Je to manipulace? A jak situaci řešit?
Ahoj, nikdy bych nečekala, že budu psát něco podobného, ale asi potřebuju udělat takovou... "anketu". Všichni si myslí, že mám úžasné rodiče - vždycky jsem byla zabezpečená, vím, že mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední, jako malá jsem dostala maximálně na zadek. Na druhou stranu jsem byla objektivně vážně hodné dítě, nehádala jsem se s nimi ani během dospívání, vždycky jsem poslechla, dobře se učila, doma pomáhala. Od střední a hlavně potom na vysoké jsem se snažila být co nejrychleji finančně samostatná, ačkoliv to často provázely dohady, že teď se mám učit, že mě přece finančně zajistí. Já se ale snažila nenápadně osamostatnit, možná i podvědomě.
Teď mi bude třicet, jsem vdaná, cesta domů mi trvá přes tři hodiny. Dříve naši hodně těžce nesli, že za nimi nejezdím každý týden - interval jsem horko těžko posunula na čtrnáct dní. Musím ale odjíždět už v pátek, v sobotu všichni společně za prarodiči, v neděli můžu odjet nejdříve po obědě. Vlastně to nezní jako nic strašného, ale ve mně to už nějakou dobu bublá. Nemůžu si prakticky vymýšlet program na každý druhý víkend, protože z každé diskuze "tenhle týden nemůžu přijet" nebo "přijedu až v sobotu" vyjdu jako ta, co nekouká na city druhých, bude mě to mrzet, až tady prarodiče nebudou, rodiče bude mrzet, že mě neuvidí. Když se mně manžel nebo kamarádi ptají, jestli bychom něco nepodnikli, odpovídám, že "tenhle víkend musím za rodiči a babičkami". Když k nim dorazím, jenom se díváme na televizi, maximálně se jede na kraťoučký výlet, u prarodičů je to honem honem, udělat práci kolem baráku. Jde tam zkrátka jen o to bytí s nimi. Stejně tak nelze říct, že přijedu jednou za tři týdny - za prarodiči přece musíme každých čtrnáct dní, musí se tam udělat práce (která by ale - objektivně - nikam neutekla), ale když nepřijedu, to nevadí, oni to přece zvládnou, bude je všechno bolet, ale když si tak nutně potřebuju udělat vlastní program...
Píšeme si každý den, i prarodiče umí s internetem, takže každý den pošlu nějakou fotku, ptám se, jak se mají, tak jednou za dva za tři dny, někdy i každý den voláme (protože jinak poslouchám, že na ně nemyslím). Vídám je ráda - ale už začínám být hrozně unavená a podrážděná z toho, že za nimi zase musím. Potřebuju někde najít energii k tomu být ta zlá a vydržet věčné stesky, že nepřijedeme a to "jen kvůli tomu, že se chceme vidět s kamarády" nebo "jen kvůli tomu, že musím poklidit doma - copak se ve městě udělá v bytě nějaký nepořádek?" a tak dál a tak dál. Manžel je hodně tolerantní, někdy jede se mnou, někdy se zastaví za svými rodiči, ale společně jsme se shodli, že by to zkrátka už chtělo změnu - fungovat jako opravdová rodina, a ne jen poslouchat na hvízdnutí.
Nechci se s nimi rozhádat, vím, že se těší na vnoučata a chtějí pro mě to nejlepší - ale jenom v jejich pojetí. Sami kamarády nemají, víkendy tráví na zahradě, takže jim přijde zbytečné se s někým vídat byť jen na kafe nebo občas zajít na nějakou kulturní akci. Neuvědomují si, jak moc mě to dusí - a když se to pokusím vysvětlit, skončím jako nevděčný sobec, oni přece za svými rodiči taky pravidelně jezdí a tak se to prostě dělá. A já bych přitom jen chtěla rodiče a prarodiče, s nimiž bych byla v rozumném kontaktu a těšila se na ně - ne na to, že si odškrtnu povinnost navštívit je.
