Jak se vyrovnat s péčí o nevlastní dítě?
Poslední dobou řeším takový problém. Spíš je to můj problém a je to pro mě úplně nová situace a já v ní asi trochu plavu a nevím, jak se k tomu postavit. Manžel má syna 8,5 roku, který u nás z počátku (před cca 4 lety) byl 1x týdně po školce, potom 1x týdne po škole, plus jeden víkend za 3 týdny. Vyhlídka na to, že by u nás někdy mohl být natrvalo pořád byla nejistá, vlastně to vypadalo, že pokud to tak někdy bude, tak nejdřív až mu bude 12,15 let. Jenže teď během doby, co mu bylo 8 se situace během půl roku otočila, máma je rada, že ho nemá doma, že má klid, že s ním nemusí dělat úkoly do skoly a vlastně tak nějak úplně otočila, když nám ho předtím nechtěla dávat vůbec. Máme spolu ještě 2,5 letou holčičku. Děti se mají rádi, malej mě má taky rád, ale já hrozně bojuju. Bojuju asi sama proti sobě. Prostě jsem si nepredstavovala před 2 lety život tak, že tu budu mít každý den dítě, které nemá žádné návyky, není absolutně samostatné co se týká čehokoliv, do školy pro něj manžel jezdí 20 km tam, 20 zpět, takže za měsíc projede 3000 jen na tom, že ho vozí do školy. O peníze mi nejde, to byla jen vsuvka. Jde mi o to, že nestojím o toho malého. Nevadí mi, když tu je, vycházíme spolu, ale prostě mi chybí občas i den nebo víkend jen ve třech. O dovolené ani nemluvím, tu nikdy ve 3 mít nebudeme. Chápu, že manžel chce mít své dítě co nejvíc, když se o něj jeho matka vlastně skoro nestará a i v mém zájmu je, aby neměl teď ve třetí třídě 3 a 4 ve škole, jako to měl minulý rok. U mámy jen leží doma na posteli, kouká do mobilu a na televizi vyrostl. U nás jsme aktivní, u TV téměř není a snažíme se o různé trávení volného času. Dokonce chodí i na judo, aby přišel mezi děti, něco se naučil a nebyl doma jako poleno a za pár let nechodil s nějakou pochybnou partou. Vlastně to ale dělám vše ne pro kluka, ale pro sebe. Abych tu neměla za pár let fetaka a zloděje, aby neměl špatné známky ve škole a něco z něj bylo a vlastně hlavně kvůli manželovi. Ale jsem z toho poslední dobou nešťastná. Prostě mám asi problém jen v sobě a nedokážu se smířit s tím, že tu teď u nás bude bydlet téměř pořád. Nečekám nějakou radu a už vůbec nechci větu typu, tak sis neměla brát chlapa s dítětem. Na to už mám alergii i když vím, že to je přesvědčivý argument a pravda. Jen by mi pomohlo, kdyby mě někdo pochopil a řekl, že to bude zase lepší, protože nemám nikoho, komu se s tím mohu svěřit. A manželovi to říkat zatím nechci, i když asi budu muset, aby aspoň věděl, že takový zásah do mého soukromí také budu nejakou dobu prekousavat.
@jmenoik a kdyby stě si ho vzali k sobě?Musí to být pro kluka těžky....doma je na obtíž.U Vás taky.Neví či je....hlavně ho teď čeká nejnáročnější období život a to je puberta.Bylo by fajn kdyby stě se dospělí domluvili jakým směrem ho budete vychovávat a vést.Bohužel si si chlapa s dítětem vzala a s tím i jeho syna a jestli máš problém se s tím srovnat,tak určitě vyhledej nějakou psychologickou pomoc.I kdyby by to mělo být pár sezení.
@jmenoik jestli ho mate a budete mít převážně vy, tak školu spadově k vám … pokud bude převážně u vás, tak určitě bude trávit i nějaký čas s matkou, babičkou .. takže taky nějaký to volno pro vás … je to nový, nečekalas to, ale je to tak, tak se s tím nějak srovnat a zvyknout si.. ze dne na den to asi nebude a nejhorší bývá to, ze tvy představy byly proste jiný ..malýmu můžeš dat i nějaký povinnosti, s něčím už muže i pomoct ..
