Je možné, že budeme někdy šťastná rodina?

Ahoj, už opravdu nevím, jak dál. Ne, že bych tu chtěla hledat řešení, ale hledám názory a osvětlení někoho nezainteresovaného. Příběh je to jako z telenovely, ale s otevřeným koncem. Potkala jsem tehdy v mých očích úžasného chlapa, chodili spolu dva roky, narodila se nám dcera. Byla to náhoda, ale dítě v brzké době chtěl. A hlavně šťastný rodinný život. V době, kdy jsme spolu začali chodit, byla jsem vdaná.S manželem jsme se 5 let pokoušeli o potomka, marně. Oba jsme ztratili smysl žití..a celé se to pomotalo. Vinou obou, jak to bývá. O tom přítel věděl. Sedli jsme si všichni tři, popovídali si. Manžel to vzal, ale s tím, že jsme zůstali kamarádi a s tím, že se můžu kdykoli vrátit. Oznámili jsme to rodičům, neobešlo se to bez výčitek, slz, ale nakonec to vzali. Přece jen jsme se milovali a měli spolu dítě.
Odešla jsem k příteli do domu jeho rodičů. Takové soužití není nikdy ideální, ale co nastalo pak, jsem si ani ve snu nepředstavovala. Místo slibovaného soukromí nahoře, nám zbyl jenom jeho chlapecký pokojík, jako kuchyňku mi ukázal bývalou koupelnu, kde vyrvali sprchový kout, na jeho místo sporák, přes záchod dali stůl a nahoru přibili dvě poličky. Neřekla jsem nic, vzala to. Tchyně se projevila trochu později...začala mě obviňovat, že jsem mu zkazila život, jak prý vypadám, co jsem v životě dokázala, před ním. A on místo aby se zachoval jako chlap, začal brečet, že jsme ho psychicky vydeptaly. A teror začal..každý den hádky, za každou šmouhu jsem mohla. Navíc je nemocná, co se týče uklízení. Od rána do večera jsme s přítelem uklízeli, po malé, po nás, ale i zbytek baráku. Po celém dni jí šel uklízet kuchyň, protože ona to nesnese. Ale ne po naší rodině, proste po všech. Celé dny se starám o malou, uklidím po nás, ale i tak tam ostatní nadělají bordel a tchyně si myslela, že tam budu dělat služku. Já se ale raději věnuju malé, protože je celkem náročná. Neustále chodí za přítelem, ať jí s něčím pomůže, že je jí zle, atp. takže jsme byla pořád s malou sama a on jí maloval, skládal poličky, dělal faktury, nosil kameny do skalky. Do toho jsem potřebovala občas pomoct s malou, hlavně u krmení, protože jedla strašně. Kolikrát stříkačkou za řevu, bylo to fakt náročné. Ale sama bych to nezvládla ani fyzicky ani psychicky. Tchýně neustále podrývala naši péči o malou, ale i mě. Neznám povrchnějšího člověka. Přítel ze začátku bránil, ale pak už polevoval, až jsem nabyla dojmu, že se přidal k ní. Večer za mnou nepřišel nahoru, ale seděl s otcem u telky, nemluvili jsme spolu, když jsem se domluvili, že přijde, nepřišel a vynadal mi, že pracuje pro nás a že to mám chápat. Postavil se k roli otce tak, že bude pracovat od rána do noci. Takže přišel z práce v 5, najedla se, pustil si Discavery, usnul..a pak šel do noci do dílny. Takhle to bylo po celý rok. S kočárkem jestli byl dvakrát venku, neví, jaký má malá režim, neumí ji nakrmit, neví, co jí. večer ji přebalí a to je všechno. Přes den se s ní půl hodiny pohrál.. Za ten rok jsme byli tak třikrát někde