Připadám si hrozně hloupě a slabě, ničeho se jinak nebojím a nepářu se s tím, ale na vlastní rodiče jsem krátká... Nestalo se vám někdy něco podobného? A vyřešily jste to ke spokojenosti všech?
A hrozně moc doufám, že se takhle nebudou cítit moje děti, i když mi je úplně jasné, že vztah rodiče-dítě je hrozně křehká věc a pokazí se, člověk ani neví jak. Chtěla bych, aby se za mnou nebály přijít, že se jim někde něco nepovedlo, a až budou dospělé, aby za námi rády jezdily, i kdyby jen v sobotu na kafe a nějakou dobrotu (až se naučím péct 😀 )...
@niheb já bych řekla, že jsi to nechala hnít moc dlouho... Z mé zkušenosti... Když jsem začla chodit s mužem, přiběhl na každé tchánovo písknutí. Bydleli jsme asi 500 metrů od sebe... Tři roky mi trvalo oběma postupně a nenásilně vysvětlit, že teď už to takhle fungovat nebude! Stačilo v podstatě pár výměn názoru např. Že naše dítě se opravdu nebude jmenovat stejně jako děda a otec.... A podobně. Teprve až jsme se přestěhovali na barák a začlo top být obráceně, že my jsme potřebovali pomoct například se dřevem, nebo rekonstrukci, přestal s tak moc tchán ozývat... Co kdyby jsme něco zas po něm chtěli že. 😂😂
@krisatko To jo, vyhnívá to už setsakramentsky dlouho... Já myslela, že to půjde postupně - přestěhovala jsem se za školou pryč, na studia jsem odjela mimo Evropu, začala jsem bydlet s manželem, svatbu jsme si zařídili podle svého... ale požadavek na to, že se musíme vidět, protože se přece máme rádi, ten tam drží jako přibitý, ať dělám, co dělám. Stejně tak si nenechám mluvit do toho, jak se bude prcek jmenovat, jestli budu používat takový nebo makový plíny - to už je v mé režii a to si u sebe doma dělám podle sebe. Ale s tou hrou na city nedokážu bojovat tak dobře. Každý víkend, kdy nejedu za nimi a za babičkami, je pořád dokola to samé, už jen vydobýt si, že to bude jednou za čtrnáct dní a nebudou kolem toho neustálé dohady, trvalo dlouho. Našli, asi nevědomky, moji slabinu, a já holt musím zkusit jít cestou té zlé a sobecké...
@niheb a to je prave ono, pocit viny, ze jsi zla a sobecka. Ty nejsi zla a sobecka. Ty jsi svobodna a mas je rada a jak budes mit cas, pojedes za nimi. Ale ne, kdyz ho nemas nebo je pro tebe obtizne tam jet. At prijedou oni za vami nekdy taky. Seniori maji ted vyhodne jizde na drahach. Nemuzes se rozpulit, nemuzes odporovat fyzikalnim zakonum, to nejde. Jsi dospela, mas svuj zivot, o kterem rozhodujes ty. Ty mas moznost volby. Ty se muzes svobodne pohybovat. Treba deti to udelat nemuzou, ty jsou zavisle na rodicich a nemuzou odejit, kdyz se jim neco nelibi nebo jim nekdo ublizuje. Nemuzou. Ale ty muzes.
Tak vaším pro začátek řekni! Že ti doktor doporučil! Ať tolik času netravis v autě a víc odpočívas a ono si to postupně sedne. Mě třeba i zpetne štve, že jsem nebyla i víc sobecka vůči kámošům, že jsem jezdila na všechny akce a kaficka, pro ně to byl jeden večer a pro mě celej víkend, protoze se nám nechtělo jet hned druhéj den zpátky.
