky za názory, holky

Je to samozřejmě shrnutí. Nehledám vzrůšo, není v tom (a ani nebyl za tu dobu nikdo jiný - aspoň za sebe to vím jistě)
Ale šla bych třeba tančit na ples, chtěla bych s dětma na dovolenou (finančně si to dovolit můžem), na výlety, sportovat. Muž má náročnou práci, ten zbytek energie, co má - věnuje dětem a pak už chce klid.
Nebo jezdit za svou rodinou, kde se on cítí dobře, ale já bohužel ne :( (tak to bylo vždy, jezdím tam především kvůli dětem, teď když už jsou větší - jezdí sami)
Ano - neděje se mi nic zlého, ani dětem.
Ale kde brát pořád sílu na tom pracovat, vytvàřet ty hezké chvilky, snažit se něco naplánovat, když tam není ani ta zpětná vazba?

Práci mám taky náročnou, i když ne plný úvazek, abych zvládla fungovat s dětma, vozit je na kroužky + obstrat domácnost. To mi nevadí, to funguje.

KOMUNIKACE a schopnost domluvit se na změnách...o tom to je. Promouvte si na vážnou a zkuste překopat vaše programy. Každý z vás by měl něco obětovat a změnit pro toho druhého. Nemusí to být na pořád, ale třeba se domluvit na jeden den v týdnu že to bude jinak a vyrazíte někam spolu, zajistit si hlídání. I kdyby měl blbý pocit že zanedbává práci, nebo ty že jeden den kašleš na děti. Vy se ztrácíte v těch denních povinnostech, které vás melou, ale aspoň jeden den v týdnu byste měli být důležití jen vy dva. Co se týče jeho nesnahy, v klidu nalít čistého vína a třeba k tomu i toho tekutého a promluvit si narovinu, říct mu to co píšeš tady.

@janet19 Zachránit se dá ledacos, ale chtít musí oba.

Já jsem se ptala na to, jestli ti muž voní, protože jsi psala, že to byl vztah spíš z rozumu než vášně. Pokud tam není přitažlivost a nikdy ani nebyla, tak si myslím, že se budeš trápit.

To je věčné a nevyřešitelné dilema - litovat toho co jsme udělali, nebo toho, co jsme neudělali? Možna se za 20 let otočíš a zjistíš, že jsi strávila nejlepší roky života ve svazku bez lásky. Když odejdeš teď, možná potkáš chlapa svého života a prožiješ s ním báječný, vzrušující život o jakém sníš. Bude si rozumět s tvými dětmi a ty budeš každý den děkovat prozřetelnosti za to, že jsi se rozhodla odejít. A nebo to taky ne. Taky můžeš potkat muže, který bude mít jako ty závazky, on si nebude rozumět s tvými dětmi, ty s jeho, děti navzájem, do toho Vaši ex a jejich nové protějšky, takže nakonec se na výchově tvých dětí bude podílet x dalších lidí. Tak OK, najdeme si svobodného a bezdětného. Ty bys ještě zvládla mít další děti? Myslíš, že bude mít rád stejně tvoje děti jako to Vaše? Najít chlapa, který bude perfektní partner a ještě nevlastní otec, to je snad jak výhra v loterii. Co když ti nebudou vztahy vycházet a ty budeš dětem pořád vodit domů nové a nové strejdy? Teď určitě řekneš, že to bys nedělala, ale nakonec nikdo nechce být sám. A i když po 10-ti letech manželství si každý od vztahu rád odpočine, tak za velmi krátký čas ti bude smutno a budeš chtít někoho vedle sebe. Dáš ruku do ohně za sebe, že když se zamiluješ, nepůjdou děti na druhou kolej? Jsi připravená na střídavou péči, na rozdělené vánoce, prázdniny, narozeniny? Jsi přípravená na to, že tvůj manžel si taky někoho najde a o tvoje děti se bude starat někdo, o kom ty absolutně nemůžeš rozhodnout? Jsi připravená na to, že už třeba nikdy nebudeš mít tu pravou úplnou rodinu, jako teď.....?
To, co ty řešíš, není nic, co by neřešila každá druhá manželka. Zatímco v dobách minulých byla nejdůležitější povinnost a zodpovědnost, poslední roky je trend - jít za hlasem svého srdce, nepromarnit ani den a neříkám, že je to špatně, že by měl člověk zůstávat ve svazku, kde je vyloženě nešťastný. Ale bohužel se dvěma dětmi už jsou ty možnosti svobodné volby velmi omezené a pokud jsi dobrá máma, vždy budeš hledat partnera, který v první řadě bude fajn ke tvým dětem a sebe upozadíš. A nedojdeš nakonec k tomu, že nejlepší chlap je tvůj manžel? Já sama jsem se v podobných úvahách plácala roky, manželství bylo dost unáhlené, děti brzy, takže vystřízlivění ze zamilovanosti bylo jak když ti vybuchne bomba přímo do ksichtu. Jenže vždycky jsem si před sebe poskádala ty varianty života, který mě čeká, když to ukončíme. A vždycky jsem došla k tomu, že i když v našem soužití muž a žena to není úplně na 100%, představa rozdělené rodiny je pro mě nesnesitelná. Vaše manželství asi není ideální, ale ono žádné není. Někde je velká láska a vášeň, ale zase může tam být nevěra, žárlivost, alkohol, finance a jiné potíže. Pokud jsi tak nešťastná, že bez ohledu na to, co tě čeká víš, že s ním nemůžeš být, odejdi. V opačeném případě si myslím, že zachránit se dá všechno. A konec konců, i za 15 let budeš ještě čupr baba, která může prožít velké věci 😉