v okolí. Pak už ne. Já v nepřátelském prostředí, bez přátel, izolovaná. Přišel mi frustrovaný, zkoušela jsem si o tom s ním promluvit. Všechny měly ale stejné závěry: Matku zpacifikovat nedokáže, je to její barák a může si dělat co chce ( i mě urážet) Nezachoval se jako zbabělec, když po mé začala bezdůvodně skřékat, když se rozbrečel. Máme si to řešit mezi sebou. Když chci. aby se věnoval malé, bude málo peněz, ať s tím počítám. Po mé chce, aby bylo doma uklizeno a navařeno za každých okolností. Můžu být nemocná, malá, protivná, konec světa, ap. Na vlastní bydlení nemáme peníze, s našima se o tom bavit nechce, protože já se s jeho rodičema taky nebavím (kupodivu), za odborníkem jít nechce, přijede pro nás až dodělá zakázky, Nebude dělat otroka - i chodit do práce, i starat se o malou, i pomáhat uklízet Chce na pánskou jízdu.- Dobře. Já půjdu taky. Nauč se malou obstarat na půl dne, nakrmit, pohlídat. Na to mi řekl, ať teda začnu pomáhat v dílné nebo vydělávat peníze. A abych nelitovala, že nás miluje (hahaha)
Už jsme to nevydržela a dala mu nůž na krk, že pokud chce rodinu, musí změnit přístup...že nechci hned řešení, ale začít o tom aspoň mluvit.Jinak jedu k našim a možná se vrátím k manželovi prostě někde, kde najdu azyl. Nedělo se nic, čekal, že se to urovná. Tak jsme zavolala našim, napsala manželovi, co se děje, jak se k tomu staví. jenom jsem o tom teoreticky mluvila. Nařknul mě z podvodu, nedůvěry ve vztah, šmejdil mi po Facebooku, jenom aby našel konverzace. Prý ho nemiluju, jinak bych se nepojišťovala. A že nechce už tolik pracovat, že chce klid, mít svoje zájmy, vyčistit si hlavu, ale že mi už asi nemůže důveřovat. Všechny pokusy o konverzace končí fiaskem, už jsme opravdu zoufalá, vyčítám si všechno, snažím se nají cestu, řešení, ale ubývají mi síly....Považuje se za dobrého otce, mé i malou prý miluje. To jsme byla opravdu tak náročná? Má vůbec šanci zmenit se?
moravanka
27. kvě 2014
rok raz dva neni, ale jeste porad po sobe manzele dedi,co jeden z nich nabyde v manzelstvi patri i druhemu, berou po sobe vdovske duchody a kdyby se jednomu neco stalo a lezel treba v nemocnici v komatu tak bude pripusten a lekari informovan jen manzel/manzelka.
orchidis
28. kvě 2014
@moravanka A? 🙂 Závěr? Že by bylo některé partnerství nefunkční kvůli formuli o dědictví v zákoně 🙂?
orchidis
28. kvě 2014
@moravanka Jako v pohodě, já chápu, jak to myslíš, akorát se osobně domnívám, že v tom to fakt není 😉. Žiju v ČR, na normálním maloměstě a takových lidí a zamotaných, nedořešených spletenců tu je 🙂 a úplně v pohodě 🙂.
zuzana_ka
28. kvě 2014
@bonavoxa Tohle co píšeš, bych nevydržela ani víkend.
Jestli máš být rodičům vděčná za kuchyň přebudovanou z koupelny, kde je záchod, tak to ani omylem. Totální důkaz neúcty vůči tobě a malé.
Kdyby byl tvůj přítel co k čemu, tak bouchne do stolu a usměrní svojí matku do patřičných mezí.
Dobře si udělala, že si odešla k rodičům. Pokud je tvůj přítel naštvanej, že si odešla, tak evidentně nechápe o co ti jde a pokud se vrátíš k němu, bude vše při starém.