@jmenoik ahoj, nemám kapacitu číst, co psaly ostatní holky, tak napíšu svůj pohled: byla jsem nevlastní máma 4 roky. Co jsem si z toho odnesla? Tvořit sešívanou rodinu je nesmírně náročné pro všechny. Mě pomohla kniha "Dítě toho druhého."
K bývalé nevlastní dceři jsem cítila směs rozporuplných pocitů od lásky, přes nenávist až po "je mi je to jedno, moje dítě to není." Ať si říká, kdo chce co chce, tak nevlastní dítě nikdy nemilujeme tak jako vlastní. Vždy je tam nějaké ale, jenže, on/ona tohle... Není tam ta vazba "od bříška".
A to mi přijde, že je to s čím v sobě bojuješ... že toho nejsi schopná jako u dcery. Nejsi a nebudeš. A vůbec nic se neděje. To, že chceš, aby z něho vyrostl normální kluk se zájmy, vztahem k druhým lidem, tak je celkem prima přístup a nevidím na tom nic vypočítavého. Jako upřímně? Okrást, fetovat a zmlátit Tě může i vlastní dítě.
Asi bych si promluvila s manželem, že byste mu našli školu ve vašem městě, může si najít kamarády v okolí, být s nimi venku. Ještě je ve věku, kdy jsou některé děti telatka, co se je člověk bojí, pustit přes přechod, ale věř, že tenhle stav není na furt. Bude starší, budou se mu měnit zájmy... Super kroužek je třeba Skaut nebo Junák - není ve vašem městě? Nasel by si tam kamarády, jezdil by o víkendu na výpravy a plus ještě tyto organizace vštěpuji nenásilnou formou zdravý pohled na svět.
Btw jsem teď v situaci kdy můj současný partner, přijal mou pubertální dceru. Dceru mám ve výlučné péči. A až teď na plno vidím obě strany. Díky němu mi dochází, že jsem k té bývalé nevlastní dceři často dopustila unáhlených soudů.
Z Tebe vnímám, že jsi čistá duše a snažíš se objektivně vyhodnocovat situaci. To je skvělý!
Pokud bys chtěla, můžeš mi napsat víc do IP.
@jmenoik zkus se na to podívat z pohledu toho kluka. Jestli on je šťastný a díky vaší péči se zlepšil ve škole, tak na sebe můžeš být hrdá... To, že sis vzala muže s dítětem, jsi musela od začátku brát, že to bude i tvoje dítě. Asi vážně je potřeba se na to podívat jinak. A co dělá kluk jinak, že vám to narušuje režim? Myslím si, že pokud tebe jako macešku má rád, tak se s ním půjde dát domluvit. Ale chce to začít co nejdříve, ať do puberty vleze už s nějakými pravidly 😉 určitě je to těžká situace, ale buď ráda, že tě to dítě bere. Nikdy nebude tvůj, to je jasný, ale vychovat ho můžeš, a myslím, že dobře ✊🙂
Neznám dítě, co by bylo v osmi samostatné, spousta rodičů vozí děti denně do školy, i starší, já také, protože má dcera špatné spoje a nechci ji nechat třičtvrtě hodiny stát na zastávce, když bude toto stejné dělat pro Vaši dceru, taky Vám to bude vadit?? Jste přesně jako můj současný (ne)partner, manžel svoje dítě nikdy neodstřihne a chápu, že ho bere na dovolené, pro něho je to dítě jako Vaše dcera. Píšete o něm jako o předmětu, který Vám překáží, nechápu, proč takoví lidé do těch vztahů vůbec jdou, když pak ty cizí děti prostě neskousnou, my je ale nehodláme a ani nemůžeme vyzmizíkovat ze světa.