@levandule_k Rozumím a děkuji za podnět...bojím se napsat (přiznat si), že ne :(

@irmamala Díky, to je skvěle a výstižně napsáno a vlastně to vystihuje moje pocity i to, nad čím přemýšlím.

Ještě bych ráda upřesnila - když to teď po sobě znovu čtu. Že ten problém není "nuda" - to zní tak povrchně! Je to spíš nezájem, oboustranná ignorace.

Před tím rokem, dvěma lety, kdy jsem prozřela, jsem měla i chvíli podezření na nevěru. Protože mi ten nezájem a lhostejnost nepřišly normální. Tehdy jsme to hodně začali řešit, nevěra v tom (snad) nebyla. Oba jsme se začali víc snažit - společné zážitky, čas pro sebe - ale je to znát, když se do toho lidi musí nutit. Když to není přirozené a když jde cítit, že každý z těch dvou je pak radši v klidu a sám.

Mám období, kdy podnikám i kroky - hledám byt, mám sepsané výdaje a představy o budoucím fungování, tvořím si finanční rezervu, přemýšlím tímto směrem.
Ale pak si říkám, že přece není v pořádku takto žít. :(

I když třeba jedeme někam v partě, každý trávíme večer u jiného stolu, protože máme jiný styl humoru. Muž, který je jina kliďas, umí být v partě hlasitý, zábavný, ale mě si téměř nevšímá. Dřív mi to bylo líto, teď už to vím, tak jdu radši brzo spát a ráno běhat. To mi udělá dobrou náladu, on je taky spokojený. (Ale prostě se úplně míjíme)

Jeho rodina si spolu nepovídá, nejsou akční, tráví čas sledováním televize a jídlem. On je nejšťastnější, že ho maminka obskakuje.

Moje rodina je plná sportovců. Podniká výlety, TV se téměř nezapíná.

Je to až děsivé, když si člověk řekne - copak jsem to neviděla dřív? ...Ale myslím, že tehdy byla oboustranná touha po zázemí, dětech, klidu a rodině natolik silná, že člověk přehlížel tyhle věci.
A možná bych je tedy měla přehlížet dál, aspoň pár let, kvůli dětem. Najít to hezké, to společné.