Pokud se takto chová k tobě a malé, je to chlap i táta na hov. utíkej od něj pryč dokud si ještě mladá…
bonavoxaautor
28. kvě 2014
@moravanka také mi uniká ten závěr. Že jsem vdaná věděl ještě než padla první pusa. Zbytek probíhal úplně standardně. Já od manžela odešla, podala žádost o rozvod, nastěhovala se k příteli. Až potom jsme počali malou. Chápu to, že toho bylo na něj dost a že je to proces. Ale už je to dlouho...a vypadá to spíš hůře než lépe. A to mi jeho matka začala dělat problémy hned za měsíc po příjezdu. Také to pro mne byl proces, žít úplně jiný život, ale snažila jsem se o tom mluvit. Nejsem jasnovidec, abych při péči o malou vydedukovala všechny jeho emoční pohnutky. A když to raději řekne matce než mě, tak....
bonavoxaautor
28. kvě 2014
@valik Díky. Na kila jsem zvyklá byla, ale ráda jsem svoji vydřenou postavu malé obětovala. A jsem zase na začátku. Místo toho, aby oběť něčemu vyššímu byla hodná obdivu, tak je to naopak. Chce to trochu víc času než když jsem hubnula minule. Potřebuju energii. Rozumem to vidím stejně, že se to nedá a není se kam..a bohužel ani za kým vracet. Pořád ho vidím, jaký byl plný elánu, optimismu, pozorný,milující, chápající,...Ale nemohla jsem být míň náročná 😞
bonavoxaautor
28. kvě 2014
Po těch pár dnech u našich, jsem se fakt upřímně zasmála po dlouhé době. O malou mají všichni zájem, je tu spokojená. A její otec sice komunikuje, ale takovým způsobem, jak moc má práce, co měl k obědu a jak se máme....když mu teda zavolám já. Přijde mi už tak nějak vzdálený a cizí.
lucik78
28. kvě 2014
Pryč od něj žije jen sám pro sebe a rodiče !!!!!! utíkej
valik
29. kvě 2014
@bonavoxa To je dobře, že máte podporu svých blízkých. Nerozumím tomu, jako muž a táta, kterému odešla zoufale nešťastná žena s dcerkou, by měl začít bojovat a ne řešit kolik má práce a co měl k obědu... Možná je to dobře, třeba ty pocity odcizení znamenají začátek změny, která ve Vašem životě přichází... Přeji hodně síly!
edeltraut
29. kvě 2014
Nečetla jsem ostatní příspěvky, ale já bych s takovým chlapem (jestli se mu tak dá říkat) nebyla... a v takovém prostředí už vůbec ne.... z bábovky chlapa neuděláš, nikdy se tě nezastane, bude to pořád stejné, ne-li horší. Bal kufry! 🙂 Držím palce 😉
hanulkapal
29. kvě 2014
@bonavoxa Ahojky, jsem tu poměrně nová a taky mám zajímavý osud, ale to asi každá z nás 🙂 Chtěla bych ti jen popřát co nejvíce sil, abys tohle překonala, na "přítele" se vykašli, myslím, že on a jeho maminka ti zbytečně ubrali na sebevědomí. Jsi pěkná ženská, máš nádhernou dcerku a už proto si myslím, že bys měla být nešťastná co nejkratší dobu.. Já vím, že ti teď není do smíchu, ale zkus si představit, jak se na to budeš dívat třeba za rok, dva, prostě s odstupem. Uleví se ti, že už to máš za sebou. To nejhorší za sebou už taky totiž máš, to, co jsi zažívala, když jste spolu žili. Být na tvém místě, zbytečně bych ho nekontaktovala (jen pokud něco vyloženě potřebuješ), ale nezajímej se o něj více. Sám si vybral variantu, která je jeho srdci nejbližší, a to je nejspíš trávení volného času nad sklenkou alkoholu s přáteli (neber si to nijak špatně). A já si naopak myslím, že on toho jednou litovat bude.. Ale nebude to za týden, spíš za několik let. Ono se mu totiž ohraje vychlástavat a vyblívat víkendy 😉 Držím ti palce!
