Jak se srovnat se 4letým synovcem?
Mám problém se synovcem, příslušná polovina rodiny mi dává najevo, že problém mám spíš já a jsem proti němu zaměřená a moc přísná. Já mám bohužel pocit, že s tím klukem je už dlouho něco špatně. Myslím, že v přístupu k němu se neliším od mého 2,5 letého syna a vždy jsem se snažila být hodná, respektující a dobrá teta, ale už jsem rezignovala. Jeho sestra, dvouletá neteř, je úplně vpohodě, nemám s ní problém a rodiče se jí věnují minimálně, je to takový samorost, protože pořád jen řeší staršího. Kolem 2 let řešil švagr s doktorkou, že má autistické projevy, ale ta je nikam dál neposlala, že je čas to řešit později. Otec s dětmi moc během dne není, protože tráví dobrovolně hodně hodin v práci. Švagrová nechce nic s doktorama řešit, ani jiné doktory, které kluk potřebuje, tak za ni třeba synovo astma řeší její matka. Naše setkání jsou strašně stereotypní a uvedu jen pár příkladů, které mě fakt vždy zničí.
1) rodinný oběd/oslava, většinou končí někdy ještě dřív než si objednáme totální hysterickou scénou synovce, vždy se najde důvod, protože něco není po jeho, takže odcházíme i s ostatními dětmi všichni domů bez jídla, pokud je oslava doma, tak se třeba nesmí nakrojit dort, nebo tak, protože on je z toho úplně naprášky a následují půlhdinové hysterické stavy zmítajícího se dítěte, které řve tak, že s ním nejde vydržet v místnosti, švagrová vždy odmítne aby se švagr nebo kdokoliv angažoval v zklidnění dítete a chce to s klukem řešit sama, tím, že ho někam odvede, uklidní a po návratu hned propuká další hysterie, případně si začne lehat po rodičích, válet se všude po zemi
2) když jdeme na procházku a nedej Bože má někdo s sebou kočárek, musí se on vézt a jedině on, takže jeho dvouletá sestra jde pěšky nebo se nese a on se veze, pokud ho necháme, proválí v kočárku celou dobu, švagrová ho běžně nechává
3) je velmi fyzicky nezdatný, pořád padá, zakopává, propadá v hysterické pláče a je extrémně často nemocný, má noční běsy, nikdo v rodině to neřeší, když přijdou domů, vůbec se nechce svlíkat a leží raději třeba hodinu oblečený a v botech u dveří, švagrová ho tam nechá
4) když jdeme na návštěvu, nesmí si syn půjčit žádné jeho hračky a musí to respektovat, když si přineseme svoje, musí je všechny bratranci půjčit, a koukat, jak si s nimi hraje, jinak to nejde, což samozřejmě zase nezvládá můj syn, vpodstatě smí jen sedět a koukat jak si jiné dítě hraje se vším
5) je neustále extrémně unavený, např. děti vstanou v 8 jdeme na 11 do děstkého divadla, syn i neteř sledují, synovec se po 10 minutách začne válet po zemi nebo po matce a vyžaduje odchod domů, když přes den usne, spí několik hodin vkuse a když ho někdo vzbudí, musí se mu okamžitě podstrčit nějaká sladkost, jinak by dostal další svůj hysterák
6) absolutně ignoruje lidi, pokud mu zrovna nenabízejí něco sladkého nebo džus, pak je jak lavina a chce sežrat celý pekáč, rve to do sebe, jako by nikdy nejedl, na návštěvě třeba i u nás když na něj promluvím, dělá že tam nejsem, neúčastní se společných her, když jdeme třeba všichni spolu skypovat babičce, odejde si sám hrát do vedlejší místnosti, ráno ani během dne nikdy neodpoví nikomu z nás na pozdrav
7) už dva roky si hraje většinu dne tak, že staví koleje a jezdí po nich s vláčky, když někam příjde a jsou tam vláčky, jiné hračky ho nezajímají, pokud je nemají v ruce jiné děti, to jim je pak chodí brát a dává si je k sobě, aby si oni nemohli hrát