Jen i přemýšlím, že muž to musí cítit taky. Že přece nemůže být takhle šťastný. Hledá klid, ženu, která se o něj postará, bude kolem něj skákat, udělá mu to zázemí. (Ale nebude po něm nic chtít)
Já pořád doufám v něco víc. Zážitky. Objevování nových věcí, těšení se na dovolenou, prostě jen světlé zítřky, které teď nevidím :(

@janet19 Aha, tak takhle my to nemáme. Nás naopak ty společně chvíle drží pořád pospolu, umíme si to udělat hezké, jak samy, tak s dětmi a jsme oba dva stejně akční, máme stejný životní rytmus. A fakt si myslím, že právě tohle nám už několikrát zachránilo zadek, že ty společné zážitky jsou pro nás všechno a čerpáme z toho. Stejně si ale myslím, že by se s tím dalo něco dělat, když byste našli kompromis ohledně trávení volného času. Pecivála asi nepřinutíš aby každou sobotu s tebou jel 60km na kole. Ale když to nějak prostřídáte, jeden víkend odpočinek, druhý výlet, jednou měsíčně společná večeře....Hlavně kvůli dětem, já jsem byla dost kavárenský povaleč a nejvíc jsem začala sportovat a výletit hlavně kvůli nim. Jeho to nemrzí, že nemá s dětmi žádné zážitky? Na společné dovolené nejezdíte? Vždyt máte celkem velké děti? Z mé zkušenosti chlapi věci neřeší, dokud nevidí kufry za dveřma. Podle mě mají ten pocit, že jsme slepice, kterým se pořád něco nelíbí, ale když si s ním promluvíš tak, aby viděl, že je to opravdu vážné, mohl by se posnažit. Když to zase nevydrží, tak alespoň budeš mít ty čisté svědomí, že jsi pro to udělala max.

@janet19 Ne každý prožívá zamilování mega šíleným pocitem štěstí, u mě se dostavila spokojenost a takový pocit, že konečně je všechno tak jak má být.
On pokud zná ze své rodiny jen sezení u televize a dobré jídlo, mu to stačí, pokud má doma klid a navařeno, tak je možná šťastný. Je/bylo něco, co tě na tvém muži přitahovalo/imponovalo ti?

Když není na dlouhé výlety na kole, dají se vymyslet i méně náročné výlety, třeba hrad s dobrým obědem a malou procházkou.

@irmamala ano, tak to právě vnímám, že ty společné zážitky (ať už jakkékoliv - nejen sport, ale třeba i ten společný film a večeře) dělají ten vztah.

U nás na to nějak není prostor (nebo spíš snaha? :( )

Na dovolenou nejezdíme kvůli volnu - střídáme se u dětí, abychom pokryli prázdniny, byla by možnost, aby děti byly třeba týden u tchýně, ale po zkušenostech z minula, kdy ten čas tam tráví u televize, pak jsou otrávené a ona má řeči o výchově a děti tam ani nechtějí, tak mi to nestojí za to.

A když hlídají naši a my jdeme třeba na večeři, tak mám úplně pocit, že mi něco uniká. Že bych mnohem radši podnikala něco s těma dětma a s rodiči.
(Což je špatně pro ten vzájemný vztah, vím a tohle si budu muset nastavit v hlavě jinak, pokud to chci zachránit)

Ale jak zmiňovala @levandule_k muž to tak černě možná nevidí, nevím - stačí mu dobrá večeře, víno a když klapne takhle jeden večer za čas, pak je 10 dní v práci a píše mi, že mu chybím.

Ale já mezitím brečím doma do polštáře, že rozbiju rodinu, protože takhle už dál nemůžu. Že se přece nemůžu věčně přetvařovat.
Jakobych jedla špatné jídlo a přibírala a cítila, že mám míň a míň energie a že mě to celou obaluje ...akorát psychicky.