@jmenoik Já tě chápu,mám nevlastního syna,naštěstí u nás nikdy nebydlel,ale když byly návštěvy třeba o prázdninách delší než týden,měla jsem pocit,že mi snad ubírá i kyslík.Nedelal nic špatného,ale prostě to byl vetřelec,vadil mi. Teď už je to skoro dospělej kluk,tolik času už s námi netráví,ale na ty pocity si dobře pamatuju.Byvala jsem na sebe za to naštvaná,ze nedokazu mít ráda malé dítě,ale prostě to nešlo.
@jmenoik zkusila bych si pomoci. Psychoterapie nebo třeba kineziologie. Najít blok, vypovídat se. Ano, je to něco v tobě. Ale já ti naprosto chápu, taky to s některými věcmi takhle mám a třeba ani nevím proč. A dělá mi velký problém se pak přes to přenést ačkoli racionální důvody jsou prostě proti mě. Někdy to prostě chce odborníka. Manželovi bych to neříkala, to by ho hrozně ranilo. Chce to aby sis našla cestu k tomu dítěti. Vzít to jako fakt a vzít to spíš tak, že teď pro něj můžeš být důležitější máma. Režim nastavte, naučte ho, sežeňte doučování nebo chuvu co se s ním bude učit a psát úkoly. Mezitím můžeš mít chvilku ve 2 s dcerou.
Zkus si to pak otočit. Manželovi se něco stane a zůstaneš sama s dcerou. Najdeš si chlapa co bude od začátku vědět, že máš dítě a po čase mu začne vadit. Jaké by to pro tebe bylo? A jaké asi pro to dítě? Ono to totiž vycítí. Pokud cítíš, že by to bylo zle, tak to je ten důvod proč na sobě začít pracovat. Ale nejspíš to nezvládnes sama takže skutečně doporučuji nějakou tu terapii. A to co nejrychleji. A potom začnete pracovat na synovi. Porad je to bratr tvé dcery. V 8mi ho ještě můžete krasne formovat a když bude mít kolem sebe dost lásky, není důvod si myslet, že z něj vyroste fetak nebo zloděj. Už tak to má to dítě ale dost těžké, jen si Vem, že o něj nestojí vlastní matka. Ukaž mu, že má někoho na koho se může spolehnout a že jste s tatínkem dobrý pár, který ho bude mít rád a pomůže. A školu můžete najít blíž. Pokud se staráte hlavně vy, není důvod abyste neměli slovo při výběru školy. Ještě není ani říjen, šlo by přestoupit.
Najdi si terapeuta nebo terapeutku! Potřebuješ pomoc, a terapeut jepřesně ta pomoc, kterou hledáš. To, co cítíš, je naprosto pochopitelné, podobně by se v takové situace, naprosto upřímně, cítil kdekdo. To, že sis vzala chlapa s dítětem a to dítě mu neodpoářeš, je ale také pravda. Tvoje situace se uspokojivým způsobem prostě nezmění. Jediné, co můžeš změnit, jsi ty. A ono to opravdu je možné, dobrá terapie ti pomůže najít cestu.Prosím, udělej to co nejdřív, pro sebe, pro svou rodinu i pro toho chlapečka, který tě potřebuje, i když je tvůj jen zčásti.
Kluk je ve věku kde ještě se dá vychovat.Berte to třeba tak ,že nedej Bože kdyby mu máma těžce onemocněla ,zemřela tak by ste sa o něho taky musela pořád starat.Potřebuje citít ,že někam patři a má ho někdo rád.Nekomu se v životě nepostěsti mít dítě a vy máte a ještě jako darem dostanete druhé.Jinak si myslím ,jestli ho nebude brát jako za své ,tak aby manžel neodešel od vás.Jen si představte kdyby ste byla ON jak by vám bylo ,že někdo nechce přijmout a pomoct vychovat vaše dítě ,člověk kterého milujete! ??Není to trošku sobectví ?! Chápala bych kdyby mu už bylo třeba 16-17 .Taky si zaslouží být milovan,už je dost trestán od své matky ,nezájmem,proč mu nechcete pomoct?! Trpělivost,růže přináší ,ale ať je to od srdce ne přetvářka.