8) rozhodně není hloupý nebo zaostalý, pozná všechny značky a typy aut a motorek co kolem projedou během jedné sekundy a o vlacích dokáže mluvit dlouhé hodiny i o technických věcech
Ze společného setkávání jsem zničená, rodina jinak vychází dobře a máme se rádi a rádi se vidíme, ale vadí mi, že synovcovy výmysly musíme absolutně respektovat, naše dítě je z toho frustrované nikdy si nemůže najít hračku s pohrát si vklidu, vždy musí ustoupit nebo se jít zabavit jinak, často odněkud ocházíme bez jídla a ostatní děti to prostě musí vydržet, společný výlet je vždy tragédie, pořád měníme plány aby bylo po vůli synovce. A pak prostě nemůžu se na to koukat, mám pocit, že takhle by neměl vypadat běžný život čtyřleťáka a rodiče by s ním měli nějak pracovat, vyhledat pomoc, řešit jeho zdraví. Když jsem jim to řekla, vždy mi řeknou, že běžně to tak přece není, že takové chování byla výjimka, že je to přece normální dítě, že děti mají různé povahy a tak, a že není důvod cokoliv řešit. Trochu je mi líto jeho sestry, protože se bojím, že výchova vedle takového sourozence ji musí nějak poznamenat, ale na druhou stranu mi příjde, že právě díky tomu, že švagrová nemá až tak moc čas se jí zabývat, tak se jí víc věnuje otec a to jí paradoxně prospívá. Švagrovou mám ráda, je to fajn člověk, shodneme se i na spoustě věcí ohledně výchovy, když o tom mluvíme, ale vůči synovi mi příjde nějaká slepá.
Muž mi na to řekne jen, že kluk je těžká povaha a my nejsme jeho rodiče, a že mám být ráda, že náš syn je jiný a dál to neřeší. Babička synovce žere a naprosto ho miluje a odpustí mu vše jako prvnímu vnoučeti s výhradním postavením.
Vůbec nevím, co mám dělat, jsem ze synovce vždy po setkání zničená, syn chytá vždy na pár dní jeho móresy a už hodněkrát jsem přemýšlela, že už to budu muset začít řešit někde u psychologa, protože nikdo jiný v rodině v ničem z toho nevidí problém.
@j.a.n.i Víš, já jsem z toho právě špatná, že drtivá většina lidí v těchto situacích "nevidí důvod", resp. i z těch reakcí tady, že takovéto chování může být způsobeno výchovou. Povědomí veřenosti a poruchách vývoje je zoufale malé a pak to padá právě na hlavu rodičů, že dítě neumí vychovat☹
Ten příklad s hračkami - já samozřejmě nemůžu tušit, co ten klučina v danou chvíli prožívá. Může mít ale tuto situaci silně zritualizovanou, tzn. její porušení u něj může vyvolávat pocit, jako by se mu hroutil svět - prostě totální zoufalství, panika.
Pokud by tomu tak bylo, jsou nutné ty terapie, které jsem zmiňovala v předchozím příspěvku. Jednak by se rodičům dostalo rad, jak s takovými situacemi nakládat a taky by se třeba mohlo podařit daného klučinu ze zajetí tohoto rituálu vymanit.
když nemají zájem rodiče, autorka sama moc nezmůže.
Vidim ze nikdo nezminil ten cukr- pokud mu rodice neustale cpou cukr, muze to mit obrovsky vliv na jeho neklid, na jeho nocni besy, na jeho hystericky zachvaty. Prectete si neco o cukru a o tom, jaky ma cukr vliv na nervovou soustavu. Cukr by u 4 letyho ditete mel byt max 3x tydne v malem mnozstvi, rozhodne ne kazdy den hned po probuzeni a aby se tim mohl nekontrolovatelne ladovat.
A jinak jediny reseni vidim v tom jim rict svuj nazor a pokud ho nechteji slyset, tak omezit styky.
A rozhodne nedovolit, aby si 4lete dite diktovalo, jestli si bude vas syn hrat se svyma vlastnima hrackama.
Ale meli by ho rozhodne i nechat vysetrit no :( Nechapu rodice, ktery v pripade problemovyho ditete tohle neudelaji.