@irmamala JInak on není úplně pecivál, sám sportuje. I když v poslední době minimálně kvůli času.
Ale třeba den strávený na horách já sama s dětma nebo celá rodina - pro mě je to víc v klidu, když jedu sama. Udělám si vše po svém, zabalím svačinky, po cestě máme v autě veselo, pustíme si hudbu na plné pecky, smějem se. atd.
S manželem jsem od rána v nervu, v autě je ticho nebo si zapne rádio, což děti nebaví. Je to všechno hrozně křečovité.
Nehádáme se, ale někdy už si říkám, že ty děti to taky vycítí...když ne teď, tak za pár let určitě.
Achjo

@janet19 A proč je v autě ticho, proč jsi v nervu? Vadilo by mu to, kdybyste zpívali? Prudí tě kvůli tomu co děláš a jak to děláš? Trochu mi připadá, že to máš tak nastavené ty, že s ním to je všechno na prd. Jako bys na něj měla neidentifikovatelnou averzi a ty problémy, co uvádíš, byly jen zástupné důvody. Píšeš, že ti vadí, že spolu netrávíte čas, ale když jdete na večeři, připadá ti to jako ztracený čas a radši bys byla jinde. Děti už jsou velké, proč nevyužíváte tábory, nebo příměstské tábory a alespoň na týden na prázdniny nejedete? Připadá mi, že něco je u tebe špatně, ale ty vlastně nedokážeš pojmenovat pořádně co. Možná by nebylo od věci zkusit jít do nějaké poradny nejprve sama a urovnat si myšlenky, co se vlastně děje.

@janet19 Prázdniny se dají řešit příměstským táborem, což mi přijde fajn, kdy ještě není zralé na tábor přes noc, dítě má přes den aktivitu a v noci spí ve své posteli.

A není to tak že máš více času věci řešit, atd. Žiješ v takové zlaté kleci? A on fakt ten čas nemá? Píšeš, že nechodíš do práce na plný úvazek.

@irmamala Moc hezky napsané 👏 Myslím si, že dříve nebo později se s těmito problémy či myšlenkami potýká (potká) snad každá žena, která je v dlouhodobém vztahu. Já jsem s manželem 16 let, máme dvě malé děti. Máme se rádi, ale také už to není to, co bývalo (před dětmi). Dostali jsme se do bodu, kdy už všechno máme (myslím zázemí, rodinu, dobrou práci,...) o to jsme vždycky usilovali, ale teď když už to "máme", tak já mám pocit, že ta společná cesta trním a to budování bylo vlastně to nejlepší, prostě naše společné cíle nás hodně spojovaly. Teď se tak nějak ve všem plácáme. Začínám mít také pocit vyhoření, ale zároveň si uvědomuji, že i přes to, že se teď necítím úplně šťastné, tak bych ty společně roky jen tak zahodit nemohla ❤️. Už jsme překonali spoustu překážek, tak pevně věřím, že tuhle také nějak zvládneme, že to chce jen trochu času.

@janet19 předně úplně chápu tvoje pocity, něco podobného jsem pocítila v životě už taky, nebyli v tom děti, tak jsem nějak zbytečně neprodlevala, ale v tvé situaci se rozhoduje hůř. Na jedné straně vidím tebe jako bytost s nárokem na štěstí a plnohodnotný způsob života, na druhé straně vidím ty děti, které si zaslouží mit doma oba rodiče... jenže babo raď, stáli by děti opravdu o to, aby se jim v tomhle smyslu máma obětovala na úkor sebe? Hlavou se mi honí jedno řešení, ačkoliv jsem zastánce klasických vzorců, muž, žena děti a nikdo víc k tomu, napadá mě jestli by jste nebyli s mužem schopni akceptovat něco jako volný vztah? jakože dávat dětem společně zázemí, ale partnersky žít svobodný život? já teda vím, že neco takového může nadrobit i vic škody, než užitku, ale pokud bych mela volit mezi tím být nešťastná, tak jak to teď je a úplně to zbortit na straně druhé, asi bych to zkusila minimálně uvážit... v dnešní době to myslím není úplně tabu 🤷‍♀️

@janet19 Asi bych na tom ještě zkusila pracovat. Dnes mi povídala kolegyně, jak rodiče v jejích 12ti překonali velkou krizi. Krize jsou normální, kor když spolu maji lidi vydržet celý život. Nebudeme si nic malovat. Co zkusit pravidelně podnikat něco spolu, udělat si na sebe víc času? Chápu, že je to složité, ale stereotyp je do určité míry po jisté době všude. Držím moc palce!