@niheb Rodice se na tebe hodne nafixovali a nechteji te nechat odletnout z hnizda. Znam i pripady, kdy si matka samozivitelka udelala ze syna “partnera” a delala sceny, kdyz si v dospelosti chtel najit pritelkyni a zit jinde. Sceny typu “to me nechas samotnou?” Apod. Jde o to abys byla asertivni a uprimne jasne rikat co citis, napr. Mami, tati, mam vas moc rada, ale citim to ted tak ze jezdit pravidelne a casto neni to co ted chci. Jsem uz vdana a primarne si chci planovat cas s manzelem a za vami jezdit podle toho, jak se nam to bude zrovna hodit. Jde jen o to vymezit si nova pravidla.
@niheb Ahoj, pocházím ze stejného prostředí... Matka totální manipulátor, otec zcela pod jejím vlivem. Vymanit se je těžké. A naučit se tyto věci dělat a vidět běh na dlouho... Všichni mi sourozenci bydlí v jednom místě s rodiči. Já se chtěla odstěhovat do vedlejšího města cca 5 km. Matku málem trefil šlak!😁 A to mi bylo 26 a měla jsem tam práci. Jen chci říct,že se nemusíš cítit hloupě, že jim to prozatím nedokážeš říct. Ta letitá masáž z hlavy jen tak nedostaneš . Ale jde to! Mně pomohl manžel - vidět to, přiznat a postavit se proti tomu, aby se mnou orali. On nemá problém říct komukoliv cokoliv, tak při něm "rostu" v sebejistotě.
Rodiče mají rádi hlavně sebe. To je třeba přijmout. S mými rodiči to momentálně vůbec nefunguje, protože jsem měla vlastní názor a chtěla svůj život. Dlouho to bolelo, ale musím říct, že se mi žije líp, svobodněji....
Přidej se k manželovi, on je tva nejbližší rodina. A co píšeš, je to dobrý člověk a má tě rád. Tak ať mu nedojde trpělivost.
Takže... Vůbec nejsi zla ani sobecká! Snaž se aspoň prozatím omezit kontakt, říct si, co chceš ty. Budeš maminka a je třeba být silná 😊 Zvládneš to! 😉
@niheb Už jenom to, že si o sobě myslíš jak jsi zlá a sobecká, že když se vzepřeš rodičům a nebudeš tam jezdit jak oni nalajnovali... to je ukázka toho, že tě mají dokonale zmáknutou. Ať si říká kdo chce co chce, ty jsi rodičům dlužná snad jen svůj život. Nic jinýho. Ta potřeba být s nimi za dobře pramení jen a pouze z toho manipulativního chování. Fakt, že říkáš, že si to třeba ani neuvědomují taky. Oni jsou si toho dobře vědomi, jen to prostě neberou jako manipulaci. Mám pocit, že abys jim to dokázala říct, musela by ses na ně pořádně naštvat, ale to ti vlastně nejde, protože jsi jim hrozně moc vděčná (opět výsledek letité manipulace), a nechceš aby na tebe byli naštvaní. Ale proč to tak moc nechceš? Protože bys byla zlá a sobecká? Řeknu ti malé tajemství... Ona je potřeba být občas zlý a sobecký tvor. Máš svůj život žít pro sebe, ne pro ostatní. Nauč se rozpoznat co je a není tvůj problém. To, že oni se naštvou, to tvůj problém není, tudíž u tebe nevzniká žádná potřeba řešit cizí problém. Je to běh na dlouhou trať, ale v životě není šťasten ten, kdo se snaží zavděčit lidem všem. 😉
@katkas75
@cikitkapb
@dixxie
Máte pravdu, holky, těžké bylo už jen si to uvědomit - a potom si přiznat, že tohle vlastně vůbec není správně, a že harmonická a ideální rodina jsme vlastně pořádně jenom proto, že já se snažím rozepře ani nezačínat. Pomalu si v hlavě rovnám, jak to všechno udělám, a už z toho mám radost, i když se samozřejmě budu klepat jak ratlík, až řeknu, že ne, že tenhle víkend nepřijedu. Nebo třeba přijedu, ale pojedu jen na jednu noc, a že to úplně stačí. Nechci, aby měli pocit, že natruc nejezdím vůbec, ale musím jim nějak vymezit, že moje "hlavní" rodina je teď manžel.