Nevím jak to vidí ostatní ale na hlavu mi přijdou blízcí a rodiče toho Malého..ne však Ty.. Sama by,h takový hysterie u syna nesnesla a ze,taky má dny kdy si dupne a třeba odmlouvá ale stačí zvýšit hlas a ví moc dobre ze po Hlave si skákat nenechám..
@mymetka můj téměř 4 lety synovec má diagnostikovat dětský autismus a musím říct, že jeho projevy jsou v porovnání s tvým synovcem naprosto minimální. Nejsem odborník, ale několik z těch situaci s hodně velkou jistotou autismu odpovídají. Bylo by na místě, aby synovec podstoupil vyšetření, jeho chování není ani zdaleka normálni a mám za to, že většina těch věcí není způsobena vychovou-napriklad to, že si nevšímá lidi, nikoho nepozdravi, hysterci na neznámých místech atd...
Mě teda přijde spíš smutné to,že většina rodičů si zvykla chování svých dětí nejdřív omlouvat smyšlenou diagnózou (jako kdyby byla potřeba speciální péče nějakou výhrou) než aby nejdřív řešili svůj přístup k dítěti. Pro mě je tedy víc šokující,že se stále rozvíjí trend vidět za každým nevhodným chováním dnes vidí speciální diagnóza. A to teď nemluvím o případech,kdy dítě opravdu vážný problém má. Na tom se se svými kolegy - speciálními pedagogy shodneme.
Jinak naprosto souhlasim s @karlajasmine - ten cukr muze být spouštěč některých stavů. Cpát dítě sladkostmi hned po probuzení je fakt průšvih!
Ten cukr muze taky zpusobovat to vycerpani - po cukru je clovek nabuzenej a pak naopak vysilenej... proste dat jakemukoli drazdivemu diteti cukr je ta nejvetsi blbost.
Hodně město připomíná mého synovce. Odmala si mohl dělat co chtěl a teď s rodiči i ostatníma pěkně vláčí. Večer chodil spát až když se mu chtělo, v zimě si otevřel okno a i když všem v místnosti byla zima, tak se nesmělo zavřít, když byly v kinder šmoulové, tak chtěl tatku smoulu ( babičku mu koupila vajíčko a v něm nebyl, tak dostal hysterak a babička běžela koupit další a aby byla větší šance, tak jich koupila asi deset, v žádném nebyl a všechny vajíčka snědl. Jeho malá sestra jenom koukala a dostala jenom jedno vajíčko. Ale je pravda, že od brachy hodně zkusila, každou chvíli ji nekontrolovaně bouchnul a tak a přitom ona je v pohodě. Výlety s ním jsou utrpení pokud se nejde tam kam chce on. Pokud jo, tak to je v pohodě. Pokud se nechce fotit, tak ho všichni přemlouvají a jemu to samozřejmě dělá dobře.. vždycky odmala dostal to, na co ukázal a teď jsou z něj rodiče nešťastní. Ve škole je pry ale v pohodě.
@mymetka no tady to nevyřešíš. Většina diskutujícím bude nadávat na toho "smrada" jak byl tady několikrát nazván, druhá půlka bude nadávat na rodiče, ALE NIKDO S NIMI NEŽIJE A NEVÍ JAK TO U NICH CHODÍ.
Moje mladší dcera je taky jiná. A rodiče zdravých dětí nepochopí, že jejich styl výchovy u takových dětí prostě nefunguje a fungovat nebude.
Přemýšlím, jak ti to napsat - znám to z obou stran.
Jednání našeho synovce bylo pro mne kdysi v jistých ohledech nepřijatelné - opakovaně jsem na to upozornila a byla jsem za tu, co "ho nemá ráda". Časem jsem omezila řešení jeho jednání s ostatními a "jen" trvala na tom, že když je u nás, bude dodržovat naše pravidla. Venku jsem ho jen pacifikovala, že nebude "vychovávat" naše děti, od toho tu jsou jejich rodiče. Postupně i dalším lidem začalo docházet, že jeho jednání není vždy košer a začali měnit svůj přístup.