Ahoj, my máme doma v péči 2 děti z manželova prvního vztahu, mého syna z prvního manželství a jedno společné...... Před miminkem to ještě šlo, teď už je to mazec......
Také jsme manželovi děti z počátku neměli, ale matka o ně nejeví zájem, nestarala se o ně, neměly zaplacené obědy, ikdyž ona tvrdila, že je platila, jako všechny ostatní věci (škola v přírodě, tábor.....) Tak jsem sama navrhla, že si je vezmeme do péče. Kdyby se někdy v budoucnu řešily nějaké velké problémy, stejně by to ve výsledku musel řešit manžel......
Bohužel mi po dvou letech, co jsou děti jen u nás přijde, že je na nějakou převýchovu pozdě (14 a 11 let). Pořád o všem lžou, nejsou schopni přiznat sebemenší problém nebo že budou psát písemku, když přinesou špatnou známku, tvrdí, že nic nepsaly.....
Vždy sem byla jediná, koho zajímal jejich prospěch. Tatínek je po práci prý moc unavený, když s nimi začne řešit školu, tak to stejně sabotuje tím, že tomu prý nerozumí atd... Babička řekne "To nevadí, že jsi dostal 4, hlavně, že jsi zdravý....." Takže od letoska na to kašlu, když bude potřeba s něčím pomoct, musí přijít za mnou (např. gramatice v češtině rozumím jen já).
Chci se soustředit hlavně na svého syna, který bude mít ve 3.tride již více učení a na dvouletého, který vyžaduje čím dál tím více pozornosti. Když sem porodila, měla jsem doma 3 děti na online výuce, ještě že nejmladší je extrémně hodný a dobře spí, tenkrát nepotřeboval nic navíc. Nejvíc jsem se učila s manzelovyma dětma. Měly dobré známky, ale bylo to vydřené...... Jenže jim v té hlavě nic nezůstane, dcera vezme kartáč do ruky, že se jde česat, otočí se, něco ji zaujme, kartáč jí vypadne z ruky a hned na něj zapomene..... Poruchy učení nemají, byly v PPP, max to může být ADHD.
Chci vám tím jen vyjádřit podporu, ale nic moc se s tím nedá dělat. U nás mají všechny 3 děti společný pokojíček. Až je příští rok rozdělíme do dvou pokojů, těším se, že už nebudu řešit ani jejich uklízení. Vztah spolu nemáme asi žádný, protože jsem ta nejhorší, která po nich často něco chce ( aby si po sobě uklidili, dělali úkoly.....)
Jen teda jedna věc mě hodně uklidnila. Zminujete, že se bojíte, aby z něj nevyrostl feťák atd. Na to jsou dobré kroužky, aby se zkrátka nenudily a nevymýšlely blbosti. A také si před jejich 18 narozeninami necháme udělat soupis majetku. Jejich matka má totiž mnoho exekucí a jistě děti přesvědčí, aby si kvůli ní vzaly půjčku. Sice se je snažíme finančně vzdělávat, ale mámu bude každé dítě milovat, ikdyž by ležela zfetovana pod mostem a zapřísáhla se, že je nechce vidět. Mají u nás trvalé bydliště, takže exekuce se trochu bojím....
@siposovi také to nemáte jednoduché. Ono se to dobře řekne a hůř dělá. Myslím jako ze se o nevlastní máme vlastně starat jako o vlastní, že jsou to chudinky. Na jednu stranu možná ano, na stranu druhou, proč se pořád kouká jen na ty děti, ale o nevlastním rodiči už nepadne ani slovo. Od toho se automaticky očekává, že se bude chovat vstřícně, téměř jako vlastní. A ono to zatraceně není někdy vůbec lehké.
Přeji Vám, ať to s těmi nevlastními dětmi jde aspoň nějak přijatelně a pokud máte 2 své, pak je jasné, kam je třeba směřovat veškerá energie. Nikdy bych nemohla uprednostnit nevlastní dítě před vlastním. Zní to možná blbě, ale je to přirozené.
