Jak se srovnat se 4letým synovcem?
Mám problém se synovcem, příslušná polovina rodiny mi dává najevo, že problém mám spíš já a jsem proti němu zaměřená a moc přísná. Já mám bohužel pocit, že s tím klukem je už dlouho něco špatně. Myslím, že v přístupu k němu se neliším od mého 2,5 letého syna a vždy jsem se snažila být hodná, respektující a dobrá teta, ale už jsem rezignovala. Jeho sestra, dvouletá neteř, je úplně vpohodě, nemám s ní problém a rodiče se jí věnují minimálně, je to takový samorost, protože pořád jen řeší staršího. Kolem 2 let řešil švagr s doktorkou, že má autistické projevy, ale ta je nikam dál neposlala, že je čas to řešit později. Otec s dětmi moc během dne není, protože tráví dobrovolně hodně hodin v práci. Švagrová nechce nic s doktorama řešit, ani jiné doktory, které kluk potřebuje, tak za ni třeba synovo astma řeší její matka. Naše setkání jsou strašně stereotypní a uvedu jen pár příkladů, které mě fakt vždy zničí.
1) rodinný oběd/oslava, většinou končí někdy ještě dřív než si objednáme totální hysterickou scénou synovce, vždy se najde důvod, protože něco není po jeho, takže odcházíme i s ostatními dětmi všichni domů bez jídla, pokud je oslava doma, tak se třeba nesmí nakrojit dort, nebo tak, protože on je z toho úplně naprášky a následují půlhdinové hysterické stavy zmítajícího se dítěte, které řve tak, že s ním nejde vydržet v místnosti, švagrová vždy odmítne aby se švagr nebo kdokoliv angažoval v zklidnění dítete a chce to s klukem řešit sama, tím, že ho někam odvede, uklidní a po návratu hned propuká další hysterie, případně si začne lehat po rodičích, válet se všude po zemi
2) když jdeme na procházku a nedej Bože má někdo s sebou kočárek, musí se on vézt a jedině on, takže jeho dvouletá sestra jde pěšky nebo se nese a on se veze, pokud ho necháme, proválí v kočárku celou dobu, švagrová ho běžně nechává
3) je velmi fyzicky nezdatný, pořád padá, zakopává, propadá v hysterické pláče a je extrémně často nemocný, má noční běsy, nikdo v rodině to neřeší, když přijdou domů, vůbec se nechce svlíkat a leží raději třeba hodinu oblečený a v botech u dveří, švagrová ho tam nechá
4) když jdeme na návštěvu, nesmí si syn půjčit žádné jeho hračky a musí to respektovat, když si přineseme svoje, musí je všechny bratranci půjčit, a koukat, jak si s nimi hraje, jinak to nejde, což samozřejmě zase nezvládá můj syn, vpodstatě smí jen sedět a koukat jak si jiné dítě hraje se vším
5) je neustále extrémně unavený, např. děti vstanou v 8 jdeme na 11 do děstkého divadla, syn i neteř sledují, synovec se po 10 minutách začne válet po zemi nebo po matce a vyžaduje odchod domů, když přes den usne, spí několik hodin vkuse a když ho někdo vzbudí, musí se mu okamžitě podstrčit nějaká sladkost, jinak by dostal další svůj hysterák
6) absolutně ignoruje lidi, pokud mu zrovna nenabízejí něco sladkého nebo džus, pak je jak lavina a chce sežrat celý pekáč, rve to do sebe, jako by nikdy nejedl, na návštěvě třeba i u nás když na něj promluvím, dělá že tam nejsem, neúčastní se společných her, když jdeme třeba všichni spolu skypovat babičce, odejde si sám hrát do vedlejší místnosti, ráno ani během dne nikdy neodpoví nikomu z nás na pozdrav
7) už dva roky si hraje většinu dne tak, že staví koleje a jezdí po nich s vláčky, když někam příjde a jsou tam vláčky, jiné hračky ho nezajímají, pokud je nemají v ruce jiné děti, to jim je pak chodí brát a dává si je k sobě, aby si oni nemohli hrát
8) rozhodně není hloupý nebo zaostalý, pozná všechny značky a typy aut a motorek co kolem projedou během jedné sekundy a o vlacích dokáže mluvit dlouhé hodiny i o technických věcech
Ze společného setkávání jsem zničená, rodina jinak vychází dobře a máme se rádi a rádi se vidíme, ale vadí mi, že synovcovy výmysly musíme absolutně respektovat, naše dítě je z toho frustrované nikdy si nemůže najít hračku s pohrát si vklidu, vždy musí ustoupit nebo se jít zabavit jinak, často odněkud ocházíme bez jídla a ostatní děti to prostě musí vydržet, společný výlet je vždy tragédie, pořád měníme plány aby bylo po vůli synovce. A pak prostě nemůžu se na to koukat, mám pocit, že takhle by neměl vypadat běžný život čtyřleťáka a rodiče by s ním měli nějak pracovat, vyhledat pomoc, řešit jeho zdraví. Když jsem jim to řekla, vždy mi řeknou, že běžně to tak přece není, že takové chování byla výjimka, že je to přece normální dítě, že děti mají různé povahy a tak, a že není důvod cokoliv řešit. Trochu je mi líto jeho sestry, protože se bojím, že výchova vedle takového sourozence ji musí nějak poznamenat, ale na druhou stranu mi příjde, že právě díky tomu, že švagrová nemá až tak moc čas se jí zabývat, tak se jí víc věnuje otec a to jí paradoxně prospívá. Švagrovou mám ráda, je to fajn člověk, shodneme se i na spoustě věcí ohledně výchovy, když o tom mluvíme, ale vůči synovi mi příjde nějaká slepá.