Ano, dělají všechno pro mě - podporovali mě při stěhování do většího města, při hledání práce (takové, která ale byla podle jejich představ), a vůbec ve spoustě věcí, a chci, aby viděli, že je za to - a nejen za to - mám moc ráda. Ale vlastně to dělám i pro ně - to oni se teď ode mě potřebují trochu odpoutat, že je to tak?
Jste úplně zlaté, díky vám se tady sbírám tisíckrát rychleji 🙂 !
@dixxie Ani můj, ani tvůj případ nejsou ideální ☹ Mrzí mě, že tě rodiče nechtějí vídat, to si zas nedokážu představit já... Já je mám ráda a vídat je chci, jenom ne na zapísknutí a tak moc často, jak si představují oni. V kontaktu jsme vážně denně, takže nemůžou říct, že na ně nemyslím (ačkoliv když volám obden, už poslouchám, že si na ně ani nevzpomenu...)...
@niheb Už v tom telefonátu obden, kdyby mi řekli, že si na ně ani nevzpomenu, bych jim řekla, že ať se nezlobí, ale měla jsi moc práce, bylo ti špatně nebo cokoliv a že tě teda velmi mrzí, co si o tobě myslí. Zahrála bych to "do outu" a byla bych "jako naštvaná".
Jinak jak to pročítám - šílená manipulace, nezdravé vztahy, obdiv má tvůj muž, že má takovou trpělivost.
Držím pěsti, ať to zvládneš. 🙂
Když jsem začala číst tuhle diskusi, měla jsem dojem, že autorka je s manželem krátce. Proto jezdí k rodičům převážně sama. Postupně, jak se ukázalo, že už jsou spolu déle, a že je dokonce v pokročilém stupni těhotenství, chápu to pendlování čím dál méně. Ale prostě bohužel dost často platí, že lidé si k člověku dovolí tolik, kolik je nechá. A autorka bude muset podle mne pupeční šňůru s rodiči přestřihnou sama. Už je nejvyšší čas.
Pokud jsem to správně pochopila, rodiče mají ještě syna. Bydlí v místě nebo také přijíždí jednou za 14 dní a vše absolvuje? Nebo neabsolvuje a je černá ovce rodiny?
Jinak jak psali ostatní - nyní už bych cestování začala omezovat kvůli těhotenství, později šestinedělí strávila doma a s mimčem cestovala také méně. Dobrá varianta je pozvat rodiče, ať si cestování taky užijou, třeba je to trochu vyléčí. Na moje to tedy zafungovalo. Jak mají přijet oni, najednou návštěvu ode mě tak nevyžadují a sami se také kodrcat nechtějí. Takže pak rádi počkají, než dorazíme my.
Určitě by se to dalo nějak rozumně kombinovat s babičkami. Třeba jet v sobotu s manželem rovnou té, co k ní pak všichni cestujete. Na místo by mohli zároveň dorazit rodiče (třeba i s druhou babičkou) a večer každý domů. Nebo jiný víkend udělat třeba zase kratší návštěvu rodičů a druhé babičky?
Změnu režimu asi příbuzní nevezmou v klidu, ale možná lepší si to odbýt nyní, než chvíli před porodem či v šestinedělí. Nebo je pak druhá varianta - nyní pár výmluv, nejít do konfliktu a pak prostě počat, co se bude dít po porodu.