bonavoxaautor
29. kvě 2014
Díky 🙂 No nevěřil mi, že většina by byla pryč už dávno. Moc spolu nekomunikujeme, jemu to nevadí. Pracuje a zoufá si, že se mu nedaří. To, že mu odešla žena s dcerou...ach. Ale netlačím. Uklidnuju ho, že zase se mu začne dařit a jeho neúspěch nezávisí vůbec na nás. Jsme pryč a je to stejné. Je to smutné zjištění, že člověk, kterého miluju, je natolik sebedestruktivní. A pochází ještě z takového prostředí. Snažila jsem se, ne že bych nechybovala, ale ne úmyslně. Má rád sebe, práci, matku...pak 60 kopek hnoje..a kamarádi, zábava,...jsme pro něj jen povinnost. Vidím to, cítím to, mluvím o tom.Potkala jsem ho v mém těžkém období a jeho světlé chvilce. Chvilku to fungovalo. jak ale přišly starosti, hrozně sešel dolů..
hanulkapal
30. kvě 2014
@bonavoxa Trošku mi připomíná mého přítele.. Ten myslí taky v první řadě na sebe, svou práci, své zájmy. Pak až jsem já, miminko, pes. Litovat se umí každý, že se mu nedaří. Ale že nelituje toho, že jsi se sbalila i s malou a odešla, to je sám o sobě zarážející fakt..
bonavoxaautor
30. kvě 2014
@hanulkapal Je to tristní. A máme podobné pařezy. Jejich matky je k sobectví vychovaly, dnešní ženy už zdaleka nejsou ty mlčící trpící putičky. Oba dva jsou jak sloni v porcelánu. Nepoučení, nepoučitelní. U vás je pořád ještě šance na zlepšení komunikace, zjištění nějakého způsobu kompromisu. Třeba ho osvítí. Když už je žena těhotná, přemýšlí jinak. Vidí muže už ne jako přítele, ale jako otce. držím Ti pěsti, aby se ten Tvůj vzpamatoval. U nás už tomu moc šancí nedávám 😞 A hlavně nepřemýšlej o takové blbosti jako je interrupce. Budeme třeba samy, třeba ne, ale šťastné. x-)
anetka1701
30. kvě 2014
@bonavoxa a u rodičů se mimo jiné můžeš pořádně "nadechnout", žejo? uvolnit se, usmát se... Myslím že vím dost přesně jak se cítíš (ale o chlup jiná situace). Budu ti opravdu držet palce, aby vše dopadlo pro tebe a tvojí dcerku jak jen nejlíp to jde, protože si zasloužíš spokojenej život - a ne bejt někde uťáplá ve stínu matinky...
hanulkapal
30. kvě 2014
@bonavoxa Když jsem založila nové téma ve fóru ohledně sebe a toho, co se mi přihodilo, bylo tam pár rad, ať to vyřeším interrupcí. To, co jsem tam popsala, možná vyznělo příliš jednostranně. Že partner chtěl dítě. Chtěl, ale já samozřejmě taky. Dítě jsem si přála už několik let, ale nějak k tomu nebyla příležitost. Jednou to byl partner, který děti nechtěl, pak zase partner, který už své dítě měl a tomu se chtěl věnovat na 100% (to jsem mu ale nezazlívala, každý to má prostě jinak a i když jsme se rozešli, vím, že si sami vystačí a jsou spokojení), teď jsem se asi dost sobecky prostě chytla šance. Bude mi 27, tak jsem si říkala, že když už něco mám za sebou, že to zvládnu. Jsem připravená i na možnost, že zůstanu s malým sama. Chápu, že některé holky tady se na to dívají jinak, asi zodpovědněji, proto mi radily těhotenství ukončit. Jenže já nežiju v krabici a vidím kolem sebe spoustu ženských, které mají/měly problém x let otěhotnět, nebo se přestaly spoléhat na přírodu a šly na umělé oplodnění. Říkala jsem si, že by byla fakt škoda zahodit šanci, když se zadařilo tak rychle (hned první měsíc) a že to asi něco znamená.