Muž mi na to řekne jen, že kluk je těžká povaha a my nejsme jeho rodiče, a že mám být ráda, že náš syn je jiný a dál to neřeší. Babička synovce žere a naprosto ho miluje a odpustí mu vše jako prvnímu vnoučeti s výhradním postavením.
Vůbec nevím, co mám dělat, jsem ze synovce vždy po setkání zničená, syn chytá vždy na pár dní jeho móresy a už hodněkrát jsem přemýšlela, že už to budu muset začít řešit někde u psychologa, protože nikdo jiný v rodině v ničem z toho nevidí problém.
@mymetka jsem s tebou za jednl. Myslim, ze jsi udelala maximum. Pokud to jeho rodice nechteji resit tak nic nepomuze.
Mozna jen omezte styk protoze vas syn to odkouka, az bude starsi tak mu to vysvetlite lepe te tohle chovani neni spravne.
@barumat No já si právě taky nemyslím až tolik, že by třeba musel být nutně autista, do čehož se ho jednu dobu pokoušel švagr nacpat a tím to omlouvat, ale že to je dané i tou výchovou a přístupem. Pro mě už je to na hranici nesnesitelnosti a někdy se těm akcím snažím vyhýbat a poslat jen muže se synem, rodina totiž trvá hodně na tom, aby se děti vídaly a trávily spolu čas. Každopádně obdivuju švagrovou, že ještě neskončila v blázinci.
Za me vetsina toho, co popisujes jsou opravdu auti rysy. Meli by navstivit Aplu, kde by ho zdiagnostikovali a poradili jak s nim zacit pracovat.
No ono ti to prijde jako, ze to rodice neresi, ale jako co maj delat, kdyz nechtej skoncit v blazinci, to sama pises. Musi se naucit to trochu ignorovat, aby mohli trochu zit trochu v klidu a nejen cely dny v hysterickych zachvatech. Ale odbornou pomoc by to urcite chtelo.
@absintka19 Oni k nám na návštěvy skoro vůbec nechodí a teď i bydlíme dost daleko od sebe, tak na nějakou dobu bude ten kontakt omezený tak jak tak. Když se potkáme, je to pak na více dní, třeba u babičky, o to víc mě to zničí, že to není jedno odpoledne. Syn to opravdu odkoukává dost, naštěstí je to takový nezkrotný energetický vulkán a vždy brzo převládne jeho přirozenost a potřeba pohybu. Taky si říkám, že aspoň je tam ještě ta věkově blízká neteř s kterou výmýšlejí pohybové hrátky, když už nesmějí sahat na hračky. Ale sleduju na sobě, jak právě začínám být už vůči synovci trochu vyhraněná a zaujímat roli, že pokud mu všichni všechno tolerují, tak já teda ne a jdu po něm ať si uklidí co rozbil, rozlil, roztahal, ať nás doběhne, když se courá, že na něj nebudu čekat když prďolové mají ryshlejší tempo a tak ze sebe vlastně přede všema dělám tu zlou tetu.
Celej můj synovec, má adhd, diagnostikované před školou.
Ty můžeš jen omezit styky, řešení je na rodičích.