@hanka_333 Bráchu mám, ale on to nese ještě hůř, už to došlo až k odborné pomoci. Naši by si ale v životě nepřipustili, že na tom mají valnou část viny oni - je zkrátka chyba v něm. Brácha je zlatý, většinou se podporujeme, ale neberou ho tak vážně a on někdy podlehne jejich přesvědčování, že je přece normální scházet se celá rodina a často.
Pokusím se asi o nějakou zlatou střední cestu - babičky se nikam přesouvat nechtějí, ale myslím, že vidět každou z nich jednou za měsíc není nějak sobecké - zkusím jet jednou tak, abychom se sešli u té vzdálenější, podruhé tak, že navštívím tu, co bydlí nedaleko u našich + naše. I tak to nejspíš nepřijmou a budou kvůli tomu hádky...
@kittyy17 Jedu někdy s manželem, někdy sama - tím, že naši vyžadovali ty tři dny, a pro manžela tam objektivně není co dělat (návštěva na kafe je něco jiného než trávit tři dny přesně daným programem našich), snažila jsem se ho toho, asi podvědomě, "ušetřit".
Když řeknu, že mě pupek zmáhá, řeknou, že proč teda můžeme jezdit na výlety, ale přiznám se, že už vážně začínám být odhodlaná tohle všechno změnit. Vnouče totiž budou chtít vídat, takže styky nepřeruší, a já asi budu muset vydržet výčitky a hádky o tom, jak kašlu na babičky, i když moc dobře vím, že už tady dlouho nebudou...
A část toho se mi snad usnadní před a po porodu, protože v šestinedělí ani s malým miminkem vážně nebudu jako blázen objíždět republiku...
@niheb ještě jeden nápad, když si tak často voláte.. když si naplánuješ víkend podle sebe (např. s manželem) nebylo by možná od věci třebas v pátek večer vypnout telefon, nebo aspoň zvonění a prostě si užívat svůj program bez toho abys musela brát telefonáty rodičů. Pak se v pondělí případně mezi řečí omluvit, žes měla na víkend telefon někde založený, na výletě nebyl signál atp.
@konidana I to už mě napadlo... ale nějak k tomu nemám odvahu, protože stačí třeba půl hodiny telefon nebrat a je oheň na střeše. Snažím se z toho nic nedělat a tyhle výčitky odbýt, přece nebudu mít telefon pořád po kapsách, ale je to pokaždé to samé (ačkoliv naši sami často nechají telefon doma a jdou na zahradu) a je to další dílek do té únavné skládačky... Nemluvě o tom, že telefon nezvednu babičkám, ty pak mají samozřejmě pocit, že umírám, a volají hned našim... No je to paráda. Na tohle vždycky všem jasně řeknu, že telefon nezvedám, protože ho prostě u sebe zrovna nemám, ale berou to jako křivdu.
A taky je pravda, že se budou dožadovat už daleko dřív v týdnu, jestli přijedeme. Kdybych jim neřekla nic, prohlásí, že jsem dětinská a neberu vůbec ohled na to, že měli strach, že se mělo jet k babičce, atd....
Vlastně mě nikdy nenapadlo, že budu něco takového zrovna já řešit... Tak dlouho mi bylo vštěpováno, že jsme ideální rodina. Bylo moc těžké nejen si to uvědomit, ale hlavně vůbec připustit - a teď zápasím s těmi výčitkami, kdy člověk neví, co je vlastně "pravda", jestli je vážně tak hrozný, když chce mít program trochu volnější... Moc mi pomáhá, když tady od vás čtu, že je vlastně úplně normální řídit si program podle sebe a nejezdit za každou babičkou co čtrnáct dní a trávit s rodiči tři dny v kuse... Zní to banálně, ale stojí mě to velké odhodlání 🙂
@hankaviki Sedla jsem si s kalendářem a pokusila se to celé rozplánovat - na začátek přijedu jen na jednu noc, teď o víkendu - to vynechat nemůžu, budou se ještě slavit narozeniny (a manžel není doma, je na služebce). Potom ale ten další víkend nikam nepojedu, budu s manželem... pak zkusím přijet jen na den za vzdálenější babičkou, pak jsou akorát manželovy narozeniny, takže zkusíme asi nějaký víkendový výlet, a pak jeden den za druhou babi a rodiči... Tedy, zatím jsem o tom nikomu krom manžela neříkala, ale zkusím se pochlapit a udělat to tak, i kdyby vyčítali sebevíc. To uteče víc než měsíc, a pak už budu mít - předpokládám - pořádné bříško, tak uvidím, jestli menší frekvenci návštěv nesvedu třeba na to...