Ale také máme dcerku, které nedávno diagnostikovali dysfázi. A vidím odmala, že některé její požadavky nejsou pro všechny srozumitelné - odmala trvala na tom, že na její židličce nikdo jiný nebude sedět, některé její hračky jsou pro ostatní tabu. Stejně tak my ostatní členové rodiny máme jednoznačně stanovená místa u jídelního stolu a nebylo akceptovatelné, aby někdo cizí na nich seděl. Nebo že by používal naše hrníčky a talířky (každý máme svou barvu). A vidíme, že její radost a záplavu citů, když se chce uvítat s dětmi, s nimiž se zná a má je ráda, neumí ty děti zpracovat a pro některé je její jednání až obtěžující.
Učíme ji odmala si s tím poradit - vysvětlujeme stále dokola, stejně tak lidem, jichž se to dotýká.
Když to shrnu - je to primárně o přístupu rodičů daných dětí. Pokud rodiče mají podezření, že dítě není v pořádku, dávno to měli řešit a jejich jednání je vůči ostatní rodině nefér.
A to bych řešila - říct švagrové na rovinu - mám tě ráda, ale řešte jednání svého syna. Do té doby, než bude jasné, jak k němu máme přistupovat my, se s tebou chci vídat, ale bez dětí. Stejně tak bych to formulovala i svému muži. Nezodpovědnost dospělých nemohou odnášet děti a učit se, že ten, co pořád křičí, má neustále navrch a je potřeba mu vždy ustoupit. Nedovolila bych mu brát svým dětem hračky, neodcházela bych nenajezená či dokonce, aby se nenajedly děti.
Opravdu natvrdo bych raději vyčlenila z kolektivu jeho rodiče, aby je to opravdu přinutilo situaci řešit. Třeba lékařským vyšetřením nebo minimálně psychologem.
ježiši, a jako to z toho jeho rodiče nejsou na prášky? pokud říkáš, že je to takhle vždycky, tak buď je extrémní herec, že se doma s rodičema chová normálně, a jakmile jste tam třba vy, tak je takhle divnej, a nebo - pravděpodobně - se tak chová pořád...no já nevim, já tohle mít doma, tak už sem dávno na práškách, i když spíš je na práškách to dítě, protože tohle mi přijde bohužel jako porucha...:(
dost škoda, že to jeho rodiče neviděj, ale vy s tím nemůžete nic. max. se zamyslet nad tím, jestli třeba na švagrovic nemá vliv tchýně, jenže ta to asi taky nevidí...škoda pro to dítě, škoda pro jeho ségru, pro tvý děti...ale nenaděláte nic. omezila bych kontakt, resp. třeba bych dala syna, aby si hrál prostě v jiným pokoji, než synovec, a stejně se těm vyšetřením nevyhnou, protože až bude dlouho chodit do školky nebo pude do školy, pedagogové určitě poznaj,že s ním není něco úplně olrajt...i když jak moje známý učitelky říkaj...dneska je to bohužel naprosto běžný.....čtvrtka třídy adhd, čtvrtka autistů, čtvrtka různejch dys a zbytek "normální":D takže vlastně těžko říct... jestli bude fungovat jakž takž normálně.
No, děkuju za příspěvky, díky nim jsem si uvědomila, že nepotřebuju psychologa já, a že to můžu do velké míry pustit a necítit vinu za to, že kluka nikdo neřeší, a že to nemusím být já, kdo bude dávat impuls. Budu se snažit soustředit na ochranu svého syna a naší mini rodiny. Někdy člověk potřebuje nadhled a slyšet pár různých názorů. No a čas ukáže, jak to doopravdy je.
@brunetka11 ještě k tvé dcerce, nevím, kolik má let, ale můj syn taky dost trvá na zasedacím pořádku, který je čí hrníček, na své židličce u stolu, některém oblečení a i když je to otravné, nikdy mě nenapadlo na to nahlížet nějak jako na projev vady, vždycky jsem si myslela, že určitý řád a jistoty děti potřebují a vyžadují
@mymetka U starší vím, že je prostě konzervativní, mladší se tak nějak zvláštně vymykala - těžko se to popisuje. Ale brala jsem to tak, že i já i muž máme podobné úlety v denním provozu.