@jmenoik Mas pravdu, ze se mluvi predevsim o detech a urcite by se melo mluvit i o situaci nevlastnich rodicu (coz si tedy myslim, ze tu takova organizace existuje. Ale je preci prirozene, ze se mluvi prave o tech detech, protoze ty si svou situaci nevybraly, nejsou v ni dobrovolne a ovlivnuje je to na cely jejich zivot. A jsou ta nejkrehci cast tohoto vztahu.
Z tveho popisu mam pocit, ze bys hlavne potrebovala uznani a pochopeni svych blizkych, ze to taky nemas lehke, coz nemas. Mozna by ti pomohlo, kdybys vedela, ze si to uvedomuje i manzel, ze to neni automaticke a je to pro tebe narocne a kdyby ti vyjadril podekovani a vdecnost?
Kdyby te to zajimalo, ta organizace se jmenuje Treti rodic a urcite by ti dokazali poradit.
@jmenoik Díky, vám ať se také žije přijatelně. Snažila jsem se nevlastní děti brát nastejno, všude se to radí, stejné akce, stejná péče. Prý jednou se ti to vrátí, ony si to uvědomí, kdo se o ně staral. možná, ale mám známou, která se o ty nevlastní starala stejně, aby nebyly chudinky na tom špatně. teď už jsou dospělé a nevrací nic, pořád se chovají jak malé děti.... Opravdu je přirozené soustředit se na vlastní....
@jmenoik Jak to vypadá po půl roce? 😉
Můj manžel si mě vzal i s dcerou, zná ji od jejich 1,5 roku a byla v mé péči, v tom to je jednodušší, ale taky je poznat, že ji nezná úplně od miminka. A od chvíle kdy se mu snažím vyjádřit že si uvědomuji jak je to pro něj těžké (a je mi jasné že je, i teď kdy ji bere jako vlastní a je k ní kolikrát víc ochranitelský než já.) tak je to u nás harmonictějši. Pro manžela bylo asi nejtěžší se vyrovnat s tím, že pro ni nikdy nebude táta, i kdyby se tak 1000x cítil. (princip trochu, že třeba na maturaku si při solu pro rodiče jednou dojde pro biologického tátu, i když manžel je ten kdo s ní je denně a stojí ho to síly i peníze) Ale vyřešil si to v sobě (i když na vlastního synka se dooost těší, i na to, že to bude vlastní dítě. Ale že je dcera skoro jako vlastní je vidět i na tom, že i on chce, aby se jí bráškovo jméno líbilo, když to bude možné 🙂 a na podobných drobnostech, teď k Valentýnu od něj dostala taky kamínek - srdíčko aby si nepřišla odstrčená že je to jen svátek dospělých, občas jí donese z nákupu drobné překvápko, a tak). Ve výchově se úplně neshodneme (zato u vlastního táty v zásadních věcech jo 😁), ale myslím že je to i tím, že jí nezná od miminka a taky bere život víc podle salonek než já, která pozoruji a zkouším co funguje a co ne a názor si upravuji, ale když mi došlo, že i manžel potřebuje čas některé změny a zkušenosti zpracovat, stejně jako dcera (já z nich někdy kvetu, jsem v lecčems mnohem flexibilnejsi než oni oba dohromady a normálně bych řekla že je v tom po něm kdyby byla jeho :D Ale spíš jsem si v tom vybrala podobného chlapa nebo něco 🙂 ) a když jim ten čas dám a netlačím na ně, jsou oba schopni spolupracovat.