Zabojuj. Je to manželství. Když byste byli věřící a vzali se v kostele, tak se třeba ani rozvést nebudete moci. Ono to manželství má svůj důvod. Něco jste si slíbili. A pokud se ti fakt nehnusí a máš ho aspoň trochu ještě ráda, tak tohle není důvod pro zničení rodiny. Ale nemusíš být nešťastná. Jdi na tu terapii, možná i životní kouč bude dobrý. A změň svůj život. Začni něco dělat. Však nemusíte být furt spolu. Najdi si koníčka, co tě bude hodně naplňovat - třeba ten tanec nebo tak. A s manželem si vážně promluv, že takhle to dál nejde a že jsi nešťastná a navrhuješ nějakou změnu. A udělejte malou změnu. Třeba jeden den v týdnu jen pro vás dva. Jeden den v týdnu rande.
Nejspíš jen manžel polevil. Zapomněl. Ta rutina mu prostě vyhovuje. Ale nemůžeš ho opustit, aniž by si mu aspoň řekla, že chceš změnu. Chce to trochu snahy. Podle mě to není ztracené. Ten vztah se hrozně moc mění. Až budou děti starší a už vás nebudou tak potřebovat - a ono to bude za chvíli - tak budete na sebe mít mnohem víc času. A musíte se naučit se zase znovu poznat a najít si společný čas nebo společné hobby.

@janet19 To je náročná situace. Osobně si myslím, že správnou cestou je jít za tím, co tě dělá a udělá spokojenou. Pak budeš spokojenější i ve svých dalších rolích. Jenže když nemáme konkrétní zkušenost, často nevíme, která cesta to je. Proto je lepší činit změny krok za krokem, pomalu... Co bylo jinak když jste s mužem chodili do poradny? Co se načas změnilo? Jakým způsobem na to můžete navázat? Co můžete udělat proto, abys ve vztahu cítila to, co tam cítit chceš?

Byla jsem v naprosto stejné situaci. Nejsme manželé ale máme 2 deti. Chodila jsem na terapii a stejně budu odchazet. Necitim se s partnerem svá. Porad jen ja mam problem me se nic nelibi. Dum stavime 10 let protoze on to chce delat sám, byt mame rozdelany protoze on to chce delat sam. Podotykam ze penize mame. Pri posledni promluvě me řekl, ze jako s clovekem se mnou nema problém. Tohle od partnera fakt slyset nechci. Po porodech me nepodrzel, udelal me scenu i pred laktacni poradkyni ktera jen kroutila hlavou. To proste nemuzu prekousnout. Nic me tady nepatří ale investuji do bytu. Necitim se jako rovnocenná partnerka. Neplanujeme spolu budoucnost. Jen prezivame. Takhle to nechci. Do poradny jit nechce. Uz rok mame oddělené loznice. Nepřišel ani jednou. Ja musela. Věčně jen ja ja ja. Ano nemám s tim problem být iniciativní ale musim cítit ze ten druhý chce. A to necitim. Kdyz jsem mu rekla ze se chci rozejit rekl jen ok tak musime naplanovat jak s detmi a at se teda odstehuji. Žádná diskuze nic. Přeji ti at se rozhodnes dle srdce. Hodně štěstí