Překvapila, že od 2,5 let uměla odečítat, rozhodně se na medvídcích ošidit nedala 🙂 Podobně byla popředu s malováním, tak o cca 2-3 roky.
Když mne nějakou dobu nutila v koupelně chodit určitým způsobem po kachlích, trochu mi zatrnulo, protože jsem to dělávala já, a tušila jsem, odkud vítr vane. Podobně u používání a ukládání určitých věcí určitým způsobem. Že jedeme od jejího necelého 1 roku na Minnie, s tím jsem se smířila 🙂
Mladší však velmi dlouho vůbec nemluvila (do cca 3,5 let). Má velmi výraznou poruchu řeči. Vytvořila si však vlastní znakovou řeč. Nyní komunikuje, ale prakticky jí není pro cizí lidi rozumět.
Psycholožka nám po vyšetřeních řekla, že je v jistých oblastech o cca 2-3 roky popředu a mozek to prostě nestačí všechno dorovnávat. V pedagogicko psychologické poradně byli v rozpacích, protože dcerka nezapadá do tabulek - podle diagnózy by na tom měla být hůř i v motorice, v tom počítání... Na neurologii jsme narazili na velmi dobrého lékaře, vysvětlil nám situaci - a padla tato konečná diagnóza i na základě různých vyšetření.
Nejsem žádný profík ani ostřílený rodič, ale pár zkušeností mám. Rozhodně vím, že děti se rady předvádějí a zkouší, co se dá. Vím, že nevlastní syn je milionový, když nemá po ruce tátu. Vím, že si nikdy doma nedovolí to, co si dovolí u babičky nebo před návštěvou. Vím, že i kdybych ho za ty jeho scény nejraději zabila, stejně je bude dělat dál. Vím, že kolikrát nekomunikuje s nikým, ani nepozdraví. Když se mu nelíbí, co říkáte, tak vás ignoruje. V kolektivu dospělých se chová jako spratek. A přesto je celkem normální. Takže moje rada zní: nenechte ho, aby vás omezoval, aby vám nebo dětem řídil život a zbytek ignorujte. Jestli udělá scénu, tak ať si to rodiče řeší sami a vy vklidu jezte oběd. Pevné nervy a dělejte, že ho neznáte😉
@brunetka11 dik za vysvetleni, o dysfazi jsem zatim neslysela, preju pevne nervy a ať se to v budoucnu co nejvic srovna, u nas siroko daleko mluveni ok
Já bych hlavně chránila své dítě a ať si rodina říká, co chce, zabránila bych styku dětí. Prostě bych k nim nechodila, ani tam malého s tatínkem nedávala. My měli takové známé, když jsem byla malá a ten jejich dáreček byl prostě rozmazleny spratek, ať to omlouvali pokaždé jinak.
Ahoj,držím palce.Už nějakou dobu řeším něco podobného,mám dobrou kamarádku,moc ráda se s ní vidím,má děti ve věku mých dětí.Její syn je ale nezvladnuty,ona to moc nevidí.Má náročnou povahu,o tom nepochybuji,ale v šesti letech třeba řekl návštěvě,která mu sahala na hračky:chci abyste všichni umřeli..,vzteka se,o smrti mluví často,k dětem se chová hrozně.Je mi tak nějak lito to kamarádce říct naplno,díky tomu se moc nevidame,jen treba na obed bez dětí..s detmi to vzdy vymyslim,aby to bylo jen na kratko,nez se kluk rozkouka.Ma jeste mladsi dceru a ta je v pohodě.Moc mě to mrzí,ale došla jsem k tomu,že nejsem ten,kdo by měl její dítě napravovat,ale svoje děti musím chránit,nechci je vystavovat takovému chování.Bohužel..
Tezko radit... Ale osobne bych rekla svuj nazor a tim by to pro me koncilo. Uz jsem se podobne snazila nekomu pomoct/poradit a pak se to otocilo proti mne. Holt az bude princezna chtit jet k prima tete na prazdniny, pojede bez brachy. Taky jsem rekla narovinu segre, ze dokud si neda neter do kupy, ze si ji sem nevezmu. Nemam to zapotrebi. Od vychovy ma mamu (tatu nemaji) a ja ji nemuzu vstepovat neco,kdyz nevim,jak by to resila segra (pokud by me treba nepozadala, abych s ni neco probrala nebo tak)...pak bude mit to dite akorat zmatek. A ze k "cizim" detem byva clovek tolerantnejsi...