@mymetka Svůj názor jste rodině řekla,tím to ale asi tak končí. Přesně,jak říká Váš muž,není to Vaš dítě ani Vaše věc. Ono rodiče neradi slyší,když jim někdo jiný říká,jak se mají chovat ke svému dítěti,jak ho vychovávat,že ji jiné,"divné",že něco není v pořádku... rodiče to prostě vidí jinak,tak to je. Každopádně na rodinných oslavách a jiných setkáních bych se chovala tak,aby onen společně strávený čas neubližoval mým dětem. Synovec samozřejmě za nic nemůže,je to malé dítě a pokud má nějaký svůj svět,neuvědomuje si,že něco dělá špatně,třeba ohledně toho půjčování hraček nebo vození v kočárku. Chránila bych své děti,ale tak,aby to neublížilo synovci. Třeba to jeho rodičům docvakne,třeba to opravdu nic závažného není a kluk z toho vyroste. To ale ukáže až čas,jak se bude chovat ve školce,škole,pokud by problémy přetrvávaly,jistě by učitelky rodiče upozornily... Tak se na to vykašlete,nekažte si rodinné vztahy a nechte to na jiných,odbornících 🙂
@mymetka asi bude mít nějaký problém, ale to musí řešit rodiče.
Moje neteř má ADHD a taky to s ní není vždy snadné (teď už má 14let), ale respektuju ji takovou jaká je. Bereme ji na výlety i na dovolenou a opravdu je někdy na zabití 🙂
No a ségru už za nic nekritizuju, ona sama má někdy všecho plné zuby. Škola neteřiny potíže od začátku bagatelizuje a jediné co je zajimá je asistent, kterého využívají na vše možné :(
Ona má ta mince vždy 2 strany.
@mymetka autista asi nebude, ale nějaký problém u synovce bude. Bohužel ty to nevyřešíš. Ono je taky něco jiného být s ním jedou za čas a to jak se chová běžně doma.
Možná nahodit rodičům (švagrové - švagrovi), že jsi potkala nedávno jednu známou, které chodí s dítětem k psychologovi a ten jim radí, jak se k dítěti chovat a hodně jim to pomohlo .... Ale rozhodně netlačit na pilu, protože to nemá rád nikdo. Vždy se dobře kritizuje těm, kteří mají zdravé a bezproblémové děti 🤐
Starší dcera je extrémní citlivka a mladší má prozměnu těžkou vývojovou dysfázii a ty rady od tchýně a švagrové 😈 Vidí je 4x do roka, chytré jak rádio ...
A jak to vidí tvůj muž? Chce se taky tak často stýkat?
@kamiska Dík za návrh, zkusím to švagrovi navrhnout, až zas bude mít nějaké zmínky o autismu, pravidelně se k tomu vrací, že by se chtěl i sám nechat vyšetřit. Tak ať si udělají se synkem chlapské odpoledne.
@zuzka_b2 No je možný, že už jsou z toho otupělí, on byl už naprosto šílené mimino, takže je ty 4 roky asi dost zdrtily a teď jim to možná ani nepříjde, že si vlastně nevědí rady. Možná si myslí, že konečně tím ignorováním a vyhovováním přišli na způsob, jak s ním vyjít. Jenomže kdo jim má teda otevřít oči?
dost dobre nechapu ani vas pristup jako dospelych, v zivote bych nenechala 4 lete dite, aby diktovalo jestli si moje deti muzou hrat se svyma hrackama, at se tam pri hysteraku klidne pos.re, ale kdyz mu to dovolite a vzdy ustoupite, tak se pak nedivte, ze vam vsem skace po hlave. At si kazdy vychovava nebo v tomto pripade spis nevychovava deti po svem, ale jenom po tu mez, nez to zacne zasahovat do me vychovy a omezovat moje deti.
@verkaver no trochu si říkám, že to třeba bude řešit nová školka, kam začne od září chodit, tam kde chodil doposud neměli šanci, protože tam byl tak 2 dny v měsíci a zbytek doma nemocný, máte pravdu, že je škoda si kazit rodinné vztahy, nenapadlo mě tak o tom přemýšlet, že to nemusím být já, kdo jim dá podnět
@kamila297 no ho k nám moc nechtějí pustit, ani samotného k babičce aby prý z toho neměl nějakou psychickou újmu
@mymetka Četla jsem jen úvod, ale nechápu několik věcí:
1) proc odcházíte z oběda cela rodina? Je přece normální (teda aspoň u nás🙂), že s dítětem, které je nesnesitelne odejde jeden z rodičů a ostatní pokračují v zábavě..? Smrad se bud uklidní, a vrátí ke stolu, nebo v extrémním případě s nim odjede jeden rodič domů..