Já v tomhle zastávám názor, že děti jsou na prvním místě. A pokud to není vyloženě násilí, alkohol nevěra, tak se rodina nerozbiji. Takové to že to děti vyciti, že to není 100% idylicky vztah, je jen výmluva. Ano, vyciti. Taky jsem věděla že to naším 100% neklapne ale jsem vděčná, že spolu vydrželi a rozešli se až jsme byli dospělí. I tak nás to s brachem vzalo. Takže představa, že to musí řešit děti. Takže za mě, pokud to není fakt extrémne nezdravy vztah, tak vydržet. Protože jaký pak dáváme ten dětem vzor a s cim pak půjdou do vztahu oni 🤷‍♀️ za chvíli už bude naprosto normální, že je vztah jen nakrátko a většina dětí bude žít v neúplných rodinách... A jo, přiznávám, že zatím to vidím jen z pohledu dítěte a jako manželka to řešit nemusím. Děti jsou ještě malé. Třeba budu jednou mluvit jinak. Ale takhle to vidím teď. Ani u nás to není už po 15letech kdovíjake vzruso. Ale já si vždy řeknu že to ten dětem udělat nechci. A že u sousedů je tráva vždycky zelenejsi 😅

@levandule_k s tou vuni ...nekde jsem cetla ohledne antikoncepce ...

Ze pri pilulkach nam chlapi voni jinak...

A jako ja si chlapa nasla bez pilulek a se zpocenym dresem bych klidne i spala 🥰😍🤩

@veronicka89 JJ je to pravda, také jsem četla, že antikoncepce mění vnímání vůně. Ještě jsem četla, že dělali test, kdy si měli ženy vybrat partnera podle zpoceného trička. Ty, co si vybíraly a nebraly antikoncepci, tak ti vybraly někoho, kdo je jim imunitně nejvzdálenější (což je dobré kvůli pestrosti), ty co braly antikoncepci, tak některé si vybraly imunitně nejvzdálenějšího, některé ne si vybraly imunitně podobného. (Ten dokument jsem viděla dávno, tak to píšu, jak si to pamatuji, asi ne úplně odborně.)
@jaaoni Pokud by to dlouhodobě neklapalo a já se cítila frustrovaná, nespokojená, šla bych ze vztahu pryč. Nechtěla bych dávat dětem vzor do života, že mají vydržet s partnerem, se kterým si nerozumí. Mám známé, kteří jsou oba rozvedení, oba mají děti z předchozích vztahů. Fungují bezvadně, partnersky k sobě sedí a mají moc hezký vztah, když jsem je viděla poprvé, tak jsem si říkala, že není poznat čí děti, jsou z které strany.
Za mě pokud má někdo něco v sobě nevyřešeného, má určité bolístky, tak si opět přitáhne variantu nevhodného partnera, ale pokud se někdo mentálně (duševně) posunul, vyřešil si svoje bolístky, může najít super parťáka pro život, který mu sedí ve všech směrech (sex, zábava, sport, finance, typ bydlení, hodnoty, styl života.)

@levandule_k tak u mě hraje i roli to, že vím, že bych chlapa s dítětem/dětmi nechtěla. Každý jsme nějaký, kazdy máme odzito něco jiného a tím pádem jiný pohled na svět.Takže tohle se fakt nedá radit. Tady může pomoct nasměrovat max psycholog

@jaaoni já jsem vyrostla v rodině, kde to nebylo 100% a kdyby se rodiče rozešli, byla bych raději. Raději, než být v dusnu, raději s každým zvlášť než v napjaté atmosféře. Vidím, že jejich vztah není harmonický, vidím, jak si lezou na nervy, jak spolu vlastně nejsou rádi a umí spolu být jen v obřím baráku s obří zahradou, kde se za víkend potkají jen u oběda, jak spolu neumí trávit čas, jet na dovolenou, jak nemají společné zájmy. Jediný vzor, který mi rodiče dali je, že tohle bych pro své dítě (a ani pro sebe nikdy nechtěla).

@janet19 mám to doma úplně stejne a komunikace nikam nevede. Naopak, když začnu, je to bráno jako útok. Až bude dětem 15 let a více, půjdou na střední, pak se odstehujou, nevím co budem doma s chlapem spolu dělat