Já chápu, jak to myslíš. Zažila jsem u neteře rozpory kvůli řeči. Já byla za tu zlou, když jsem s ní zkoušela trénovat slova a trvala jsem na pojmenování věcí, když jsem upozorňovala na to, ať si řeknou o návštěvu logopedie (neteř ve třech letech používala asi 5 slov, větu nesložila, slovesa, spojky, nic), ale na tříleté jim pediatr řekl, že má čas, tak si řekli, že to není potřeba, že má prostě čas. Jenže....nebyl. I když mi jí bylo strašně líto, musela jsem to vypustit. A když se ani ve čtyřech letech nepohnula, šli na tu logopedii. Diagnóza - opožděný vývoj řeči a mluvidla zatuhlá tak, že bude ještě dlouho trvat náprava. Do školky začala chodit až v těch 4 letech, trošku se to zlepšilo, ale pořád žádná sláva, strašlivě šišlá a šlape si na jazyk, používá pořád jen podstatná jména, sem tam sloveso, v mluvě nerozliší písmena (třeba d a t). A tak nebyl žádný div, že jim teď v předškolákách řekli, že do školy určitě nastoupit nemůže, že by to prostě nedala. Ne rozumově, ale nemám komunikační dovednosti. Samozřejmě jsou rodiče strašně uražení, že přece není hloupá a pořád to nechápou. Vloni v létě mi bratr na zahradě řekl, že když vidí, jak mluví naše Terezka, nebo jejich tříletá dcerka, tak vidí, že to prosrali. Ale začíná další těžké období - neteři se v předškolákách začali některé děti za její řeč posmívat a druhá věc, její mladší sestřička začíná opakovat slova ve stejně špatném tvaru, protože to prostě doma slyší. A maminka nereaguje, neopravuje, netrénuje....A já jsem zase za tu zlou, protože když přijedeme, tak s ní trénuji aspoň já a je mi to jedno. Ať jsem klidně za drsnou tetu, jen když jí to pomůže.
Ja bych se do toho, pokud pribuzni nezadaji o radu, nepletla. Pokud te to tak stresuje, stykejte se co nejmene. To, ze dela na verejnosti/ doma sceny, tak jakkoli je to neprijemne pro tebe, tak je to proste problem jeho rodicu. A pokud odchazeji z restaurace, tak vy ta proste zustante a najezte se, nemusi se cela skupina prizpusobovat jednotlivci.
@beruda To, co popisuješ, je přes kopírák jako naše dcerka - a nejedná se o opožděný vývoj řeči způsobený netrénováním, ale v našem případě diagnostikovanou dysfázi. Zvaž své příbuzné posunout tímto směrem. Bez odborné pomoci (a speciální logopedické péče - běžný logoped se do toho ani nepouští) to nedají.
@brunetka11 ona speciální logopedickoou péči má, plus mají ještě logopeda ve školce, ale myslím to tak, že intervence ze strany rodičů je tam prostě potřeba, samo to to dítě nedá. Já to svou návštěvou jednou za měsíc nespasím, navíc teď každou chvíli porodím a pojedeme tam nejdřív v červnu. Když jsme tam byli teď, tak si holky zapnuly takový dětský počítač a hrály hru, kdy počítač říká písmenka a ony je mačkají na klávesnici. Ona ty rozdíly v těch písmenech opravdu neslyší a za chvíli odešla uražená, protože naše (o dva roky) dcera to umí a ona ne...Prostě je mi jí líto, mohla na tom být úplně jinak, kdyby se ten problém začal řešit dřív a pak se řešil důsledně, a ne že se týden před schůzkou s logopedem vytáhne učebnice a pak se tam řekne, že nespolupracuje.
těžko soudit, mám pocit, že ví co dělá. Všichni skáčou podle něho, tak proč to měnit když mu to funguje. Omezila bych kontakt. Budeš akorát za špatnou, když to nechce nikdo jiný řešit.