Jsme ženské a jsme silnější, než chlapi, i když se to někdy nezdá. Myslím, že toho dokážeme docela dost, takže ani ty se neboj toho, co bude, i když s vámi tatínek dcerky nebude 😉
bonavoxaautor
31. kvě 2014
@hanulkapal Ti malí tvorečkové za to nemůžou 🙂 Je nám s malou fajn. Dítě je zázrak, ať to stojí co to stojí.
bonavoxaautor
4. srp 2014
Konec. Single, opuštěná, osvobozená.
fallingstars
9. srp 2014
@bonavoxa ...a volná, obrozená a silnější. Věřím, že bude lépe! Držím pěsti 😉
andelka
9. srp 2014
@bonavoxa čekala jsem jak dlouho to vydržíš :-| . Jsi silná správná holka, všechno zvládneš a bude líp, uvidíš. Drž se.
shemain
10. srp 2014
@bonavoxa Za mě: polož si otázku - Dokázala bych mu ještě věřit, že se na něj po zbytek života budu moct spolehnout? Dokázala bych ho vůbec ještě milovat, i když teď vím, že to není ani tak chlap, jako spíš chlapeček?
Mojí kamarádku potkalo nedávno něco podobného, jen v rychlejší, snazží a méně komplikované situaci. Její přítel je hodnej kluk, ale kluk. Je nezodpovědný, není vůbec cílevědomý. Pořád jen by jezdil na takové ty "tuning párty za Benzinu". Zatímco ona už by se ráda usadila. Přesvědčil jí, že i on se chce usadit, požádal ji o ruku, koupila pozemek, šetřili na stavební projekt... A pak se zase začal chovat jako kluk. Líbila se mu představa že má krásnou ženu, dítě, dům... Ale nějak se k tomu postavit, něco pro to dělat, to ne... A kamarádka v té době potkala ženatého chlapa, který jí vyprávěl jak se rozvádí a kdesi cosi. Jednu chvíli to bylo hodně vážný. Oba byli rozhodnuti své stávající partnery na dobro opustit. Její přítel byl najednou v situaci, kdy ho k sobě nepustila, řekla mu do očí že neví jestli ho ještě miluje, a že to chce ukončit. Definitivně. Složil se, a začal na sobě pracovat. Doma se vším hned pomáhal, nevymejšlel hovadinky... Kamarádka nakonec prozřela a uviděla, co se rýsovalo už delší dobu. Že její "zpestření" je klasickej "ale já se rozvedu miláčku" a že to s ním nemá cenu. Ukončila to. Do přítele se znovu zamilovala - najednou si ho totiž měla za co vážit, mohla k němu už vzhlížet, místo aby ho jen obskakovala a opečovávala. A ta jejich svatba nakonec bude 🙂
Takže bych asi příteli naznačila, že z toho tak snadno nevyvázne. Momentálně si totiž uživá takovou tu další pubertu, kdy všechno může, nemá závazky a pod. Přitlačila bych na něj, ať začne přispívat na malou. A přestala bych se s ním bavit ve smyslu "jak se máš, co děláš" a pod. Naopak bych mu dala jasně na jevo, že on už ve tvém životě místo nemá a mít ani nebude. Ono mít partnerku jen tak "na telefonu" které zavolá a vyleje si co ho trápí, že blinkal a pod - to sorry, ale tohle ať si volá mamince.
bonavoxaautor
11. srp 2014
Všechny tyto otázky jsem si pokládala stále dokola. A vidím dnes zcela jasně, že tráva není nikde zelenější, že člověk si vleče minulost stále s sebou. Že někoho nevytrhne ze sobectví ani dítě. Že od lidí kteří zažili něco podobného, se třeba nedočkáte pochopení, ale naopak. Teď jenom, aby to všechno dopadlo, co nejlépe pro malou.