2) Pokud nechce kočárek, ve kterém chcete vézt své dítě, není váš problém🙂
3) není váš problém
4) Každý si rozhoduje o svých hračkách. Vas syn NEMUSÍ (pokud nechce) nikomu půjčovat své hračky.
Zasáhněte a nedopustte to, i kdybyste měla hračky smradovi vyrvat zpátky🙂
5) -8) Není váš problém
Ve zkratce: nenechte si řídit život manýry malého smráďete🙂
@mymetka Souhlasím s @kamiska. Já osobně tam vidím jednak autistické rysy a jednak obsedantně kompulzivní poruchu.
Nevím, kolik toho zmůžeš jakožto ne-rodič, nicméně snaž se prosím chování toho dítěte neobracet proti němu. Dost těch šíleností dělá proto, že sám je plný strachu a úzkosti (což na něm naprosto nemusí být vidět), proto si vytváří vlastní umělé "jistoty", jako např. tu, že když je v blízkosti kočárek, on se veze. Jsou to jeho pevné body ve vesmíru a mohlo by být riskantní mu je brát.
Chtělo by to kvalitní diagnostiku (což je neskutečný problém) a terapie. Dokud nebude vyloučen autismus příp. jiná psych. oslabení toho dítěte, rozhodně bych nedoporučovala postup, o jakém píše @japona.
Ano, máš pravdu, život s takovými dětmi je šílený. Jenže co dělat? Jedinou cestou je vydržet a snažit se jim pomoct.
@kamila297 Vám přijde v pořádku, aby si Vaše dítě nemohlo hrát s hračkami, které si přineslo, muselo je dát jinemu diteti a nemoci si je vzít zpátky?! Mne tedy ne. A proto, když nezasahnou jeho rodiče, aby stav napravili, zásahnu já..
Možná je to důsledek nemoci, možná důsledek výchovy, a co ja s tím? Mám si (nebo svému diteti) nechat s*at na hlavu? Dost možná to bude jedine vymezení nějakých hranic, co ten dáreček pozná, pokud mu jdou pořád všichni na ruku..
Radu nemám, jen podobnou zkušenost s dítkem známých. Osvědčilo se mi omezit společné aktivity, časem se to dost zlepšilo.
@japona Samozřejmě, že to v pořádku není a svého dítěte bych se taky zastala. Ale to neznamená, že ten druhý bude hned smrad s manýrama. Nikdy nevíte, co za tím může být. Pakliže je zdravý, ale jenom rozmazlený, lekce slušného chování mu neuškodí. Pokud to v hlavě nemá v pořádku, je potřeba se podle toho zařídit např. svému dítěti před návštěvou vysvětlit, k čemu na návštěvě může dojít a že bratránek je nemocný, proto by se měl v určitém ohledu tolerovat. Své dítě tím koneckonců také něco naučíte.
Nemam jeste deti, ale mam o 15let mladšího nevlastního bratra, který se sice nechoval úplně stejne ale nějaké podobnosti tam jsou. Dnes uz je mu 15let a jeho mamka zpetne rika, ze ikdyz by to tehdy za nic nepřiznala, vedela ze neni jako jine deti. Ze je jiny a ze ho musi chránit ( dostal úplně vsechno, všichni se mu museli podřídit - například si nikdo v jeho okolí nesměl dat kecup jinak ztropil neskutečnou scénu a to mu myslím bylo cca 5let apod.) Učitelka ho v 1tride doporučila dovést k psychologovi - Autista neni ale nějaký menší problem tohoto spektra tam je. Muzu Vás jen uklidinit, ze z toho nakonec docela vyrostl a dnes je to hodnej kluk, který miluje svoji rodinu.
@mymetka Naprosto povzdechu rozumím, mám ve svém okolí podobný případ. Sama si tak trochu přijdu jako sobeckej dospělák, ale zároveň odmítám skákat jak si malý klučina vymyslí. Co si o mě myslí rodina klučiny raději vědět nechci, jeho rodiče i prarodiče jsou schopní houpat se už pomalu na lustru, hlavně aby byl klučina spokojený a to mi samotné přijde proti srsti. Nejvíc mě pobavilo, když přišli příbuzní s tím, jestli bych jejich rodičům nechtěla pomoc s jeho hlídáním, že toho mají chudáci moc (dítě je ve školce, na 2-3 celé víkendy pá-ne je u babiček, a odpoledne také často hlídá rodina, rodiče mají docela free život, řekla bych). To jsem kategoricky odmítla.