Takže teď dám babičky obě, a pak se pokusím zavést frekvenci jednou za měsíc a střídat je - čtrnáct dní - jedna, dalších čtrnáct dní - druhá... Sice z toho dostanou asi všichni infarkt, ale mě ta představa nadchla...
@niheb v pátek je varuješ předem, že nejspíš nebudeš brát telefony, že máte program, a pak to je už jejich věc😉 Záleží na tobě, jak moc ti to vadí. Jestli vadí, tak prostě telefon vypni. Manžel si během půl roku takhle vycvičil všechny kamarády i zákazníky (je OSVČ) že o víkendu mu nemá smysl volat. Dříve pracoval i o víkendech , ale jaksi to přehodnotil🙂 Poslední dva roky měl za všechny víkendy zmeškaných hovorů , že by se daly spočítat na prstech.
A hlavně se to pokusím prostě jen oznámit, ne stylem "a co kdyby...". No, teď jsem plná silných řečí, ale uvidíme 🙂
To už je trochu přes čáru, když půl hodiny nebereš telefon, tak je oheň na střeše. Proboha, jsi vdaná ženská. S mužem čekáte rodinu. Toto je to nejlepší co se mohlo stát. Jsi těhotná, můžeš všechno svést na těhotenství a kdyby se jim něco nelíbilo, tak být právem naštvaná. A říct jim to - Jsem těhotná, čekám vaše první vnouče, zvracím, cestování mi dělá zle. Co po mně ještě chcete?
Maji číslo na manzela? Kdyz se Ti nedovolaji a budou se opravdu bat, zavolaji jemu. Jinak jsou to kecy. Kdyžtak Te přece sháněl on. Jestli nemají, Tvůj el.vezme manžel a řekne,ze spis, neni Ti dobre. A pak ten tel.vypnete. Vybila se baterka. Ale daleko lepsi je se jim nezpovidat. Proc bys jim mela říkat, ze jste byli na vylete? Aby Ti pak zas vycitali, ze na to jsi unavena nebyla,na cestu jo? Budou vyčítat, at řekneš cokolí. Takze bych jim tuhle zbraň vubec nedavala do ruky. Mela jsem jiny program/nemela jsem čas. Tecka. Jaký? Mami,miluju te, proto Ti nebudu lhát,uz dospela, takze i nebudu delat report jako mala holka.
(Nebo se zeptej,jestli z noci ci návštěvy u gyndr.chce taky takhle podrobný report. 🙄 Se divim,nevyzadovala nasdilet Tvůj i kalendář... 🙄)
A hlavne:mami, zavolám zase za tyden. Pres týden mas moc práce,v praci tel.brat nemůžeš. Hotovo.
Nezpovidas se jim, z toho, co kdy delas.
@vanilkacka Jak jsem těhotná, tak mám pocit, že si ještě musíme užít ten čas ve dvou, a ne ho trávit jenom s rodiči u televize... Potom budu chtít, aby se prarodiče s dětmi viděli, nechci ani jim, ani dětem kontakt v žádném případě upírat. Ale taky to nechci založit na přesně dané bázi - jak ty píšeš, aby mě nemrzelo pak i s dětmi, že jsme ten čas netrávili... kvalitněji, občas za prarodiči, ale stejnou měrou i na výlet, objevovat, ať neznají jenom jejich zahradu.