A to mi přijde hodně důležité, dát si ten čas si těmi změnami projít, nechtít od druhého, ale ani od sebe hned zázraky. (A jo, člověku to může přijít dlouho, může z toho vykvést, vyplodit, zvadnout, nechat se zasněžit a znovu vykvést, ale když má naději že to ten druhý zvládne pochopit/vyřešit, jde to vydržet a ten prostor dát 😊) A sobě ho člověk musí dát taky, přijmout, že teď kvůli náročné životní situaci nejednám dobře a odnáší to blízcí a to mě mrzí, ale že to bude lepší a když si to budu vyčítat a nemít se za to ráda, bude se to jenom prodlužovat. (teď kupujeme byt a rekonstruujeme koupelnu/bytové jádro v tom starším kde bohužel ještě bydlíme, a vyšlo to blbě a já musím vyřešit kotel věcí - tak teď odpočívám na koníku 😄 - a chvíli mi překáželo i vlastní dítě (a co z ní vyroste a tak, že) a vadilo mi skoro i to že dýchá, i když zároveň jsem pro ni chtěla to nejlepší. Pak jsem dala ten prostor sobě, že můžu být nevyspalá, těhotensky blbá a náladová, stresovaná a smím si dovolit ten komfort to celé nezvládat, a najednou je to s dcerou lepší a už s ní netrávím čas proto že musím ale že chci, tím s ní v drobnostech jednám jinak, víc s láskou, a tím ona je víc v klidu a dá se s ní domluvit. (jí bude brzy 5, tak se to na ní ještě hrozně propisuje, to jak se cítím já. A tak teď vidím kolik potlačené agresivity jsem v sobě měla když jsem na sebe tlačila abych byla perfektní, a dcera tu agresivitu chystala a ventilovala, no a kolik té mojí i její agresivity odpadlo, když jsem na sebe tlačit přestala. A pak jsem jí i řekla že je pro mě těžké to zvládat všechno zařídit a zároveň se jí věnovat a že to není tím že bych s ní ten čas trávit nechtěla, jen prostě moje síly nejsou nekonečné. A ona to pochopila a snaží se mi v tom pomoct, třeba i vyklidila z poličky nějaké nádobí a tak 🥰 předtím dělala jen bordel a naschvály, protože já neměla vyřešeno v sobě a chtěla jsem po sobě zázraky.)
Snad to není psané moc zmatečně 🙂
@jmenoik promiň nečetla jsem úplně všechno, ale zeptám se tě, co by jsi dělala, kdyby se nedej bože stalo něco s jeho matkou? Kluk by šel automaticky k tátovi a co potom? Opustila by si manžela? Víš já tě nechci soudit, ale ty si myslím máš averzi na jeho EX, ale tvoje pocity to ventiluji přes toho kluka. Chápu, že je to těžké, ale to dítě za nic nemůže a našla sis muže s dítětem, s tímhle jsi měla počítat a očividně jsi nechtěla. Pokud jsi chtěla být jen ve 3 měla sis najít bezdětného. Vím, že tohle jsi zrovna nechtěla slyšet, je to náročná situace, znám to a přeji ti aby se to u vás vyřešilo co nejlépe 🫶🏻
A jen doplním ať si manžel schovává všechny účtenky co synovi koupil, jednou se to může hodit.
Držím palce ❣️
Když píšeš, že je nesamostatný, nemá návyky, tak částečně je to způsobeno tím, že ho matka k ničemu nevede a částečně to být způsobeno tím, že se u vás cítí jako host, jako někdo navíc. Kluk může rozkvést tím, že bude jasně vědět kam patří.
Asi bych požádala o svěření do péče, já nemám ráda, když si někdo dělá z někoho kasičku. To, že si maminka řekne o 500 Kč navíc na alimentech, nekoupí mu za to oblečení a kluk je vás, je špatně. Jí se nebude líbit vidina, že by přišla o alíky, tak určitě začne "projevovat" zájem a bude si chtít kluka udržet....
No ono je to těžký, vlastní krev je vlastní krev a přijmout partnerovo dítě nemusí být jednoduché. Já bych to řešila na terapii, často se stává, že si lidi myslí, že mají něco v sobě už vyřešeného, ale přitom to akorát vytěsní. A asi by stálo za to, kdyby jsi měla čas a prostor jen pro sebe, našla si nějakou svoji činnost, je jedno, jestli to bude keramika, fitko nebo cizí jazyk.