To, co píšeš mi připadá trochu podobné. Jestli má nebo nemá synovec autistické sklony si nedovolí říct ani odborníci bez diagnostiky, proto mi zdejší rychlé soudy maminek, jak rozhodně autistické skony má, přijdou úsměvné. Ony ty jisté autistické sklony vykazují téměř všechny děti. Rozhodně bych se nesnažila se touto diagnózou uklidňovat, není to žádná výhra.
Nedovolím si vůbec hodnotit synovcovo chování, ale můžu jako pedagog zhodnotit celkové chování dětí a to je (ať to některé maminky slyší nerady) někdy opravdu nesnesitelné jen a kvůli tomu, že dnešní děti bohužel nejsou zvyklé mít hranice. Víc než autistické rysy bych zde viděla to, že mu rodiče hodně dovolí a tak mu prochází věci nejen u bližší rodiny, ale i v okolí. Mám na problém podobný názor jako @japona. Rozhodně bych nepovolovala hranice stále dál a dál (což se asi děje) a nenechala tím ničit rodinu.
Pravda ovšem je, že to není Vaše věc a tak bych tohle vůbec neřešila. Čím víc se do toho budete angažovat, tím horší budete. Nechala bych to plně na kompetenci rodičů, ale to pouze do takové míry, aby to neohrozilo moje dítě a mou výchovu.
Já moc často nepřispívám, ale tohle mě trošku šokuje.
Co když se nejedná o žádnou poruchu, je možné ještě v dnešní době, že jde prostě jen o rozmazleného spratečka a je to jen a jen chyba rodičů...?
Proč za vším hned hledat poruchu. Rozhodně bych nedocházela z restaurace kvůli scénám synovce, ať si jdou rodiče, nebo ty hračky....rozhodně bych bránila své dítě. Fakt bych si nenechala s.at na hlavu....i dítě s ADHD si nemůže dovolit vše a musí mít hranice, tady absolutně nejsou.
Necetla jsem komenty vyse, ale prijde mi to na adhd. Leci se bud leky (ktere neuspavaji ani nijak neutlumuji, jak si někteří mysli), psych.terapii a jeste jednou metodou, na zaklade elektrických impulsu. Nicmene k tomu vsemu je nutna i dusledna vhodna vychova.
Kdybych věděla, že klukovi fakt něco je, tak bych měla jiný přístup, mohla bych klidně synovi říct, hele on je nemocnej, musíme to udělat jinak, dovolíme mu to a to, ale není to běžné a nemusíš tolik ustupovat ostatním. Nebo je to výjimka atd.
Z jejich pohledu je zase náš syn agresor, protože ho jde praštit, když mu bere věci a já ho zas nemůžu nechat aby ho mlátil. Takže je to zamotané.
Pokud bych zas věděla, že kluk je zdravý, akorát zkažený výchovou, tak mýma hranicema nikdo nehne. Proto to asi tolik řeším, protože sama nevím, jak se mám teda chovat.
@mymetka Chovejte se k němu tak, aby to neomezovalo vás a Vaše dítě: "tohle jsou hračky Honzíka, neber mu je, on si s nimi ted hraje. Az si dohraje, můžeš si je půjčit ty. Zatím si můžeš půjčit tamten vláček". Tim zamezite "agresi" svého synka, protože mu nikdo nebude brát jeho hračky..
Chodí onen chlapeček do školky? Jak funguje v jiném kolektivu, než v rodine, kde všichni skáčou, jak on piska..?
Obávám se, že není moc co radit. Nějaký psychický vývojový problém tam určitě bude, i když podle mě zdaleka ně závažný. Nicméně je třeba ho řešit už jen proto, že tím, že se k němu všichni takhle chovají, ho v tom jen podporují. Ale vzhledem k tomu, že jste evidentně úplně jediná, komu to vadí, budete si muset vybrat. Bud zavřít oči a respektovat podmínky tak, jak jsou, nebo omezit styky tak, abyste nebyla permanentně vytočená a frustrovaná (a z vašeho syna submisivní blbec).